ZÁŘÍ

14.07.2010 22:12

1. 9. Jiljí

poustevník OSB

narozen: v 7. století v Athénách (?), Řecko

zemřel: 1. září 720 v St-Gilles, Francie

patron: Korutan a Štýrska, Norimberka, Brunšvicka, Toulouse, Štýrského Hradce a Edinbourghu; myslivců, pastevců, koňských handlířů; trosečníků; lučišníků; žebráků; malomocných; kojících matek; proti duševním chorobám; proti neplodnosti u člověka i zvířat; proti suchu, ohni a bouři; o pomoc při dobré zpovědi; při opuštěnosti; pomocník v nouzi

Po smrti svých rodičů mladý Jiljí prodal zděděný majetek, peníze rozdal chudým a chtěl sloužit Bohu v ústraní. Vsedl na loď a dostal se do přístavu Marseille na jihu Francie (tehdy Galie). Tam se dověděl o biskupovi sv. Cesariovi. Přišel za ním do Arles a dva roky studoval v jeho škole. Pak odešel, aby žil samostatně jako poustevník. Našel si tiché místo u ústí řeky Gard do Rhony a tam několik let žil. Těžko překonával smyslná pokušení, ale naštěstí se potkal se starším zkušeným poustevníkem Veredemem. Ten ho poučil, že únik do samoty ještě není vítězstvím nad nástrahami zlých sil. Jiljí pak odešel dále po proudu řeky Rhony a v pralese nalezl skalní sluj, ve které se usadil. Podle legendy jej každého dne navštěvovala laň, která ho živila svým mlékem. Proto je sv. Jiljí patronem kojení a kojících žen. Krásná laň však neunikla pozornosti královských lovců. Pronásledovali ji, ale vždy když ji měli na dostřel, laň zázračně unikla. Dozvěděl se to samotný král a rozhodl se, že laň skolí. Pronásledoval ji až k jeskyni, kde žil poustevník Jiljí. Těsně před vchodem na laň vystřelil, ale šíp prolétl do jeskyně. Lovci z královy družiny šli do jeskyně a uvnitř nalezli postřeleného Jiljího. Byl zraněný a zmrzačený. Proto je sv. Jiljí také patronem tělesně postižených. Král zbožnému poustevníkovi nabízel dary, on je však nepřijal. Panovník, byl to vizigotský král Wamba, tedy nechal postavit na tom místě klášter, nyní Saint-Gilles, asi 20 km západně od Arles. To bylo kolem r. 680. Ke sv. Jiljí se začali přidružovat zbožní muži. Sv. Jiljí přijal kněžské svěcení, vedl klášter jako opat a řídil jej řeholními pravidly sv. Benedikta. Jiljí s mnichy žil dva roky v Orleánsu pod ochranou vládce franské říše. V r. 721 se mniši vrátili do polorozbořeného kláštera a postupně vybudovali další stavby. Jeho hrob se stal poutním místem. Kolem něho vzniklo město Saint-Gilles. Roku 1356 dostal svatovítský chrám v Praze tři částečky ostatků sv. Jiljí. Od těch dob byl sv. Jiljí v našich zemích uctíván také jako patron kolonistů, tj. těch, kteří od 13. století osidlovali některé naše kraje. Dokladem úcty je kostel sv. Jiljí na Starém Městě v Praze, jehož původ je z doby kolem r. 121O. V r. 1625 se stal klášterním chrámem dominikánů.

2. 9. Justus

biskup

narozen: 4. a 5. století

zemřel: kolem roku 430.

Svatý Justus byl biskupem v Lyonu na přelomu 4. a 5. století. Svým životem dělal čest svému jménu – Iustus znamená latinsky „spravedlivý“. Jednoho dne však byl jeho smysl pro spravedlnost těžce zasažen – jakýsi duševně nemocný člověk se na ulici porval a několik lidí poranil. Když jej rozzuřený dav chtěl zlynčovat, utekl do katedrály. Byl žádán, aby provinilce vydal. On však prohlásil, že tak udělá, až mu všichni lidé slíbí, že dotyčnému neublíží. Všichni lidé to slíbili, a Justus jim toho nešťastníka vydal. Jakmile však onen člověk vyšel z katedrály, dav jej na ulici ubil. Tato událost se ho hluboce dotkla. Kladl si ji za vinu – jednak že nedokázal uchránit život člověka, který od něj očekával zastání, jednak proto, že lidé z jeho města a diecéze si z jeho učení nevzali ani to, že mají dodržet dané slovo a nesmějí sáhnout druhému na život. Rezignoval na svůj úřad a zbytek života strávil jako poustevník. Neboť ten spravedlivý člověk, který mezi nimi bydlel, musel vidět a slyšet, jaké špatnosti páchali, a to mučilo den ze dne jeho spravedlivou duši. Tak Pán dovede zbožné lidi ze zkoušky vysvobozovat, ale špatné nechává, aby byli potrestáni v den soudu.

3. 9. Řehoř Veliký

papež a učitel církve

narozen: kolem r. 540 v Římě, Itálie

zemřel: r. 604

patron: dolů; zpěváků, hudebníků, studentů sborového a chorálního zpěvu, zedníků; vzýván proti dně a proti moru

Pocházel z římské patricijské rodiny. Stal se prefektem, ale vzdal se výhodného úřadu i velkého majetku, aby šel za Kristem jako mnich. Byl ale povolán na Petrův stolec a z něj velmi úspěšně řídil církev přes velké množství nesnází. Řádil mor, hlad, langobardská vojska, klesala kázeň, bylo třeba šířit evangelium do nových misií, jeho tělo sužovala nemoc. S tím vším se Řehoř I., služebník služebníků a především Ducha svatého, s jeho pomocí utkal a zvítězil. Zanechal mnoho dopisů a spisů, upevnění liturgie a zpěvu. Nejznámějším je "gregoriánský chorál".

4. 9. Růžena z Viterba

panna, terciářka

narozena: roku 1234 ve Viterbu, Itálie

zemřela: 6. března 1252

Ani v polovině 13. století nebylo zvykem, aby obyčejné, chudé patnáctileté děvče rozhodovalo o mezinárodní politice. Bezpochyby byli představitelé italského Viterba překvapeni, když v ulicích jejich města veřejně vystupovala mladá Růženka a přesvědčovala občany, aby se ve sporu císaře Fridricha II. s papežem přiklonili na papežovu stranu. A ještě více byli překvapeni, když zjistili, že toto chudé, v očích světa bezvýznamné děvče má úspěch. Svatá Růžena měla dokonce takový úspěch, že ji loajální procísařská městská správa i s jejími rodiči v lednu roku 1250 vypověděla z Viterba. Rodina nalezla útočiště v Soriano nel Cimino, do svého rodného města se vrátila po smrti Fridricha II. v prosinci téhož roku. Růžena usilovala o vstup do kláštera, nebyla však přijata, pravděpodobně pro své příliš radikální pojetí života v chudobě. Zemřela v otcovském domě 6. března 1252. Její ostatky pak byly přeneseny do onoho kláštera, kde chtěla strávit zbytek života. V den výročí této události Viterbo svou světici velmi bouřlivě oslavuje.

5. 9. Viktorin

Svatý Viktorin, známý svou svatostí a zázračnými činy, se stal biskupem ve městě Amiternum na základě volby všeho lidu. Pak, za vlády Nervy a Traiana, byl s dalšími Božími služebníky poslán do vyhnanství v Contiglianu, kde pramení páchnoucí sirné vody. Soudce Aurelianus jej dal pověsit hlavou dolů, což pro Kristovo jméno snášel tři dny. Nakonec obdržel mučednickou korunu a vítězně odešel k Pánu. Jeho tělo křesťané odnesli a s poctami pohřbili v Amiternu v Aprutiu.

6. 9. Magnus

věrozvěst a opat OSB

narozen: kolem r. 699, St. Gallen, Švýcarsko

zemřel: 6. září v r. 772 ve Füssenu, Bavorsko

patron: Allgäus, Kemptenu a Füssen; bývá vzýván při očních chorobách a uštknutí; a při ohrožení dobytka a úrody; proti myším, krysám, červům a obtížnému hmyzu 

Byl opatem kláštera Svatohavelského v St. Gallen ve Švýcarsku. Odtud se odebral s knězem Tozzonem do hornatého Allgavska a pak dál až na jihozápad Bavorska. Usadil se na horním Lechu, odkud po 26 let rozvíjel své misijní působení. Začal zde budováním křesťanské osady, která se stala základem pozdějšího opatství a města Füssen. Byl otcovským dobrodincem lidu po stránce duchovní i hmotné a svou horlivostí si vysloužil název apoštola Švábska.

7. 9. Melichar Grodecký a druhové

kněží, mučedníci jezuitské koleje ve Štýrském Hradci

narozeni: Melichar r. 1584 (?) v Těšíně, ČR; Marek r. 1580 v Křiževci v dnešním Slovinsku; Štěpán nar. 1583 na zámku Alvinc v Sedmihradsku, dnes Rumunsko

zemřeli: 7. a 8. září 1619 v Košicích, Slovensko

Melichar Grodziecki se narodil v roce 1584 ve slezském Těšíně. Předci pocházeli z Polska a v příbuzenstvu měl jednoho strýce proboštem, druhého biskupem a z matčiny strany mučedníka Jana Sarkandra. Studoval v jezuitské koleji ve Vídni a v 19ti letech vstoupil do noviciátu v Brně. Při dalších studiích v Praze a ve Štýrském Hradci také sám vyučoval. Vysvěcen na kněze byl r. 1614 v Praze. Zde pak působil v klementinské koleji a věnoval se výchově a vzdělávání chudých chlapců. Stal se i ředitelem ústavu pro tyto hochy v semináři sv. Václava. V prosinci r. 1618 byl poslán jako misionář a kaplan císařského vojska do Košic. Zde byl ubytován u místodržitele Ondřeje Dóczhy jako Štěpán Pongracz a 3. či 4. září při obsazení Košic byl u nich na návštěvě i Marek Crisini.

Marek Crisini se narodil roku 1589 v oblasti Zagrebu v Chorvatsku. Ve 12ti letech navštěvoval údajně jezuitskou školu ve Vídni, odkud přešel na studie ve Štýrském Hradci. S titulem magistra filozofie a fyziky odešel r.1611 na čtyřleté studium teologie do Říma a zde přijal i kněžské svěcení. Po návratu do Uherska byl již r. 1616 ostřihomským arcibiskupem Petrem Pazmánym, sídlícím v Trnavě, pověřen vyučováním na kapitulní škole a záhy jmenován kanovníkem kapituly. Je udáváno i jmenování arcijáhnem. Nakonec se stal správcem benediktinského opatství v Krásné nad Hornádem u Košic. Jeho posláním mělo být organizování obnovy církve ve východním kraji. Za pobytu v Košicích byl zajat Rákoczyho vojáky.

Štěpán Pongracz narodil se roku 1582 ze šlechtického rodu Pankrácovců v obci Alvinc Vintul v Transylvánii. Středoškolská studia absolvoval v rodném Sedmihradsku na jezuitské koleji v Kluži (v současném Cluj-Napoça v Rumunsku). Po nich se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu, ale rodiče byli velmi proti. Nakonec r. 1602 začal noviciát u jezuitů v Brně. Asi poměrně brzy byl poslán do Prahy, kde jako klerik působil na gymnáziu a studoval filosofii. Ve Štýrském Hradci pokračoval ve studiu od r.1611 a v Rakousku r. 1615 přijal i kněžské svěcení. Představenými řádu byl pak poslán na východní Slovensko a v Humenném ustanoven prefektem jezuitské koleje. Zároveň byl i velmi úspěšným kazatelem. Roku 1618 začal působit v Košicích a přilehlé oblasti. Královský místodržící, Ondřej Dóczhy mu poskytl sídlo ve svém domě (společ. s M. Grodeckim) a přál si založení trvalé jezuitské mise. Zde ho zastihlo i obsazení Košic Bethhlenovým vojskem pod vedením Jiřího Rákoczyho.

     Všichni tři se stali zajatci vojáků v místodržitelově domě. Byli zde drženi o hladu a žízni. Protestantští představitelé, kteří k nim osobně došli, požadovali od nich zřeknutí se katolické víry a kanovníku Marku Križínovi nabízeli za to správcovství církevního majetku. Neměli však úspěch a tak je vydali vojákům ke krutému nakládání. Ti ještě 6.9. zkusili vyžadovat nepřijatelné výkupné. Kněží si pak vzájemně udělili svátost smíření a hlasitě se začali modlit. Vojáci začali postupné mučení Markem, kterého pálili pochodněmi a nakonec sťali. Také Melicharu Grodzieckimu po mučení usekli hlavu. Nejvíce se vyřádili na Štěpánu Pongraczim, kterého pověsili za ruce na trám a krutým způsobem ho začali vyklešťovat a zbavili pohlavního ústrojí. Pak mu hlavu stáhli provazem a pálili ho pochodněmi až k obnažení střev, která z něj vypadávala. Následně začali probodávat jeho tělo a zasadili dvě rány sekerou. V domnění, že skonal i on, vhodili ho s ostatními dvěma do žumpy. Štěpán Pongraczi, však přišel zde k vědomí a podle svědků bylo prý ještě 12 hodin slyšet hlas jeho modlitby. Skonal až na konci dne. Na prince Bethhlena se o povolení k pohřbení mučedníků všichni obraceli marně. Podařilo se to až asi po šesti měsících komtese Katalině Pálffyové, která povolení požadovala za tanec, který po ní princ chtěl. Slavnostní pohřeb se pak uskutečnil do hrobky v Mariánském chrámu v Šebetové u Prešova. V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Kanonický proces, na žádost ostřihomského arcibiskupa Petra, zahájil papež Urban VIII. (1623-44). K prohlášení za blahoslavené však došlo až 15. ledna 1905 papežem Piem X. v Římě. Kanonizováni byli 2. července 1995 papežem Janem Pavlem II. za jeho návštěvy na letišti v Košicích.

8. 9. Svátek Narození Panny Marie

K historii svátku:

Patří k nejstarším mariánským svátkům. Den jeho slavení byl vybrán v 5. století v Jeruzalémě, jako výroční den posvěcení baziliky postavené v místě, kde se Panna Maria podle tradice narodila sv. rodičům Jáchymovi a Anně. V tomto místě dnes stojí bazilika sv. Anny. O slavení narození Panny Marie se dochovaly nejstarší zmínky od sv. Prokla a počátky slavení v celé církvi začaly údajně za papeže Sergeje I. (667-701), s pořádáním procesí do 4 hlavních bazilik.

9. 9. Petr Klaver

misionář TJ

narozen: 26.června 1580, Verdú, Španělska

zemřel: 1654

patron: misií mezi africkými domorodci, otroků

Pocházel z Katalánska (vých. Španělsko). V roce 1602 vstoupil do jezuitského řádu. Od r. 1610 žil v Jižní Americe. Po pěti letech v Cartagéně přijal kněžské svěcení a pak zde v přístavu působil mezi černými otroky 36 let jako jejich služebník. Přes 300.000 jich učil katechismu a pokřtil. Udělal maximum, aby pomohl jejich fyzickým potřebám i duším, jejichž cenu vnímal jako cenu Kristovy krve. Proto se rozhodl vidět v nich své pány a službu jim zahrnul do svého slibu kolem r. 1620. Vyčerpán prací zemřel v 74 letech.

10. 9. Karel Spinola

mučedník

narozen: r. 1564 s určitou pravděpodobností v Praze

zemřel: 1622

Je považován za pražského rodáka a jeho matka byla českou šlechtičnou. Otec byl Ital a Karel v Itálii vystudoval a vstoupil k jezuitům. Jako řádový kněz odjel do misií v Japonsku, kde po dvacetiletém působení a utrpení skonal v plamenech na Svatém vršku u Nagasaki. S ním bylo dvěma způsoby popraveno dalších 51 mučedníků. Martyrologium staví do jejich čela Šebestiána Kimuru a Františka Moralese. Mezi 22 mučedníky pozvolna usmrcenými žárem z ohně bylo z řeholníků 9 jezuitů, 7 dominikánů a 3 františkáni. Ostatní byli jejich pomocníky. Mezi dalšími třiceti popravenými křesťany z Nagasaki byly celé rodiny s dětmi od tří do dvanácti let.

11. 9. Emil

biskup

narozen: asi kolem poloviny V. století v oblasti Piemontu, Itálie

zemřel: 506 - 510 (?)

Emilián I. byl zvolen mezi léty 493 až 497 jedenáctým biskupem rozsáhlé diecéze. Je uváděno, že působil v těžkých dobách, poznamenaných následky válčení. Byl mužem modlitby a proto obdarován moudrostí, která nepochází z tohoto světa, ale od Boha, jak o ní píše apoštol Pavel. V jeho životě byla na prvním místě láska. Největší vzor měl v Boží lásce ukázané v evangeliu, jejíž plody se měly dostat Církvi. K lásce vychovával i na biskupském stolci, kde byl příkladem ve zbožnosti a dobročinnosti. Zářil ryzí pokorou i pastorační horlivostí a činně se zúčastnil i některých sněmů. V roce 502 byl na synodě u sv. Petra v Římě, která potvrdila platnost volby papeže Symmacha. Hájil práva papežského stolce a právoplatně zvoleného papeže proti vzdoropapeži Vavřinci. Toho dosadil římský senát a po čtyři roky mu pomáhal udržovat moc nad římskými chrámy ze sídla u sv. Pavla za hradbami. Biskupu Emiliánovi záleželo i na běžných potřebách lidu, proto se např. postaral o vybudování vodovodu. Zemřel 11. září, ale přesný rok úmrtí se nedochoval. Bývá uváděný rok 506 i 510 a martyrologium uvádí jen spolehlivost století. Pohřben byl v katedrále a na čas upadl v zapomenutí. Jeho ostatky byly vyzdviženy biskupem Albertem až 17. května 1181 a přemístěny k oltáři. K znovuodhalení došlo v roce 1565 a roku 1572 k uložení ostatků v kapli Panny Marie v Schiaffo.

12. 9. Jména Panny Marie; Quido

K historii památky:

Martyrologium dnes na prvním místě uvádí svátek jména Panny Marie. Pro celou církev vznikl jako památka na poražení turecké armády u Vídně v r. 1683, které souviselo se vzýváním jména Panny Marie a s její pomocí. Je tedy zároveň projevem vděčnosti a poukazem na identitu Mariiny vznešené, neporazitelné osobnosti a pomocnice křesťanů v nejtěsnější Boží blízkosti. Svátek Jména Panny Marie se začal objevovat ve španělské diecézi Cuenca na počátku 16. století. Papežem Inocencem XI. byl ustanoven pro celou latinskou církev hned po vítězství nad Turky. K nejznámějším poutním místům jména Panny Marie u nás patří poutní kostel zasvěcený Mariinu Jména na Lomci a chrám Panny Marie ve Křtinách.

Quido

poutník

narozen: kolem r. 950 v Brabantsku, Belgie

zemřel. kolem r. 1012

patron: kostelníků, poutníků, zvoníků, zemědělců; vzýván při infekčních onemocněních hospodářských zvířat

Pocházel z chudé rodiny na belgickém území. Pro svou velkou zbožnost se stal kostelníkem a vynikal skutky milosrdné lásky k chudým. Vykonal pouť do Říma a do Svaté země. Zemřel jako anderlechtský kostelník.

13. 9. Jan Zlatoústý

patriarcha, církevní učitel

narozen: r. 354 v Antiochii, dnes Sýrie

zemřel: 14. září 407 v Komaně, Pont

patron: kazatelů; proti padoucnici

Narodil se kolem roku 349 v syrské Antiochii. Vystudoval řečnictví a filozofii, ale brzy dal přednost mnišskému životu. Ve dvaceti letech přijal křest, po vysvěcení na jáhna (kolem roku 380) se začal věnovat literární činnosti, stal se knězem (386), upozornil na sebe svou výmluvností a v roce 397 byl zvolen za konstantinopolského patriarchu. Vybízel křesťany k péči o chudé, volal po sociální spravedlnosti a otevřeně káral rozmařilý způsob života ve městě a u císařského dvora. Musel proto dvakrát do vyhnanství (403-404); i tam však vyvíjel bohatou činnost ve prospěch křesťanů v Arménii, Persii a Sýrii. Po tříletém pobytu ve východním Turecku byl poslán až na východní břeh Černého moře, cestou však vysílen útrapami zemřel 14. září 407 ve vesnici Komaně (blízko dnešního města Tokatu v severním Turecku). Jeho ostatky byly slavnostně převezeny do Konstantinopole (438). Ve svých promluvách i spisech vykládal Písmo svaté, prohluboval katolickou nauku a usiloval o obnovu křesťanského života. V roce 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů.

14. 9. Svátek Povýšení svatého kříže

Historie svátku:

Počátky slavení tohoto svátku sahají do 5. století, kdy se 14. září vystavovaly v Jeruzalémě zbytky dřeva z Kristova kříže k uctění věřícími. Na Východě se svátek začal slavit v 7. století a později došlo k jeho rozšíření na celou církev. K svátku se pojí i další události. Je připomínáno nalezení svatého kříže, o které se zasloužila císařovna Helena při své pouti do Svaté země kolem r. 325. Za den nalezení se udávalo 13. září a k slavnostnímu vyvýšení kříže v Konstantinově bazilice nad Božím hrobem došlo asi v r. 335. Druhá vzpomínka se týká znovuzískání svatého kříže z Persie. Tam se jeho ostatky dostaly jako válečná kořist Chosroese II. v roce 614. Císař Heraklius je r. 628 přinesl zpět do Jeruzaléma a zde 3. května předal patriarchovi Zachariášovi. K tomuto datu vznikl na Západě svátek nesprávně označováný výrazem Nalezení sv. Kříže, zatímco na Východě bylo slaveno pouze 14. září jako Povýšení sv. Kříže. Toto převzal Západ více jak o století později. V Miláně je prý doložen dokonce až v 11. století.

15. 9. Panna Maria Bolestná

K historii svátku:

Nejstarší zmínky o bolestné Panně Marii a úctě k ní jsou v asketické literatuře z 12. století. O bolestech, které prožívala, rozjímal údajně ve IV. století na př. sv. Efrém. Téma Mariina utrpení začalo být připomínáno místním svátkem v roce 1423 v Kolíně nad Rýnem. Podle sv. Ludvíka M. Grignona se mariánská úcta začala rozvíjet až později, aby lidé, nedostatečně znalí Krista, nebyli od něj odváděni zaměřením se na Mariinu oslavu, aby se nerozptylovali od toho, co je prvořadé. Na cestě ke Kristu je P. Maria naší starostlivou Matkou a průvodkyní, jejíž význam, úlohu a postavení zjevuje Duch svatý postupně, jak uzná za vhodné. S tím souvisí i růst mariánských svátků a titulů sv. Panny a Matky. První svátek Panny Marie Bolestné byl ustanoven na odčinění svatokrádeží, kterých od r. 1419, ve spojení s husitskými válkami, velmi přibývalo a slavil se v pátek po 5. postní neděli. V řádu servitů byl držen od r. 1627 třetí neděli v září a se slavením votivní mše sv. od r. 1668. Na stejné datum potvrdil slavení památky papež Inocenc XII. Ustanovení závazné památky pro celou církev zavedl až papež Benedikt XIII. v r. 1727 a s jeho souhlasem byla Panna Marie Sedmibolestná prohlášena za patronku Slovenska. Jako hlavní patronku ji pak potvrdil r. 1966 s oficiálním vyhlášením papež Pavel VI. Od roku 1913 bylo pro slavení závazné památky stanoveno datum 15. září. Památka Panny Marie Bolestné nás zve k rozjímání o sedmi událostech, kterými bylo poznamenáno její neposkvrněné srdce.

16. 9. Ludmila

mučednice

narozena: kolem r. 860 hrad Pšov, ČR

zemřela: v noci z 15. na 16. září 921 hrad Tetín, ČR

patronka: vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou, často nazývanou matka české země.

Sv. Ludmila se narodila kolem r. 860, pravděpodobně na hradě Pšov v místech dnešního Mělníka. Její otec Slavibor byl knížetem malého kmene Pšovanů obývajících část úrodného Polabí. Kolem r. 874 byla Ludmila provdána za Bořivoje I., knížete Čechů. V rozmezí let 869-883 byl český kníže pokřtěn na Velehradě snad samotným Metodějem. Členy slovanské misie na Levém Hradci byla pokřtěna i Ludmila. Manželství Bořivoje I. a Ludmily bylo požehnáno třemi syny a čtyřmi dcerami. Po otci vládl nejprve nejstarší Spytihněv I. a po něm mladší Vratislav I. Ten byl ženat s Drahomírou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů. Když Drahomíra ovdověla, bylo jejím synům pravděpodobně třináct (Václav) a sedm let (Boleslav). Zemští velmožové tehdy rozhodli svěřit jí regentství v zemi, zatímco Ludmila, babička kněžiců, měla dohlížet na výchovu budoucích vladařů, což vneslo mezi obě ženy neshody. Proto se Ludmila uchýlila na své vdovské sídlo Tetín, kde ji v noci z 15. na 16. září 921 přepadli členové Drahomířiny družiny a zardousili ji jejím vlastním závojem. Vrahové, patrně instruováni, přísně dbali na to, aby nebyla prolita krev, což bylo tehdy nezbytnou podmínkou pro mučednictví. Po vraždě uprchl i kněz Pavel Kaich, a tak neměla první historicky známá česká kněžna ani církevní pohřeb. Služebnictvo zahrabalo její tělo u hradební zdi. Nad místem vraždy dala Drahomíra z původního obytného domu zřídit chrám sv. Michala (dnes sv. Jana Nepomuckého). Brzy po svém nástupu na knížecí trůn dal sv. Václav vyhnat matku z Prahy (snad na Budeč) a dne 10. listopadu 924 dal za účasti světícího biskupa Michala převézt ostatky své babičky do svatojiřského chrámu na Hradě pražském, založeném jeho otcem Vratislavem I. U chrámu pak založili Boleslav II. a ctihodná Mlada první český klášter vůbec a uvedli do něj benediktinky, které pečovaly o šíření kultu první české světice. Písemně je však tato úcta doložena až od konce 11. století. Úcta k české prvomučednici rychle rostla, pražský biskup Ota již nedovolil bez papežského souhlasu hýbat s jejími ostatky při přestavbě chrámu po požáru z roku 1142. Její svatost byla oficiálně uznána v letech 1143-1144, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Castello. Za biskupa Daniela I. se dostaly části jejích ostatků do několika oltářů pražské diecéze a biskup Daniel II. ji dal ve svém rukopisu De civitate Dei vymalovat mezi čestné patrony. Veškeré dochované písemnosti popisují kněžnu Ludmilu jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu.

17. 9. Cyprián biskup;  Kornélius papež

Cyprián biskup, mučedník

narozen: kolem r. 200 v Kartágu, Tunisko

zemřel: 14. září 258 v Kartágu

patron: proti moru

Kornélius papež, mučedník

zemřel: 14. září 253 v Civitavecchia, Itálie

patron: sedláků; skotu; proti bolestem uší, křečím, nemocem nervů a padoucnici („Kornéliova nemoc“)

narozen: ve 3. století v Římě, Itálie

Cyprián se narodil kolem roku 210 v severoafrické pohanské rodině. Věnoval se řečnictví, po přijetí křesťanství (246) se stal knězem (248) a od roku 249 biskupem v Kartágu (dnešním Tunisku). Podporoval papeže Kornélia v boji proti novaciánům a posiloval jeho autoritu mezi ostatními biskupy. Ve svých spisech pojednával nejčastěji o církvi a její jednotě a povzbuzoval pronásledované křesťany ke statečnosti. Když severní Afriku sužovaly loupeživé nájezdy barbarských kmenů a morová nákaza, organizoval duchovní i hmotnou pomoc. Po roce 255 nechtěl uznávat platnost křtu uděleného od heretiků, a proto došlo mezi ním a papežem Štěpánem k určitému napětí. Dříve než došlo k vyřešení sporu, byl za pronásledování 14. září 258 v Kartágu sťat. Jeho ostatky dal Karel Veliký převézt do opatství Compiégne v Lyonu ve Francii.

Kornélius byl původem Říman a žil v 1. polovině 3. století. Po smrti papeže Fabiána (250) se stal jeho nástupcem, ale až v roce 251, protože císař Decius se rozhodl definitivně zlikvidovat křesťanství, a proto zakázal volbu nového římského biskupa. Věřící však začali sami v zástupech přicházet na úřady a hlásili, že jsou křesťané; pro velké množství obviněných musely pak být ukládány menší tresty. Ale bylo i dost těch, kdo v té době zapřeli svou víru. Při jejich návratu do církve hájili papežové zásadu, že po vykonaném pokání mohou být znovu přijati. Učený římský kněz Novacián neuznával možnost kajícího návratu a dal se od svých stoupenců zvolit za protipapeže (251). Na římské synodě pak byli téhož roku novaciáni odsouzeni jako bludaři a rozkolníci. Kornélius byl po roce zatčen a vypovězen z Říma. Koncem 3. století byly jeho ostatky převezeny do Kalistových katakomb; dnes jsou uloženy v kostele Panny Marie v římské čtvrti Trastevere.

18. 9. Josef Kupertinský

řeholník, mystik OFMConv

narozen: 17. června 1603 v Kopertin, Itálie

zemřel: 18. září v Osimu, Itálie 1663

patron: dobré zkoušky; obuvníků; za obrácení hříšníků; kosmonautů, amerických pilotů za druhé světové války

Františkán-konventuál , který byl přijat do řádu jen s největšími obtížemi, zažil od r. 1630 mimořádné extáze a levitace, trvající někdy celé hodiny. Nadto uzdravil mnoho nemocných a konal mnoho jiných zázraků. Protože lid věnoval Josefovi stále větší pozornost a církev chtěla zabránit nepokojům, přesazoval ho řád do stále odlehlejších klášterů, což však Josef snášel s radostně. Předtím byl osvobozen v procesu, v němž byl obžalován z předstírané svatosti. Jeho blahořečení se uskutečnilo r. 1753, svatořečení r. 1767 papežem Klementem XIII.

19. 9. Januárius

biskup, mučedník

narozen: ve 3. století v Neapoli (?), Itálie

zemřel: r. 305 v Neapoli

patron: Neapole; proti výbuchům sopky

Byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. Za Diokleciánova pronásledování podstoupil mučednickou smrt v Puteole (dnešní Pozzuoli) u Neapole. Jeho ostatky jsou od V. století v Neapoli. Jedná se zvláště o jeho krev ve dvou ampulích, která několikrát do roka zkapalní, ačkoliv ji mučedník prolil na začátku IV. století.

20. 9. Ondřej Kim Taegon; Pavel Chong Hasang a druhové

kněží, mučedníci

Křesťanství se dostalo do Koreje v 18. století prostřednictvím několika laiků, kteří přinesli z Číny několik katolických knih. Toto prvokřesťanské společenství bylo vedeno a udržováno téměř výhradně laiky. První kněží z Francie tajně vstoupili do země teprve v roce 1836. V té době už tam žilo několik tisíc křesťanů. Svou věrnost Kristu dosvědčovali i v dobách častých pronásledování. První biskup francouzského původu, Vavřinec Imbert, zemřel mučednickou smrtí 21. září 1839. Nejvíce křesťanů bylo umučeno při pronásledování v letech 1839, 1846 a 1866, 103 z nich prohlásil za svaté papež Jan Pavel II. při své pastorační návštěvě v Koreji 6. května 1984. Mezi nimi zaujímají přední místo první korejský kněz Ondřej Kim Taegon a horlivý laický apoštol Pavel Chong Hasang; ostatní jsou převážně laici: muži i ženy, ženatí i svobodní, starci, mládež i děti.

21. 9. Matouš

apoštol, evangelista, mučedník

narozen: 1. století, Palestina

zemřel: 1. století v Etiopii (?), Persii

patron: města a biskupství Salerno; účetních, finančních úředníků, celníků, bankovních úředníků; proti opilství

Matouš, autor prvního evangelia, se původně jmenoval Levi a byl celníkem v Kfarnau na Genezaretském jezeře. Jednoho dne ho Ježíš uviděl při práci a řekl: „Levi, následuj mě!“ Oslovený vstal, opustil svou celnici a následoval Pána. Kristus přijal Leviho do okruhu apoštolů. Od toho dne nesl celník jméno Matouš tolik co „Dar Boží“.

Matouš je jedním z mála dvanácti Ježíšových učedníků, kteří jsou jmenovitě uvedeni v apokryfním Tomášově evangeliu (Logion 13). Od křesťanského spisovatele Origena se dovídáme, že Matouš kolem roku 42 opustil Palestinu a působil jako misionář v Etiopii, Mezopotámii nebo Persii. Přesné údaje o místě, době a způsobu smrti Matouše nejsou známy. Matouš je v latinské i řecké církvi uctíván jako mučedník, který přišel o život v Sýrii nebo v Arábii stětím (nebo probodnutím) na oltáři nebo upálením. Jak se jeho ostatky dostaly do Campani (diecéze Capaccio) v jižní Itálii, není známo. V roce 952 byly tyto ostatky převezeny do Salerna, kde je Matouš od té doby uctíván jako patron města a diecéze a kde se jeho relikvie během středověku staly cílem mnoha poutníků. Evangelista Matouš je obvykle znázorňován s okřídleným člověkem nebo s andělem jako evangelistovým symbolem. V kostele sv. Ludvíka dei Francesi v Římě se nachází snad nejslavnější obrazový cyklus o životě apoštola Matouše namalovaný v roce 1602 od Michelangela Caravaggia. Západní církev slaví svátek sv. Matouše 21. září, zatímco ve východní církvi je tento světec připomínán 16. listopadu.

22. 9. Mořic a druhové

mučedník

narozen: ve 3. století v Egyptě

zemřel: r. 302 u Agauna, dnes Sv. Mořic, Švýcarsko

patron: vojáků; obchodníků, kloboučníků, malířů skla, zbrojířů, nožířů, soukeníků; koní: vinných keřů; v bojích; proti dně, nemocem uší a posedlosti; u nemocí koní

V kalendáři však dnes není připomínán sám. Jsou s ním zde i jeho druhové Exsuper, Kandid, Viktor, Innocenc a Vital, jakož i další křesťanští vojáci, kteří pocházeli z Théb v Horním Egyptě a podstoupili mučednickou smrt u Agauna ve Wallisu, místa, které je dnes známo jako Svatý Mořic (Švýcarsko). Podle věrohodného podání byli všichni tito vojáci i se svým velitelem Mořicem nuceni pronásledovat křesťany. Stalo se tak v roce 302, kdy římský císař Dioklecána a jeho spoluvládce Maximianus tvrdě zaútočili na všechny přívržence Kristova náboženství. Vojáci se však zdráhali krutého rozkazu uposlechnout. Tu dal Maximianus pro výstrahu zavraždit každého desátého muže legie. Avšak postoj těch, kteří přežili, se nezměnil. Situace se tedy opakovala stále znovu a znovu. Pokaždé zemřel každý desátý, až nezbyl nikdo. Tak vešla do dějin krvavá lázeň v Agaunu. Ostatky mučedníků byly nalezeny roku 380. Walliský biskup Theodor nechal nad tragickým pohřebištěm postavit malý kostelík. Svatyně na úpatí skalní stěny na staré silnici z Galie do Itálie se brzy stala poutním místem. Později byl kostel rozšířen a vedle něj byl postaven hospic. V roce 1128 přijali zde usedlí mniši augustiniánskou řeholi, jinak byli zcela samostatní. Ani dnes není klášter sv. Mořic, jak byl nazván, podřízen žádnému biskupství. Zdejší opaté mají od roku 1840 titulární hodnost biskupa betlémského a vedle toho jim od roku 1782 až do roku 1951 dokonce patřil hraběcí titul. Tento klášter má však ještě jednu zvláštnost: jeho chrámový poklad je nejvýznamnějším z celého Švýcarska. Ostatky mučedníků jsou uloženy ve skvostných relikviářích. Nejpozoruhodnějším dílem je schránka sv. Mořice a relikviář Kandidovy hlavy. Obojí nechal zhotovit jako dar dům savojský. Překrásný obraz nazvaný Mučednictví sv. Mořice a jeho thébské legie vytvořil v roce 1582 El Greco. Působivé dílo je dnes uloženo v klášteře Escorialu v Madridě. Úcta ke sv. Mořiovi se rozšířila po celém světě, vedle Švýcarska jsou svatomořická poutní místa i u nás. Nejznámější z nich jistě v Olomouci a Kroměříži.

23. 9. Konstanc z Ankony, Pio z Pietrelciny

Pio z Pietrelciny

stigmatizovaný řeholník, kněz OFMCap

narozen: 25. května v Pietrelcině, jižní Itálie

zemřel: 23. září 1968 v San Giovanni Rotondo

Je známý po celém světě jako Padre Pio. Kristivy rány se u něho objevily 20. 9. 1918 a zůstaly po celý život. Padre Pio byl omilostněný zpovědník nečíslných kajícníků z celého světa. Nejúčinnějším kázáním byla jeho mše svatá, pi níž znovu prožíval bolestné utrpení Páně. Skrze modlitbu žil v neustálém spojení s Bohem. V San Giovanni Rotondo založil nemocnici, která se nazývá „Domov pro úlevu v utrpení“. Byl zahájen proces jeho blahořečení.

Příkladem, v němž je třeba se vzhlížet a podle něhož je nutno utvářet náš život, je Ježíš Kristus. Ježíš si ale zvolil standartu kříže, a proto také chce, aby všichni jeho následovníci procházeli kalvárskou cestou a nesli na svých bedrech kříž. Jak nesnesitelná je bolest, když je daleko od kříže. Jak je ale sladká a lehká bolest, která je prožívána blízko Ježíšova kříže. Když chceme proměňovat lidi, nestačí k tomu, abychom je milovali. Nezbytné je nejprve milovat Boha a oběť. Jak je možné být vřelý pro zemi, když je člověk studený pro nebe? Drž ve svém srdci Ježíše ukřižovaného a všechny kříže ti pak budou připadat jako růže. Ti, kdo pocítili ostrost trnu na trnové koruně našeho Spasitele, jenž je naší hlavou, pak již necítí žádným způsobem ostatní rány. Nikdy neustupuj zpět a také nepostávej na cestě vedoucí na Kalvárii tvého života. Ježíš napřahuje ruku, abys nekolísal. Pomyšlení na milost Boží, která nás podepírá, a na odměnu, kterou pro nás Ježíš připravil, to vše musí být naší posilou.

                                                                                                        (Z listů sv. Pia z Pietrelciny)

24. 9. Gerhard z Csanádu

biskup, mučedník OSB

narozen: v 10. století v Benátkách, Itálie

zemřel: 24. září 1046 v Budapešti, Uhry

patron Budapešti; vychovatelů

Již jako mladík se stal řeholníkem v San Giorgo Maggiore v Benátkách, studoval na univerzitě v Bologni a odešel do Uher, kde tou dobou vládl sv. Štěpán. Zde žil po sedm let poustevnickým životem, než jej král povolal k úřadu biskupa. Jako biskup byl Gerard velice oblíben, ctěn a milován. Po smrti sv. Štěpána se v Uhrách rozpoutal boj o trůn; jeden ze šlechticů se zmocnil vlády a panoval velice krutě – mimo jiné dal utlouci členy rady. Když pak měl být korunován, pronesl proti němu biskup Gerard natolik odvážné a plamenné kázání, že se je tlumočník bál přeložit; mimo jiné předpověděl králi po třech letech smrt. Pět let poté vypukla v Uhrách další vzpoura, nejspíše pohanské povstání (navíc spojené s bogomilstvím, proti němuž sepsal sv. Gerard polemické dílo Deliberatio supra hymnum trium puerorum v letech 1044–1046). Při cestě ze Székesfehérváru do Budína byl sv. Gerard přepaden davem a zabit kopím jakožto první uherský mučedník. Obvykle bývá uváděno datum 24. září 1046; místo jeho smrti je dnes nazýváno Gellért-hegy – Gerardův vrch. Spolu s Gerardem byla zabita řada světských i církevních hodnostářů, přežil jen slovanský biskup Beneta.

25. 9. Kleofáš

Ještě ten den se ubírali dva z nich do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

26. 9. Kosma a Damián

lékaři, mučedníci

narozeni: ve 3. století v Sýrii (?)

zemřeli: kolem r. 305 v Sýrii (Killiz?)

patroni Florencie; lékárníků, lékařů, chirurgů, drogistů, zubních lékařů, kojných, fyziků, holičů, cukrářů, kramářů; lékařských fakult; proti nemocem u koní; proti vředům; proti epidemiím

O pronásledování  křesťanů v Římské  říši  bylo  již  řečeno více.  Jistě  také víte o předposledním z nich,  které zahájil  císař  Diocletianus.  Začalo docela nenápadně,  pomalu a  plíživě – zákazem společných shromáždění, bohoslužeb.  A  pak už šlo do tuhého; když se ukázalo, že křesťané odmítají svou víru „privatizovat“, stali se z nich obratem nepřátelé státu a neposlušní občané. Mezi tyto „neposlušné občany“ patřili i dva bratři – přesně řečeno dvojčata. Jmenovali se Kosma a Damián, pocházeli z Arábie a usadili se v malém městě jménem Kyrrhos východně od Antiochie. Zde vystudovali a stali se lékaři. A krom toho také křesťany. Právě s ohledem na své křesťanství nepokládali medicínu za výnosný podnik, nýbrž za „prodlouženou ruku Božího milosrdenství“ a léčili  potřebné zdarma.  To jim také vyneslo řeckou přezdívku Αναργυροι – dalo by se to přeložit jako „Bezplatní“. Tato bezplatná lékařská péče se stala velice účinným nástrojem k evangelizaci. Tím ovšem na sebe Kosma a Damián přivolali pozornost římských úřadů. Roku 303 je dal římský místodržící zatknout a mučením se je snažil přinutit k odpadu od víry. Odmítli. Byli proto popraveni stětím. Úcta k  těmto světcům se  rozšířila  i  na křesťanském západě.  Pozdější  biskup z Kyrrhu  jménem Theodoretos  o nich v 5. století  psal jako o „slavných bojovnících a vznešených učednících“. Dodnes jsou Kosma a Damián ctěni jako patroni lékařů a lékárníků.

27. 9. Vincenc z Pauly

zakladatel řádu CM

narozen: 24. dubna 1581 v Pouy, Francie

zemřel: 27. září 1660 v Paříži, Francie

patron všech charitativních zařízení; vincentinů (lazaristů) a vincentinek; kléru; sirotčinců a nemocnic; sirotků; zajatců; pro nalezení ztracených předmětů

„Měj soucit s chudými; pak bude pokoj tvého srdce nekonečný.“ – Tato slova byla v podstatě souhrnem, ba celoživotním vyznáním sv. Vincence de Paul. Tento kněz z přelomu 16. a 17. století (žil v letech 1581–1660), tedy současník slavného kardinála Richelieua, se chudým věnoval již na počátku své kněžské dráhy, když působil v Paříži jako královnin almužník. Roku 1617 se rozhodl zasvětit svůj život péči o chudé naprosto a definitivně. Vztah k nejpotřebnějším lidským bratřím a sestrám se mu stal měřítkem, podle něhož posuzoval lidskou zralost ostatních – nikoli tedy bohatství, ale to, jak s ním člověk nakládá a jak jej dokáže využít ve prospěch potřebných. Chudý člověk byl prostě pro svatého Vincence tajemstvím přítomnosti Ježíše Krista. Bylo by však omylem představovat si, že tento světec stál před ubožáky v jakémsi mystickém vytržení nad jejich chudobou. Podle jeho přesvědčení byl „chudý – nebojme se to říci – mužem, ženou, dítětem žijícím v nespravedlnosti“. Neustále dbal na to, aby chudí lidé neztráceli nic ze své lidské důstojnosti; usiloval spíše o to, aby jim pomohl vymanit se z bídy, než o to, aby se jim dostalo almužny. Svatý Vincenc, světec, který mobilizoval společnost k péči o chudé tak naléhavě, jako jiní vyzývají k hašení požáru, zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let 27. září 1660. Jeho naplněný život byl v podstatě ztělesněním slov Písma: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst…“ (Lk 4,18)

28. 9. Slavnost sv. Václava

vévoda, mučedník

narozen: kolem r. 907 ve Stochově, ČR

zemřel: 28. září 929 ve Staré Boleslavi

patron Čech

Václav byl světec, jeden z patronů českých zemí, přemyslovský kníže, syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry. V dětství byl vychováván svou babičkou, Ludmilou ze Pšova (sv. Ludmila), na hradě Tetín. Poté, co se Václavův otec stává pražským (českým) knížetem, je Václav poslán do Budče, kde se učí latině. V roce 921 umírá Vratislav I. a protože sv. Václav, jeho nástupce, je ještě nezletilý, začíná se téhož roku v únoru krátká poručnická vláda jeho babičky Ludmily. Netrvá však dlouho, Ludmila je v září roku 921 zavražděna (patrně na popud Drahomíry) a poručnické vlády za Václava se ujímá její snacha, Václavova matka Drahomíra. Sám Václav se ujímá moci patrně v roce 922, v roce 924 nechává převézt ostatky své babičky Ludmily z Tetína na Pražský hrad. Doba Václavovy vlády je již od počátku charakteristická jeho podporou křesťanské církve a dalším upevňováním moci Přemyslovců nad českými zeměmi. Václavův politicko-náboženský směr, jeho orientace na Sasko a odklon od vazeb na Bavorsko, se znelíbí politické opozici, jejímž představitelem je Václavův vlastní mladší bratr Boleslav (Boleslav I. Ukrutný), sídlící ve svém údělném knížectví v (Staré) Boleslavi. Vzniká bratrský konflikt (pozdější prameny líčí konflikt jako velmi osobní), který vyvrcholí pozváním Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde je pak tento český kníže ráno 28. září 935 (starší literatura uvádí rok 929) zavražděn. Hned na to Boleslav obsazuje se svojí družinou Pražský hrad a stává se knížetem - záhy dává převézt Václavovy ostatky do nového chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

29. 9. Michael, Gabriel a Rafael

V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize. Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Dan 12,1–3)

Tehdy nastal na nebi boj: Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak a jeho andělé se postavili proti nim, ale neobstáli a přišli o svoje místo na nebi. (Zj 12,7–8)

Ještě jsem rozmlouval a modlil se, vyznával hřích svůj i hřích Izraele, svého lidu, a předkládal Hospodinu, svému Bohu své prosby o smilování za svatou horu Boží, tedy ještě jsem rozmlouval v modlitbě, když Gabriel, ten muž, kterého jsem prve viděl ve vidění, spěšně přilétl a dotkl se mě v době večerního obětního daru. Poučil mě, když se mnou mluvil. Řekl: „Danieli, nyní jsem vyšel, abych ti posloužil k poučení. Prve při tvých prosbách o smilování vyšlo slovo a já jsem přišel, abych ti je oznámil, neboť jsi vzácný Bohu. Pochop to slovo a rozuměj vidění.“ (Dan 9,20–23)

Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a (také) moje žena je v pokročilém věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel. Stojím před Bohem a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a sdělil ti tuto radostnou zvěst. Teď však zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas.“ (Lk 1,18–20)

V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. (Lk 1,26–27)

V tu chvíli byla vyslyšena modlitba obou před slávou Boží. Byl poslán Rafael, aby oba uzdravil: Tóbita aby zbavil jeho bílého zákalu, aby viděl svýma očima světlo Boží, a Sáru dceru Reúelovu, aby dal za ženu Tóbitovu synu Tobiášovi a osvobodil ji od zlého démona Asmodea. Tobiášovi bylo totiž určeno, že ji dostane přede všemi, kdo by si ji chtěli vzít. V té době se navrátil Tóbit z nádvoří svého domu a Sára, dcera Reúelova, sešla z pokojíku na střeše. (Tob 3,16–17)

„Hle, kdykoli ses modlil ty, Tóbite, i Sára, já jsem vnesl připomínku vaší modlitby před Hospodinovu slávu. A když jsi pohřbíval mrtvé, právě tak. Když jsi neváhal vstát a opustit svou hostinu a šel jsi pochovat mrtvého, byl jsem poslán k tobě, abych tě vyzkoušel. Bůh mě rovněž poslal, abych tě vyléčil, i Sáru, tvou snachu. Já jsem Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu.“ (Tob 12,12–15)

30. 9. Jeroným

kněz, církevní učitel

narozen kolem r. 347 ve Stridomu, Chorvatsko

zemřel: 30. září 419/420 v Betléme

patron: Dalmácie, Lyonu; teologů, učenců, studentů, žáků, překladatelů; univerzit a vědeckých spolků; asketů proti chorobám očním

V Jeronýmově životě i povaze najdeme mnoho protikladů. Vychován byl rodiči, kteří byli horlivými křesťany, v dalmatském Stridu, pokřtěn však byl kupodivu teprve poté, co dosáhl věku osmnácti let.Jeho celoživotní vášní byla klasická literatura, svědectví pohanské minulosti. Byl vysvěcen na kněze, ale byl přesvědčen, že jeho skutečným posláním je být mnichem či poustevníkem. A přestože ho jeho přátelé a žáci milovali a že to byl idealista, pozorný k chudým a nemocným, byl také prchlivý a svárlivý, byl sarkastický a choval se urážlivě, a s těmi, kteří se k jeho názorům stavěli odmítavě, jednal s až urážlivým pohrdáním.
Když se Jeroným skutečně stal křesťanem, bylo mu už téměř třicet let, studoval v Římě latinu a řečtinu a hojně cestoval po Galii (dnešní Francie), Itálii a Dalmácii. Rozhodl se, že se stane mnichem, a kolem r. 370 se se skupinou přátel usadil v Aquilei poblíž Benátek. Existence této komunity však měla jen krátké trvání a v r. 374 se stal Jeroným poustevníkem ve Svaté zemi, v poušti nedaleko Antiochie. Tady bojoval s tělesným pokušením a později se od jakéhosi rabína učil hebrejsky, aby mohl číst Písmo v původním jazyce. V Antiochii přijal s jistým zdráháním svěcení a potom studoval pod vedením sv. Řehoře Naziánského, jednoho z největších řeckých teologů, v Konstantinopoli. Roku 382 se vrátil do Říma, kde ho už starý, vzdělaný papež sv. Damasus zaměstnal jako svého tajemníka  a pověřil ho, aby napsal závazný latinský text bible, dnes známý jako Vulgáta. Tento úkol ho zaměstnal během následujících dvaceti dvou let. Hloubka i šíře vzdělání a píle, kterou jeho splnění vyžadovalo, jsou také důvodem toho, že se Jeroným stal patronem studentů. Jak Jeroným pokračoval ve svém velikém snažení, stal se duchovním vůdcem skupiny žen, které zasvěcoval do křesťanství. Jeho pobyt v Římě však netrval dlouho. Přestože na Římany učinila velký dojem jeho čestnost a svatost, byl Jeroným neoblíben pro svůj sarkasmus a popudlivost. Mnohým se zdálo, že jeho energické obhajování celibátu zmenšuje úctu, která podle nich náležela manželství, a pohané byli uraženi tím, jak ostře je odsuzoval. Objevila se také skandální, třebaže nepravdivá pomluva, že prý udržuje milostné vztahy se sv. Pavlou, jednou ze svých žákyň. Roku 385 se Jeroným vrátil do Svaté země a spolu se sv. Pavlou a její dcerou sv. Eustochium, které ho následovaly, se usadil v Betlémě, kde založil společenství mnichů a řeholnic. Zbytek života strávil výukou, studiem a psaním. Pavla zemřela r. 404. Po vyplenění Říma r. 410 byl Jeroným ve svém útulku rušen uprchlíky z Říma a nájezdy Hunů. Pronásledovali ho také pelagiáni, kacířská křesťanská sekta, která napadla jeho učedníky a zapálila kláštery. Jeroným, nejvzdělanější znalec bible své doby a jeden ze čtyř velkých teologů Západu, zemřel r. 420 ve věku sedmdesáti devíti let. Byl pohřben v chrámu Narození Páně v Betlémě vedle Pavly a její dcery Eustochium.