P. Richard Tenora - 2. část
3.4 Vznik republiky a meziválečné období
Od jara roku 1918 začíná narůstat sociální hnutí, stávky a hladové bouře se staly každodenním jevem po celých Čechách. Vážným příznakem prohloubení vnitřní krize monarchie byly i vojenské vzpoury a masové dezerce. Rakousko-Uhersko se postupně ocitá již na pokraji propasti rozpadu.
"Ve stísněné náladě vešli jsme do roku 1918. Válka nebrala konce, penězi, dohody a bezhlavostí Vídně stále více rozdmýchávána nespokojenost v říši - bylo cítiti, že blíží se katastrofa. Zradou Uhrů, Charvátů a Čechů, zřítila se jižní fronta a 28. října prohlášena v Praze samostatnost bývalých Zemí koruny české a Slovenska. ,,Národ" jásal a komu bylo líto staré monarchie, neodvážil se to říci aspoň veřejně".
Národní výbor za pomoci organizační struktury domácího odboje postupně zbavoval věrnosti dosavadnímu státu státní úředníky a bral je do přísahy.
Také Okresní národní výbor v Třebíči uložil, aby v zastoupení předsedy přijal Josef Trubáček ode všech státních, zemských a samosprávných úřadů v Náměšti a v soudním okrese Náměšťském slib věrnosti a poslušnosti zákonů a nařízení vydaných pod svrchovaností československého státu Národním výborem. Toto je zápis kronikáře Josefa Trubáčka oné události: "Na vyzvání se dostavili dne 30. října 1918 přednostové všech veřejných úřadů ve slavnostním úboru na radnici v Náměšti do zasedací síně a složili by vše o významu úkonu poučeni, slib o věrnosti a poslušnosti do rukou člena Národního výboru Josefa Trubáčka.....Byl to výkon slavný a zvláště památný."
Stejnou událost zachycuje z jiného úhlu pohledu taktéž P. Tenora ve Farní knize: ,,Na středu 30. října svolala nová "vláda", kterou v Náměšti zastupoval řídící učitel na odp. Josef Trubáček, zástupce všech úřadů na radnici, aby složili povinný slib. Šel jsem tam jak na Golgotu. Ne že bych nebyl dobrým Čechem, ale cítil jsem, že nastává těžký boj církvi katolické, k níž vždy věrně jsem se hlásil, poněvadž v čele "osvobozené" vlasti stáli zarytí její nepřátelé s Tomášem Masarykem, budoucím prezidentem, v čele."
Výbuch vlny antikatolicismu na sebe skutečně nenechal dlouho čekat. V lidovém prostředí vyústil do řady excesů v podobě obrazoborectví, plundrování kostelů, kaplí, božích muk, křížů, došlo také ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tato nevraživost lidí vůči církvi a katolicismu však nepramenila pouze z odporu vůči minulému režimu. Byly tu i další pohnutky, mnohdy navenek skryté. Církev mnohým lidem připomínala existenci jistých etických a morálních hodnot a byla vnímána jako instituce, která prochází lidským životem od narození až do smrti, přitom jejich život řídí, omezuje jejich svobodnou vůli a myšlení. Církev se ocitá v roli jejich špatného svědomí. Ztratili k ní pozitivní vztah a také ona je už neoslovovala.
Jako reakce na austrokatolicismus, na těsné sepětí Habsburků a jejich státu s římskokatolickou církví mělo vystřídat vytlačení církve z veřejné sféry, z politiky, kultury a zejména školství. Nový ,,svobodný" vzduch poznali jsme hned po převratě ve škole. Hned přestaly se cvičiti s dětmi školními kostelní písně...Učitelská bezcharakternost zjevila se v celé nahotě. V květnu složili dva učitelé Š... a S... varhanictní. Ve Vícenicích stal se učitelem N... z Třebíče, zuřivý pokrokář a atheista, jenž se přestal s dětmi ve škole modliti. Stejně si počínal i naloučanský učitel H..., oba však překonal ocmanický učitel P...Hned po převratu počal vystupovati výbojně, kooperátora Haňku nechtěl již pustiti do školy na křesťanské cvičení dospělých i dětí, odstranil z učírny kříž a děti vedl ku zjevné nevěře... Ještě v Ocmanicích vystoupil se svou manželkou z církve a zůstal bezvěrcem."
Také bylo kooperátorovi znemožňováno vyučovat náboženství v naloučanské škole tím, že si škola sama zvolila vyučovací den náboženství bez předchozí domluvy s farářem. Vzhledem k vytíženosti obou a velkému počtu škol, ve kterých vyučování zajišťovali, by tímto došlo k ukončení hodin náboženství na této škole. P. Tenora požádal o rozhodnutí sporu okresní školní radu, a ta rozhodla v jeho prospěch.
Ale měly nastat pro církev ještě horší časy. Velkou bolestí byl pro P. Tenoru vznik Československé církve, a s tím spojené odpadové hnutí od Církve římskokatolické nejen kněží, ale především věřících. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Po vzniku ČSR se mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci a znovu se objevila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva.
,,Církvi nastaly těžké chvíle, zvláště když mnozí kněží Bohumilem Brodským (Zahradníkem) a bývalým profesorem náboženství z Plzně Farským v revoluční horečce se povolání svému zpronevěřili a založili ,,církev" novou československou. Naše diecése je dosud, díky Bohu, postižena nejméně, jen velmi málo kněží apostasovalo."
Ale přesto v červenci 1920 přišla za P. Tenorou deputace farníků z Naloučan a žádala, aby se o pouti konala bohoslužba v českém jazyce. P. Tenora jim nemohl vyhovět, a protože zatím nikdo z naloučanských farníků nepřestoupil k Československé církvi, mohli jim vyhovět "odpadlí" kněží pouze za úplatu.
Ve farnosti nastal sice úbytek věřících a do vypuknutí druhé světové války se odhlásilo z katolické církve 158 osob, ale 77 se jich, po počáteční euforii, zase vrátilo.
P. Tenora nezapomněl na smutek a předsevzetí, které si dal při neblahé rekvizici zvonů. Počátkem roku 1924 se obrátil o radu na Chrámové družstvo v Pelhřimově a na základě jejich rady oslovil dvě firmy - firmu Richard Herold v Chomutově a firmu Adolf Hiller, vdova a syn, ke zpracování nabídky. A samozřejmě začal na nové zvony shánět peníze. Nakonec se rozhodl, po špatné zkušenosti s brněnskou firmou, zadat práci firmě chomutovské a objednal u nich výrobu celkem sedmi zvonů, i pro kostely filiální. "Podepsáním a odesláním smlouvy spadl mě kámen ze srdce, psal jsem v té věci nejméně sto dopisů, radil jsem se ústně i písemně se všemi, u nichž jsem předpokládal jakési zkušenosti a učinil jsem - to mohu napsati s dobrým svědomím - co vůbec bylo v mé síle a moci, jen abych drahé své farnosti zajistil zvony co nejlepší."
Konečně nastal dlouho očekávaný den a s ním spojená velká slavnost. V neděli 12. srpna roku 1928 byly do kostelní věže nainstalovány dva nové zvony náhradou za zrekvírované v I. světové válce. Velký zvon o hmotnosti 1051 kg nesl jméno sv. Václava, druhý zvon měl hmotnost 427 kg a nesl jméno Panny Marie.
"Počali jsme konati poslední přípravy ku slavnostnímu svěcení. Městská rada, bez mé zvláštní žádosti se usnesla, že účastní se svěcení kooperativně a vyzvala všechny majitele domů, aby v neděli ozdobily své domy prapory... V neděli 12. srpna o půl třetí odpoledne vyšel jsem se dvěma kněžími a velikým zástupem lidu za zpěvu písně ,,Bože cos ráčil před tisíci roky.." k domu Riswangerovu, kde byly zvony uloženy na dvou vyzdobených vozech, a odkud jsem vedl nepřehledný zástup lidu k farnímu kostelu, u něhož čekalo již kněžstvo, zpěváci a četní hosté...Slavnostním požehnáním, za něhož zvony zdvíhány na věž, zdařilá slavnost ukončena. Hodinu později se zvony ku všeobecné radosti poprvé rozezvučely; ve mnohých očích leskly se slzy..."
Další slavnostní událost pro městečko i okolí roku 1928 ale Tenora ve svých zápiscích ve Farní knize vůbec nezmiňuje. Byla jí návštěva prezidenta republiky T. G. Masaryka v Náměšti nad Oslavou. Uskutečnila se 13. června 1928 a Tenora ji nezmiňuje i přesto, že byl jako jeden z významných obyvatel města prezidentovi představen.
V roce 1930 došlo k velkým změnám na radnici. Jako reakce na nesolidní jednání členů agrární strany s hrabětem při lesní reformě, složili členové zastupitelstva mandáty a došlo k novým volbám. "R. 1930 přinesl velké změny na obci. Došlo k reformě lesní, či lépe řečeno k částečné konfiskaci lesů velkostatkářských. Mladý majitel velkostatku neměl žádných zkušeností a neměl ani štěstí na dobré rádce.....Hraběti naslibovali, že mu veliká většina lesů zůstane, dá-li agrárnímu hospodářskému družstvu pivovar a nezkušený velkostatkář sedl na lep. Když byl špinavý ten obchod odhalen, vystoupila lidová strana na radnici proti němu a získala i všecky strany ostatní, takže agrárníci zůstali osamoceni. Složili jsme všichni mandáty a došlo k novým volbám....Mně se již radnice nadobro zprotivila, proto jsem mandátu nepřijal a za nic na světě se již do obecního zastupitelstva, v němž jsem byl asi 20 let, více voliti nedám."
V roce 1932 došlo k dalším rozsáhlým opravám kostela i farní budovy nákladem kostelního konkurenčního výboru i z darů dobrodinců. Na kostel byla dána nová krytina a okapové roury, natažena nová omítka a opraveny věžní hodiny. Současně byl opraven i vnitřek kostela - oltáře, kazatelna, křtitelnice vyleštěny a obrazy vyčištěny a pozlaceny. Taktéž byla opravena poškozená kostelní malba. Spolu s kostelem byl opraven i sešlý zevnějšek fary.
Oprava je zaznamenána také v městské kronice: "Letos byla péčí děkana Richarda Tenory provedena rozsáhlá vnější oprava farního kostela i fary. Budovám dostalo se nové omítky, na kostele byla vyměněna křidlice a kostelní hodiny byly opatřeny novým ciferníkem. Vzhled obou starých budov se úplně změnil a Masarykovo náměstí ozdobil."
Zatím nikdo netuší, že opravené budovy a kostel se svou krásou dlouho chlubit nebudou. Blíží se totiž další katastrofa pro zemi v podobě protektorátu, a následně také pro celý svět v podobě druhé světové války.
3.5 Druhá světová válka
Po obsazení republiky v březnu 1939 došlo k mnoha změnám, například německo-české označování úřadů, obchodů i silničních rozcestníků, německo-české byly úřední tiskopisy, i školní vysvědčení. Byl zaveden přídělový systém na potraviny, oděv, obuv i jiné životní potřeby. Německá nařízení zasahovala i do samosprávných sborů a vyloučila z nich legionáře. Okupaci pocítilo i naše město, když asi týden po obsazení republiky přišlo do Náměště německé vojsko a obsadilo budovu školy. V ní se tři týdny nemohlo učit. Pak zase odešlo.
Prvního září 1939 vypukla válka s Polskem. Téhož dne došlo k zatčení čelnějších mužů ve všech našich větších městech, tito měli být zárukou, že nikde nebude porušen klid.
Mezi zatčenými, předními představiteli města Brna a římskokatolické církve, byl náměšťský rodák, syn dlouholetého místního radního, Msg. Karel Fanfrdla, a také bratr náměšťského děkana, kapitulní děkan svatopetrského dómu v Brně, Msg. Adolf Tenora. Na základě těchto zatčení Richard Tenora po celou dobu války úzkostně očekával také zatčení svoje.
Ve farní knize, kterou bylo možno o informace z protektorátu a II. světové války doplnit až po jejím skončení, píše děkan Tenora toto: "S počátku nenápadně, ale stále citelněji se ukazoval útisk. Od rána do noci jsme psali a rozesílali do světa doklady o arijském původu, fary byly přímo obléhány žadateli o křestní a oddavkové listy; sám jsem jich psal mnoho tisíců." Říšské úřady totiž nařídily, že každý občan musí mít doklady o árijském, tj. nežidovském původu. Státní zaměstnanci, úředníci a učitelé dokonce zpětně po tři generace. Tyto doklady mohli získat jedině z matrik, které byly uchovávány na farách. "Díval jsem se na ně jako na práci pro ďábla, poněvadž všem, kdo nemohli se jimi vykázati - a bylo jich na tisíce, hrozila ztráta existence i majetku. Před naším zabráním a na počátku okupace jsem pomohl asi sedmi fingovanými listy dvěma neznámým rodinám...Byl jsem přesvědčen, že tím konám dobrý skutek a ani mě nenapadlo do jakého nebezpečí se tím vydávám...Obě rodiny byly mě naprosto neznámé a nepřijal jsem od nich za svou úsluhu ani halíře. Těžce jsem na to doplatil jak hmotně, tak úzkostí, kterou jsem pociťoval v bezesných nocích, a kdykoliv se v Náměšti objevilo gestapácké auto."
Od roku 1942 došlo nařízení, že matriky se musí vést buď německy, anebo německo-česky. Přestože to znamenalo více práce, zvolil děkan Tenora druhou variantu. Kvůli německému úřadování musel také ve svých 70 letech podstoupit zkoušku, i se svými kooperátory, z německého jazyka.
Nedostatek materiálu na výrobu nových zbraní znamenal v roce 1942 novou rekvizici zvonů. Ze zápisu ve Farní knize vybírám: "R. 1942 došlo k nové rekvisici zvonů, jež byla daleko bezohlednější a říznější než v první světové válce. V celé náměšťské farnosti měl zůstati jediný náměšťský umíráček a pro velikou starobylosť jeden ve Vícenicích. Teprv po dlouhém vyjednávání s německým přednostou Památkového úřadu podařilo se mně za účinné pomoci notáře Dr. Maiwalda zachrániti zvon náměšťský z r. 1665; náhradou musel býti vydán umíráček....Vícenický zvon jsme nedovolili sejmouti, doufajíce do poslední chvíle, že snad přece se podaří jej zachrániti. Všechny intervence byly však marny, v dubnu museli jsme jej sejmouti vlastním nákladem a dodatečně odvézt do Třebíče."
Také hlad a bída se s dlouho trvající válkou začaly hlásit o slovo. Drahota v obchodech stoupala, doprovázená nedostatkem i základních potravin. Z měst putovali lidé pro potraviny na venkov a nouze bylo většinou sobecky zneužíváno. Ale nebylo tomu tak vždy. Na vesnicích pamatovali na svého duchovního správce při zabíjačkách, či s domácími vajíčky. Mezi velké dobrodince, kteří hojně vypomáhali svým bližním, byla rodina Jeřábkova z naloučanského mlýna. Děkan Tenora na ni pěje ve svých pamětech chválu a jistě právem: "K nejšlechetnějším v celém hejtmanství patřila rodina Jeřábkova, do jejíhož mlýna chodívala denně celá proceství; pan Jeřábek s největší obětavostí pomáhal všem; často dával mouku zdarma a ani v jediném případě nepřestoupil maximální ceny. Po celých sedm let dodával nám na faru každých čtrnáct dní "pecínek chleba", říkali jsme těm "pecínkům" mlýnská kola, vážily vždy 10 -12 kg. A mnohdy nám posílali i mouku, maso, drůbež a vůbec všecko, čeho jsme nezbytně potřebovali. Rodině Jeřábkově nemůžeme býti dosti vděčni, bez ní bychom nejednou byli měli hlad. V nejhorší době, roku 1944 pravil jsem paní Jeřábkové, že bych se nestyděl před celým kostelem jí políbiti ruku a pravím upřímně, že bych tak učinil i dnes."
"V ustavičném soužení a ve věčném strachu plynuly týdny a měsíce. Kdykoli se ukázalo gestapácké auto, vždy s úzkostí jsme čekali, koho zase odveze. Dvakrát zastavilo před farou. Bylo to v době, kdy soustavně byli zatýkáni kněží, proto jsem byl jist, že přijelo pro mne a byl jsem připraven na všecko. Naštěstí jednalo se v obou případech o omyl..."
Spolu s pokračující bídou a rostoucím útiskem rostl odpor proti okupantům, který vyvrcholil v jarních měsících roku 1945. Již na podzim roku 1944 hlásili náměšťští četníci výskyt protiněmeckých letáků. Dne 14. března 1945 došlo k první destrukci na železnici v blízkosti města. Následkem uvolnění kolejí vykolejil za mostem vlak.
Počátkem roku 1945 se také usídlili v Náměšti němečtí vystěhovalci z Maďarska, kteří byli ubytováni v malém zámečku Schönwald poblíž Náměště. V březnu obsadili školu, sokolovnu i některé soukromé byty uprchlíci z Horního Slezska, které v polovině dubna vystřídalo vojsko. Na faře byl umístěn oddíl vojenské policie, a tak se stala kasárnou německého polního četnictva. 23. dubna zaútočili na faru partyzáni, tuto událost líčí Richard Tenora jako přímý účastník ve Farní kronice takto: "23. dubna jsem seděl s důstojnými pány u oběda. V tom ozvala se rána z pušky. Nevšímali jsme si toho, myslili jsme, že na dvoře zastřelili vojáci jako den předtím krávu. Za malou chvíli padla druhá, daleko silnější rána a z oken se začalo sypati sklo. Vyskočil jsem a běžím k oknu a z venku slyším výkřik: Rusi jsou tady! V tom vběhla do světnice hospodyně. Na chodbě se srazila s partyzánem Sázavským. Ukázal na moje dveře a vykřikl: Jsou dole Němci? Hospodyně úlekem nemohla ze sebe vypraviti slova, jen hlavou dala znamení, že nejsou. Tak rychle zamknout! Vykřikl partyzán. Nevěděli jsme co se děje, všichni jsme se přikrčili ke zdi. Zatím se hnal jeden ze šesti partyzánů, kteří přijeli z Mohelna, do prvního poschodí. Kromě důstojníků tam bylo asi 15 německých vojáků. Všichni utekli do nejzazší světnice a tam se tlačili ke zdi. Partyzán v prvé světnici dvakrát vystřelil a sestupoval dolů... Zda někoho zasáhl nebylo možno zjistiti...Když byl partyzán již asi v síni hodili po něm dva ruční granáty, jeden na schody, druhý oknem před faru. Na schodišti padl granát na dlážku pod výklenkem s Nejsvětější Trojicí a způsobil spoustu. Strop potrhán, zdi na mnoha místech rozpukány, všechna okna rozbita, kamenné zábradlí na čtyřech místech poškozeno, jenom dřevěné sousoší nepoškozeno. Granátu hozenému před faru padlo za oběť 40 skleněných okenních tabulí. Štěstím bylo, že se partyzáni v Březníku opili; kdyby byli střízliví a několik Němců usmrtili, mohlo to s Náměští špatně dopadnout."
Dne 26. dubna přijeli do Náměště týlové i záložní jednotky 6. motorizované pancéřové divize, ve městě a v okolí, kde obsadili všechny byty, se ubytovalo několik tisíc vojáků. Ulice byly plné vojenské techniky. Město bylo uzavřeno, ani zemědělci nesměli vyjet na pole.
Dne 1. května 1945 začali Němci na čtyřech místech navrtávat otvory do barokního mostu, aby tento mohli po ústupu odstřelit. "Přiběhl ke mně městský komisař Blecha, abychom ihned zakročili u velícího hejtmana na záchranu vzácné památky. Zaběhl jsem ještě do kanceláře a požádal jsem stařičkého notáře Maiwalda, aby šel s námi. Byli jsme přijati po vojensku. Hejtman nám odpověděl, že je válka a přestávají všechny sentimenty. Tu se dr. Maiwald, zdejší rodák a poctivý Němec, který nikdy žádnému Čechovi neublížil a jako dlouholetý starosta měl o město velké zásluhy, zhroutil; padl na židli a dal se do usedavého pláče. Pohled na zhrouceného kmeta byl tak dojemný, že i hejtman změkl; ochotně svolil, abychom zachránili sochy na mostě, a zaručil se, že dá most zničiti jen v případě nezbytné nutnosti. Tázal jsem se zdali by při tom hrozilo nebezpečí také kostelu "Ne," odpověděl, "jen okna zařvou." "Smíme je tedy vysaditi?", "Chcete-li, beze všeho."
S úklidem soch, jakožto i s úschovou kostelních oken ochotně pomáhali všichni občané.
V pondělí 7. května 1945 v 14.30 hodin se v jirchárně u Vrzáčků poprvé sešel ilegální revoluční národní výbor. Z těch co se tam sešli, jsou s určitostí známí čtyři - Eduard Vrzáček, Josef Brůzl, Vilém Papírník, Richard Tenora.
P. Tenora se o této schůzce ve farní knize zmiňuje: "V neděli 6. května večer přišel ke mně zdejší tiskař Papírník a oznámil mně, že jsem vybrán spolu s několika čelnějšími osobami za člena národního výboru, který prý jest již sestaven. Byl jsem tím trochu překvapen, poněvadž jsem se vždy politice zásadně vyhýbal, a odpověděl jsem mu, že si to rozmyslím."
Téhož dne těsně po 19 hodině zažila Náměšť první, a také poslední sovětský nálet. "V tom zaduněla hromová rána a nastala tma. Spěchám do kuchyně a proti mně běží hospodyně a volá, že právě proletěl oknem kolem její hlavy kus železa. Zatáhli mne do sklepa, v němž jsem zůstal asi tři čtvrtě hodiny; z venku bylo stále slyšeti hrozivé rány z výbuchů. Konečně vyjdu ven na chodbu. Tmu již rozptylovala zář požáru. Jdu na dvůr a zhrozil jsem se: všude plno kamení a trosek, mohutné farní stáje a chlévy spolu s klempířskou dílnou Synkovou, která byla v jejich části, úplně rozmetány...Zůstal jsem i s kaplanem na živu skoro jen zázrakem...V tom přišel německý major Fuchs, šly jsme se spolu podívat do zahrady. Nové překvapení: hned za prádelnou dopadlo do zahrady šest ruských bomb a zanechaly po sobě kratery jako světnice veliké. Major se na ně díval a pravil: "Máte z pekla štěstí, kdyby si byli jen o půl sekundy pospíšili, byly by bomby padly na faru a na kostel a všecko i se školou bylo kaput." Jedinou obětí bombardování ve městě byla starší žena, paní Marie Šmardová, matka troubského kaplana. "Měla smutný pohřeb; manžel a nejmladší její syn byli těžce zraněni a nemohli ji doprovoditi. P. Karlovi nemohla o něm býti podána zpráva, nebylo s Troubskem možné spojení."
Následující den, 8. květen 1945, byl pro Náměšť dalším dnem hrůzy. Obyvatelstvo se vzpamatovávalo z večerního náletu a kolem bylo vidět, že se 6. divize chystá k boji. Všichni věděli, že pokud k němu dojde, bude Náměšť i s okolními vesnicemi srovnána se zemí. Naštěstí o osmé hodině večerní začal její kvapný odjezd směrem na Třebíč. Útěku již nikdo nevelel, a tak nikdo nedal ani příkaz k vyhození barokního mostu.
Náměšť byla osvobozena dne 9. května 1945 v 8 hodin 15 minut Rudou armádou. Ta byla uvítána ve městě s ohromným nadšením, které ale velmi brzy vyprchalo. P Tenora píše: "Ale radosť naše netrvala dlouho. Hned po poledni začali po domech rabovat a znásilňovat ženy a děvčata. Na mnohých místech a v mnohých domech se ozýval pláč... Na tu noc nezapomenu do smrti. Fara ze všech stran otevřená, vrata a dvéře vyraženy, okna rozbita, na dvůr přijížděla stále ruská auta, všude řvaní opilých vojáků... Šel jsem do prvního poschodí, bylo již prázdné, ale pohled do světnic byl žalostný...V první chvíli ani nebylo možno zjistiti, co všecko schází, celkovou ztrátu jsme poznali teprve po několika dnech...První den osvobození, na které jsme se všichni tolik těšili, uplynul neblaze; tak jsme si tu "svobodu" nepředstavovali."
Na radnici také hned zasedal Revoluční výbor Národní fronty, který byl ustaven již před dvěma dny, nyní však dostával svoji definitivní podobu, P. Richard Tenora byl ustanoven jako vedoucí kulturního referátu.
Také hned 9. května na příkaz sovětského generála byli všichni občané německé národnosti z města a okolí internováni ve škole, první výslechy prováděli partyzáni v souladu s historickou zkušeností, tedy dosti nevybíravým způsobem. Jeden z nich také osobně internoval 82letého dr. Maiwalda. Proti tomu ale P. Tenora ostře protestoval: "Ohradil jsem se v Národním výboru proti jeho internování, ukazoval jsem na jeho stáří a veliké zásluhy o město, ale zůstal jsem úplně osamocen, nikdo se neodvážil přidati se ke mně." Teprve po třech dnech, protože byly obavy, že v internaci zemře, byl předán svému zeti, MUDr. Špirkovi do domácího vězení. Docházelo k olupování německých a maďarských uprchlíků procházejících krajem, konaly se také potupné průvody náměstím s kolaboranty. "Nikdy bych nebyl uvěřil, že náš lid je něčeho takového schopen."
Smutný osud připravila válka také hraběcí rodině Haugwitzů. Den odchodu náměšťského hraběte Jindřicha nastal 13. 4. 1945. Válečné události se přibližovaly. Bylo cítit čím dál více chvění okenních tabulí při bombardování Vídně spojeneckými letadly, a také se přibližovala kanonáda sovětské armády. Nerad se hrabě loučil s Náměští, ale nebylo zbytí. Nikdy se netajil tím, že se cítí být Čechem, a že válku odsuzuje. Mnoho nešťastníků a běženců také našlo během ní na náměšťském zámku útočiště.
Nejen mezi městem a zámkem, ale také mezi farou a zámkem byly vždy nejlepší vztahy. Děkan Tenora býval váženým hostem při různých slavnostech, jak sám také dokládá několika svými zápisky, a hrabě nezapomínal ve svých milodarech i na kostel.
Jistě nepříjemná chvíle ve smyslu bezmoci bylo pro P. Tenory následující setkání: "26. května 1945 přicházeli k faře dva sešlí poutníci, muž a žena. Vešli do světnice a užasl jsem. Byl to starý hrabě osovský Karel Haugwitz s hraběnkou (pozn. bratr náměšťského hraběte Jindřicha). Ukázali mě propustku národního výboru z Jindřichova Hradce a pravili, že již tři noci nespali a den že nejedli, že si chtějí v zámku odpočinout." Několikrát byli při pobytu v Náměšti internováni v koncentračním táboře ve Velkém Meziříčí. P. Tenorovi se sice podařilo vyjednat jejich převoz do jundrovského sirotčince odkud se dostali do Rakouska. Ale hořkost zůstala: "Smutné konce jedné z nejbohatších moravských hraběcích rodin, z mnohonásobných milionářů, stali se úplnými žebráky...Velkostatek byl zkonfiskován, zámek byl bez pána a o "národní správcovství" na něm začal zuřivý boj."
3.6 Závěr života
Poslední událost, kterou ve svých zápiscích ve farní knize Richard Tenora zmiňuje je návštěva a krátký pobyt prezidenta republiky, dne 6. července 1946, pana Edvarda Beneše s chotí na zámku v Náměšti jako svého letního sídla: "Zanechal celkem velmi dobrý dojem, jediné co věřící katolíci těžce nesli, že se vůbec ani nezastavil v zámecké kapli a že nikdo ani z jeho družiny se neúčastnil služeb božích."
Touto událostí končí zápisy P. Tenory ve farní knize. Můžeme se jen dohadovat, proč nepokračoval ve svých bohatých zápisech. Možná byl znechucen vyvíjející se politickou situací, či snad unaven zhoršujícím se zdravotním stavem, každopádně poslední rok a půl jeho života není zmapován v žádných dostupných dokumentech. Nelze ani doložit jaké zdravotní problémy ho zužovaly. Jednalo se o nějaké chronické onemocnění? Z archivního výzkumu bylo možno zjistit pouze fakt, že o každoroční měsíční dovolenou žádal již od roku 1927, a tyto dovolené trávil většinou formou lázeňských pobytů v Karlových Varech a Sliači. Závěr života také věnoval sepsání knihy pro svoje milované farníky "Z dějin farnosti Náměšťské" (Brno 1947).
Dále ve farní knize následuje až zápis kaplana a Tenorova nástupce, P. Aloise Kučery:
"Dne 5 listopadu 1947 odstěhoval se pan arcikněz a děkan Msg. Richard Tenora z Náměště do Nové Říše, aby tam v klášteře premonstráckém trávil svůj zasloužilý odpočinek a mohl se oddati zcela svým knihám. Padesát let prožil v Náměšti, 10 let jako kaplan, 40 let jako farář a získal si zde všeobecné vážnosti a úcty. Třebaže zde prožil mnohé - pro kněžské srdce - bolestné chvíle, zvláště odpadové hnutí po první světové válce, které dosti značně zasáhlo i zdejší farnost, zvláště město samo, miloval svoji farnost a těžce se s ní loučil. Chtěl se usadit v Náměšti, postavit si zde dům, ale svízelné poměry poválečné mu to neumožnily, a tak odchází do Nové Říše, kde býval častým návštěvníkem v klášteře. Netušil nikdo, ani on sám, když z Náměště odcházel, že odpočinku neužije. Vzal si tříměsíční dovolenku, chtěl teprve zažádat o penzi, ale nedočkal se jí. Už o vánocích onemocněl, byl odvezen do Brna na Žlutý kopec. V nemoci vzpomínal na Náměšť a byl rozhodnut, že se sem vrátí, až se uzdraví, nebylo mu tohoto však dopřáno. Zcela mimo nadání došla 14. ledna 1948 telefonická zpráva: pan arcikněz Tenora zemřel. Podle svého přání, které mnohokrát projevil, byl pohřben v místě svého úmrtí, tedy v Brně, a to 19. ledna. Pohřbu přes nepříznivé počasí se zúčastnilo hodně přes 200 farníků, což svědčí o tom, že se do jejich srdcí hluboce zapsal. Pohřební obřady vykonal sám nejdůstojnější pan biskup, který se s ním také nad hrobem srdečnými slovy rozloučil. Za farnost rozloučily se školní děti, předseda místního národního výboru Dr. Zdeněk Hobza a administrátor."
4. Tenorův odkaz
,, Význam jeho životního díla tkví v sběratelství a v studiu výtvarnictví, jehož se stal předním znalcem v brněnské diecézi, na děkanství chová jedinečné sbírky umělecké. Své znalosti uplatnil v restaurování kostelů a kaplí náměšťského děkanátu. Soustředil knihovnu unikátů a starých tisků doby josefínské, v zámecké knihovně náměšťské zkatalogizoval slavnou sbírku hudebnin."
Vysoce ceněnou a univerzitními odborníky často vyhledávanou byla tedy především jeho knihovna, která vyplňovala celé první patro farní budovy a v dobách své největší slávy celkem obsahovala hodně přes 300 000 uměleckých reprodukcí. Vedle všech mistrů českých tu byla umělecká díla téměř všech národů v původních vazbách a jedinečná sbírka dějin umění. Bohatě byl zastoupen také dějepis. Vedle prvního vydání Dějin Palackého z roku 1848 tu byla díla Tomkova, Wintrova, Schwoye, Wolného, světové dějiny Weissovy, Pflug-Hartungovy a velmi četné brožury a spisy z doby josefínské, ze starší doby zde byla úplná šestidílná Bible Kralická, velké vydání kralické jednodílky, kralický kancionál z roku 1618. V oddělení krásné literatury byli zastoupeni všichni naši klasici, většinou soubornými vydáními. Vedle knih byly v prvním poschodí také originály některých našich malířů jako Jaroše, Härlinga, Kavána, Šindeláře, Slavíčka aj. Tato, bohužel, po jeho smrti zmizela neznámo kam.
Věhlasnost a zájem o Tenorovu knihovnu dosvědčují také pamětníci. Jejich vzpomínky na P. Tenoru jsou jako na člověka laskavého, dobrého, štědrého, ale také váženého, ctěného a velice vzdělaného. Vážnosti pobíral nejen mezi farníky a občany, ale také u hraběcí rodiny Haugwitzů. Ta byla hlavním mecenášem darů na opravy a údržbu farního kostela a P. Tenora neopomněl svoji úctu při nedělní mši svaté projevit úklonou před oratoriem s hraběcí rodinou. Nejen toto gesto, ale i Tenorovo uctivé jednání s Haugwitzi bylo některými farníky a obyvateli špatně chápáno a v období první republiky kritizováno.
Nesporný vliv je P. Tenorovi přisuzován při výchově a osobním příkladu pro nová kněžská povolání. Za jeho správy farnosti byli v třicátých až čtyřicátých letech vysvěceni tři kněží pocházející z Náměště nad Oslavou, Karel Šmarda, Jindřich Šilhán a Jaroslav Kampf.
Jeho vliv na obyvatele i farníky městečka je tedy nesporný. Patřil mezi vážené osoby, účastnil se dlouhá léta veřejného dění, často byl žádán o radu či přizván k jednání i v době, kdy církev přestala mít vážnost a byla spíše terčem kritiky. O to více se nabízí, aby jeho činnost byla oceněna postem udělení čestného občanství města. Této cti se také Tenorovy, dle autorů knihy Náměšť nad Oslavou, dostalo. Při studiu archivních materiálů, ve kterém roce k tomuto ocenění došlo, se mi ale nepodařilo tuto informaci potvrdit.
Zbývají tedy jen dohady, proč mu tato pocta nebyla udělena za jeho života, neboť po jeho smrti s nastupující komunistickou mocí již k tomu dojít nemohlo.
Ve svém kněžském životě zastával Richard Tenora různé funkce.
R. 1913 byl jmenován auditorem biskupské konzistoře, od r. 1920 místoděkanem obvodu náměšťského, r. 1922 konzistorním radou, r. 1925 děkanem, r. 1930 biskupským radou, r. 1936 arciknězem jaroměřickým a od roku 1941 tajným papežským komořím.
Krásným způsobem P. Tenora zakončil své působení v Náměšti, a to knihou věnovanou svým farníkům, Z dějin farnosti náměšťské (1947). Jde o historii farnosti zmiňované od roku 1345, obsahující také soupis farářů, kaplanů, nakládání s farními pozemky, historii farního kostela i filiálek v Naloučanech, Vícenicích, zámecké kaple a kaple sv. Anny.
P. Richard Tenora - fotky.doc (6,7 MB)
Zpracovala Marta Valová v roce 2009 v rámci bakalářské práce.