ŘÍJEN

09.10.2010 22:26

 

1. 10. Terezie z Lisieux (od Dítěte Ježíše)

řeholnice, mystička OCD

narozena: 2. dubna 1873 v Alencomu, Francie

zemřela: 30. září 1897 v Lisieux, Francie

patronka Francie (1944); misií; karmelitek

Velká řeholnice a mystička Terezie z Lisiex je nazývána „Malou svatou Terezií“. Označení „malá“ sloužilo jednak k rozlišení od řádové reformátorky Terezie z Avily, jednak také vyjadřuje, že ji dlouho považovali za modlící se dítě. Avšak tato dětskost silně překryla Tereziiny ostatní podstatné rysy, její pravé „já“ bylo přitom potlačeno do pozadí. Terezie od Dítěte Ježíše, jak je také nazývána, přišla na svět 2. ledna 1873 v Normandii a jmenovala se jménem Martinová. Jejím jediným přáním už od dětství bylo vstoupit do řádu karmelitek. V Lisieux, kde žila Terezie se svou rodinou od časné smrti matky, byla po několikerém předchozím odmítnutí ve věku 15 let přijata na Karmel. Sestry v klášteře od počátku nevycházely s Tereziinou osobností, nikdo se v ní nemohl vyznat. Považovali dívku za domýšlivou a pyšnou, a nepozorovali, jaké vnitřní boje musela den co den vybojovávat. Představená jí ještě navíc ztěžovala život neustálým pokořováním. Terezie, která navenek působila klidně a vyrovnaně, trpěla po celý svůj život stavy úzkosti. Byla často mučena myšlenkou, že ji Bůh opustil, a dostávala se tím do těžkých vnitřních konfliktů. Vždy znovu však Terezie uměla odolávat nejsilnějšímu pokušení. Někdy byla přesvědčena, že je odsouzena k zatracení. Přesto se zcela odevzdávala Kristově lásce. Jejím heslem bylo: „Všechno je milost.“ Se svým vnitřním utrpením, k němuž se přidaly také ještě těžké nemoci, jako tuberkulóza, se chtěla obětovat za hříšníky světa. Ve věku 24 let ve svém klášteře 30. září 1897 zemřela. Papež Pius XI. prohlásil mystičku 17. května 1925 za svatou a jmenoval ji r. 1927 patronkou světových misií. Od r. 1944 je Terezie druhou patronkou Francie.

2. 10. ANDĚLÉ STRÁŽNÍ

Dnes zvláštním způsobem myslíme na naše anděly strážné.Úcta k andělům strážným vyplývá z obecné nauky církve, která se opírá o mnohé biblické texty (Mt 18,10 nebo Sk 12,15), že každý věřící člověk má svého anděla strážného. Mnozí církevní Otcové jsou toho názoru, že se to nevztahuje jen na lidi věřící, ale také nevěřící a dokonce i jednotlivé národy, obce nebo společenství.Samostatná liturgická oslava andělů strážných se rozšířila v 15. století ve Španělsku, později ve století 16. v Portugalsku a Rakousku. Původně byl svátek archandělů (29. září) společným svátkem všech andělů. Na 2. říjen jej stanovil r. 1670 papež Klement X. Úcta k andělům je ještě starší než úcta ke svatým. Zvláštního významu dosáhla ve středověku, kdy byli andělé jedinými společníky osamocených mnichů a poustevníků. Jedna z nejkrásnějších modliteb se obrací právě k andělům strážným: Anděle Boží, strážce můj… . Anděl strážný nás doprovází na každém našem kroku – nezapomínejme na něho ani my.

3. 10. Maxmilián

mučedník

zemřel: 295

Ve dvaceti letech měl v severní Africe, jako syn vojenského vysloužilce Tabia Viktora, nastoupit vojenskou službu. Odmítl, protože byl křesťanem. Stanul před soudem v Tebaste a prohlásil: "Jsem vojín Kristův, a proto nechci nosit na krku císařovu medaili." Prokonsul Dion Cassi jej upozornil, že si takovým zdůvodněním zpečetí rozsudek smrti. Uslyšel však odevzdanou odpověď: "budiž za to Bůh pochválen." Maxmilián své šaty odkázal katovi a cestou na popravu nabádal lidi, aby poslouchali Boha, neboť je to v jejich prospěch. Byl mírný, přímý, laskavý a cítil se občanem ne na zemi, ale v nebi. Když byl sťat, jeho otec prý projevoval Bohu vděčnost, že mu mohl obětovat takový dar. 
 

4. 10. František s Asissi

řeholník, zakladatel řádu OFM

narozen: v r. 1181/82 v Assisi, Itálie

zemřel: 3. října 1226 v Assisi

patron Itálie (1939); basilejského biskupství; Katolické akce v Itálii (1939); františkánů; chudých; sociální práce; ochrany přírodního prostřední; kupců, krejčích, soukeníků, tkalců, lnářů a tapetářů; proti bolestem hlavy; proti moru

Jedno z nejkrásnějších slov o Františku z Assisi řekl slavný Dante Alighieri, velký italský básník: „Vyšel nad světem jako slunce.“

Boží prozřetelnost si ho vyvolila, aby obnovil evangelního ducha chudoby a pokory. Sepsal pravidla řehole, o jejichž schválení žádal papeže Innocence III., který s odůvodněním, že přesahují lidské síly, je chtěl zamítnout. Následující noci viděl ve snu lateránský chrám, jak se nachyluje k pádu. A viděl muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak tuto budovu podpírá. Porozuměl, a potvrdil řeholi alespoň ústně. Více porozuměl Honorius III., schválil ji r. 1223. Nejvíce porozuměli ti, kteří svým životem nejvíce podepřeli Církev. Sv. František založil také ženský řád i třetí řád kajícníků žijících ve světě. Dvě léta před koncem života byl stigmatizovaný Kristovými ranami.

5. 10. Palmác

Dne 22. září jsme vzpomněli na vojáky Thébské legie, která byla posádkou v egyptských Thébách alias Vésetu. Za vlády císaře Diocletiana byla tato legie převelena do Galie (dnešní Francie), aby bránila římské území proti Markomanům a Kvádům, kteří pronikali za Rýn. Při obraně své země prokázali vojáci Thébské legie velkou odvahu a svého úkolu se zhostili se ctí. Když však dostali příkaz, aby se účastnili pronásledování křesťanů, odmítli – byli totiž sami křesťany. Značná část této legie včetně velitele sv. Mauritia byla zmasakrována v Agaunu (dnešním švýcarském Saint-Maurice-en-Valais). Část z ní, včetně dnešního světce Palmatia, zahynula o několik dní později v kolonii Augusta Treverorum (dnešní Trevír).

6. 10. Bruno

zakladatel řádu Ocart

narozen: kolem r. 1030 v Kolíně, Severní Porýní – Vestfálsko

zemřel: 6. října 1101 v S. Stefano di Bosco, Itálie

Pochází z Kolína nad Rýnem. Po studiích v Paříži se stal knězem a vychvalovaným učitelem teologie. Více než věda ho přitahovala samota a modlitba. U Grenóblu obdržel nejodlehlejší místo v údolí Cartusia. Se svými druhy tam postavili kapličku a kolem ní malé chatrče pro jednotlivce. Za ochránkyni si zvolili Pannu Marii. Kláštery po jejich vzoru se nazývaly kartouzy. Papež Urban II., jeho bývalý žák, jej povolal, aby mu pomáhal při řízení církve. Po čase se však Bruno uchýlil opět do samoty, a to do hor v jihoitalské Kalabrii, kde založil druhou kartouzu, a zemřel.

7. 10. Panna Maria Růžencová

Celý měsíc říjen je zasvěcený Panně Marii Růžencové, zvláště pak dnešní den. Zavedení této památky bylo projevem vděčnosti nad vítězstvím křesťanů nad Turky v námořní bitvě u Lepanta 7. října 1571. Tento den růžencová bratrstva v Římě konala slavné průvody a zvláštní pobožnosti a modlitby byly vyslyšeny. Od r. 1573 byla přeložena na první říjnovou neděli, po vítězství nad Turky u Petrovaradina byla rozšířena pro celou církev (1716) a v dnešní den ji slavíme od r. 1913. Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila od 15. století hlavně díky dominikánům. Jedná se o modlitbu rozjímavou, která spočívá v opakování andělského pozdravení a rozjímání o událostech z Ježíšova života.

8. 10. Simeon

Izraelita

narozen: před Kristem v Jeruzalémě (?), Palestina

patron žehnání dětí

Lukášovo evangelium podává zprávu o tom, jak Simeon přišel k tomu, když Ježíše představovali v chrámě, vzal dítě do náruče a pronesl děkovnou modlitbu. Potom předpověděl, že Ježíš jednou přinese lidem spásu.

9. 10. Dionýsius a druhové, Jan Leonard

biskup, misionář, mučedník

narozen: ve 2./3. století v Itálii

zemřel: r. 285 (?) v Paříži, Francie

patron střelců; proti bolestem hlavy a psímu kousnutí; proti vzteklině; pomocník v nouzi

Dionýsius

Je jedním z biskupů - věrozvěstů, které papež Fabián vyslal z Říma do Gallie. Stal se prvním biskupem v Paříži, která se tehdy nazývala Lutecia. Vystavěl tam první kostel a šířil víru po 30 let. Na výšině Montmartre byl sťat. S ním podstoupili mučednickou smrt dva klerici Rustik a Eleutherius. Tento Diviš, uctívaný jako apoštol Paříže, byl ve středověku zobrazován s vlastní sťatou hlavou v ruce a byl zařazen do sboru 14 sv. pomocníků. Nad jeho hrobem bylo zřízeno kolem r. 630 benediktinské opatství Saint Denis.

Jan Leonardi

zakladatel řádu SP

narozen: r. 1541 v Diecimo u Luky, Itálie

zemřel: 9. října 1609 v Římě, Itálie

Pocházel od Luccy v severní Itálii. Nejprve se stal lékárníkem a potom, ve 30 letech, knězem. Roku 1574 založil řeholní společnost kleriků Matky Boží, která vyučovala chudé a šířila úctu k eucharistii. Podporoval zřizování nemocnic a škol. Ustanovil sdružení kněží k šíření víry a je považován za původce Institutu propagandy víry. Papež Klement VIII. mu svěřoval vizitace a péči o duchovní obnovu řeholních kongregací, ve kterých silou lásky a obratným jednáním obnovil kázeň. Zemřel v Římě ve věku 68 let.

10. 10. Paulin

biskup

narozen: v Římě, Itálie

zemřel: r. 644

Svatý Paulin pocházel z Říma, kde také žil v klášteře sv. Ondřeje na Caeliu. Z tohoto kláštera – a z mnoha dalších – vyšli v prvních křesťanských staletích hlasatelé evangelia do celé Evropy. Právě odsud poslal sv. Řehoř Veliký roku 596 na Britské ostrovy skupinu mnichů pod vedením převora Augustina – slavíme jej jako sv. Augustina z Canterbury. Pět let nato následovala další skupina mnichů, mezi nimiž byl také Paulin. V Británii se křesťanství rozšířilo za dob římské nadvlády; roku 314 se francouzské lokální synody účastnili tři britští biskupové. Ovšem po odchodu římských vojsk ostrov obsadili pohanští Anglové a Sasové, kteří zde založili sedm království. Úkolem římských řeholníků bylo udržet křesťanství mezi britským obyvatelstvem a hlásat jej novým germánským obyvatelům ostrova. Dne 21. července 625 byl Paulin vysvěcen na biskupa a doprovázel jakožto duchovní vůdce dceru kentského vládce Etelbergu, která se jela vdát za northumbrijského panovníka Edwina. Jeho novým sídlem se stal York, odkud organizoval misijní dílo mezi Anglosasy a dodával odvahu rozptýleným hloučkům britských křesťanů. Po dvou letech pokřtil krále Edwina a s ním i jeho dvořany. Roku 633 však král Edwin a jeho syn padli v bitvě s pohanským vládcem Mercie. Paulin odešel do exilu spolu s královnou Etelbergou a dalšími dvořany. Nastoupil na biskupský stolec v Rochesteru, kde působil až do své smrti roku 644. Zemřel v pověsti svatosti, zvláště jej oslavil svatý Beda Ctihodný ve svém díle Historia ecclesiastica.

11. 10. German

mnich, biskup

narozen: asi roku 496 blízko Atunu v Burgundsku

zemřel: r. 576

patron pařížské diecéze; vzýván proti ohni

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa. Pracoval, postil se, vše co měl dával chudým. Jeho příklad strhl k následování i samotného krále. Vynikal vzděláním, dobročinností i charismatickými dary. Snažil se být nástrojem pokoje mezi lidmi až do své smrti.

12. 10. Radim

biskup

zemřel: asi kolem r. 1011

Žil v 10. - 11. století. Byl nejmladším bratrem svatého Vojtěcha. Jeho matkou ale nebyla Střezislava, první manželka knížete Slavníka, byla to jiná žena, jejíž jméno není známo. Když se Vojtěch stal pražským biskupem, vzal Radima k sobě a pečoval o jeho vzdělání. Od té doby byl Radim Vojtěchovým nerozlučným průvodcem. Odešel s ním roku 988 do Říma s úmyslem putovat dále do Svaté země. V Římě oba navštívili císařovnu - vdovu Theofano - která jim dala tolik stříbra, kolik Radim unesl. Vojtěch však změnil plán, stříbro rozdal chudým a stal se spolu s Radimem mnichem v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventině. Radim zde přijal jméno Gaudencius. Po čase se oba bratři vrátili do Prahy a Vojtěch zde založil roku 993 břevnovský klášter. Roku 994 putovali znovu do Řím a odtud do Polska a k pohanským Prusům. Barbarští Prusové Vojtěcha zavraždili. Radim byl svědkem Vojtěchovy mučednické smrti a sám byl Prusy zajat. Po svém propuštění odešel k Boleslavovi Chrabrému a postaral se, aby bylo Vojtěchovo tělo uloženo v Hnězdně. Císař Ota III. i nový papež Silvestr II. byli horlivými ctiteli nového mučedníka sv. Vojtěcha a když v roce 999 přišel Radim znovu do Říma, byl papežem vysvěcen na "arcibiskupa sv. Vojtěcha" ve Hnězdně. Když bylo 11. 11. 1003 umučeno Pět bratří, Radim se postaral o přenesení jejich ostatků a o přípravu jejich kanonizace. Pravděpodobně to byl Radim, kdo měl velký podíl na literárních zprávách o sv. Vojtěchovi i o Pěti bratřích. Neví se přesně, ve kterém roce Radim zemřel. Podle pozdějších pramenů to bylo 12. října 1006, ale mohlo to být i v roce 1020. Dva polští kronikáři uvádějí, že prý Čechové vtrhli do Polska a dobyli Hnězdna následkem kletby Gaudencia, bratra Vojtěchova. Nemusí to být tak úplně pravda, není ani znám důvod, proč by to Radim udělal, ale svědčí to o úctě a vážnosti, kterou Radim ve své době požíval. Byla mu tím připisována moc svolávat na provinilé spravedlivý trest Boží. V roce 1039 bylo Radimovo tělo společně s ostatky sv. Vojtěcha a Pěti bratří přeneseno do chrámu svatého Víta, do krypty sv. Kosmy a Damiána.

13. 10. Eduard

král

zemřel: r. 1066

patron Anglie a jejich panovníků

Narodil se roku 1003 v Islipu u Oxfordu. Mládí prožil v Normandii u příbuzného vévody Richarda, zatím co matka po ovdovění se vdala zpět do Anglie. Roku 1041 byl také on povolán do Anglie a to na trůn. Říká se mu Vyznavač, protože otevřeně a veřejně během své vlády vyznával křesťanskou víru nejen slovy, nýbrž vlastním životem a dával svým poddaným následování hodný příklad. Přes královský vzhled a vystupování zůstal vždy laskavým a skromným člověkem. Mnoho se modlil a cvičil ve zbožnosti, postil se a ukládal si kající skutky. Měl v mimořádné úctě Pannu Marii a Jana Křtitele. Na žádost velmožů se oženil s Edithou, s níž se domluvil, že bude ochotna s ním žít v ustavičném panenství, protože sám dal Bohu již slib. Zemřel ve westminsterském opatství u Londýna.

14. 10. Kalist I.

papež

zemřel: asi r. 222

V mládí se stal otrokem a když později získal svobodu, pobýval v Antiu, odkud jej povolal papež Zefyrin do Říma. Vysvětil jej na jáhna a svěřil mu správu církevních hřbitovů a katakomb. Po Zefyrinově smrti byl zvolen jeho nástupcem. Bojoval proti bludům. Měl mnoho protivníků. Ti, kteří lpěli na tradici, mu vytýkali novoty i malou přísnost na hříšníky, kteří v době pronásledování svou víru jen slabě vyznávali. Zemřel jako mučedník, vhozen do jedné studny v Zátibeří. Byl pohřben na Via Aurelia, do nejznámějších katakomb, které jsou po něm pojmenovány.

15. 10. Terezie z Avily (od Ježíše)

řeholnice, mystička, církevní učitelka OCD

narozena: 28. března 1515 v Avile, Španělsko

zemřela: 4. října 1582 v Albě de Tormes, Španělsko

patronka Španělska; mexického arcibiskupství; Avily; Alby de Tormes a Neapole; všech karmelitánských společností; španělských spisovatelů; duchovních v nouzi; za milost moci se modlit; za vnitřní život; prýmkařů; proti nemocem srdce a hlavy

Žila v 16. století. Byla od dětství temperamentní a přátelská, "uměla dělat lidem radost a rozesmát je", a to jí zůstalo po celý život. Toužila po stejných věcech jako všechny dívky, i když milovala misionářské a rytířské příběhy a utekla s bratrem do země "nevěřících", aby se stala mučednicí. V devatenácti letech se však stala karmelitánkou a po čase začala mít různá vidění, která byla teology uznána za pravá. Založila 18 klášterů bosých karmelitek, kde byl přísnější řád. Mezitím stačila psát o svém životě a vztahu k Bohu, o zakládání klášterů, minimálně 400 dopisů, soubor rad pro mladé jeptišky Cesta k dokonalosti a svou nejslavnější knihu Hrad v nitru, která představuje duši jako hrad rozdělený na sedm příbytků. Tyto všechny knihy jsou psány tak zajímavě a čtivě a přitom zasahují duši i srdce, že snad každý, kdo se do nich začte, se musí obrátit. Stalo se to i Edith Steinové, židovce, která se potom stala také karmelitánkou.

16. 10. Hedvika, Markéta Maria Alacoque
Hedvika
vévodkyně
narozena: r. 1174 v Andechsu, Německo
zemřela: 15. října 1223 v Třebnici, Polsko
patronka Polska; Slezska; Berlína, Vratislavi, Třebnice a Krakova; vyhnanců z vlasti; snoubenců
 

Narodila se v Bavorsku a byla provdána za slezského knížete, kterému dala sedm synů. Bůh ji miloval a navštívil velkými bolestmi, dopadala na ni rána za ranou jako na Joba. Ona jen řekla: "Nic by neprospělo chtít se provinit Boží vůli, vždyť Stvořitel může naložit s tvorem, jak se mu líbí, a jakkoli s námi naloží, máme mu za to děkovat." Vedla asketický život, plný stále vzrůstající zbožnosti a dobročinnosti k chudým, vězněným a nemocným, pro které zakládala nemocnice. Po manželově smrti vstoupila do cisterciáckého kláštera v Třebenici, kde zemřela.
Markéta Maria Alacoque
panna, řeholnice
narozena: 22. července 1647 v Lauthecouru, Francie
zemřela: 17. října 1690 v Paray-le-Monial, Francie

Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial r. 1671 v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673-1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené r. 1684 a vychovatelkou novicek v letech 1685-87, zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. října 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku roku 1856 pro celou církev.

17. 10. Ignác Antiochijský
biskup, mučedník
narozen: v 1. století
zemřel: před r. 117 v Římě, Itálie
patron proti bolestem krku

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii, tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána v letech 98-117 byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteatru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení „katolická“ a římskou církevní obec označuje jako „předsedkyni sboru lásky“. V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

18. 10. Lukáš
evangelista
narozen před Kristovým narozením v Antiochii, Sýrie
zemřel: v 1. století v Boiocii, Řecko
patron Boloně, Padovy a Reutlingernu; lékařů, malířů, notářů, chirurgů, umělců, zlatníků, sochařů, knihařů, řezníků, vyšívačů, malířů na skla; dobytka; proti počasí; křesťanského umění

Řecký autor evangelia sv. Lukáše Skutků apoštolů byl (podle údaje v listě Koloským 4, 14) povoláním lékař a sv. Pavel se o něm zmiňuje ve svých listech obcím víckrát jako o svém průvodci. Podle legendy byl jedním ze dvou učedníků Emauzských a zemřel jako mučedník. Obě jeho díla, která tvoří jednotu a po způsobu řeckých klasiků byla adresována jedné osobě, ukazují mnohé vztahy k řeckému vzdělání. Ježíš v nich vystupuje především jako milosrdný spasitel vyvržených a hříšníků.

19. 10. Izák Jogues a druhové
narozen: r. 1607 v Orleáns, Francie
patron Ameriky a Kanady

Izák Jogues se narodil roku 1607 ve francouzském Orleánsu. Roku 1636 byl poslán jako misionář do Kanady.Působil mezi Mohawky, jako první Evropan dorazil až k východnímu cípu Hořejšího jezera; urazil tak vzdálenost přes tisíc mil. Několik let pak také působil v misii u Hurónů u Hurónského jezera, kterou založil sv. Jan de Brébeuf. V roce 1642 byl zajat pohanskými Irokézy, rok vězněn a tak krutě mučen, že nemohl pohnout rukama. Ale i v tomto zajetí konal misie a pokřtil mnoho Irokézů. Jeden Holanďan mu nakonec pomohl uniknout a Izák se za dobrodružných okolností vrátil zpět do Francie, kde jeho práci vysoce ocenil papež i král. Izáka to ale stále táhlo zpět a tak už za necelé tři roky se opět objevil v Kanadě jako misionář. Podařilo se mu vyjednat mír mezi Francouzi a Mohawky, ten trval však jen krátkou dobu. Rod Medvědů začal věřit, že je čaroděj, a dával mu za vinu vypuknutí epidemie a neúrodu. Jednoho odpoledne 18. října 1646 byl spolu se sv. Janem Lalandem chycen. Byli zbiti a rozdrásáni noži a ještě téhož večera byl Izák zabit tomahavkem. Psal se rok 1646. Druhého dne zahynul stejným způsobem i Laland. Jejich uříznuté hlavy byly naraženy na kůly palisády a těla byla vhozena do řeky Mohawku. Jan de Brébeuf se narodil roku 1593. Byl jedním ze tří jezuitů, kteří byli roku 1625 vysláni z Francie do Kanady, kde v té době vznikla první jezuitská misie. Jako první hlásal slovo Boží mezi Huróny, pro které v jejich hurónské řeči napsal katechismus, slovník a gramatiku. Po mnoha pohnutých letech, kdy byl také jednou unesen anglickými námořními lupiči, začínal mít u Hurónů úspěch. Právě tehdy ale zesílily nájezdy nepřátelských Irokézů; Jan byl se svými druhy Irokézy zajat, ve vesnici Saint-Ignace v Ontariu byli podrobeni nelidsky krutému mučení a nakonec skonali r. 1649 u mučednického kůlu. 

20. 10. Irena
narozena: Soluň, Řecko
zemřela: r. 304

Pocházela z makedonského města Soluně a žila v něm jako panna se sestrami Agape a Chionia, které byly o 4 dny dříve upáleny. U Ireny byly nalezeny náboženské knihy a to byl důvod, pro který se místodržitel Dulcecián rozhodl dát ji před upálením na několik dní obnaženou do nevěstince. Legenda uvádí, že ji tam nikdo neposkvrnil a nakonec byla umučena ohněm.

21. 10. Hilarion z Gazy
poustevník
narozen: kolem r. 290 v Gaze, Palestina
zemřel: kolem r. 370 na Kypru, Řecko

Hilarion z Gazy byl zprvu žákem otce mnichů Antonia. Pak žil v poušti v Palestině jako poustevník a je proto pokládán za zakladatele mnišství ve své vlasti. Protože uskutečňoval mnoho zázraků, vyhledávalo ho stále více lidí. Proto poustevník nakonec uprchl. Po zastávkách na Sicilíi a v Dalmácii zemřel na ostrově Kypru.

22. 10. Marie Salome
učednice Ježíšova
narozena: před Kristovým narozením
zemřela: v 1. století v Galileji (?)

Salome Galilejská byla žena Zebedeova a matka apoštolů Jana a Jakuba Staršího. O jejím jménu a jejím působení se zmiňují Lukáš, Matouš a Marek. Spolu s jinými ženami stála prý Salome pod křížem Ježíšovým. Byla také přitom, když o velikonočním ránu našli Kristův prázdný hrob.

23. 10. Jan Kapistránský
řeholník, kazatel, legát OFM
narozen: 24. června 1386 v Capestranu, Itálie
zemřel: 23. října 1456 v Iloku, Uhry

Po vystudování práv se stal v Perugii soudcem v r. 1413. Vstoupil k františkánům v roce 1416 a po vysvěcení na kněze kolem roku 1420 byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Po roce 1425 vykonal mnoho cest po Itálii, do Francie, Holandska a Svaté země; svými kázáními strhoval davy v celé střední Evropě, též v mnoha městech v Čechách a na Moravě. Jako spoluorganizátor obrany křesťanské Evropy se velmi zasloužil o vítězství nad Turky u Bělehradu v r. 1456. Brzy nato zemřel 23. října 1456 v Iloku u Dunaje (v dnešním Srbsku). Za svatého byl prohlášen v roce 1690.
 

24. 10. Antonín Maria Klaret
zakladatel řádu, arcibiskup CMF
narozen: 23. prosince 1807 v Sallentu, Španělsko
zemřel: 24. října 1870 ve Fontfroide, Francie

Narodil se Sallentu nedaleko Barcelony ve Španělsku jako pátý z deseti dětí. Po vysvěcení na kněze v roce 1835 působil jako farář a jako apoštolský misionář v rodné Katalánii a krátký čas také na Kanárských ostrovech. Založil společnost pro vydávání náboženských knih; sám jich také mnoho napsal. V roce 1849 založil misionářskou kongregaci klaretinů. Od roku 1850 byl arcibiskupem v Santiagu na Kubě, kde předtím 14 let neměli biskupa. Začal pořádat exercicie pro kněze, pastorační vizitace a lidové misie. Založil ženský vzdělávací institut klaretinek v r. 1855. Organizoval charitativní a sociální činnost; ve všech farnostech zřídil lidové spořitelny r. 1854 a učil zemědělce hospodařit tak, aby byli soběstační. Vzbudil tím nenávist majitelů černých otroků; viděli v něm revolucionáře, několikrát na něj spáchali atentát a nakonec dosáhli toho, že se musel vrátit do Španělska. Stal se zpovědníkem královny a doprovázel ji do vyhnanství ve Francii. Účastnil se prvního vatikánského sněmu v letech 1869-1870, tam onemocněl a po návratu zemřel 24. října 1870 v cisterciáckém opatství ve Fontfroide v jižní Francii. Za svatého byl prohlášen v roce 1950. 
 

25. 10. Kryšpín a Kryšpián
mučedníci
narozeni: ve 3. stoeltí v Římě, Itálie
zemřeli: kolem r. 287 v Soissons, Francie
patroni Osnabück; ševců, sedlářů, kuželuhů, krejčích, tkalců a rukavičkářů

Kryšpín a Kryšpinián byli pravděpodobně římští mučedníci, kteří zemřeli ve třetím století a jejich ostatky byly v 6. století nebo ještě dříve přeneseny do francouzského Soissons. V Soissons vznikla legenda, podle níž šlo o bratry, misionáře vyslané z Říma, kteří ve dne kázali a v noci, třebaže byli urození, pracovali jako ševci. Byli usmrceni stětím hlavy na rozkaz císaře Maximiána, ne však dříve, než úředník, který je mučil, spáchal celý rozlícený sebevraždu, protože oba bratři přežili topení i vaření. Jako patronům příštipkářů se jim dostalo širokého uznání. Podle dávné anglické legendy žili Kryšpín a Krišpinián ve vsi Faversham v Kentu, kam se uchýlili před pronásledováním.

26. 10. Rustik
biskup, mučedník
narozen: ve 3. století
zemřel: ve Francii

Ve 3. století působil jako biskup ve Francii, kde zemřel jako mučedník spolu se sv.Dionýsiem a sv. Eleutheriem.

27. 10. Frumencius
narozen: 4. století v Tyru
zemřel: r. 360 Etiopie

Svatý Frumentius se narodil v Tyru na samém počátku 4. křesťanského století. Byl ještě mladík, když jej na cestě do Indie u západních břehů Rudého moře zajali piráti. Prodali jej etiopskému králi do otroctví. Sloužil mu poctivě a věrně, prokázal mu cenné služby a získal si oblibu u krále i celého dvora. Proto král rozhodl, že po jeho smrti se Frumentius může svobodně vrátit do své vlasti, bude-li chtít. Po králově smrti se stal regentem, jelikož dědic trůnu byl ještě malý chlapec. Frumentius jeho jménem vládl spravedlivě a byl princi i dorbým vychovatelem. Když pak následník dorostl do věku, kdy se mohl ujmout vlády, viděl Frumentius, že on i celá země je ochotná přijmout křesťanství. A tak se Frumentius rozhodl místo návratu domů zasvětit zbytek života hlásání evangelia v Etiopii. Odešel do Alexandrie, kde popsal situaci v zemi tamnímu patriarchovi, kterým tehdy byl sv. Athanasius. Ten přijal Frumentiovu zprávu s nadšením. Vysvětil jej na biskupa a poslal jej zpět do Etiopie s dalšími spolupracovníky. Až do své smrti roku 360 působil Frumentius v této zemi, kde jej nazývali „abuna Salama Kesetie Berhan – pokojný otec, který odhalil světlo“. Jemu vděčí Etiopie za to, že je až dosud křesťanskou zemí.
 

29. 10. Šimon a Juda
 

Šimon
apoštol, mučedník
narozen: kolem Kristova narození, Palestina
zemřel: 28. října (?) v 1. století v Persii
patron Goslaru (s Judou Tdeášem); barvířů, oželuhů, pracovníků s kůží, tkalců, zedníků, a dřevorubců

Žil v 1. století a byl to apoštol. Podle legendy působil jako misionář mezi židy a společně s Judou pak v Mezopotámii. Buď byl sťat, rozřezán pilou nebo ubit kyjem.

Po Kristově Nanebevstoupení odešli Šimon a Juda hlásat evangelium. Některé prameny uvádějí, že působili v Egyptě, jiné pokládají za země jejich misií Mezopotámii a Persii. V Persii, na území Partské říše, také zemřeli mučednickou smrtí. Legenda aurea o jejich působení píše: »Vojevůdce babylonských králů táhl do války proti indickým vojskům. Ptal se svých bohů na výsledek boje, avšak nedostal žádnou odpověď. Pohanští kněží pak řekli, že bohové mlčí, protože do města přišli apoštolové. Vojevůdce po nich dal pátrat, a když je našel, ptal se jich, co jsou zač. odpověděli mu: „Ptáš-li se na náš původ, jsme Židé. Ptáš-li se na náš stav, jsme služebníci Ježíše Krista. A ptáš-li se, proč jsme přišli: kvůli vaší záchraně.“« Legenda aurea dále dodává, že svým působením prokázali neschopnost pohanských model a falešnost jejich bohů. Když se na stranu apoštolů začali přiklánět představitelé státu, rozlítili se pohanští kněží a Šimona a Judu zlynčovali. Jejich ostatky nalezly místo odpočinku v kavkazském městě Nikopsis. »Ale vy, milovaní, stavte svůj život na své přesvaté víře, modlete se ve spojení s Duchem Svatým, uchovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista pro věčný život. Smilujte se nad těmi, kdo kolísají, jiné zachraňte z ohně a vytáhněte je; nad jinými se však smilujte plni bázně, ošklivte si i šat potřísněný tělesností. Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a uvést vás radostné a čisté před svou velebnost, jedinému Bohu, který nás zachránil, buď skrze Ježíše Krista, našeho Pána, sláva, velebení, vláda a moc, jak to bylo přede vším časem, tak buď nyní i navždycky.
Juda
apoštol, mučedník
narozen: kolem Kristova narození
zemřel: 28. října (?) v 1. století v Persii
patron Goslaru ( se Šimonem Horlivcem; v těžké nouzi a zoufalých situacích

Mezi apoštoly bývá znázorňován na nejskromnějším místě, ani v evangeliu se o něm téměř nemluví, známá je jen jeho otázka, se kterou se obrátil na Pána Ježíše při poslední večeři: "Pane, jak to, že se chceš zjevit nám,a světu ne?" Což mu vyneslo krásný slib: "Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." V 19. století byly na jeho přímluvu zvláštním způsobem vyslyšeny prosby a od té doby mnoho věřících začalo vidět v apoštolovi zvláštního ochránce v beznadějných případech. U nás je zvláště uctíván v kostele sv. Josefa na náměstí Republiky v Praze. Působil se Šimonem Horlivcem a pravděpodobně oba zemřeli v Persii zavražděni a umučeni mágy.

30. 10. Marcel
papež
zemřel: r. 309
patron čeledínů, metařů, uklíeček

Jeho pontifikát začal až tři roky po smrti předchůdce a trval jen krátce. Na církvi byly znát rány zasazené nevěrou jejích synů. Marcel byl přísný k odpadlíkům, kteří svou zradu chtěli ospravedlňovat. Pod jeho vedením byla v Římě církev znovu zorganizována, ale nový císař Maxentius ji začal podezírat. Papeže poslal do vyhnanství a ten záhy zemřel.

31. 10. Wolfang
biskup OSB
narozen: kolem r. 924 ve Pfullingenu, Bádensko, Německo
zemřel: 31. října 994 v Puppingu, Rakousko
patron pastýřů, tesařů, sochařů, lodníků, uhlířů, dřevorubců, nevinně zajatých; proti dně, obrně, bolestem nohou, záchvatu mrtvice, úplavici, zánětům kůže, proti neplodnosti a potratům; za dobytek

Je jedním z nejoblíbenějších německých světců. Žil v 10. století a jako mnich benediktin a misionář procházel část dnešního Rakouska a hlásal slovo Boží. Pasovský biskup ho pro jeho velké úspěchy navrhl na nového biskupa v Řezně. Císař i mnoho zástupců kléru bylo proti. Legenda vypravuje, že jeden z těchto odpůrců onemocněl a Wolfgang ho zázračným způsobem uzdravil. Když se to dověděl císař Oto II., biskupem v Řezně Wolfganga jmenoval. Ten jako biskup reformoval kláštery a zakládal nové, staral se o chudé a nemocné a prohluboval náboženství v lidu. Už za života byl uctíván jako světec. Žil asketicky a skromně. Umožnil založení biskupství v Praze v roce 973 tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze. Nějaký čas žil jako poustevník u dnešního Wolfgangova jezera. Když potřeboval zařídit kapli, vymýtil les. Když měl jeho pomocník velkou žízeň, otevřel prý Wolfgang na místě pramen, jehož voda byla později poutníky používána jako léčivá. Vedle Wolfgangovy kaple je velký kámen, který poutníci podlézají, aby se vyléčili ze svých trápení.