Velikonoce 2009 - MOST (Velikonoční podobenství)

12.04.2009 21:02

 

   Most

Byl jednou jeden velký otočný most, který se klenul přes velikou řeku. Většinu dne byl otočený tak, že spočíval podél břehů řeky a do­voloval lodím proplouvat volně po obou jeho stranách. Ale v určité denní době přijížděl k řece vlak, a potom se most otočil napříč přes řeku, aby vlak mohl přejet.  

V malé budce na břehu řeky se­děl operátor, který ovládal natáče­ní mostu a jeho zajištění západ­kami, když měl projíždět vlak.

Jednoho večera čekal na poslední vlak, hleděl do dálky snášejícím se soumrakem, až zahlédl světla loko­motivy. Vykročil k ovládání a če­kal, až vlak bude v předepsané vzdálenosti, kdy měl mostem otočit. Otočil mostem do příčné pozi­ce, ale ke své hrůze shledal, že jištění nefunguje. Jestliže však most nebude ve své poloze západkami zajištěn, znamená to, že až na něj vjede vlak, zhoupne se sem a tam na obou koncích a tím způsobí vy­kolejení vlaku a jeho pád do řeky.

A byl to osobní vlak, plný cestují­cích!

Nechal tedy most nastavený na­příč a utíkal po něm na druhou stranu řeky, kde byla páka, jíž mohl západky ovládat ručně. Už slyšel dunění vlaku, a tak se pověsil na páku celou svou vahou, aby most zajistil. Na síle tohoto muže závi­selo mnoho životů.

 

Náhle však zaslechl ze strany od řídící budky hlas, při němž mu tuhla krev v žilách: „Tatínku, kde jsi?" Jeho čtyřletý synek přecházel most a hledal ho. Nejdřív chtěl na synka zakřičet: "Uteč, uteč!" Ale vlak byl příliš blízko. Ty slabé nožky by ni­kdy most včas nepřeběhly. Muž už málem pouštěl páku, aby vyběhl, popadl syna a odnesl ho do bezpe­čí, ale uvědomil si, že už by se nestačil vrátit zpátky k páce. Bud' zahynou lidé ve vlaku, nebo jeho syn.

 

Rozhodl se v okamžiku. Vlak prosvištěl svou cestou a nikdo v něm si nebyl vědom slabého, rozdrceného tělíčka, které se nemi­losrdně zřítilo do řeky pod nára­zem vlaku. A už vůbec nevěděli o nešťastném vzlykajícím muži, který stále ještě visel na jistící páce, dlouho potom, co vlak zmizel v dálce. Neviděli jej kráčet domů, poma­lu, jako nikdy předtím, aby své ženě řekl, jak obětoval svého vlastního syna...

 

Jestli si teď dokážeš představit pocity, které plnily srdce tohoto muže, můžeš začít chápat pocity našeho nebeského Otce, když obě­toval svého Syna, aby přemostil propast mezi námi a věčným živo­tem. Můžeš se divit, že se země třásla a nebe se zatmělo, když jeho Syn umíral?...

A jak mu asi je, když chvátáme životem, aniž bychom věnovali i jen myšlenku tomu, co pro nás bylo vykonáno skrze Ježíše Krista?

Kdy naposled jsi mu podě­koval za obětování Jeho Syna?...