Vzpomínka na věrné zemřelé

Jak správně chápat modlitbu za zemřelé? 

Modlitba za zemřelé patří mezi přímluvné modlitby. Věříme-li, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za mrtvé? Když se za ně modlíme, pak prosíme o zkrácení jejich očistného utrpení, tj. aby co nejrychleji uznali a přijali vše, co poznávají v Ježíšově pohledu lásky jako nedostačující.

Na zemřelé pamatujeme kromě jiného minimálně dvakrát při každé mši svaté - při přímluvách a v eucharistické modlitbě - a dále také v denní modlitbě církve.


Co je smyslem modliteb za zemřelé?

"Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu." (KKC 1013)

Východní otcové chápou smrt jako přechod do lepšího života, který je dán jasným viděním a poznáním Boha tváří v tvář. A člověk, jestliže během života nedorostl do podoby Boha, bude po fyzické smrti dále očišťován.

Smyslem této očisty (pokání) je především proměnit všechno, co nebylo v životě nasměřováno na Krista. Dokonce se člověk musí očistit i z nevykonaných činů či z neúplného naplnění svého poslání, které Bůh každému člověku ve větší či menší míře dává.

Papež Benedikt XVI. k tomu ve své encyklice Spe salvi napsal: "Duším zesnulých může být poskytnuto ´občerstvení a posilnění´ prostřednictvím eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. Kdo by nezakusil potřebu dát svým drahým, kteří jsou již na onom světě, znamení dobroty, vděčnosti nebo žádosti o odpuštění?

(...) měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění." (čl. 48)


Jak můžeme našim zemřelým pomoci?

  • Modleme se za zemřelé

Vzpomeňme na své zemřelé každý den v modlitbě, poděkujme Bohu za setkání s nimi a svěřme je Božímu milosrdenství. Při modlitbě můžeme např. rozsvítit svíčku, která nám připomíná samotného Krista, který je naším světlem.


  • Nechme za zemřelé sloužit mši svatou

Dnes je běžným jevem, že se nejčastěji kolem data úmrtí nechává za zesnulého nebo celou rodinu sloužit mše svatá. Je ale dobré se této mše svaté také zúčastnit a nejen za ni panu faráři zaplatit. Je to příležitost, aby se při zádušní mši svaté za zemřelého přimlouvala rodina společně. O důležitosti eucharistické oběti byla přesvědčena již ve 4. století sv. Monika, když adresovala tato slova svému synovi Augustinovi a jeho bratrovi: "Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně."


  • Získávejme pro zemřelé odpustky

Začátek listopadu je tradičně spojený s možností získat pro své zemřelé odpustky, dokonce i plnomocné. "Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých," uvádí Katechismus katolické církve. (KKC 1471)

"Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy," stojí dále v katechismu. (KKC 1479)

Plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci můžeme získat 1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den při návštěvě kteréhokoli kostela. Kromě tří obvyklých podmínek (svátosti smíření, sv. přijímání a modlitbě na úmysl svatého Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a vyznání víry.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštívíme-li hřbitov a pomodlíme se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.


  • Odpouštějme našim zemřelým

Odpouštějme a prosme za milost, abychom dokázali odpouštět.


  • Čiňme za zemřelé zástupné pokání

Pokud zjistíme nějaké závažnější věci ze života našich zemřelých, můžeme za ně zástupně, jako prorok Daniel (Da 9), činit pokání. Můžeme se např. vydat na pouť na nějaké poutní místo, pravidelně se po nějakou dobu modlit litanie, novénu aj... a prosit o odpuštění a požehnání do naší rodiny.


  • Dávejme almužnu za zemřelé

Církev také doporučuje almužny za zemřelé. Již ve 4. století sv. Jan Zlatoústý uváděl: "Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu?"


Kde má modlitba za zemřelé své kořeny?

Během pronásledování v prvních staletí někteří křesťané ze slabosti zapřeli svou víru v Krista, ale později se chtěli vrátit, a tak prosili o smíření s církví. Těmto lidem bylo uloženo dlouhé pokání a často se stalo, že mnozí, než ho vykonali, zemřeli.

V této situaci začali pastýři hledat různá řešení, která by potvrdila, že kajícníci mohou své pokání dokončit i po fyzické smrti, protože za života chtěli mít účast na životě Kristově. Opírali se tak o horské kázání: "Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře." (Mt 5,25n)

Na základě tohoto místa v Písmu začali otcové uvažovat o tom, že možnost pokání neexistuje pouze na tomto světě, ale i po smrti, protože řecké slovo označující žalář (filaké) označovalo také říši zemřelých.

"Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištění, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha," uvádí katechismus (KKC 1032) a cituje sv. Jana Zlatoústého: "Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby."


Píše se o modlitbě za zemřelé v Bibli?

Ve Starém zákoně je známý příběh Judy Makabejského, který u padlých spolubojovníků našel sošky bůžků, které Zákon židům zakazuje. V tom viděli příčinu, proč bojovníci padli. "Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn... Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy." (2 Mak 12,42-46).


(Zdroj: Pastorace.cz, Katechismus, Liturgický kalendář)