ÚNOR

02.03.2010 23:07

 

1. 2. Jindřich Morse

kněz, mučedník, patron Anglie

zemřel: 1645

Pocházel z východní Anglie. V době studia práv konvertoval a v Římě se stal knězem. Jako misionář opakovaně působil v Anglii, odkud byl 3x vypovězen. Mimořádně obětavě tam pomáhal v době moru. Nakonec byl popraven za to, že přivedl mnoho lidí do katolické církve.
 

2. 2. Uvedení Páně do chrámu

Tento svátek nás svým dějem a obsahem ještě vrací k vánočním svátkům, neboť je vázán na Narození Páně skutečným počtem dní, jímž dnes oslavovaná událost následovala po narození. Připomínáme si setkání Páně se Simeonem, s Annou a nakonec s věřícími vůbec.

Ježíš je "Světlo k osvícení národů" (Lk 2,32).

Křesťan pak má být viditelným, konkrétním, všem pochopitelným a praktickým znamením a důkazem, že přišlo Světlo na svět. Lidový název Hromnice vznikl kvůli svěcení svíček "hromniček", které se rozsvěcely i při modlitbě za ochranu při bouřce.

3. 2. Blažej

biskup, mučedník

narozen ve 3. století

zemřel: r. 316 v Sebaste, Arménie

Patron: Dubrovníka, lékařů, obchodníků vlnou, obuvníků, krejčích, sádrařů, tklaců, proti krčním bolestem, proti kašli, proti nemocem měchýře, krvácení, vředům, kolikám, bolestem zubů, proti moru; kameníků,česáčů vlny, stavebních dělníků, zedníků, lékařů, obchodníků s vlnou, obuvníků, krejčích, sádrařů, tkalců, koželuhů, pekařů, kloboučníků, hudebníků, za dobrou zpověď, ochránce domácích zvířat a koní, za dobré počasí

Blažej byl ve 4. století biskupem v Sebaste v Arménii (dnešní Sivas v Turecku). Asi od 16. století existuje blažejské požehnání. Při něm se drží pod bradou dvě posvěcené svíčky v podobě Ondřejova kříže. Již ve 12. stol. existovala modlitba k sv. Blažejovi proti otokům hrdla. Především v životě rolníků má Blažej zvláštní místo jako patron počasí. To znamená, svátek sv. Blažeje přináší utišení větru, popřípadě i možné škody, způsobené bouří. Welfská dynastie uctívá tohoto biskupa jako svého patrona. Za císaře Licinia byl kolem roku 316 krutě umučen. Jeho úcta se rozšířila po celé církvi.

4. 2. Ondřej Corsini

biskup

narozen: r. 1302 ve Florencii, Itálie

zemřel: 6. ledna 1373

Ondřej Corsini se narodil ve Florencii roku 1302; pocházel ze slavného šlechtického rodu. Ačkoli byl v mládí poněkud nezkrotné povahy, dal si promluvit do duše od své matky. Vstoupil do karmelitánského řádu, kde žil velice kajícím životem.Ondřej odešel na studia do Paříže a Avignonu, po návratu působil ve svém rodném městě – byl nazýván „apoštol Florencie“. Když byl roku 1361 jmenován biskupem ve Fiesole, zdráhal se tento úřad přijmout a uprchl. Nakonec jej objevilo jedno dítě, když se skrýval v jakési chatrči, byl prozrazen a přiměn k tomu, aby do svého úřadu nastoupil. Jako biskup zdvojnásobil Ondřej své úsilí o pastýřskou péči, zvláště se věnoval chudým a nejpotřebnějším. Byl vyhledáván jako mírotvůrce, ve funkci papežského legáta byl vyslán do Bologne, kde se mu podařilo srovnat spor mezi šlechtou a lidem. O Vánocích roku 1373 se při slavení půlnoční bohoslužby zjevila svatému Ondřejovi Panna Maria a oznámila mu, že o svátku Zjevení Páně – 6. ledna – opustí tento svět a setká se s Bohem. Tak se také stalo. Po jeho smrti bylo dosvědčeno tolik zázraků na jeho přímluvu, že papež Evžen IV. bezprostředně schválil jeho kult. 

5. 2. Agáta

mučednice, panna

narozena: kolem r. 225 v Katánii na Sicílii, Itálie

patronka Katánie; kojných tkalců, pasaček, zvonařů, zlatníků, havířů; hladovějících; ochránkyně proti rakovině prsu, proti zánětům; proti nepohodě, zemětřesení, ohni, proti neštěstí, proti výbuchu sopky Etny

Agáta byla podle legendy dcerou vznešených rodičů v Katánii a vyznačovala se neobyčejnou krásou. Být křesťanem za Deciova pronásledování vpolovině 3. století, bylo značně riskantní. A být křesťanským děvčetem, do kterého se zahleděl mocný pohan, bylo ještě riskantnější. A pokud se toto děvče rozhodlo z lásky ke Kristu zůstat pannou, to už bylo vyslovené šílenství. Jenže přesně takhle se zachovala Agata ze sicilské Katánie. Její odmítnutý nápadník byl vzteky bez sebe. že zatoužil svou dosud vysněnou lásku usmrtit, to se stávalo; nechtěl nejspíše, aby jinému připadlo to, co sám mít nemohl. Zvláštnější je, jak to chtěl udělat; jako by svým zvráceným způsobem projevil víru v Krista, když jej přijal jako svého soka, a když pochopil, že smrtí od něj Agátu neodloučí, chtěl mu na ní zprotivit, čeho si jeho „soupeř v lásce“ cenil nejvíce – chtěl zničit její nevinnost a víru. Nepodařilo se mu to však. Agata neustoupila nátlakům prostitutek a kuplířek, kterým ji předhodil, aby z ní udělaly to, čím samy byly. A neustoupila ani krutému mučení, které ji mělo přimět k apostazi. Vytrvala až do konce – a byla spasena. Paradoxně tak Agátě neúspěšný nápadník pomohl na cestě za tím, kterého milovala a před nějž mohla předstoupit s dvojím vítězstvím: jako panna a jako mučednice.

6. 2. Pavel Miki a druhové

misionáři, mučedníci TJ

narozeni: kolem r. 1565 v Kjotu, Japonsko

zemřeli: 5. února 1597 v Nagasaki, Japonsko

Pavel Miki byl synem japonské křesťanské rodiny. Ve věku 22 let vstoupil do jezuitského řádu. Díky svým velkolepým kazatelským schopnostem se stal jedním z nejvýznamějším misionářů v Japonsku. Na rozkaz Šoguna Toyotomi Hideyšiho vypuklo r. 1587 ukrutné pronásledování misionářů na japonských ostrovech.  V této vlně byli zatčeni i Pavel Miki a jeho 25 druhů, byli odsouzeni k smrti na kříži a 5. února 1597 v Nagasaki popraveni. Mučednickou smrt podstoupilo - 2 japonští jezuité, 6 španělských misionářů a 17 japonských laiků (tři z nich byli dosud chlapci - 12, 13 a 14 let). V roce 1862 byli tito prvomučedníci Dálného Východu prohlášeni za svaté. Za svaté prhlásil tyto mučedníky 8 června 1862 papež Pius IX.   

7. 2. Richard Anglický

narozen: v 7. století

zemřel: kolem r. 720 v Lucce, Itálie

Richard byl králem v anglickém Wessexu na počátku 8. století. Křesťanství pro něj nebylo jen společenskou normou nebo koníčkem pro volný čas, nýbrž celoživotním programem. O tom svědčí, že k němu vedl i své děti, z nichž tři se také stali světci (Vilibald, Vunibald a Valburga). Richard žil životem zvláště oddaným modlitbě a úctě ke Svaté rodině. Proto se také spolu s dětmi vydal do Říma, aby zde uctil ostatky svatých Petra a Pavla. Do cíle však nedorazil, zemřel v toskánském městě jménem Lucca. Stalo se to roku 722. Zde také jeho ostatky odpočívají dosud.

8. 2. Mlada Přemyslovna

zakladatelka, kláštera

narozena: v 10. století v Praze, Česká republika

zemřela: 9. února 994 v Praze

Mlada (od 15. st. se užívá i jméno Milada), řeholním jménem Marie, byla dcerou Boleslava I. Byla vynikající osobností vzděláním i dobrotou srdce. Úspěšně vyjednávala jménem svého otce a bratra v Římě s papežem o zřízení pražského biskupství (zal. r. 973). Založila klášter benediktínek u sv. Jiří v Praze (byl to vůbec první klášter v Čechách) a stala se jeho první abatyší. Klášter byl od počátku také školou pro dcery z předních rodů země a později se stal střediskem úcty k ct. Mladě.  

Jeroným Emiliani  

zakladatel řádu CRS

narozen: r. 1486 v Benátkách, Itálie

zemřel: 8. února 1537 v Somasce, Itálie

patron Trevisa a Benátek; sirotků; zakladatel škol a sirotčinců

Již v 15 letech vstoupil k vojsku, stal se důstojníkem a později generálem. Oddal se tam nevázanému životu. Stal se velitelem pevnosti, která padla a on se octl v zajetí. Změnil se a zázrakem byl zachráněn. Po svém obrácení se věnoval chudým, nemocným, sirotkům. Budoval pro ně domy a založil společnost, která se jim dále věnovala. Sídlo měla v Somasca, v severní části Itálie. Tam se Jeroným podruhé nakazil morem a zemřel.

9. 2. Apolonie

panna, mučednice

narozena: ve 2. století v Alexandrii, Egypt

zemřela:  kolem r. 249 v Alexandrii

patronka zubních lékařů; proti bolestem zubů

Právě roku 249 se mnozí lidé rozhodli, že v Alexandrii už nechtějí o křesťanství slyšet vůbec. Ve městě vypukly davové bouře a lůza hodlala pobít všechny, kdo se nezřeknou Krista. Mezi nimi byla také Apollonie, alexandrijská panna a přesvědčená křesťanka. Dav se jí zmocnil a vlekl ulicemi města; přitom se ji bezohledným bitím snažil přimět k odpadu od víry. To však Apollonie odmítla a necouvla ani před hořící hranicí – posledním „argumentem“, který ji měl přimět ke zradě Krista. Sama vstoupila do plamenů a nalezla v nich mučednickou smrt. "Pane, přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe."

10. 2. Scholastika

řeholnice OSB

narozena: kolem r. 480 v Norcie, Itálie

zemřela: kolem r. 542 na Montecassinu, Itálie

patronka benediktinského řádu, ochránkyně proti dešti, proti blesku

Scholastika se narodila v umbrijských horách při hranici jako dvojče slavného bratra Benedikta, patrona Evropy. Již v mladém věku se Scholastika zasvětila Bohu a pak po bratrově příkladu opustila své rodiště. Z lásky k Bohu si oba zvolili život v chudobě, čistotě a poslušnosti. Později se usadila u Piambarole v blízkosti velkého kláštera Montecassino. Tam s bratrovou pomocí založila první ženský benediktinský klášter. Sestrám byla mateřskou učitelkou a jí byl vůdcem a rádcem Benedikt. Scházeli se spolu jedenkrát za rok, ve dvorci mezi oběma kláštery. Jejich poslední setkání je známé zázrakem bouře, již si Scholastika vyprosila na zadržení bratra, aby s ním mohla déle hovořit o Bohu, protože cítila, že se blíží konec její pozemské pouti. Podrobně se o tom zmiňuje Řehoř Veliký. Benedikt chtěl odejít jak to vyžadovala řeholní pravidla. Když nechtěl zůstat, jeho sestra zaprosila o Boží zásah a nečekaně se přihnala silná bouřka. Ta zapříčinila, že se s druhým bratrem nemohli vrátit. Na Benediktovy výčitky sestra odpověděla, že jen prosila Boha o pomoc, kterou bratr odmítal. A Bůh ji vyslyšel. Tehdy bratr ustoupil a pokračovali v duchovním rozhovoru po celou noc. Až ráno se rozešli. Nebyla jinak mnohomluvná. Její přísloví znělo: "Mlč nebo mluv o Bohu; neboť co na tomto světě je hodno slova".Benedikt pochoval svou sestru v hrobě Monecasisinu, který si přichystal pro sebe a v kterém byl též po své smrti r. 547 pohřben. Řehoř Veliký napsal později: „Tak ani smrt nemohla rozdělit těla těch dvou, kteří byli duchem vždy v Bohu spojeni“. Nad jejich hrobem je hlavní oltář montecassinské basiliky.

11. 2. Panna Maria Lourdská

Slavíme zjevení Panny Marie Lurdské, která se v Massabielle setkala s Bernardetou Soubirous celkem osmnáctkrát. Cílem bylo předat Bernardetě (jejíž připomínka je 16.4.) poselství, aby se lidé modlili a činili pokání za hříšníky. Tedy výzva k obrácení v zemi, kde nejvíc vyhasínala víra a v době ohrožování svobodnými zednáři, kteří šířili liberalismus a podporovali uvolněnou morálku. P. Maria prosí z Lurd i z pozdějších míst zjevení o "Pokání!"- o obrácení. Nedotčená hříchem a plná lásky k hříšníkům si od nás přeje boj proti hříchu jako největšímu zlu. Zde můžeme vyčíst, že dokonalá láska k bližnímu sebou nese i zásadní postoj proti hříchu. To, co mnohé nejvíce přitahuje do Lurd, je léčivý pramen a zázračná uzdravení. Často se přehlíží, že nejzázračnějšími uzdraveními jsou uzdravení duše. Zázračný pramen je požehnaný prostředek. Mnozí poznávají, že důležitější je uzdravení duše než uzdravení těla. Obojím způsobem vede P.Maria Lurdská ke Kristu, kterému vždy nechává přední místo. K uzdravování dochází častěji při požehnání Nejsvětější svátostí. Vraťme se nyní k vlastnímu zjevení. Lurdský pramen vytryskl až po té co Bernardeta na pokyn Panny Marie v označeném místě vyhrabala holýma rukama hlínu, aby se napila a umyla. Všimněme si skrytého požadavku víry. Bernardeta věděla, že tam studánka nebyla a přece dělala, co jí bylo řečeno, včetně umytí spíše blátem než vodou. Zde bylo 25. 2. naznačeno, že se má vody s vírou užívat k pití a k omývání. O měsíc později, 25. března 1858 se Paní z Massabielle představila, jak bylo již opakovaně požadováno. Řekla: "Què soy l´immaculada Councepciou." - Jsem Neposkvrněné Početí. Tento její titul byl církví přijat o necelé čtyři roky dříve prohlášením článku víry o Neposkvrněném početí Pnny Marie a zakotven v názvu slavnosti 8. prosince. V Lurdech vidíme potvrzení tohoto dogmatu, které zároveň sloužilo Bernardetě, neznalé ani významu slova početí, k potvrzení její hodnověrnosti. Poslední zjevení se uskutečnilo 16. 7. jako vždy s růžencem v ruce. Slavit památku Panny Marie Lurdské povolil papež Lev XIII. v roce 1891 a její oslavu na celou církev rozšířil v r. 1907 Pius X.

12. 2. Benedikt Aniánský

opat OSB

narozen: kolem r. 750 ve Francii

zemřel: 11. února 821 v Kornelimünsteru, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo

Narodil se kolem r. 750 jako syn vizigótského hraběte z Maguellone na jihu Francie. Vychováván byl na dvoře krále Pipina Krátkého, kde se stal číšníkem. V roce 774 jej provázel do boje proti Longobardům a spadl do řeky Tessina, kde mu hrozilo utonutí. S prosbou se obrátil k Bohu a záchranu těla i duše přijal jako pokyn k dokonalejšímu obrácení. Po skončení vojenské služby opustil dvůr a vstoupil do kláštera sv. Sequana v Burgundsku. Tam konal nejnižší práce a žil velmi asketicky. Protože jej chtěli zvolit opatem, uprchl do Akvitanie. Na zděděném statku u potoka Aniána založil klášter, zvaný Aniánský a s několika mnichy tam zachovávali řeholi podle původních přísných pravidel sv. Benedikta. Vynikal dobrotivostí a milosrdnou láskou. Svými skutky (zvláště vůči zlodějům), nás učí s apoštolem Pavlem: "Nikomu neodplácejte zlým za zlé! …nýbrž přemáhejte zlé dobrým." Dary věnované klášteru používal hlavně ve prospěch chudých a nešťastných lidí. Oblíbil si ho také král Ludvík Zbožný (syn Karla Velikého) a podporoval jeho snahy o obnovu života v benediktinských klášterech. Jako císař jej ustanovil r. 814 opatem kláštera sv. Maura v Alsasku a pak Korneliműnsteru u Cách. Jeho řád byl na církevním sněmu v Cáchách r.817 schválen a potvrzen císařem.

13. 2. Kateřina Riccová

narozena: 25. dubna 1523 ve Florencii, Itálie

zemřela: 2. února 1590

V pěti letech přišla o maminku a byla dána na vychování do benediktinského kláštera San Pietro in Monticelli. Když dospěla, pocítila, že je volána ke zvláštní oddanosti rozjímání o Kristově utrpení. Rozhodla se proto vstoupit do dominikánského kláštera San Vincenzo di Prato. Její rozhodnutí se však setkalo se zásadním odmítnutím ze strany otce. Ten dal svůj souhlas až tehdy, když mladá Sandrina těžce onemocněla. Po svém uzdravení tedy směla vstoupit do kláštera San Vincenzo; stalo se tak roku 1536. Zde přijala řeholní jméno Kateřina a následujícího roku složila řeholní sliby. Brzy se však u sestry Kateřiny objevily časté ataky chorob. Více či méně pravidelně se období nemocí střídala s etapami zdraví. Během nich mívala svatá Kateřina mystické zážitky, při nichž měla účast na Kristově utrpení. Často bylo toto utrpení znát i na jejím těle. Přesto se dožila bezmála sedmdesáti let, zemřela ve svém klášteře 2. února 1590. Záhy se shromáždila skupina jejích následovníků, kteří ji ctili jako světici. Také mezi nimi vyvstalo několik světců.

14. 2. Valentin z Terni

biskup, mučedník

narozen ve: 3. století

zemřel: r. 268 (?)

patron mládeže, cestujících, včelařů, za dobrý sňatek, je vzýván proti moru

Žil ve 3. století. Stal se biskupem v Terni. Byl to významný evangelista a misionář, na jeho přímluvu docházelo k zázrakům a nevysvětlitelným uzdravením. Obyvatelé Terni ho velmi milovali. Za Aureliova pronásledování byl uvězněn, mučen a z příkazu prefekta Placida Furiuse mu byla setnuta hlava. Byl zabit pravděpodobně roku 268 tajně v noci, protože jeho vrahové se chtěli vyvarovat pouličních nepokojů. Pohřbili ho u Flaminiovy silnice. Valentinovo tělo jeho žáci exhumovali a znovu pohřbili za hradbami města Terni. Někteří učenci se domnívají, že Valentin z Terni a Valentin Římský jsou jedna a tatáž osoba.

15. 2. Jiřina

narozena: v 6. století v Clermontu

zemřela: r. 594

Podle legendy to byla řeholnice, panna oddaná Bohu. Žila v tichosti ve svém společenství. Svou svobodu nabídla Bohu jako smírnou oběť a k jeho větší oslavě. Každý den mu věnovala své modlitby a odříkání. Když přenášeli její tělo směrem ke kostelu svatého Cassiana, přilétl ji uctít nesmírný zástup bílých holubic. Během doby, kdy bylo tělo svaté Jiřiny v kostele, holubice spočinuly na střeše kostela, aby nabraly dech a potom následovaly zemřelou až ke hrobu. Bělost holubic symbolizuje dívčí čistotu a panenství svaté Jiřiny.

16. 2. Juliána z Nikomedie

mučednice

narozena: kolem r. 285 v Nikomedii, dnes Izmid, Turecko

zemřela: kolem r. 304 v Nikomedii

Od dětství byla zaslíbena Eulesiovi, ale před sňatkem si kladla podmínku, že si ho vezme, jen pokud by se nechal pokřtít. Eulesius to odmítl, jeho láska se proměnila v nenávist a rozzuřil se. Spolu s jejím otcem ji udali jako křesťanku a nechali ji hrozným způsobem mučit. Eulesius ji jako městský prefekt nechal sám uvrhnout do vězení a trápil ji tam hladem. Ona se však žádnými bolestmi nenechala od křesťanství odradit a tak ji pálili pochodněmi, polili tekutým olovem a byla sťata. Zemřela v roce 304.

17. 2. Alexius a druhové, sedm řeholníků

Sedm florentských obchodníků se rozhodlo (v 1. polovině 13. století) odejít do ústraní na Monte Senario (severně od Florencie) a žít v chudobě a pokání. Jejich cílem bylo žít svatě a přivádět všechny na cestu k svatosti. Založili řád servitů (služebníků Panny Marie). Nejstarší z nich, Alessio Falconieri, se dožil definitivního potvrzení řádu (1304) a zemřel 17. 2. 1310 ve věku asi 110 let. Za svaté byli prohlášeni v roce 1725. Jeho druhové se jmenovali: Amideus Amidei, Menatus dell´ Antella, Hugo Lippi - Ugoccioni, Bonfilius Monaldi, Bonajuncta Manetti a Sosteneus di Sosteno. 

18. 2. Simeon Jeruzalémský, příbuzný Páně

biskup, mučedník

narozen: 1. století

zemřel: kolem r. 107 v Jeruzalémě

na jeho přímluvu dochází k zázračným uzdravením a vyslyšením proseb

Simeon byl syn Kleofáše, bratra sv. Josefa, pěstouna Ježíše Krista. Proto byli Ježíš a Simeon bratranci. Simeon je také označován jako „bratr Pána“, stejně jako Juda, Jakub a Josef. Výraz „bratr“ znamenal tehdy pravděpodobně, že šlo o blízkého příbuzného. Simeon byl po smrti Jakuba, prvního jeruzalémského biskupa, zvolen r. 62 nebo 63 za druhého biskupa města. Jeho biskupská služba připadla do obtížné doby. Za židovské války musel Simeon dokonce opustit Jeruzalém. Za císaře Trajána a prokonsula Attika prý biskup Simeon vytrpěl r. 107 ve vysokém věku mučednickou smrt. Uvádí se, že snášel všechno mučení s velkou trpělivostí, dříve než byl ukřižován. Hrob Simeonův není znám, ale jeho domnělé ostatky jsou v Kolíně a v Římě.

19. 2. Godšalk

opat

narozen: r. 1118 v Kolíně nad Rýnem

zemřel: r. 1184

Vstoupil do nově založeného premonstrátského řádu, stal se tak žákem jeho zakladatele svatého Norberta z Xantenu. Na pozvání pražského biskupa Daniela přišla na jaře roku 1149 ze Steinfeldu v Porýní premonstrátská komunita, aby se ujala opuštěného benediktinského kláštera v Želivě. Mezi příchozími byl také bl. Godšalk. Stal se prvním želivským premonstrátským opatem, proslul jako vynikající kazatel, pod jeho vedením klášter vzkvétal. Mohly tak být založeny nové dceřiné kláštery v rakouském Gerasu a v Milevsku. Vznikly také kláštery sester premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem, v Dolních Kounicích a v rakouském Perneggu. Na zakládání všech těchto komunit se bl. Godšalk osobně podílel a řídil stavby jejich budov. Při návratu z jedné z těchto cest v únoru r. 1184 zemřel v pověsti svatosti.

20. 2. Nikefor

Byzantská říše byla během své existence zachvácena několika vlnami ikonoklasmu – odporu vůči úctě k obrzaům znázorňujícím posvátno, ikonám. Druhá vlna vrcholila v letech 814–842, tedy za vlády císařů Leona V. Arménského a Michaela II. Tehdy byl konstantinopolským patriarchou a tedy nejdůležitějším byzantským představitelem církve Nikeforos. Byl věrným obhájcem tradice otců, znal úctu, kterou prokazovali ikonám obyčejní lidé, a dobře věděl, že úcta k obrazu je vnějším projevem úcty k tomu, co obraz znázorňuje, nikoli modlářstvím. Nikeforos byl věrným žákem sv. Jana Damašského, který tvrdil, že se neklaní hmotě, nýbrž jejímu stvořiteli. Má však v úctě hmotu, skrze niž k němu přišla spása, naplněná mocí a milostí. Za tuto hmotu považoval inkoust, jímž byla sepsána evangelia, i barvy na obrazech.Politické klima však bylo poněkud jiné a Nikeforos poznal, co to znamená stavět se proti mocným tohoto světa. Byl sesazen a poslán do vyhnanství k Bosforu v Propontidě (dnes v Turecku). Dlouhá léta žil v tamním klášteře, kde také odešel k tomu, který je »věrný Obraz neviditelného Boha« (Kol 1,15). Stalo se tak roku 828.

21. 2. Petr Damiani

biskup a učitel církve

narozen: r. 1007 v Ravenně

zemřel: roku 1072

Po studiích začal učit, ale brzy odešel do společenství poustevníků ve Fonte Avellana u Gubbia (1035). Stal se tam převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. V roce 1057 byl jmenován kardinálem a biskupem v Ostii. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitelskou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. Po roce 1063 se vrátil do kláštera, ale i potom konal časté cesty jako papežský legát. Při návratu z jedné z nich zemřel.

22. 2. Svátek Stolce sv. Petra

Biskupský stolec v katedrále je symbolem učitelského, kněžského a pastýřského poslání. Také Petrův stolec připomíná jeho postavení v církvi. Dnešní svátek se slavil v Římě už od 4. století.

23. 2. Polykarp

biskup a mučedník

zemřel: r. 155

Polykarp je nejmladším z oné skupiny nejstarších církevních spisovatelů, kterou obvykle nazýváme „apoštolští otcové“; patří ke generaci, jež se seznamovala s učením apoštolů přímo. Podle církevní tradice poslouchal mladý Polykarp apoštola Jana; ten prý ho též ustanovil biskupem ve Smyrně. Polykarp je adresátem listu, v němž mu Ignác Antiochijský radí, aby se orientoval na Antiochii. Zároveň je autorem listu Filipanům, kteří ho prosili o opisy Ignácových listů. Polykarp připojil k opsané sbírce průvodní dopis, v němž shrnul různé připomínky k pravověrnosti a k církevní kázni. Tento list Filipanům byl pravděpodobně sestaven ze dvou různých listů. Polykarp se pak – jistě díky osobní autoritě – stal vedoucím biskupem v Malé Asii; svým postojem zpečetil vyloučení markionitů z církve. Proto také jeho výměna názorů s Anicetem I. Římským, vedená v přátelském duchu (kolem r. 160) ohledně termínu velikonočních svátků, nabyla zvláštního významu. Maloasijci se řídili podle kvartadecimální praxe slavení o 14. nisanu; to znamená, že volili termín Velikonoc podle židovského kalendáře. O spisu Umučení Polykarpovo existuje stará zpráva; je  koncipovaná tak, aby podle možností prokázala mnoho podobností mezi mučednictvím Polykarpovým a pašijovým utrpením Ježíše. Ze zprávy vysvítá, že Polykarp byl umučen ve věku 85 let. Za pisatele zprávy se označuje Markion. Spis o mučednictví se různě zpracovával a doplňoval; kritické zvážení doplňků vedlo k názoru, že je nelze použít k datování. I jednoznačně protimontanistické partie mohou pocházet až z první redakce. Musí se tedy nechat otevřené, zda zpráva o umučení byla sepsána před vypuknutím montanistické krize, nebo po ní; bylo by to důležitější než znalost absolutně přesného data. Byl posledním z apoštolských žáků. Snad sám svatý apoštol Jan ho ustanovil biskupem ve Smyrně. Jako mluvčí maloasijských církevních obcí jednal v Římě s papežem Anicetem o době slavení Velikonoc. Bylo mu 86 let. Byl zaživa upálen na hranici.

24. 2. Modest z Trevíru

trevírský biskup

narozen:  5. století

zemřel: r. 486 (?) v Trevíru, Porýní - Falc, Německo

Druhá polovina 5. století byla na křesťanském západě dobou převratných změn. Hroutila se centrální státní správa – roku 476 byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustulus gótským vůdcem Odoakarem, který pak poslal císařské insignie do Byzantionu. De iure se byzantský císař stal vládcem i nad západní částí Římské říše, de facto však na těchto územích panovalo bezvládí. Poslední oporou civilizace se stala struktura katolické církve a její představení v jednotlivých městech – biskupové. Roku 486 na Catalaunských polích porazil franský vládce Chlodvík římského vojevůdce Syargia. Frankové se tak zmocnili území mezi Seinou a Loirou. Téhož roku se ve městě Augusta Treverorum (dnešní Trevír) stal biskupem sv. Modestus. Nezastával svůj úřad dlouho – po třech letech zemřel. Vedl si však velice dobře a svým působením dělal církvi čest. Proto na něj nezapomínali ani noví germánští obyvatelé Porýní a jejich potomci – dnešní národy západní Evropy. Ostatky sv. Modesta jsou dodnes ctěny v trevírském benediktinském kostele sv. Matěje.

25. 2. Walburga

abatyše OSB

narozena: kolem r. 710 v Anglii

zemřela: 25. února 779 v Heidenheimu, Bavorsko

patronka diecéze eichstättské; šestinedělek; rolníků; ochránkyně domácích zvířat; při kašli, při kousnutí psem, při vzteklině; je vzýcána proti chorobám očí a za dobrý růst polních plodin

Walburga se narodila přibližně roku 710 v anglickém Wessexu. Byla to doba, kdy z anglosaských klášterů vycházely zástupy misionářů do celé kontinentální Evropy. Také Walburga odešla se svým bratrem Wunibaldem, rovněž světcem, do dnešního Německa na pozvání svatého Bonifáce. Zde se stala řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Po čase Walburga přešla do kláštera v Heidenheimu, který založil její bratr Wunibald. Zůstala zde i po jeho smrti. Klášter se stal centrem christianizace, svůj lví podíl na tom měla i Walburga. Není divu, že i po smrti (zemřela 25. února 779) ji lidé milovali a ctili jako světici. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky – Walburgy a Wunibalda. Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe.

26. 2. Alexandr

biskup

narozen: 4. století

zemřel: 26. února 328

Mezi světci, kteří nesou jméno Alexandr, náleží právem jedno z prvních míst alexandrijskému patriarchovi, velkému bojovníku víry a jejímu obránci před arianismem. Alexandr, člověk moudrý, vzdělaný, horlivý a zbožný, se narodil kolem roku 250 v Egyptě a roku 313 byl zvolen alexandrijským patriarchou.Po svém zvolení napřel patriarcha Alexandr své síly na formaci kněží a pečoval o stavbu kostela svatého Theony, tehdy největší sakrální stavby ve městě. Jeho jméno však bude nadále spojováno především se stavbou pravověrné církve. Právě on vystoupil na prvním koncilu v Nikai proti jednomu ze svých kněží jménem Arios.Arios tvrdil, že blízký vztah mezi Stvořitelem a stvořením je nemožný. Může ho zprostředkovat jedině ten, kdo stojí na půl cesty mezi Bohem a člověkem. Tím byl pro Aria Ježíš Kristus, kterého však nepokládal za vtěleného Boha rovného Otci. Na rozdíl od Boha, který je věčný, tvrdil Arios o Ježíši Kristu, tedy o Synu: „Byla doba, kdy neexistoval“. Arianismus se mezi lidmi šířil především prostřednictvím hymnů a jiných zpěvů, které lidé zpívali aniž by si uvědomovali jejich v konečném důsledku nekřesťanský obsah. Patriarcha Alexandr vynakládal veškeré úsilí na to, aby taktně, citlivě  a s otcovským přístupem pomohl každému člověku najít zpáteční cestu k pravdě, věděl však, že dříve či později bude muset dojít k definitivnímu střetnutí mezi katolickým křesťanstvím a arianismem. Svolal tedy synod biskupů ze své provincie, který Ariovy myšlenky odsoudil. Arios však odešel do Palestiny a ve své činnosti pokračoval. Spor se rozšířil takřka po celém křesťanském světě a řešil ho zmíněný 1. ekumenický koncil. Právě díky Alexandrovi a jeho velké opoře jáhnu Athanasiovi zvítězila na koncilu skutečná křesťanská víra. Alexandr se mohl šťastně vrátit do Alexandrie, kde zbytek svého života věnoval úsilí o nápravu ariánského schizmatu.

27. 2. Gabriel od Bolestné Panny Marie

řeholník CP

zemřel: 27. února 1862 v Isola del Gran Sasso, Itálie

Při křtu dostal jméno František. Zánět hrdla a smrt sestry podnítily jeho uvažování o duchovních věcech. Rozloučil se s dívkou, protože se rozhodl zaměřit své city výš, věnovat celou lásku Panně Marii, Matce, která trpěla i za své vzpurné děti, v nichž láska vyhasla spolu s vírou. Modlit se a trpět, to byl podle něj nejúčinnější lék na rány zasazené nevěrou. Svůj život nabídl za vyléčení lhostejných duší. Nakonec se splnilo jeho přání zemřít mlád. Měl strach, že by ve službě Bohu mohl ochabnout. Trpěl s heroickou láskou a zemřel ve 24 letech s obrazem Bolestné Matky, kterou posledními slovy volal: "Matko moje, pojď rychle!"

28. 2. Roman a Lupicius

opati

narozeni: ve 4. stol. ve Francii

zemřeli: Roman r. 463/64, Lupicius kolem r. 480 v Condatu, Francie

Oba bratři založili spolu klášter Condat v Burgundsku. Napřed byl opatem Roman, po jeho smrti převzal vedení opatství Lupicius. Opatství Condat dostalo své konečné jméno St-Claude po svém třetím opatovi. Romanovy ostatky jsou dodnes ve farním kostele v St-Romain-de-Roche.

29. 2. Antonie z Florencie

zakladatelka kláštera, představená

narozena: r. 1401 ve Florencii, Itálie

zemřela: 29. února 1472 v Akvile, Itálie

Terciářka Antonie byla 13 let představenou kláštera svého řádu v Abruzzách. Poněvadž však toužila po větší přísnosti, založila r. 1447 v Akvile klášter klarisek Corpus Domini a řídila jej sedm let. Potom trpěla nejtěžší tělesné a duševní útrapy a tím, jak je snášela, byla velkým vzorem pro své okolí. Po své smrti byla Antonie pochována v Akvile (S. Chiara dell´- Eucaristia). K schválení její úcty došlo 11. září 1847. Není-li přestupný rok, slaví se její památka 28. února.