Svátek svatého Vojtěcha

21.04.2010 23:42

V pátek 23.4. si církev připomíná svátek sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa a mučedníka. Přinášíme příspěvek týkající se světcova života, jehož autorem je Mons. Josef Kajnek, světící královéhradecký biskup.

 

Před tisíci a třinácti lety zemřel muž, který bývá označován jako první Evropan naší krve. Byl jedním z těch, kteří utvářeli kulturní a duchovní identitu našeho kontinentu. Kdo jste četli historické romány od Maria Calasanz Ziescheové "Dokonalá svoboda", "Prázdné ruce" a "Poutník", tak dovedete trochu víc pochopit duchovní atmosféru Vojtěchovy doby, sklonku 10. křesťanského století, ale také atmosféru odporu pohanství proti křesťanství a také clunyjské obrodné hnutí, pro které se svatý Vojtěch nadchl.

Život svatého Vojtěcha začal na hradišti na Libici asi v roce 956. Jeho otec byl náčelníkem rodu Slavníkovců. Vojtěch byl zbožně vychován svou matkou. Legenda Nascitur purpureus flos od Bruna z Querfurtu vypráví, že jako malý chlapec těžce onemocněl a v nebezpečí smrti byl položen na mariánský oltář a zasvěcen službě Bohu. Pak následují studia v Magdeburgu, odkud se vrátil s novým biřmovacím jménem Adalbert po magdeburském arcibiskupovi.

Jako člen kněžské družiny při svatovítském chrámu byl v roce 982 svědkem smrti 1. pražského biskupa Dětmara. Očividný strach Dětmarův, jak bude vydávat Bohu počet ze svěřených duší, to velice na Vojtěcha zapůsobilo. Rozhoduje se pracovat pro Boží království a nasadit pro to celý život. Ve svých 27 letech se stává Dětmarovým nástupcem. Svěcení přijímá v italské Veroně. S horlivostí káže a objíždí svou diecézi – celé Čechy. Bojuje proti pohanským zvykům, otroctví, mnohoženství, krevní mstě, zlořádům a nekázni kněží, kteří hledali obhajobu u šlechty.

Roku 987 se rozhodne odejít k papeži Janu XV., přednáší mu své soužení a vyprošuje si svolení jít na pouť do Svaté země. V jižní Itálii na Monte Cassino se seznamuje s řeholí sv. Benedikta a vrací se do Čech i s malou komunitou benediktinů, kterou usazuje na Břevnově. Pokračuje s touto duchovní podporou na posvěcování naší země.

Jeho působení se mu přes všechnu jeho snahu zdá neúspěšné. Potom ještě dvakrát opouští Čechy, když je sám ohrožován na životě. Nese evangelium se svou družinou, kterou tvořili Radim, Radla, Ascherich, Bruno, Svorad a Benedikt, na území dnešního Maďarska a Polska, tehdy Pruska. Svatý Vojtěch se stal postavou spojující národy visegrádské čtyřky a všechny ho považují za svého patrona. V roce 995 je vyvražděna slavníkovská Libice a 23.4. 997 ve svých 41 letech umírá mučednickou smrtí v prostředí pohanských Prusů u dnešního běloruského Kaliningradu.

Na hrobě sv. Vojtěcha v Hnězdně vyrostlo první polské arcibiskupství, na jehož katedru usedl sv. Radim, bratr a průvodce sv. Vojtěcha. Tím jsou položeny základy polského státu: roku 1025 došlo ke korunovaci Boleslava Chrabrého.

Vojtěch byl muž velké vize o jednotné Evropě na křesťanském základu. Žil pro jednotu Evropy a věděl, že jejím předpokladem je duchovní a mravní obnova. On nebyl politikem, byl knězem, biskupem, mužem víry a kultury. Záleželo mu na duchovních věcech, ale věděl, že tyto hodnoty mají hlubokou souvislost s utvářením veřejného života.

Vojtěchův odkaz je stále aktuální. Před několika lety po mši svaté ve svatovítské katedrále při vzpomínce na zvolení papeže Benedikta XVI. řekl apoštolský nuncius tato slova: "Papež hluboce pociťuje jako paradox, že Evropa se sice snaží vymezit přesně své geografické hranice, ale zároveň opouští svou kulturní a duchovní identitu. Křesťanství je vyháněno z domu, který z velké míry postavilo." A dodal větu z prologu Janova evangelia s odkazem na vtělené Boží Slovo: "Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali."

 

Mons. Josef Kajnek, světící biskup královéhradecký