SRPEN

14.07.2010 22:09

1. 8. Alfons Maria di Liguori

zakladatel řádu, biskup, učitel církve CSsR

narozen: 27. září 1696 v Marinelle u Neapole, Itálie

zemřel: 1. srpna 1787 v Noceře dei Pagani u Neapole

patron zpovědníků; profesorů morálky

Pocházel z Marianelle, z neapolské šlechtické rodiny. Již v 16ti letech dosáhl doktorátů práv. V roce 1726 se stal knězem a pak založil kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele, tzv. redemptoristů. Na podporu křesťanského života lidu horlivě kázal a psal knihy, zvláště o morálce, ve které je považován za mistra. Byl jmenován biskupem a po 13 letech apoštolské činnosti oslepl a ohluchl. Následkem revmatických bolestí mu hlava klesala na prsa, proto se úřadu vzdal. Ještě 12 let žil v sídle kongregace, kterou založil. Psal dopisy a knihy, kterými si získal titul církevního učitele.

2. 8. Eufebius Vercelli

biskup, mučedník

narozen: kolem r. 283 na Sardinii, Itálie

zemřel: 1. srpna 371 ve Vercelli, Itálie

Do Říma přišel asi už jako dítě s ovdovělou matkou Restitutou. Při studiích mu byl přítelem spolužák, z něhož se později stal papež Libérius. Za Silvestra I. byl lektorem, po vysvěcení na kněze učil a r. 345 se stal prvním biskupem ve Vercelli v Piemontsku. Mimořádné úsilí věnoval výchově duchovenstva, jednotné liturgii a řeholnímu životu v diecézi. Jako první na Západě začal spojovat způsob řeholního života s kněžským a s duchovenstvem žil ve společném domě, usilujíc o stálou formaci. Sv. Ambrož podal svědectví, že z komunity Eusebia z Vercelli vyšlo hodně vynikajících kněží i svatých biskupů. Ariova hereze, popírající Kristovo božství, se začala šířit i na Západě a císař Konstantin II. se postavil na Ariovu stranu. Proto z jeho vůle na synodě v Arles r. 355 došlo k odsouzení patriarchy Atanáše, jehož sesazení Eusebius odmítl podepsat. Dokonce už před jednáním chtěl získávat podpisy biskupů pod nicejské vyznání víry, ale biskup, který stál při císaři, mu je vytrhl. Za svůj "zatvrzelý" pravověrný postoj ho císař poslal do vyhnanství, kde byl od ariánů týrán a vězněn. Po šesti letech ve Skytopoli v Palestině byl odvlečen do Kappadocie a do Horního Egypta. Své útrapy nabízel jako oběť za jednotu církve a čistotu víry. V listě z exilu zapřísahal věřící svého stáda, aby střežili pravou víru, žili ve svornosti, setrvávali na modlitbách a pamatovali i na něj. Roku 362 za císaře Juliána Odpadlíka se vrátil do své diecéze a horlivě pokračoval v pastýřské činnosti. O dva roky později svolal poradu italských biskupů a s Hiláriem se pokoušel zasahovat i proti ariánskému působení v Miláně.

3. 8. Lydie

křesťanka

narozena: v 1. století v Thyatiře, Malá Asie

zemřela: v 1. století

patronka barvířů

Podle podání se dala obchodnice s purpurem Lydie se svou celou rodinou pokřtít od Pavla ve Filipech. Byla tak prý první křesťanka ve Filipech (dnes Řecko). Později také poskytovala velké pohostinství misionářům.

4. 8. Jan Maria Vianney

narozen: 8. května 1786 Dardilly, Francie

zemřel: 4. srpna 1859 Ars, Francie

patron farářů

U lidí, kteří se o životy svatých a jejich působení v církvi příliš nezajímají, není farář z Arsu příliš znám. A přitom je to jedna z hřejivých postav, která církev provází i dnes. Jan Maria Vianney se narodil v rodině zbožných sedláků v Dardilly nedaleko Lyonu. Mládí prožíval v době Francouzské revoluce, kdy byli katolíci pronásledováni. Nábožensky se vzdělával tajně. Už jako mladý se chtěl stát knězem. Jeho cesta ke kněžství však byla velice pomalá, protože měl velké problémy s učením, zejména s latinou. I kněžský seminář musel opustit, protože nestačil požadavkům, které se na studenty kladly. Traduje se o něm, že byl nakonec vysvěcen spíše pro svou upřímnou zbožnost a snahu, než pro své dosažené vzdělání. Snad i proto mu jako místo působnosti přidělili nepříliš známou a nábožensky velice zanedbanou vesnici Ars. Jan Maria se pustil do práce. Žil velice skromně. Dodnes je možné si v Ars prohlédnout jeho světnici, která je skutečně velice prostě a chudě zařízená. Proslul zejména plamennými a někdy velice ostrými kázáními a darem pronikat při zpovědích do duší lidí. Občas se mu také přezdívá "mučedník zpovědnice". Zpovídal někdy až 18 hodin denně. Za několik let se z vesnice Ars stalo vyhledávané místo, kam putovaly zástupy lidí. Mnozí z nich proto, aby se vyzpovídali nebo proto, aby si vyslechli kázání faráře z Arsu. Mnoho kněží z okolí na něj nevražilo pro jeho oblíbenost, vyhlášenou skromnost a prostotu. Osočovali jej, že je hloupý. Jeho biskup na jejich útoky odpověděl: "Přál bych si, aby všechno mé duchovenstvo bylo stiženo stejnou hloupostí." Ve vesnici Ars zůstal Jan Maria Vianney nakonec celý svůj život, přestože chtěl několikrát odejít do ústranní. Dodnes je Ars-sur-Formans vyhledávaným poutním místem. V roce 1925 byl Piem XI. svatořečen a v roce 1929 prohlášen patronem všech farářů.

5. 8. Posvěcení římské baziliky Panny Marie

Tohoto dne o svátku Panny Marie Sněžné se v římské bazilice Santa Maria Maggiore koná poutní slavnost s připomínkou zázračného vyznačení místa, na němž pak byla postavena první velká basilika z vůle papeže a nikoli pod císařským patronátem. Událost spojenou se založením každoročně připomíná srpnový sníh okvětních lístků.

6. 8. Svátek Proměnění Páně

Na hoře Tábor byli Petr, Jakub a Jan očitými svědky Proměnění vtěleného Božího Syna ve společnosti Mojžíše a Eliáše. Kristus je zde oslaven jako osvoboditel z otroctví Satanova a vedoucí lid k zaslíbenému nebeskému domovu. Je předpověděným Zachráncem a Eliášova přítomnost je pro svědectví. Tento jeho příchod byl předpovězen. My stojíme na prahu vlastního proměnění, které souvisí s otázkou věčného života v Jeho společnosti. Slavení dnešního svátku v celé církvi zavedl roku 1457 papež Kalist III. jako projev vděčnosti za vítězství nad Turky u Bělehradu. S kostely zasvěcenými přímo tajemství Proměnění slaví dnes svůj titul i ty, které jsou zasvěcené Božskému Spasiteli.

7. 8. Kajetán, sv. Sixtus II. a druhové

zemřel: roku 258

patron: těhotných žen, vzýván za dobrou úrodu

Pocházel prý z Atén, stal se arcijáhenem a 30. srpna 257 byl zvolen za papeže. Za jeho pontifikátu skončilo nedorozumění mezi Římem a křesťanskou Afrikou a byl obnoven písemný styk s cesarejským biskupem Firmiliánem. Sixtus II. řešil otázku platnosti křtu heretiků, k nimž byl shovívavější než ostatní a připouštěl i praxi východních církví, kde obrácené z hereze křtili. S horlivou modlitbou vedl pronásledovanou církev do Božího království. Přijetí papežské volby znamenalo vedle zodpovědnosti i rozsudek smrti. Záhy po nástupu Sixta II. císař Valerián vydal proti křesťanům dva dekrety. Zatímco první jen posílal všechny duchovní, kteří by nevzdali císaři božskou poctu do vyhnanství, druhý nařizoval biskupy, kněze a jáhny zabít na místě. Tento dekret tvrdě prosíval i laiky. Věřící senátory a rytíře zbavoval hodnosti, nařizoval zabavení jejich majetku a pokud by chtěli vytrvat v nepoddajnosti, i jejich stětí. Matrony po zabavení majetku posílal do vyhnanství a úředníky s císařskými zaměstnanci nařizoval zařadit mezi otroky do lomů a dolů. Sixtus II. byl po necelém roce od císařských pochopů přepaden v cemeteriu při slavení mše svaté a tam i sťat. S ním popravili i čtyři ze sedmi jáhnů: Januária, Magna, Vincenta a Štěpána. Ještě téhož dne pak dopadli a zabili jáhny Felicissima a Agapita. (První jáhen Vavřinec jim unikal jen krátce, byl popraven až o tři dny později). Pohřbeni byli v kryptě Kalixtových katakomb při cestě Via Appia.

8. 8. Dominik

kněz, zakladatel řádu OP

narozen: kolem r. 1170 v Calerueze, Španělsko

zemřel: 6. srpna 1221 v Boloni, Itálie

patron dominikánů; Boloně; krejčích; proti krupobití; proti horečce

Jako syn šlechtického rodu Guzmanů se Dominik narodil kolem r. 1170 ve starokastilském městě Caleruega, jihovýchodně od Burgosu. Po vynikajícím školním vzdělání studoval na dómské škole v Palencii filozofii a teologii. Po deseti letech přijal kněžské svěcení a stal se členem dómského kláštera v El Buro de Osma nedaleko svého rodiště. Při pohledu na všeobecné zmatky, které panovaly, se v Dominikovi probudilo přání, aby působil jako misionář. Poznal, že jen vlastní dobrý příklad může pomoci přivést odpadlíky zpět ke katolické víře. Spolu s biskupem Diegem založil Dominik v místě Proutille u Toulose misijní stanici, kterou po smrti Diegově vedl. Posel víry a jeho stejně smýšlející druhové táhli od té doby den co den přes osady a města, pokorně a skromně, oděni jako chudí žebráci, hrdinní v postech, odkázáni na obyvatelstvo, ochotně pomoci. Už tímto příkladem byli mnozí věřící, propadlí bludům, přivedeni zase ke katolicismu. Úchvatná kázání Dominikova a jeho druhů vykonaly zbytek. Toto působení Dominikovo bylo zárodkem jeho Kazatelského řádu. V r. 1215 založil v Toulese společenství kazatelů, kterému dal řeholi svatého Augustina. Vznikaly také četné kláštery dominikánek. V r. 1216 potvrdil papež Honorius III. řád dominikánů. Život a působení Dominikovo se vyznačovaly bojem za spásu lidí. Dominik byl příkladným duchovním správcem, jeho řád příkladem všech řádů věnujících se duchovní péči. Velká osobnost zakladatele řádu, jeho nezlomnost při prosazování svých představ a v neposlední řadě velkolepý organizační talent rychle získaly dominikánskému řádu velkou vážnost. Dominik se těšil ze svých úspěchů jen krátce; už 6. srpna 1221 zemřel na misijní cestě v Bologni, kde pak našel svůj poslední odpočinek. Papež Řehoř IX. svatořečil zakladatele řádu už za třináct let, 3. července 1234; v r. 1228 svatořečil také Františka.

9. 8. Svátek Terezie Benedikty od Kříže

konvertitka, řeholnice, mučednice Ocarm

narozena: 12. října 1891 ve Vratislavi, Polsko

zemřela: 9. srpna 1942 v koncentračním táboře Osvětim, Polsko

Pocházela z Breslau. Ve 14 letech opustila víru židovských rodičů. Studovala na dvou universitách a dosáhla doktorátu z filosofie. Pak prošla konverzí a po sv. křtu v r. 1922 učila asi 10 let u dominikánek při klášteru sv. Magdalény. V roce 1934 vstoupila ke karmelitkám v Kolíně-Lindenthalu, kde 15. dubna 1938 složila sliby. Z důvodu pronásledování židů v Německu, odešla na konci roku 1938 do holandského kláštera v Echtu. Odtud byla gestapem hrubým způsobem dopravena do plynové komory koncentračního tábora v Osvětimi-Březince, kde ona i její sestra odevzdaly svůj život Bohu jako oběť za svůj lid.

10. 8. Vavřinec

jáhen, mučedník

narozen: kolem r. 230 (?) ve Španělsku (?)

zemřel: 10. srpna 258 v Římě, Itálie

patron Wüppertalu, Norinberka, Merseburgu a Kulmu; knihovníků, archivářů, jáhnů, správců majetku, pivovarníků, kuchařů, sklářů, hostinských, pradlen, cukrářů, žáků s studentů, hasičů, proti chorobám očním, houseru, proti nebezpečí ohně, proti mukám očistce, za úrodu vinných hroznů; vinohradů; chudáků; proti moru; Španělska, města Říma a Florencie

„Oheň, který hořel v něm, mu pomáhal snášet zevní oheň mučednický“. Tato slova papeže Lva Velikého, vyslovená dvě století po Vavřincově smrti, vyjadřující, co bylo velikostí mučedníka: vroucí láska k Ježíši Kristu až na smrt. Patřil a patří mezi nejuctívanějším světcům celého světa. Pokud jde o velikost úcty, následuje v Římě hned po Petrovi a Pavlovi. Kromě slavné baziliky S. Lorenzo fuori le mura (sv. Vavřince za hradbami), která byla zbudována r. 330 nad hrobem mučedníkovým, nese ve Věčném městě ještě třicet dalších kostelů Vavřincovo jméno. Ve světě jich je několik tisíc. Existuje dokonce řecký překlad životopisu svatého Vavřince. Když vojsko císaře Oty I. 10. srpna 955, v den Vavřincovy památky, porazilo na lešském poli (na řece Lechu) Uhry, rozšířil se Vavřincův kult ještě více. O původu Vavřincově (který se v Německu nazývá Lorenz), nevíme celkem nic. Tradice říká, že přišel ze Španělska do Říma, kde se stal arcijáhnem papeže Sixta II. Papež byl mladému křesťanovi nejen představeným, ale i otcovským přítelem a především vzorem. V prvních srpnových dnech dal pronásledovatel křesťanů Valerián onen císař, do něhož věřící vkládali po Deciově hrůzovládě zprvu tak velké naděje, zatknout papeže Sixta II. a 6. srpna mu dal stít hlavu. Na cestě na popraviště ho doprovázel plačící Vavřinec. Nechtěl už žít a zvolal: „Kam jdeš, otče, bez svého syna?“ Sixtus svého jáhna utěšoval a prorokoval jeho vlastní mučednictví po několika dnech. Dal mu však za úkol napřed ještě rozdělit celý církevní poklad mezi chudé. Po zavraždění Sixta II. vznesl Valerián nárok na církevní majetek. Vavřinec se zpěčoval ho vydat a prosil o tři dny na rozmyšlenou. V té době rozdělil církevní statky nuzákům a třetí den předvedl všechny tyto lidi Valeriánovi. Prohlásil panovníkovi, že zde před ním stojí pravé poklady církve. Tu už neznal Valerián slitování. Dal jáhna zatknout a odsoudil k smrti. Císařští pochopové bili Vavřince olovněnými klacky a položili ho mezi žhavé pláty, ale křesťan zůstal neoblomný. Žádný nářek nevyšel z jeho rtů naopak velebil Boha a modlil se. Nakonec dal císař Vavřince upálit na roštu. Podle legendy prý mučedník řekl krátce před smrtí svému katovi: „Pečeně je hotova, obrať ji a jez“. Den Vavřincovi smrti byl 10. srpna 258. Do dnešního dne odpočívají Vavřincovy ostatky spolu s ostatky svatého Štěpána v antickém sarkofágu v kostele sv. Vavřince Za hradbami na Náměstí sv. Vavřince, přímo u římského Campo Verano.

Úcta a tradice: v selském kalendáři je Vavřincův svátek dnem rozhodujícím pro předpověď počasí. Vavřinec je prvním „podzimním bratrem“, který zahajuje pěstování podzimních polních plodin. Má-li se např. dobře urodit řepka, pak, jak říká tradice, by se měla zasévat v den Vavřincova úmrtí. V dřívějších dobách zvonily na den sv. Vavřince na venkově zvony. Existují i průpovědi ze selského života: „Je-li na Vavřince a Bertla hezky, vyjde podzim dobře“. „Na Vavřince bývá zvykem, že přestává růst dříví“. Jsou i „Vavřincovy slzy“; tak se nazývají padající hvězdy o nocích uprostřed srpna. „Vavřincův chléb“, měl také svůj význam: 10. srpna přinášeli dříve sedláci jeden nebo více chlebů do kostela, kde byly požehnány a pak rozdělovány čekajícím potřebným. Také dobytek dostával často kousek „Vavřincova chleba“, aby byl rovněž požehnán. Za léčebný prostředek u různých chorob se považovala „Vavřincova bylina“ nebo „vavřín“, rostlina „zlatý prut“. Před nebezpečím ohně mají chránit „Vavřincovi uhle“, „Vavřinecké požehnání“, platilo za požehnání při ohni, ale i při duševních, palčivých mukách.

Znázorňování: Vavřinec je vždy znázorňován jako mladý jáhen, většinou s roštem; často má u sebe také váček s penězi nebo chleby jako symboly rozdělování církevních statků potřebným.

11. 8. Klára

zakladatelka řádu OSCI

narozena: r. 1194 v Assisi, Itálie

zemřela: 11. srpna 1253 v S. Damiano u Assisi

patronka klarisek; Assisi; pradlen; pozlacovačů; výšivkářek; sklenářů; malířů skla; proti horečce chorobám očí; slepých; televize

San Damiano – žádné jiné místo by nemohlo působivěji symbolizovat ducha řádu klarisek než tato kouzelná oáza, odloučená od světa, uprostřed luk a olivových hájů pod umbrijským městečkem Assisi. Téměř každý z poutníků a turistů setrvá nahoře u Klářiny skleněné schránky v kostele sv. Kláry, jí zasvěceném, a ovšem také v bazilice sv. Františka u hrobu svatého Františka z Assisi. Ale sem dolů, do San Damiana, tohoto ostrova míru, přijde jich jen málo, jen ti, kteří by chtěli vědět víc o dívce Kláře (Chiara) dei Scifi, jejíž život byl tak úzce spojen s velkým zakladatelem řádu Františkem. Klára narozená v r. 1194 v Assisi, pozorovala s úžasem změnu v životě Františka, o dvanáct let staršího. Jeho zřeknutí se jakéhokoliv majetku se stalo i jejím životním ideálem. V r. 1212 odešla ve svých 18 letech ze svého vznešeného domu a odebrala se k Františkovi do kostelíka Portiuncula na rovině pod Assisi, do hlavního sídla společenství menších bratří, které František založil. Podle podání ustřihl prý František mladé Kláře dlouhé vlasy, než jí předal řádový hábit a závoj. Klářin útěk z bohatství do chudoby byl hodinou zrození řádu klarisek, takzvaného druhé řádu františkánů. Spolu se svou sestrou Anežkou se Klára usadila u kostela sv. Damiána, kde v krátké době vznikl malý klášter. Stále více mladých žen se v dalších letech připojovalo ke Kláře, a v r. 1216 dostala zakladatelka řádu takzvané „Privilegium chudoby“ od papeže Inocence III. Klára, která byla už od dětství slaboučká, byla od r. 1224 trvale upoutána na lůžko. Z lůžka nemocných prožívala, jak se její řád šířil. Legenda vypravuje, že Klára dosáhla svým darem zázraků toho, že saracéni při svých nájezdech v letech 1240-1241 pokaždé ušetřili klášter sv. Damiána. Už tváří tvář smrti, 9. srpna 1253, dostala Klára od papeže Inocence IV. potvrzení své řehole. O dva dny později 11. srpna 1253, zavřela řeholnice své oči navždy. Klára byla pochována v kostele sv. Jiří v Assisi, až v r. 1265 byl dohotoven chrám sv. Kláry a tam byly přeneseny ostatky. Neporušeno odpočívá tělo světice dodnes v kryptě. V dómě sv. Rufina v Assisi je možno vidět křtitelnici, u níž přijali křest Klára a František. Svatořečení Klářino se uskutečnilo už dva roky po její smrti.

12. Euplus

jáhen

narozen: Řecko

zemřel: 304

Dochovala se akta procesu a umučení svatého Eupla. Z nich se dozvídáme, že byl jáhnem ve městě Catania na Sicílii. Zatkl jej prokurátor Calvisianus v roce devátého konzulátu Diocletianova a osmého konzulátu Maximianova, den před srpnovými Idami (12. srpna 304 po Kr.). Euplus byl na mučidlech donucován odvolat své veřejné vyznání křesťanské víry a projevit ochotu obětovat římským bohům. Odmítal a vyznával: „Klaním se Otci, Synu a Duchu Svatému. Klaním se Nejsvětější Trojici, kromě níž neexistuje žádný jiný Bůh. K ničemu jsou bohové, kteří nestvořili nebe, zemi a vše, co je v nich. Jsem křesťan“. „Obětuj bohům, chceš-li být zachráněn“, vyzýval jej Calvisianus. „Obětuji sám sebe Kristu, který je Bůh. Neexistuje žádná jiná oběť, kterou bych měl přinést. Nadarmo se mě pokoušíš donutit, abych zapřel víru. Jsem křesťan“. Euplus byl odsouzen na smrt a veden na popravu. Hlasatel vyvolával, že popraven má být „Euplus, křesťan, nepřítel bohů a císařů“. Na což on odpovídal: „Díky Bohu Kristu!“ Po krátké modlitbě byl sťat. Jeho tělo pak křesťané odnesli, nabalzamovali a pohřbili.

13. 8. Poncián a Hippolyt, Jan Berchmans

Hyppolyt

církevní spisovatel, mučedník, kněz

narozen: ve 2. století v Malé Asii (?)

zemřel: r. 236 na Sardinii, Itálie

patron města a diecéze St. Pölten; St. Pilt (Alsasko); vězeňských zaměstnanců; koní; proti tělesné slabosti

Hippolyt, jeden z největších řeckých církevních spisovatelů měl v době papeže Viktora I. velký vliv na římský klérus. Když se potom bývalý otrok Kalist stal papežem, dal se Hippolyt provolat prvním vzdoropapežem v dějinách církve. Thrax vypověděl Hippolyt a Ponciána nakonec kolem r. 234 na ostrov Sardinii. Poncián zemřel na Sardinii mučednickou smrtí a s ním i Hippolyt a tak mučednickou smrtí smyl svůj hřích. Papež Fabián převezl těla mučedníků do Říma. Jak Hippolyt tak Poncián zemřeli r. 236 na útrapy, které museli snášet při své nucené práci v dolech na Sardinii. Proto byly vždy uctíváni jako mučedníci. Část sv. Hippolyta je na Hradišti ve Znojmě).

Poncián

papež, mučedník

narozen: ve 2. století v Římě, Itálie

zemřel: r. 236 na Sardinii, Itálie

Poncián, papež od r. 230, byl za času prvního schizmatu v církevních dějinách spolu se svým vzdoropapežem Hippolytem vypovězen na ostrov Sardinie, kde oba odstoupili. Po útrapách v dolech Poncián a Hippolyt v r. 236 zemřeli.

Jan Berchmas

řeholník TJ

narozen: 13. března 1599 v Diestu, Belgie

zemřel: 13. srpna 1621 v Římě, Itálie

patron studující mládeže a mládeže vůbec

Pocházel z Diestu. V 17 letech vstoupil do jezuitského řádu a po dvou letech byl poslán na studia do Říma. Byl vzorem veselého světce, jehož úsilí o svatost vycházelo ze tří bodů: vztah k Matce Boží, vztah k eucharistii a vztah k důslednosti v zachovávání jak podstatných, tak drobných pravidel (svého řádu), k nimž se zavázal. Jan zemřel ve 22 letech zákeřnou nemocí. Papež Lev XII. svatořečil jezuitu 22. ledna 1888 a povýšil ho současně na patrona studující mládeže. Společně s Aloisem Kostkou, rovněž jezuity.

14. 8. Maxmilián Kolbe

kněz, řeholník, mučedník OFMConv

narozen: 7. ledna 1894 ve Zdunska Wola, Polsko

zemřel: 14. srpna 1941 v koncentračním táboře Osvětim, Polsko

Osud mučedníka Maxmiliána Kolbeho oslovuje lidi dodnes, několik desetiletí po jeho smrti. Kdosi o něm řekl: "Tělo patera Kolbeho bylo spáleno a jeho popel rozprášen. Maxmilián Kolbe nemá nikde svůj hrob, ale žije v srdcích lidí na celém světě“. Položil totiž svůj život za druhého člověka. Maxmilián se narodil v roce 1894 v Polsku. Původně se jmenoval Rajmund Kolbe. Jméno Maxmilián dostal, když ve svých 17 letech vstoupil do františkánského řádu. Studoval v Římě, kde také přijal kněžské svěcení. Ačkoliv trpěl těžkou nemocí, která ho velmi vyčerpávala, dokázal nejen v Polsku, ale také v Japonsku, kde působil šest let jako misionář, založit a vydávat několik křesťanských časopisů. Jeden z nich vycházel každý měsíc v nákladu milionu výtisků. V roce 1939 vypukla druhá světová válka a Hitler obsadil Polsko. Statečný Maxmilián se nezalekl ani toho, že byl brzy po obsazení Polska německými vojáky krátce vězněn. Vytrvale kritizoval nespravedlivý hitlerovský režim a pomáhal pronásledovaným. V průběhu necelých dvou let našlo v jeho klášteře pomoc a útočiště přes tři tisíce lidí. V roce 1941 byl znovu zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi, kde dostal pruhovaný trestanecký oděv s číslem 16 670. Zděsil se, když viděl, kolik nevinných lidí tu ve strašných podmínkách trpí a umírá. Přepadl ho nesmírný smutek, ale říkal si, že nesmí ochabnout, protože je kněz a jeho posláním je být nablízku těm, kteří trpí a dodávat jim odvahy. Mnozí jeho spoluvězni skutečně po válce s vděčností vzpomínali na to, kolika lidem v koncentračním táboře pomohl, často za cenu vlastních velkých obětí. Jednoho dne se stalo něco strašného. Velitel tábora se domníval, že při práci uprchl jeden z vězňů, a vybral proto deset mužů, kteří měli být pro výstrahu ostatním popraveni. Čekala je krutá a pomalá smrt hladem a žízní v podzemním bunkru. Jeden z nich, polský otec dvou synů František Gajowniczek, začal plakat a naříkat: "Co bude s mojí ubohou ženou a s mými malými dětmi!“ Maxmilián zaslechl jeho nářek, odhodlaně vystoupil z řady a nabídl za něj svůj život. Všichni, kdo stáli okolo, strnuli hrůzou. Báli se, že velitel tábora nechá zabít oba. Ten se však pouze opovržlivě zeptal: "Co chce to polské prase?" Maxmilián odhodlaně zopakoval: "Jsem katolický kněz a nabízím za něj svůj život. Má ženu a děti, kteří ho potřebují." Po chvíli napjatého ticha velitel tábora přikývl. Snad byl zaražen Maxmiliánovou odhodlaností, možná si myslel, že mladší Gajowniczek odvede více práce. Nejspíš mu však bylo úplně jedno, koho vybere. Maxmiliána odvlekli. Gajowniczek byl zachráněn. Deset mužů pak bylo uvězněno celé dva týdny bez jakéhokoli jídla a pití v temném bunkru, dokud jeden po druhém neumřeli. Svědkové líčili, jak bylo z hladomorny slyšet po celé dny modlitby a zpěv. Maxmilián dodával svým spoluvězňům odvahu, aby si nezoufali. Nakonec dal jeden osvětimský dozorce na kost vyhublému knězi smrtící injekci. Bylo to 14. srpna 1941. Maxmiliánu Kolbemu bylo čtyřicet sedm let. V roce 1982 prohlásil papež Jan Pavel II. Maxmiliána Kolbeho za svatého. Slavnosti v Římě se zúčastnil také téměř osmdesátiletý František Gajowniczek se svou ženou. Po vrásčité tváři mu tekly slzy.

15. 8. SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PANNY MARIE

Historie slavnosti: Dnešní den se začal slavit v Jeruzalémě už v V. století. V dalším století ho začal slavit celý křesťanský Východ a od VII. století byl slaven v Římě. Během pozdějších dob se Nanebevzetí Panny Marie stávalo nejčastějším titulem mariánských kostelů. Z velkých teologů byli výraznými představiteli této pravdy v první polovině VIII. století sv. German a sv. Jan Damašský. Dogmatické vyjádření pochází od papeže Pia XII. z 1. listopadu 1950 a říká se v něm, že Panna Maria obdržela hned po odchodu z tohoto světa celou slávu, protože byla vzata do nebe s tělem i duší a nemusí čekat jako ostatní zemřelí na oslavení až na konci věků. Tímto byla potvrzena staletá víra křesťanů.

16. 8. Štěpán I. Uherský

král

narozen: kolem r. 969 v Granu, Maďarsko

zemřel: 15. srpna 1038 v Maďarsku

patron Maďarů

Pocházel z knížecí rodiny v Panonii. Oženil se s Giselou a spravedlivě i s energickou důsledností vládl v letech 997-1038, od r. 1000 jako král Štěpán I. S manželkou zakládal kostely, kláštery, školy a politickou organizaci propojil s náboženskou. Měli syna Emericha a všichni tři se stali svatými.

17. 8. Myron

Žil v první polovině III. století. Stal se knězem a působil u Cyzici v Hellesponto na dnešním území Turecka. Za císaře Decia byl pro svou příslušnost ke Kristu zajat. Soudce Antipater na něm požadoval, aby se zřekl víry a snažil se ho k tomu přimět mučením. Z jeho těla mu dal odřezávat pásy kůže, což Myron snášel s pohrdáním. Nakonec Antipater poručil setnout mu hlavu.

18. 8. Helena

císařovna

narozena: kolem r. 255 v Bythýnii, dnes Turecko

zemřela: 18. srpna 330 v Nikomedii dnes Izmit, Turecko

patronka Franfurktu, Pesara a Ascoli; biskupství trevírského, bamberského a basilejského; barvířů a vlásenkářů; dolů; kopačů pokladů; proti blesku a ohni; k nalezení ztracených předmětů; k odhalení krádeží

Pocházela z Bithýnie. S Konstanciem Chlorem, kterého upoutala svou krásou, měla syna Konstantina, pozdějšího císaře zvaného Veliký. Od něj se jí dostalo povýšení do císařské hodnosti a stala se pak vzornou křesťankou s citlivým vztahem k chudým a trpícím. Stavěla chrámy a jak se traduje, ve své horlivosti nalezla i pravý Kristův kříž. Zemřela ve vysokém věku v Nikomédii.

19. 8. Jan Eudes

kněz, zakladatel řádu CJM

narozen: 14. listopadu 1601 v Ri u Argentana, Francie

zemřel: 19. srpna 1680 v Caen, Francie

Narodil se v Normandii ve Francii. Stal se knězem a 20 let s apoštolskou horlivostí konal misie, při kterých šířil úctu k Božskému Srdci Páně i k Srdci Panny Marie. Lid všude povzbuzoval k plnění Boží vůle, zdůrazňujíce potřebu lásky. Založil dvě kongregace. Jednu zaměřenou na lidové misie a dorost, zvláště v seminářích. Další na pomoc zbloudilým, mravně klesajícím mladým ženám. Své síly vyčerpal v úsilí otvírat lidská srdce Boží lásce. Jansenistům, kteří žili ve strachu před Bohem, poukazoval na symbol srdce jako znamení Boží lásky. Žil umrtveným životem, z pokory nepřijal žádnou hodnost. Jan Eudes, který vešel do historie jako největší misionář Francie, zemřel v 80 letech.

20. Bernard

opat, církevní učitel Ocist

narozen: kolem r. 1090 ve Fontaines-lès-Dijon, Francie

zemřel: 20. srpna 1153 v Clairvaux, Francie

patron cisterciáků; Burgundska a Ligurie; Janova a Gibraltaru; proti dětským chorobám a posedlosti; proti zvířecímu moru proti bouřce a nečasu; v hodině smrti; včel, včelařů a voskařů

Pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux a stal se v něm opatem. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. Jeho život se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku. Zanechal mnoho spisů. Papež Alexander II. prohlásil Bernarda za svatého už 18. ledna 1174. Papež Pius VIII. ho jmenoval r. 1830 církevním učitelem.

21. 8. Pius X.

papež

narozen: 2. června 1835 v Riese, Itálie

zemřel: 20. srpna 1914 v Římě, Itálie

patron esperantistů, papežského díla svatého dětství

Pocházel z Riese v Itálii. Jeho jméno bylo Giuseppe Sarto. Jako kněz působil ve farnostech, v diecézní kurii i v semináři. Ve 49 letech se stal biskupem v Mantově a po devíti letech patriarchou Benátek. Jako jeden z kardinálů byl r. 1903 zvolen papežem. Na Petrově stolci zůstal věren svým zásadám včetně života v chudobě. S heslem "Všechno obnovit v Kristu," usiloval o reformy. Kléru zakázal nežádoucí angažování v politice a žádal po něm větší nasazení pro svěřené duše. Svůj život nakonec obětoval za milióny lidí umírajících v 1. světové válce.

22. 8. Panna Maria Královna

Historie slavnosti: Panna Maria byla odedávna v lidové zbožnosti označována titulem Královny. Již z prvních staletí pochází ikony Krista Krále, po jehož boku je Matka Krále -Theotókos. Ze VII. století je dochovaná níže uvedená modlitba sv. Ildefonse. Středověk přispěl mnoha hymny, označující Pannu Marii za Královnu. Patří k nim Salve Regina (Zdrávas, Královno 11. stol.), Regina Coeli (Vesel se, nebes Královno, 12.-13. stol.), později pak i litanie s invokacemi oslovujícími Matku Boží titulem Královno. Papežové časem přidávali různé prosby. Invokace Královno Míru byla dodaná za první světové války. Je zde namístě i připomínka, že tímto titulem se r. 1981 představila Panna Maria v Medžugoriji. V roce 1933 byla v Port Said P. Marii, Královně světa, zasvěcená katedrála. Zvláštní svátek Královny v první polovině XX. století požadovaly Mariánské kongresy. Z jejich podnětu, po vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie v r. 1954, papež Pius XII. na závěr Mariánského roku ustanovil liturgickou oslavu Panny Marie Královny, která se začala slavit od r. 1955 v poslední květnový den. Při pokoncilní úpravě církevního kalendáře za papeže Pavla VI. došlo k přeložení oslavy na 22. srpen za účelem vyjádření návaznosti památky na slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

23. Růžena z Limy

terciářka řádu sv. Dominika, mystička

narozena: 20. dubna 1586 v Limě, Peru

zemřela: 24. srpna 1617 v Limě

patronka Jižní Ameriky; Peru, Filipín a Západní Indie; Limy; zahradníků a obchodníků s květinami; při zraněních; proti vyrážce; při porodech; při rodinných sporech

Narodila se roku 1586 v peruánském hlavním městě Limě. Její rodiče byli španělského původu; při křtu jí dali jméno Isabela, ale pro její krásu jí už od malička říkali Rosa (růže). Už od dětství viděla svůj vzor a ideál ve sv. Kateřině Sienské. Vstoupila do třetího řádu sv. Dominika (1606), vedla kajícný život za obrácení svých krajanů a na usmíření za krvavé činy španělských dobyvatelů. Dosáhla vysokého stupně mystických milostí. Zemřela 24. srpna 1617 v Limě, v roce 1671 byla prohlášena za svatou a je uctívána jako patronka celé Latinské Ameriky.

24. 8. Bartoloměj

apoštol, mučedník

narozen: 1. století v Káně, Galilea

zemřel: v 1. století v Sýrii (?)

patron Frankfurtu nad Mohanem, Maastrichtu, Plzně a Altenburgu; biskupství lutyšského; horníků, řezníků, knihařů, krejčích, sedláků, vinařů, pekařů, pastevců, sedlářů, koželuhů, obuvníků, štukatérů, ve Florencii obchodníků s olejem, sýrem a solí; proti nervovým chorobám, třesů a kožním nemocem

Pocházel z Káně a byl druhem Filipa, který jej přivedl ke Kristu. Apoštol Jan ho uvádí jménem Natanael. Bar-Tolmai je jméno po otci, které je překládáno jako "syn Tolmajův", zatímco Natanael znamená "Bůh dal". Bartoloměj s Filipem žili v očekávání Mesiášova příchodu, proto Filip po seznámení se s Ježíšem Bartoloměje vyhledal a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael mu namítl: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Filip mu odpoví: "Pojď a přesvědč se!" Ježíš spatřil Natanaela jak k němu přichází, a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti." Řekl mu Natanael:: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem“. Bartoloměj při těch slovech poznal v Ježíši Syna Božího a krále izraelského, což také hned vyznal. Ježíš mu onu víru potvrdil s příslibem větších důkazů než byl ten, že ho viděl pod fíkovníkem. Z Bartoloměje se stal jeden z dvanácti apoštolů, svědek a následovník Kristův. Po seslání Ducha svatého hlásal evangelium na více místech. Historik Eusébius uvádí jeho působení v Indii. Odborníci dokládají, že se tím mohla rozumět Etiopie a Arábie, často zmiňovaná v souvislosti s jeho hlásáním evangelia. Indie byla totiž označovaná jako "Arábie Šťastná“. Tam podle podání zanechal aramejský opis Matoušova evangelia. Sv. Jan Zlatoústý dokládá, že apoštol Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem a pohané se podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Zdůrazňována je čistota, střídmost i další ctnosti. Nejstarší životopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie. Legenda hovoří o zázraku uzdravení dcery arménského krále Polimea z posedlosti po Bartolomějově modlitbě. Krále, jeho dvůr i poddané pak Bartolomějova slova přesvědčila k přijetí křesťanství. Avšak zatvrzelý králův bratr Astyages dal tohoto apoštola uvěznit a mučit. Byla mu za živa stažena kůže z těla, proto je nůž jeho hlavním atributem. Někde se hovoří o sedření kůže a pak prý byl ukřižován. Někde bývá také uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem. Za císaře Karla IV. část z jeho ostatků získala i katedrála v Praze.

25. 8. Benedikt a druhové (Jan, Matouš, Izák a Kristin), Ludvík

mniši, poustevníci

narozeni: v 10. století

zemřeli: Benedikt 11. listopadu 1003 v Kaziměři, Polsko

patroni české země

Benedikt a Jan byli italští mniši. Byli povoláni do Polska, aby pokračovali v díle sv. Vojtěcha. K nim se přidružili polští spolupracovníci. Jejich poustevnu západně od Poznaně přepadli lupiči a zabili je. Jejich ostatky byly původně uloženy ve Hnězdně. Roku 1039 přenesl Břetislav I. jejich ostatky spolu s ostatky sv. Vojtěcha a sv. Radima z Hnězdna do Prahy. Část jejich ostatků je v Praze a ve Staré Boleslavi, ostatky sv. Kristina jsou v olomoucké katedrále.

Ludvík

král

narozen: 25. dubna 1214 v Poissy, Francie

zemřel: 25. srpna 1270 u Tunisu, Tunisko

patron Mnichova, Saarbrückenu, Berlína, Saarlouisu, Paříže, Poissy a všech míst ve Francii, která nesou jméno Louis; poutníků, cestujících, obchodníků, stavebních dělníků, zedníků, štukatérů, tesařů, kameníků, natěračů, tapetářů, tkalců, tiskařů a knihařů, rybářů, pekařů, pláteníků, klenotníků; vzýván proti slepotě, ohluchnutí i moru

Byl potomkem francouzského krále Ludvíka VIII. a po jeho smrti r. 1226 se stal králem. Do plnoletosti za něj vládla matka Blanka Kastilská. Pak se oženil s Markétou, vychoval s ní 11 dětí a vládl dle křesťanských zásad. Stal se terciářem, ujímal se chudých a stavěl nemocnice i školy. Vynikal duchem kajícnosti, láskou k Bohu a k chudým. Usiloval o mír mezi národy i o mravní povznesení ve své zemi. Podnikal výpravy k osvobození Kristova hrobu a zemřel u Kartága v 56 letech.

26. 8. Martin Středa

kněz, misionář, provinciál TJ

narozen: 11. listopadu v Hlivici ve Slezsku, Polsko

zemřel: 26. srpna 1649 v Brně, ČR

Ctihodný Martin Středa, byl univerzitní profesor a lidový misionář. Zastával různé funkce v české jezuitské provincii i ve školství (byl též provinciálem a rektorem pražské univerzity) v nelehké třicetileté války. Byl mužem opravdu apoštolským a žil příkladným životem. Povzbuzoval a vléval naději jak v životě všedním, tak duchovním. To se zvláště projevilo za švédského obléhání Brna v r. 1645. Díky jeho prozíravosti a za jeho vydatné pomoci bylo město uhájeno před Švédy. Toto vítězství lid připisoval Středovým modlitbám a přímluvě Panny Marie. Roku 1649 zemřel v Brně, kde je pochován v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Při otevření jeho hrobu r. 1876 bylo zjištěno, že jeho tělo je neporušené. Proces blahořečení je již téměř uzavřen.

27. 8. Monika

matka sv. Augustina

narozena: kolem r. 332 v Tagaste, Numidie, dnes Alžírsko

zemřela: v říjnu 387 v Ostii, Itálie

patronka křesťanských žen a matek; vzývána za záchranu duší dětí, při zklamání, nevěře, při problémech s alkoholismem       

Narodila do zámožné křesťanské rodiny. Byla vychovávána starší svědomitou služkou, která ji učila sebeovládání i pořádku. Monika, co se týče dodržování zásady, nebyla však výjimkou. Jako dívenka byla posílána pro čepované víno a po určitou dobu vždy něco upila. Před návykem neřesti pomohl spor s mladou služkou, která ji při něm nazvala ochlastkou. Jediná věděla o Moničině slabosti, ale dokud se nerozčílila, nedokázala nic říct. S tím se Monika později přiznala synovi Augustinovi. Rodiče ji z neznámých důvodů provdali velmi mladou za pohanského muže, Patricia. Nebyl prý zlý, ale značně prchlivý a občas nevěrný. Při jeho bouřlivé náladě mu nikdy neoponovala a s trpělivou láskou snášela i jeho avantýry. Monika modlitbou a láskyplným příkladem nakonec přivedla svého muže ke Kristu. V roce 370, rok před svou smrtí přijal křest. Od 39 let byla Monika vdovou. Měla tři děti: Augustina, Navigia a Perpetuu. Nejstaršímu Augustinovi bylo v té době 17 let a jeho výchova se jí již dříve jakoby vymkla z rukou. Ovlivněn dřívějším životem otce i kamarády žil značně nevázaně. Vše považoval za dovolené a matčina napomenutí se už delší dobu styděl poslechnout. Hned po otcově smrti odešel s družkou do Kartága, aby se tam znovu věnoval studiu. Monika zůstala s Navigiem a s Perpetuou. Všechny děti se sice snažila křesťansky vychovávat, ale protože se tehdy nepraktikoval křest v útlém věku a pak asi i s ohledem na manžela, zůstával první syn nepokřtěný. Kdy došlo ke křtu jeho sourozenců není známo. Jisté je to, že se matka Monika za všechny usilovně modlila a nejvíce za Augustina, který se nejvíce vzdálil. Když prosila o pomoc biskupa z Tagastu, který ji dobře znal, odpověděl slovy útěchy: "Není možné, aby zahynul syn, za kterého matka prolila tolik slz“. Moniku posílil i prorocký sen, ve kterém byla ujištěna o synově obrácení. Musela však na ně ve vytrvalé modlitbě čekat až do jeho 33 let, kdy přijal sv. křest i se svým synem Adeodatem. Do té doby přinášela se slzami a krvácejícím srdcem za toto obrácení mnoho modliteb a obětí. Augustinovo hledání pravdy je popsáno u jeho památky hned následující den. V posledních letech toužila Monika být svému synu na blízku. Podařilo se jí to až v Miláně. Tam také došly její vytrvalé modlitby vyslyšení a 24. dubna 387 se splnila její životní naděje, že její syn byl od biskupa Ambrože pokřtěn a rozhodl se pro službu Bohu. Po nějaké době pobytu s Augustinem v Cassiacu se Monika rozhodla vrátit do Afriky. Na začátku cesty ji však postihlo infekční onemocnění s horečkou a proto zůstali ubytováni v Ostii nad Tiberou. Ve vzpomínkách (Vyznání) Augustin uvedl, že zde byly dny, kdy seděli u okna a rozmlouvali spolu o velké radosti, zapomínali na to, co bylo, co přijde, a společně hledali pravdu, představovanou v údělu života svatých. Pak se stav Moniky zhoršoval a chvílemi ztrácela vědomí. Ve světlé chvilce řekla: "Pochovejte toto tělo kdekoli, ať vás to netrápí. Jen o jedno vás prosím, kdekoliv budete, vzpomínejte na mne při oltáři Pána“. Nemoc se dále stupňovala a desátého dne Monika zemřela ve věku 55 let. Dle jejího přání ji synové pohřbili v Ostii. Její ostatky byly v 15. století přeneseny do římského kostela sv. Tryfóna, který byl později zasvěcen sv. Augustinovi.

28. 8. Augustin

biskup, církevní učitel

narozen: 13. listopadu 354 v Tagaste, Numidie, dnes Alžírsko

zemřel: 28. srpna 430 v Hippo, Numidie

patron teologů; knihtiskařů a pivovarníků; za dobrý zrak

Narodil se jako syn pohana Patricia a křesťanky Moniky. Otec nebránil Monice, aby syna vedla ke zbožnosti, ale byl ochoten obětovat své jmění, aby se jeho syn stal slavným a učeným mužem. Proto jej poslal do školy v Madauře. Tam Augustin záhy převýšil své spolužáky ve znalostech, ale mravně upadl a oddal se sexuální smyslnosti. Když se hoch vrátil domů, rozhodl Patricij, že jeho syn bude dále studovat ve škole v Kartágu. Tam Augustin upadal do hříchu stále více a více. Roku 371 mu zemřel otec, který se na smrtelném loži dal pokřtít. Augustin se obával, že nebude moci dále studovat, ale matka byla ochotna obětovat na synovo vzdělání nejen pozůstalost po otci, ale i své vlastní věno. Kromě toho se našel dobrodinec, který přispíval Augustinovi na byt v Kartágu a pomáhal mu penězi. Ve městě vešel Augustin v neuspořádaný svazek s jistou Melánií a měl s ní syna. Čím ale více hřešil, tím byl nespokojenější. Teprve nyní zpozoroval, že mravy jeho druhů jsou surové a jeho náklonnost k přátelům začala mizet. Hledaje pravdy, upadl Augustin do manichejského bludu, který je slátaninou pohanských báchorek ve skořápce jakoby křesťanské. Augustin zde nenalezl pravdu. Když mu bylo dvacet let, vrátil se do Tagasu, kde začal vyučovat řečnictví. Matka plakala nad zbloudilým synem a prohlásila, že dokud bude manichejcem, nechce s ním žít v jednom domě. Jednou měla sen, ve kterém jí světlem ozářený mládenec řekl: „Upokoj se a pohlédni kolem. Kde stojíš ty, bude i tvůj syn“. Monika sen vypravovala Augustinovi, ale ten si myslil, že se matka přidá k manichejcům. Ona mu odpověděla: „Nebylo mi řečeno, že budu tam, kde jsi ty, ale že ty budeš tam, kde jsem já“. Od té doby již Augustin před matkou o manichejství nemluvil. Život v Tagasu se ale Augustinovi brzy znechutil a odešel potají do Kartága, kde začal vyučovat řečnictví a právo. Brzy si získal pověst slavného učence. Ve městě se přesvědčil, že manichejci, ač se vychloubají svatostí svých přívrženců, žijí potají nemravně. Proto se od nich začal vzdalovat. Křesťanství však nepřijal a v jeho duši bylo dále pusto a prázdno. Přátelé radili Augustinovi, aby odešel do Říma, kde bude moci dosáhnout větší popularity, ale matka jej od cesty odrazovala, protože se bála, aby se v Římě nezkazil úplně. Augustin matce slíbil, že cestu odloží, ale potají vsedl na loď a odjel. Ani v Římě však nebyli žáci tak ideální, jak očekával, a tak, když měl možnost, odešel učit na veřejnou školu do Milána. Augustin se rozhodl, že vstoupí do sboru katechumenů. Jeho neklid se však nemírnil. Scházela mu pokora a byl svázán smyslností, a proto neprospíval ve víře tak dobře, jak si přál. V srpnu 386 byl u svého přítele Alypia. Tu vstoupil do obydlí jistý zbožný křesťan. Když viděl, že má Augustin na stole knihu listů sv. Pavla, zaradoval se a začal mluvit o sv. Antonínu, který na jediné slovo odešel do pouště, kde prožil svatý život. Přátelé byli dojati. Pak odešli do zahrady. Augustin cítil velkou lítost, že se ještě nezbavil svých hříchů. Sám sebe se tázal: „Mohli jiní, mohli jiné, tak proč ne ty, Augustine?“ Pak poodešel nedaleko, klesl pod fíkovníkem a modlil se. Tu zaslechl ze sousedního domu dětský hlas: „Vezmi a čti!“ Augustin vzal do ruky svaté Písmo a četl: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním“. V tu chvíli v něm zvítězila boží milost a přinesla mu do srdce klid. Od té doby Augustin nehledal slávu a bohatství, neboť nalezl štěstí v čistotě, zdrženlivosti a mírnosti. Augustin se odebral do samoty v Kassiaku u Milána. Jeho kolega Verecundus mu nabídl k pobytu svůj dvůr pod podmínkou, že bude spravovat majetek a dohlížet na práci. Poté se Augustin přihlásil mezi katechumeny a naslouchal spolu s mládeží učení, které konali kněží-katecheté. Na Velkou sobotu r. 387 přijal od sv. Ambrože svátost křtu. Augustin se odebral se svými přáteli do vlasti, ale v Ostii u Říma se Monika roznemohla a zemřela. Proto setrval Augustin ve městě celý rok a dával za ni obětovávat sv. liturgie. Po návratu do Afriky se usadil na zděděném statečku v Tagasu, kde žil v tuhé kajícnosti. V té době zemřel jeho syn Adeodat, teprve nedávno pokřtěný. Roku 391 byl Augustin na žádost lidu vysvěcen na kněze a stal se spolupracovníkem hippského biskupa Valeria. Když biskup zemřel, byl r. 396 zvolen jeho nástupcem Augustin. Augustin přeměnil biskupské sídlo v jakýsi klášter, kde všichni žili v bratrské svornosti, jedli u jednoho stolu a pod biskupovým vedením konali modlitby. V domě nesměla bydlet žádná žena. Biskupova horlivost o duše neznala mezí. Založil pokladnici, do níž dobrodinci přispívali na Církev i chudé. Účty z hospodaření skládal biskup věřícím. Augustin bojoval proti mnoha bludům té doby a patří k největším filosofům, teologům a kazatelům v Církvi. Měl však porozumění i pro nepřátele. V boji proti donatistům poznamenal, že zuřit proti nim mohou pouze ti, kteří nikdy na sobě nezakusili, jak je těžké dopracovat se pravdy. Některé části jeho nauky jsou však těžké a později zapříčinily mnohá nedorozumění na teologickém poli. Na sklonku života dolehla na Augustina těžká zkouška. Ariánští Vandalové vtrhli ve velkém počtu do Afriky. Oblehli i Hippo. Stařičký biskup pečoval o raněné, sytil hladové, žehnal umírajícím. Nakonec se sám roznemohl a zemřel v noci z 28. na 29. srpen roku 430. Jeho tělo bylo později převezeno na Sardinii a odtud do Pávie.

29. 8. Umučení sv. Jana Křtitele

mučedník

patron Malty, Burgundska, Provence, Florencie, Amiens; tkalců, krejčích, kožešníků, koželuhů, barvířů, sedlářů, vinařů, hospodských, bednářů, kominíků, kovářů tesařů, architektů, zedníků, kameníků, pastýřů, sedláků, hudebníků, tanečníků, zpěváků; karmelitánů a maltézských rytířů; vzýván jako pomocník při abstinenci, epilepsii, bolesti hlavy, chrapotu, závratích, dětských nemocech

Byl synem Zachariáše a Alžběty a stal se "hlasem volajícím na poušti." Vyzýval k pokání a byl ohlašovatelem Mesiáše. Jeho narození je každoročně oslavováno liturgickou slavností 24.6. a narození pro nebe závaznou památkou v dnešní den. O jeho mučednické smrti píší tři evangelisté, Matouš, Marek a Lukáš i židovský dějepisec Josef Flávius. Herodes Antipas dal Jana uvěznit kvůli výtkám vůči Herodovu nemravnému životu a jeho cizoložná manželka Herodiada pak dosáhla toho, že ve vězení dal Janovi setnout hlavu.

30. 8. Fiakr

mnich, poustevník

narozen: kolem r. 610 v Irsku

zemřel: kolem r. 670 v Meaux, Francie

patron zahradníků, obchodníků s květinami, kovářů, bednářů, výrobců punčoch, baličů, notářů
Pochází z Irska, odkud přicestoval do Francie. Důvodem prý bylo hledání samoty před světskou slávou. Podle nespolehlivého legendárního vyprávění měl totiž pocházet z královského rodu. Spolehlivou zprávou je až jeho návštěva benediktinského biskupa v Meaux, sv. Farona, od kterého obdržel v blízkém Breuil pozemek. Na něm si postavil poustevnu, u které založil zahradu na pěstování zeleniny a vybudoval i skromnou ubytovnu pro poutníky. K orbě nepoužíval pluh, ale prý pouze svoji hůl. Podle legendy na pozemku, kde býval les, vyrostla kvetoucí zahrada. Jedni si myslí, že holí nazýval rýč, druzí se kloní k tomu, že si pomohl zázrakem. Měl dar uzdravování, zmiňovány jsou zejména venerické choroby. Časem se kolem Fiakra vytvořila i skupina žáků. Byl velmi dbalý čistoty srdce a prý až úzkostlivý ve vztahu k ženám, kterých se stranil, aby se chránil před možností prohřešku. Pohřben byl v Meaux a u jeho hrobu byla vyprošována zázračná uzdravení. Jeho ostatky byly později přeneseny do chrámu v Meaux. Místo jeho poustevnického života bylo nazváno Seine-et- Marne a město zbudované v oněch místech Saint-Fiacre-en-Brie.

31. 8. Rajmund Nonnatus („Nenarozený“)

řeholník, kardinál (?) OdeM

narozen: kolem r. 1204 v Portellu, Španělsko

zemřel: 31. srpna 1240 v Kardoně, Španělsko

patron Katalánska; těhotných žen a nenarozených dětí, nevinně obžalovaných a vězněných

Své neobvyklé jméno, Nonnatus, Nenarozený, dostal, protože podle podání musel být z těla již zesnulé matky vyříznut. Jako mladý už vstoupil v Barceloně do řádu mercedářů, který se věnoval vykupování křesťanských zajatců v Africe. Aby zachránil uvězněné křesťany, nabídl se dokonce jako sám rukojmí a strávil pak více měsíců ve vězení. Ve svých teprve 36 letech zemřel r. 1240 při cestě do Říma v katalánské Kordoně. Že byl Rajmund kardinálem, tvrdí některé prameny, není to však prokázáno.