Osobnost kněze Richarda Tenory a jeho správa náměšťské farnosti

1. Náměšť nad Oslavou první poloviny 20. století

Na počátku 20. století naše území patřilo stále do mocnářství Rakousko-Uherska, v čele s panovníkem Františkem Josefem I. Ten po svém nástupu v roce 1849 začal uskutečňovat některé pokrokové myšlenky Josefa II, a v roce 1850 změnil celou správní organizaci státu. Politická a soudní správa, kterou dosud vykonávala vrchnost, přešla do kompetence občanů.       

V Náměšti fungovaly, počátkem 20. století, dva státní úřady se zásadním významem, a to okresní soud a berní úřad. Celý náměšťský soudní okres spadal k politické správě okresního hejtmanství v Třebíči.

Volby do obecního výboru, užší volby starosty a obecních radních se podle obecního zákona z roku 1864 konaly po třech letech. Starostou městečka od roku 1908 byl JUDr. Karel Maiwald, c. k. státní notář, od roku 1911 Michal Vytopil, od roku 1914 až do roku 1920 lékárník PhMg. Cyril Zábřeský.

Náměšť měla roku 1900 v 155 domech 247 bydlících rodin s 1699 obyvateli. Po stránce náboženské převládali katolíci, dále 41 židů a 4 evangelíci. Vedle Čechů zde žilo pouze 52 Němců. Počátkem 20. století začíná městečko konečně utěšeně vzkvétat. Rozšiřuje se také zásluhou stavby železnice a nádraží, které vzniklo již r. 1885, a tím získává rychlé spojení s Brnem i s Jihlavou. Do roku 1910 také podstatně stoupl počet obyvatelstva, a to o 217 obyvatel.

Obyvatelé města se živili nejvíce řemeslem a obchodem. Žilo tu 10 hostinských, 5 řezníků, 10 obuvníků, 11 krejčích, 8 švadlen, 4 pekaři, 4 zámečníci, 3 stavitelé a 3 povozníci, 2 bednáři, kožešníci, sedláři, sklenáři a holiči, jeden kovář, klempíř, tkadlec, pilníkář, knihař, hodinář, kominík, malíř, pokrývač a natěrač, také 2 fotografové. Rolníků zde žilo 17 a obchodníků 28.

Veškerá snaha obce na přelomu století získat do městečka průmysl náhradou za zavřené textilky z 2. poloviny 19. století, se nezdařila. Až roku 1907 koupili vyhořelé objekty bývalé prosperující textilky bratři Klazarové ze Dvora Králové, tím se továrna stala součástí akciové společnosti ,,Továrny látek kobercových a nábytkových“. Už v roce 1910 stoupl počet zaměstnanců z počátečních 30 tkalců na 200. Další rozvoj byl zastaven v roce 1914, vypuknutím 1. světové války. Po krátké přestávce se výroba opět částečně rozjela. V letech 1932-1934 s postupující hospodářskou krizí docházelo k omezování výroby a propouštění zaměstnanců. Oživení nastalo až v letech 1935-1938 a výroba opět vzrůstala na předkrizovou úroveň. Po okupaci a vytvoření protektorátu v roce 1939 došlo k okamžitému omezení výroby na tři dny v týdnu, po několika měsících byla zavedena nová výroba flanelových pokrývek a výroba se opět rozjela naplno. Tato výroba se udržela po celý protektorát. V posledních hodinách války byl závod sice těžce poškozen bombardováním, ale včasný zásah hasičského sboru zabránil rozšíření požáru.

Hlavním zdrojem obecních příjmů byly obecní přirážky k přímým daním. Drobnější příjmy pocházely z pronájmu obecních budov a pozemků, z různých jiných obecních daní, dávek a pokut. Důležitým zdrojem příjmu byly poplatky z lihu, piva, vína a kořalky, další poplatky byly vybírány za pasení dobytka, za pronájem práva vybírat trhové poplatky, za vybírání obilního mýta, poplatek za lámání kamene v obecním lomu, za těžbu písku v řece, za lovení ryb, za porážku na jatkách. Největším plátcem do obecního rozpočtu byl majitel náměšťského zámku a jednoho z největších velkostatků na Moravě hrabě Haugwitz.

Náměšťské panství patřilo do správy rodu Haugwitzů již od roku 1752. Řízení panství po smrti svého otce Jindřicha Viléma IV. se ujal roku 1907 JUDr. Jindřich Haugwitz (1870-1927). Po jeho smrti zdědil Náměšť jeho synovec stejného jména, Jindřich (1901-1966) a spravoval majetek až do jeho konfiskace v roce 1945. Celé panství bylo v roce 1945 na základě dekretů prezidenta Beneše vyvlastněno státem a zámek byl upraven na letní sídlo prezidenta republiky.

Vztahy mezi panstvem a obcí byli dobré. Přesto by se dalo říci, že hrabě brzdil rozvoj městečka tím, že se snažil zajistit malou obecní přirážku. Na druhé straně však hrabě vystupoval jako dobrodinec, který pravidelně přispíval do obecní chudinské pokladny, na vánoční nadílky chudým dětem, nebo na opravy a výzdobu kostelů, taktéž měl velký zájem na rozvoji školství a kultury v městečku. Také vztahy panstva ke služebnictvu i k ostatnímu obyvatelstvu byly velice dobré. Hrabě byl normálním zaměstnavatelem, ale jeho šlechtický titul ho zavazoval, na rozdíl od zaměstnavatelů továrníků, nepoužívat drastických metod.

Pro správu velkostatku byla v Náměšti zřízena ústřední správa v čele s ústředním ředitelem, dalšími zaměstnanci byli účetní, revident, sekretář, kontrolor a zámecký pokladní. Mezi provozy panského velkostatku patřila např. parní pila a pivovar. Dvůr náměšťského velkostatku byl největší zemědělský závod v obci.

 

Na počátku 20 století měla téměř stejnou pravomoc i vliv správa světská   a náboženská, s absolutním vlivem římskokatolické církve. Ve školách i na úřadech vedle sebe visel portrét hlavy státu a kříž. Náboženská výchova ve školách byla povinná.

V Náměšti se vyučovalo v třípodlažní školní budově nově přebudované a rozšířené v roce 1893 vedle farské budovy. Další školní budova pro Hospodářskou školu, byla postavena v roce 1898. Pro zřízení chlapecké měšťanské školy v roce 1913 bylo nutné rozšířit stávající budovu obecné školy a jako nejvhodnější byl vybrán pozemek, na kterém stála kaplanka, těsně přiléhající ke školní budově. Kaplanku i potřebný pozemek obec vykoupila od farního úřadu za 15 500 K. Vyučování v nové škole bylo zahájeno až v roce 1915. Náměšťské školství se vždy potýkalo s nedostatkem vhodných prostor. Válečné období 1914-1918 přerušilo rozvoj školství a vyučování bylo významně omezeno. Příčinou byl nejen nedostatek prostor, ale také učitelů, neboť jich bylo   5 mobilizováno. Vyučování na živnostenské škole pokračovací bylo zcela zastaveno. V období meziválečném pomohlo řešit situaci s prostorami postavení nové školy v Budišově. V období protektorátu, kdy naopak byla přestěhovaná do Náměště z Jihlavy dvouletá obchodní škola a zabrala celou školní budovu, byla celá obecná škola rozmístěna po soukromých objektech.

Učitelé, tak jako jinde, tvořili v Náměšti vzdělanou elitu městečka a opěrný pilíř kulturního života. Velká péče spolků o školství souvisela s tím, že učitelé byli zakladateli a vedoucími členy téměř všech spolků.

Rozmach spolkového života nastává již v druhé polovině 19 století. Vznikaly spolky, které se staraly mimo jiné i o kulturní život ve městě – Občanská beseda, Dobrovolný hasičský sbor, Spolek vojenských vysloužilců, Okrašlovací spolek, odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, Katolická jednota, Sokol a Okresní učitelský spolek. Pravidelně se obyvatelé městečka účastnili oslav jubileí panovníka a dalších oficiálních monarchistických slavností i vítání významných osobností, které navštěvovaly město nebo zámek. Tyto oslavy organizovaly místní spolky. V dalších letech byly hojně navštěvovanými akcemi odhalování pamětních desek obětem války, taktéž bylo připraveno velkolepé uvítání prezidentu T. G. Masarykovi, který navštívil město dne 13. 6. 1928 či dr. Edvardu Benešovi, když v letech 1946 a 1947 trávil na náměšťském zámku dovolenou.

Do kulturního a společenského života Náměště patří také slavení církevních, v tomto období výhradně katolických svátků a slavností, nichž byla během roku celá řada a zúčastňovala se jich až do poloviny 20 století většina obyvatel města a okolí. Církevní rok začal 4 týdny před vánocemi, ,,adventem“.  O druhém svátku vánočním, na sv. Štěpána, chodili ,,po koledě“ obecní zaměstnanci od pastýře a ponocného až po kantora. Tříkrálová koleda 6. ledna patřila chlapcům. Tímto dnem končily Vánoce a začínal masopust, období bálů a tancovaček, které vyvrcholilo většinou třídenními bujarými průvody masek. Masopust končil o půlnoci před popeleční středou, 40 dní před Velikonocemi. Vrcholem největšího křesťanského svátku Velikonoc byla oslava Vzkříšení Krista, v podvečer na Bílou sobotu. ,,Z kostela vyšel slavnostní průvod, aby davu shromážděnému před kostelem, bylo sděleno, že ukřižovaný Kristus vstal z mrtvých. Pod baldachýnem nesl děkan zlatou monstranci, po bocích muži s korouhvemi. Doprovázeli je dva kaplani, řada ministrantů, houfec bílých družiček… K průvodu, který obešel část náměstí, se připojovali ostatní lidé. Na tuto slavnost musely jít ženy v nových šatech, i kdyby padal sníh. Vzkříšení tehdy byla módní přehlídka s největším počtem předvádějících i obdivovatelů…. Dalším církevním svátkem, kdy byla z kostela vynesena monstrance, bylo ,,Boží tělo“, které se slavilo ve čtvrtek devátý týden po Velikonocích. Ve vratech do čtyř domů na náměstí byly postaveny oltáře vyzdobené květy, symboly jara. U každého oltáře se konalo zastavení a děkan pronesl předepsaný obřad. Postavit oltář byla pro každého občana veliká čest.“

Mezi hojně navštěvované slavnosti patřily také lidové misie. Uskutečnily se zde celkem pětkrát. První již v roce 1753, druhé o sto let později. Třetí po další dlouhé přestávce v roce 1909, dále v roce 1925 a 1937.

K narušení klidného života městečka došlo za I. světové války, a to již v prvním roce jejího vyhlášení. Mobilizace totiž odvedla na frontu podstatnou část mužů, odešli dělníci, řemeslníci, učitelé i lékaři. Na okrese nebyl jediný lékař, proto nebyl zřízen ani lazaret pro raněné. Později jej zřídila hraběnka na zámku. Odchodem řemeslníků do války byl ochromen hospodářský život městečka, záhy se objevily první zásobovací problémy, které neustále vzrůstaly. Od počátku války pořádala monarchie řadu sbírek a vypisovala válečné půjčky. Po prohrané válce a rozpadu mocnářství tyto půjčky propadly. Taktéž došlo k nechvalné rekvizici zvonů a kovových předmětů.

Celkem bylo mobilizováno 400 mužů, domů se jich 57 nevrátilo. Řada náměšťských mužů bojovala také v zahraničních legiích.

Vypuknutí války znamenalo zároveň zahájení kruté perzekuce vůči českému národu. Nejvíce a nejtvrději byly postiženy politické strany, které měli ve svém programu samostatnost českého národa v jakékoliv podobě, buď v rámci Rakousko-Uherska nebo mimo něj. Možnost vnitřních změn v monarchii ve prospěch českého národa se tedy stala pouhou iluzí. Krutá perzekuce se odrazila ve veřejně prezentovaných postojích vedoucích činitelů politických stran na válku. Většina z nich vyhlásila loajalitu monarchii (i když chladnou, s výjimkou krajně konzervativních sil představitelů katolického kléru), vyplývající ze snahy omezit útoky vůči civilnímu obyvatelstvu i vůči politickým stranám. Možnosti řešení otázky naší státnosti tak přímo závisely na výsledku války.

                První zprávy o převzetí moci národním výborem a o proklamaci samostatnosti došly do Náměště 29. října 1918. Ještě týž den byl ustaven okresní národní výbor pro třebíčský politický okres, jehož členy se stali z Náměště nad Oslavou starosta Cyril Zábřezský a řídící učitel v. v. Josef Trubáček. Ten také jako zástupce okresního národního výboru přijal ve dnech 30. a 31. října slib od přednostů všech veřejných úřadů v Náměšti. Tím byla formálně převzata moc ve městě národním výborem. Již 29. října začalo odstraňování rakouských symbolů z veřejných budov. Dne 30. října byli na náměstí svoláni obyvatelé k oslavě samostatnosti. Nová republika přebrala starou rakouskou správu, proto zůstaly v Náměšti v činnosti všechny staré státní a veřejné úřady. Již v roce 1920 byl však v Náměšti zrušen berní úřad, ztratila tak jeden ze státních úřadů, ale záhy se mohla radovat z události mnohem významnější. Bylo to povýšení na město, ke kterému došlo v roce 1923.

Nové obecní volby byly vypsány v roce 1919, politické strany se však dohodly, že si mandáty ve čtyřiadvacetičlenném obecním zastupitelstvu rozdělí bez voleb. Starostou se stal opět lékárník Cyril Zábřezský. Když se v roce 1920 své funkce vzdal, nastoupil na jeho místo obchodník Jaroslav Mládek. Vedením kroniky byl v roce 1922 pověřen Josef Trubáček, který zapisoval události od roku 1918 až do své smrti v roce 1929. Nové volby do zastupitelstva se konaly však až v roce 1923 a zvítězila v nich Lidová strana před Živnostníky a Sociálními demokraty. Starostou byl opět zvolen Jaroslav Mládek. Další obecní volby z roku 1927 dopadly stejně jako ty předchozí, pouze v pozadí výsledkové listiny posílili komunisté. Starostou zůstal Jaroslav Mládek.

V roce 1928 se město dožilo významné události, když dne 13. června v 9:45 hodin za zvuku fanfár a hlaholu zvonů vjížděl na náměstí prezident Tomáš G. Masaryk. Přivítal ho starosta Mládek, dále mu byli představeni děkan Msg. Richard Tenora, v jehož knihovně si prohlédl šestidílnou Bibli kralickou, MUDr. Dreushuch, náměšťský okresní lékař, který se velmi zasloužil o zlepšení zdravotní péče v městečku i na škole, Dr. Jindřich Haugwitz, majitel zámku a velkostatku, dále držitel prvních československých praporů amerických dobrovolníků v Chicagu, americký občan Karel Svoboda.

Druhý prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš s chotí Hanou poprvé navštívil město 17. června 1936. Stejně jako prezidenta Masaryka ho čekala slavobrána, fanfáry a hlaholy kostelních zvonů. Pozdravily je davy občanů, za náměšťský okres starosta města Mohelna František Vaněk, za legionáře náměšťského okresu Rudolf Hořínek a za město starosta Alois Charvát. Ten nastoupil do své funkce již v roce 1930 a v roce 1937 se vzdal ze zdravotních důvodů. Na jeho místo byl zvolen účetní Občanské záložny Rudolf Svoboda. Poslední předválečné volby do městského zastupitelstva se konaly v roce 1938, starostou se stal drogista Jan Strnad, ale pouze na krátkou chvíli. Po okupaci byl totiž nucen, jako bývalý legionář, z postu starosty odstoupit. Několik občanů navržených na starostenskou funkci nebylo schváleno. Nakonec funkci přijal JUDr. Karel Retzl, nevýrazný místní advokát.

                Za protektorátu v roce 1939 došlo k německo-českému označování úřadů, obchodů i silničních rozcestníků. Německy se ve škole učilo už od první třídy. Byl zaveden přídělový systém na potraviny, oděvy, obuv a jiné životní potřeby, rozdělené dle věku i fyzické náročnosti práce v zaměstnání. Jiné příděly měli občané české národnosti a jiné Němci a pochopitelně i ti, kteří na tuto národnost přestoupili. V Náměšti to bylo pouze několik jednotlivců, čímž si vysloužili smutnou popularitu. Přestup k Němcům se nevyplatil mladším mužům, kteří museli narukovat a odejít na frontu. Šlo o období pro občany náročné, a to i morálně. Řada z nich neobstála a své spoluobčany udávala z nejrůznějších důvodů protektorátním úřadům, četníkům i Němcům. Převážně na následky udání bylo umučeno 17 náměšťských občanů. Obětí války při nucených pracích „v říši“ se stalo 6 občanů, jednu oběť si vyžádalo bombardování v posledních dnech války.

                Že je fašistické Německo u „konce s dechem“ začalo být cítit v létě roku 1944, kdy do Náměště přijížděli němečtí uprchlíci nejprve z Rumunska, později z Maďarska a nakonec z východního Pruska. V březnu 1945 přišli běženci z Horního Slezska, v polovině dubna odešli a vystřídalo je vojsko.

Dne 14. dubna 1945 se na faře usadilo velitelství štábu německého polního četnictva.

Dne 23. dubna došlo k přepadení fary partyzány.

Dne 26. dubna přijely do Náměště týlové i záložní jednotky 6. motorizované pancéřové divize, velitelství se usadilo na zámku a několik tisíc vojáků ve městě a nejbližším okolí. Obsadili všechny domy a byty. Ulice byly plné vojenské techniky.

Dne 1. května 1945 začali Němci navrtávat otvory do barokního mostu přes Oslavu, aby ho mohli po ústupu odstřelit.

Dne 2. května 1945 se již nikde nepracovalo, hloučky lidí postávaly před radnicí, došlo k odklízení soch z barokního mostu a vyjmutí malovaných oken z kostela.

V pondělí 7. května vpodvečer zažila Náměšť první, a také poslední sovětský nálet, při němž zemřela jedna civilní osoba.

 8 května byl pro obyvatele dnem hrůzy. Ještě se nestačili vzpamatovat z předešlého náletu a již muselo sledovat, jak se 6. divize chystá k boji. Všichni věděli, že pokud k němu dojde, bude Náměšť a okolní vesnice srovnány se zemí. Naštěstí Němci ve večerních hodinách prchli bez boje před sovětskou armádou. Náměšť byla osvobozena 9. května 1945 v 8 hodin 15 minut. Na radnici již zasedal Revoluční výbor Národní fronty a již 9. května vydává leták o převzetí moci a vyhlášky o plynulém zásobování.

Po skončení II. světové války bylo také přikročeno ke konfiskaci majetku Haugwitzů a postupně se zámek začal upravovat na letní sídlo prezidenta.

První pobyt prezidenta Edvarda Beneše se uskutečnil v roce 1946,
od 6. do 21. července. Měl zde strávit dovolenou, ale mnoho času mu zabraly státnické povinnosti. Na svůj druhý letní pobyt přijel do Náměště prezident Beneš dne 8. června 1947.

                Prvních poválečných všeobecných voleb, které se konaly v roce 1946, bylo dovoleno zúčastnit se pouze čtyřem politickým stranám, sdruženým v Národní frontě. Ve volbách do místního národního výboru získala Komunistická strana 10 mandátů, Lidová 8, Národně socialistická 7 a Sociálně demokratická 5 mandátů. Předsedou byl zvolen JUDr. Zdeněk Hobza a to až do března 1948, kdy nastalo dosazování členů Komunistické strany.

Ale to je už počátek další kapitoly nejen v dějinách města Náměště, ale i celé země.

 

2. Raná léta

2.1 Dětství a studijní léta 

Dne 25. 6. 1872 se v Kunštátě narodil manželům Františkovi a Antonii Tenorovým syn Richard. Byl jejich v pořadí již šesté dítě, po prvorozeném Františkovi (1860), Janovi (1863), Adolfu (1865), Leopoldovi (1867) a jediné sestře Leopoldině (1869). Pokřtěn byl v místním kostele zasvěceném sv. Stanislavovi 28. 6. 1872 jako Richard Petr Pavel farářem Antonínem Hallou. Za kmotry mu šel jeho strýc Jan Tenora z Doubravice a Františka Praunshoferová, manželka zámeckého tesařského mistra v Kunštátě.

Richard bydlel společně se svými rodiči, sourozenci a dědem Janem Tenorou v domě číslo 24, (rodný dům lze nalézt na náměstí Krále Jiřího v Kunštátě na Moravě a je označen pamětní deskou bratra Jana Tenory, který je autorem knihy „Dějiny Kunštátu“).

Dobrým příkladem horlivosti pro věci obecního blaha a služby Bohu byl svým dětem jejich otec František. Pracoval jako živnostník – pekař, dlouhá léta zasedal ve školní radě, kde se zasadil o rozšíření a rozvoj místní školy. Taktéž byl dlouholetým členem a předsedou kostelního výboru v Kunštátě a v kronice zdejší obecné školy jsou mu přisuzovány nemalé zásluhy v péči o místní chrám Páně. Jeho vstřícný postoj k veřejným záležitostem jistě ovlivnil i jeho děti.

Obecnou školu navštěvoval Richard v Kunštátě, a to od roku 1878. Školní docházka byla novým školským zákonem z roku 1870 zvýšena na 8 roků, do čtrnáctého roku dítěte. Tuto povinnost splnil Richard v místních pěti třídách.  O jejich vznik se také nemalou měrou zasadil jeho otec František, do roku 1879 se zde totiž vyučovalo pouze ve čtyřech třídách a v nevyhovujících prostorách. Richard patřil mezi výborně hodnocené žáky s minimální absencí.

V životním povolání kněze následoval Richard své dva starší bratry Jana a Adolfa. Gymnázium vystudoval v Německém Brodu (dnes Havlíčkův Brod). Bohosloví studoval v letech 1892 - 1896 v biskupském alumnátu v Brně, který se zabýval výchovou a vzděláváním kněžského dorostu izolací od nežádoucích světských vlivů. Již za svých studií byl literárně činný v brněnské Růži Sušilově (pozn. jedná se o literární jednotu brněnských bohoslovců, která vznikla již v roce 1877 v brněnském alumnátu a rozvíjela kulturní a osvětovou, nábožensky zaměřenou, činnost), také psal řadu studií z kulturních dějin osvícenství, jehož se stal u nás uznávaným znalcem. Své příspěvky v dobách studia publikoval v Museu, časopise českomoravských bohoslovců, jenž také v letech 1895-96 editoval. Časopis Museum i dnes podává výmluvné svědectví o brněnském alumnátu, o životě bohoslovců a o aktivitách Růže Sušilovy.

 

2.2 Novokněžské působení

Po svém vysvěcení 26. 7. 1896 byl ustanoven kooperátorem v Benešově (od 12. 8. 1896 do 11. 3. 1897), na krátký čas kooperátorem ve Velké Bíteši (od 13. 3 do 6. 9. 1897), ještě chvíli zde setrvával jako administrátor (od 7. 9 - 20. 12. 1897). Pak byl ustanoven II. kooperátorem v Náměšti (od 21. 12. 1897 do 10. 10. 1900), I. kooperátorem v Náměšti (od 11. 10. 1900 – 19. 11. 1907) a administrátorem uprázdněné fary (od 19. 11. 1907 –  31. 1. 1908).

1. 2. 1908 byl P. Richard Tenora instalován náměšťským farářem. „Po přání zvěčnělého svého otce j. exc. Jindřicha Viléma hraběte z Haugwitzů, kterýž zemřel následkem nezdařené operace 10. dne po smrti pana děkana (předchůdce Msg. Augustin Forman), jmenoval ho vysokorodý patron Jindřich hrabě z Haugwitzů 13. ledna 1908 náměšťským farářem a po investituře, jež konána 1. února 1908 v biskupské domácí kapli v Brně, instaloval jej jeho bratr Adolf, místoděkan židlochovický a farář v Šaraticích.“

 

3. Správce farnosti

3.1 Přidělení do farnosti

 V Náměšti nad Oslavou působil P. Tenora již od roku 1897. Do samostatné kněžské správy mu byl svěřen farní kostel v Náměšti, Špitální kaple sv. Anny v Náměšti, zámecká kaple sv. Václava v Náměšti (pro tuto byl ustanoven zvláštní zámecký kaplan), dále filiální kostel v Naloučanech (s obcí Ocmanice) a ve Vícenicích (s obcí Zňátky), s počtem asi 2 900 katolíků v celé farnosti, až od 1. 2. 1908

Se správou této rozsáhlé farnosti mu vypomáhal kaplan. Do roku 1912 to byl Ondřej Novák, 1912-1917 Eduard Jedlička, 1917-1918 Alois Povolný, 1918 Viktor Mastný, 1918-1920 Bernard Herberg, 1920-1923 Inocenc Haňka, 1923-1924 Josef Dvořáček, od roku 1924 Alois Kučera a od roku 1939 přibyl k P. Kučerovi jako druhý kooperátor František Zouhar (do r. 1940), 1940-1945 Jan Nevrkla, a od r. 1945 Arnošt Vlach. Této pomoci si P. Tenora vždy vážil a svých kooperátorů se zastával. Například v roce 1942 při dokládání znalosti německého jazyka před zkušební komisí žádal o úspěšné absolvování těchto zkoušek pro své dva kooperátory, a to za cenu svého propadnutí u těchto zkoušek. Také při otevřeném nepřátelství ve dvacátých letech 20. století mezi učitelstvem a vyučujícími náboženství se kooperátorů zastává. V archivních materiálech není známa žádná stížnost kooperátorů na P. Tenoru. Patrně k oboustranné nespokojenosti došlo jen v případě kooperátora Viktora Mastného, kdy si P. Tenora na jeho laxní přístup ke službě a velké absenci ve farnosti stěžuje v dopise na biskupství. Na obhajobu své stížnosti P. Tenora uvádí, „že službu ve farnosti vždy rozděloval spravedlivě a raději na svoje bedra nakládal větší díl, což mohou všichni dosavadní kooperátoři potvrdit.“

 

3.2 Správa farnosti před I. světovou válkou

Po převzetí farnosti r. 1908, v relativně klidném politickém období, (za pontifikátu papeže Pia X., brněnským biskupem byl Pavel, hrabě z Huyn, děkanem P. Jan Bádal ve Velké Bíteši), začal P. Tenora ihned s důkladnými opravami náměšťského kostela a fary, rozsahem od nákupu nového vybavení, např. výpomocná zpovědnice, skříně na rochety a alby, přes pokládání nové šamotové dlažby v kostele i na faře, výmalba stěn, apod.

Jeho velká znalost a láska k výtvarnému umění a vzácným památkám se projevovala při každé sebemenší opravě a samozřejmě především při restaurování obrazů. Přestože bylo již v roce 1904 (tedy ještě za Tenorova předchůdce, děkana Augustina Formana) při generální vizitaci biskupem Bauerem nařízeno, aby byl obraz na hlavním oltáři odstraněn a zakoupen nový, pokusil se nyní P. Tenora uchovat vzácnou památku a dal jej restaurovat. Jeho zápis ve Farní knize zní: ,,Bezprostředně potom dal jsem restaurovati veliký obraz na hlavním oltáři, jenž byl tak zašlý, že na něm ani jediné postavy viděti nebylo, a na více místech byl značně poškozen. Očistil a doplnil jej ke všeobecnému překvapení Alois Korzitský, malíř a řezbář ze Stenbergu za 240 K. Ježto jsme všichni s opravou úplně byli spokojeni, svěřil jsem témuž umělci i očištění všech ostatních obrazů a opravu oltářů, jež vesměs byly pokaženy nesmyslným lakováním.“

 Také fara se dočkala vnitřních úprav v podobě nové dlažby, natěračských prací, malování a úpravy poškozených fresek, úpravy dvora, nebo i nových dveří do předsíně.

Že k svěřenému úkolu oprav a restaurování přistupoval svědomitě dokládá i zápis autora Vlastivědy moravské: ,,Obraz sv. Jana na hlavním oltáři, který několikráte přelakován byl, po důkladné opravě r. 1908 zaskvěl se v původní umělecké kráse. Roku toho celý kostel ve všech částech byl opraven a kamennými dlaždicemi vkusně vydlážděn.“

I v dalším roce se věnoval neúnavně opravám: ,,Roku 1909 jsem dal nově upraviti tabernákl, který dosud byl velmi chudý. Co dříve bylo červené dal jsem pozlatiti, co bylo bílé, dal jsem mramorovati, aby tvořil hlavní oltář jakýsi celek s pozadím…..Rovněž jsem dal opraviti veškery kostelní lavice, jejichž vykládané části byli velice poškozeny. Natloukli do nich před lety neforemná dvířka, jež jednotlivé rodiny si uzamykaly, nic se neohlížejíc na to, že krásná stará práce původní velmi tím trpí…..Konečně jsem dal důkladně opraviti veškerá stará, vzácná kostelní roucha, z nich celé kusy vyšívání bylo třeba umělecky doplniti.“

Avšak s opravami byl teprve na začátku. Směle se chystal zvelebit zpustlý zevnějšek kostela i fary. Ale kde vzít na všechny tyto plány peníze? Největším dárcem byl zdejší spolek Živého růžence, v čele se slečnou Englishovou, která byla dlouholetou hospodyní předcházejícího pana faráře a děkana Augustina Formana. Sama také přispěla nemalými soukromými finančními dary. Neváhal použít i vlastních finančních prostředků. Ale pro rozsáhlost oprav a plánů
P. Tenory by to bylo málo, a tak se rozhodl uspořádat po městečku dobrovolnou sbírku, jejíž výtěžek chtěl věnovat na nákup soch do prázdných venkovních výklenků na průčelí kostela sv. Jana Křtitele v Náměšti. A ve střádání financí pokračoval dále, jak sám píše: ,,Zároveň jsem svolal konkurenční výbor, abychom mohli provésti opravy další. Jednání bylo dosti těžké, poněvadž ve skutečnosti již skoro po 50 let konkurenčního výboru nebylo a na kostel povinně nepřispíval nikdo.“

Kostelní konkurenční výbor skutečně nebyl po dlouhou dobu vůbec ustanoven. O jeho ustanovení se zasadil až v r. 1899 děkan Augustin Forman. V roce 1900 byly svolány dvě schůze, na nichž byly schváleny jen nedostatečné opravy kostela. Pro neochotu členů již více schůze svolána nebyla. Toto se podařilo až v roce 1908 nově ustanovenému faráři P. Tenorovi. V kostelním konkurenčním výboru došlo k částečné výměně členů a takto fungoval po celou dobu působení P. Tenory v Náměšti. Ten byl také jeho stálým členem a plnil funkci nejen zapisovatele, ale dlouhá léta také funkci účetního. Své členství ukončil na vlastní žádost v roce 1947 ze zdravotních důvodů.

Když se tedy podařilo vymoci povolení od konkurenčního výboru na asi 1600 K, začal s opravou střechy farního kostela. Spolu s tesařskými a pokrývačskými pracemi, které se pro nepředvídaný špatný stav trámů na věži prodražily, byl umístěn na věž také hromosvod, který se zakrátko také osvědčil, neboť při prudké bouři 7. června 1910 do kostela uhodilo.

Svou energii však nesoustředil pouze na kostel farní, ale zároveň se pouštěl do restaurování vnitřního vybavení a hlavního oltáře filiálního kostela v Naloučanech. I zde konal sbírku na investice po obci. Ještě za svého kaplanování také důkladně obnovil chudičký filiální kostel ve Vícenicích. Obec Vícenická ho jmenovala, za tento záslužný počin, roku 1907 svým čestným občanem.

Bylo třeba však pamatovat také na chrámy Ducha svatého, a tak se v Náměšti po dlouhé přestávce (56 roků) konali od 10. do 22. dubna 1909 třetí misie. Kázali zde redemptoristé z brněnské koleje. P. Tenora sám byl s průběhem misií nadšen a takto je zhodnotil: ,,Ačkoli takzvaná inteligence  i v Náměšti Kristu a církvi z velké části jest odcizena, přistoupilo přece ku sv. svátostem 2356 lidí a průvodu při svěcení misionářského kříže se účastnilo z celého okolí aspoň 4000 věřících. Slavnosti tak okázalé není v Náměšti pamětníka.“

Celkem se v Náměšti uskutečnily misie pětkrát, z toho za působení P. Tenory třikrát, a to ještě v roce 1925 a 1937, taktéž s hojnou účastí věřících.

Tenorovu správu farnosti v roce 1910 při generální vizitaci kladně ocenil biskup Pavel, hrabě z Huyn a písemně vyslovil pochvalu za důstojné provedení oprav kostelů, povznesení duchovního života, vyučování mládeže a usilovnou snahu o rozkvět katolického spolkového života.

Taktéž další roky, aniž by kdo tušil jaká pohroma se pro farnost, zemi i celou Evropu blíží, ubíhaly ve znamení neúnavného zvelebování chrámu Páně v Náměšti i v okolí. Například náměšťský kostel se dočkal deseti nových vitrážových oken s obrazy svatých, naloučanský nového harmonia, a proběhly také stavební změny na náměšťské faře. Část pozemku farské zahrady a kaplanka musely být prodány obci, jež chtěla rozšířit budovu zdejší obecné školy o školu měšťanskou. Bylo tedy nutno v prostorách fary přebudovat pokoje pro kaplany.

Další úpravy a opravy již ale zastavila I. světová válka, jež zachvátila téměř celou Evropu a svět.

3.3 První světová válka

 

 

V Sarajevu byl dne 28. června 1914 zastřelen následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand se svou manželkou, kulkami srbského nacionalisty. Po zaslání ultimáta Srbsku, které podmínky Rakousko-Uherska nepřijalo, byla dne 28. července 1914 vypovězena Rakousko-Uherskem Srbsku válka, která postupně zachvátila celou Evropu (bojovalo se také v Asii, Africe a všech oceánech).

Mobilizace odvedla na frontu podstatnou část mužů, odešli dělníci, řemeslníci, lékaři i učitelé. I z náměšťské farnosti téměř všechno zbraněschopné mužstvo bylo povoláno k vojenské povinnosti. Tenorův zápis z této doby ve farní knize zní: ,,Hleděl jsem s vojáky zůstati ve styku. Během války obdržel jsem od nich přes 2000 dopisů a lístků, na něž jsem vesměs odpovídal. Kromě toho psal jsem několik tisíc adres na dopisy, jež domácí posílali na vojnu a hlavně do zajetí, jakož i veliký počet různých žádostí, za zproštění služby vojenské, o dovolenou, atd.

Čím déle válka trvala tím více přinášela úzkostí a strádání. Stoupala drahota, ve městě vzrůstal nedostatek potravin a hlad. Válka znamenala veliké ztráty na životech i majetku, církevního nevyjímaje. Monarchií byly vypisovány válečné půjčky, k jejímž upisování byly nuceny školy, fary, spolky i jednotliví občané. ,,První pohromou byly válečné půjčky“, píše P. Tenora do farní kroniky, ,,při první nebylo žádného přímého nucení, proto asi žádný z kostelů ani z kněží ničeho neupsal. Ale hned jakmile byla vypsána půjčka druhá, upsal náš biskup ve veliké horlivosti, aby si zajistil přízeň Vídně pro další postup, za diecési 1 milion korun. Od té chvíle nastaly pro správce kostelního jmění těžké chvíle. Mnohá beneficia dala na válečné půjčky všecko, nemajíc ani tušení, že se tím pouštějí do hry nanejvíc nebezpečné. Jedinou omluvou může jim býti nátlak, který se na ně činil, ač přece bylo povinností, aspoň se brániti.“ P. Tenorovi se nakonec podařilo upsaných 14 000 K. před koncem války na vlastní náklady vyplatit a s téměř nulovou ztrátou prodat, a tím uchránit farnost finančních ztrát.

Po prohrané válce a rozpadu mocnářství tyto půjčky propadly.

Také nedostatek barevných kovů, dosud sbíraných školáky, dospěl k situaci, že bylo v roce 1916 přistoupeno k rekvizici kostelních zvonů. V celé náměšťské farnosti se nacházelo celkem 12 zvonů (kostel farní měl 3 zvony a umíráček, kaple sv. Anny 2 zvony, v Naloučanech byly 3 zvony a ve Vícenicích taktéž 3 zvony). Ze všech měl zůstat jen jediný zvon, a to na věži farního kostela. S tím se nechtěl P. Tenora smířit, bohužel ale všechny zvony byly mladšího data, a tak nebylo možné se odvolávat na jejich starobylost. Použil tedy lsti, která se zdařila. Dvěma vícenickým zvonům přepsal data výroby na rok 1520 a 1600. Nakonec se mu podařilo vlídným přijetím a jednáním s vojenským zástupcem Ludvíkem Schottenbergerem, zachránit z celé farnosti celkem 7 zvonů.

 Bohužel však ale u této rekvizice r. 1916 nezůstalo a již v r. 1917 byl odvezen další zvon a umíráček z farního kostela a také z obecních zvonic ze Zňátek a Ocmanic. „Se zvony loučily jsme se těžce, když jsem jim dával z kazatelny Sbohem, když se naposledy společně rozezvučely a zvláště když hlavní zvon na věži byl rozbíjen na kusy, mnozí hlasitě si zaplakali a dojati byli všichni. Zvolna jsem připravoval akci na pořízení nových zvonů.“

 Brzy po rekvizici zvonů došlo také na varhany, zachráněny měly být také jen varhany vynikající starobylostí nebo uměleckým provedením. Z náměšťské farnosti, přestože měly být demontovány všechny, padly po velkém úsilí P. Tenory jen píšťaly z varhan naloučanských. Podařilo se mu tedy zachránit varhany náměšťské, špitální, zámecké i vícenické.

 I ostatní kovové věci byly z kostelů zabírány. ,,V noci jsem všechny cennější věci vynášel sám z kostela a ukrýval jsem je před náhlými prohlídkami. Jen zcela bezcenné věci jsem obětoval zdarma, abych se mohl něčím v případě nutnosti vykázati…Když však rekvisice nebraly konce, rozhodl jsem se, že kostelu zachovám, aspoň co se zachovati dá a co bych rozhodně musil odvést, že prodám soukromě za vyšší cenu…Peněz těch použil jsem na kostelní potřeby farního kostela.“

 

Pokračování - klikni ZDE