PROSINEC

26.12.2010 21:14

1. 12. Edmund Kampián

řeholník, kněz, mučedník TJ

narozen: 25. ledna 1540 v Londýně, Anglie

zemřel: 1. prosince 1581 v Tyburnu u Londýna

Narodil se 25. ledna 1540 v Londýně. Už na studiích v oxfordské koleji vynikal řečnickým nadáním a dosáhl hodnosti mistra svobodných umění. Jako anglikánský jáhen se při studiu teologie a církevních Otců stal katolíkem. Po krátkém pobytu ve Francii vstoupil v roce 1573 k jezuitům. Studoval v Brně a v Praze, kde byl v roce 1579 vysvěcen na kněze. Tam také založil první českou Mariánskou družinu a působil jako profesor rétoriky, filosofie a teologie. V roce 1580 byl Edmund tajně v přestrojení za obchodníka se šperky dopraven do Anglie, aby tam pomáhal katolíkům v jejich těžké situaci. Věděl, že jeho mise je velmi nebezpečná, přesto ale s velkou odvahou navštěvoval a posiloval katolíky, i ty ve vězeních, sloužil pro ně mše sv. a uděloval svátosti. Byl velmi činný a zcestoval všechna hrabství země. Ustrašení katolíci díky jeho činnosti získali opět odvahu a naději. Napsal knihu „Decem Rationes“ (Deset důvodů), která výstižně obhajovala katolickou víru proti anglikánské; 400 tisíc exemplářů bylo v krátké době rozebráno. Po nějaké době však bylo prozrazeno místo pobytu P. Edmunda. Dne 27. července 1581 došlo k jeho zatčení a uvěznění v londýnském Toweru. Nabízeli Kampiánovi všecky statky země, jestliže se vzdá katolické víry. Když však viděli, že se tento jezuita neodchýlil od svého stanoviska ani o čárku, začalo kruté mučení; i pak ovšem zůstal Edmund nepoddajný. Po zinscenovaném procesu, který probíhal za falešných svědků, byl Kampián nakonec odsouzen k smrti a 1. prosince 1581 oběšen a rozčtvrcen. Jeho smrt měla podle svědectví současníků za následek obrácení mnoha anglikánů ke katolicismu.

2. 12. Bibiána

mučednice

narozena: kolem r. 352 v Římě, Itálie

zemřela: r. 367 v Římě

patronka proti bolestem hlavy, křečím, padoucnici a opilství; proti nehodám

Žila ve 4. století a byla dcerou císařského úředníka Flaviána v Římě. V té době vypuklo opět pronásledování křesťanů, které nařídil císař Julián. V domě Bibianina otce našlo útočiště mnoho pronásledovaných. Později však byl zatčen i Flavián a jeho manželka Dafrosa a ve vězení byli utýráni k smrti. Bibianu i její sestru Demetrii okradli o všechen majetek a pokoušeli se je nejdříve pohrůžkami a později mučením odvrátit od křesťanství. Demetria zemřela po pěti měsících žalářování a mučení. Bibiana byla dále mučena a nakonec ji dal místodržící Apronián přivázat ke sloupu a tak dlouho bičovat důtkami s olověnými zuby, až se zhroutila mrtvá. Sloup, u něhož byla bičována, se zachoval a je v kostele svaté Bibiány u římského nádraží Termini. Prach z tohoto sloupu a mátu z jejího hrobu až do 18. století lidé používali jako prostředek proti padoucnici.

3. 12. František Xaverský

kněz, řeholník, misionář TJ

narozen: 7. dubna 1506 na zámku Javier (Xavier), Navarra, Španělsko

zemřel: 3. prosince 1552 na Sancianu u Kantonu, Čína

patron Indie, misionářů a od roku 1927 východních misií; námořníků; za dobrou hodinu smrti; katolického tisku; proti bouři; proti moru

„Jeho misijní dílo pomohlo i vlasti překonat reformaci“, napsal teolog Teodor Schnitzler a nazval Františka stejným dechem „největším misionářem“. Opravdu sotva který jiný posel víry nebo zástupce katolické víry ovlivnil misie tak jako tento španělský jezuita, který vykládal pojem misií zcela nově a opět zcela nově je zdůvodňoval. František se narodil r. 1506 na zámku Javier (Xavier) v baskické rodině. Když studoval na univerzitě v Paříži, dostal se pod vliv sv. Ignáce z Loyoly a byl jedním ze sedmi prvních jezuitů, kteří se zasvětili Bohu na Montmartru v r. 1534. Roku 1537 přijal kněžské svěcení a pak pomáhal sv. Ignáci při sestavení prvních řádových konstitucí. Z pověření papeže Pavla III. a portugalského krále se 7. dubna 1541 vydal do Indie. Po cestě trvající třináct měsíců přistál v portugalském městě Goa. Dalších sedm let pracoval v tomto městě, mezi lovci perel na jihovýchodním konci Indie, na Cejlonu, na Malajském poloostrově a na Molukách. Utrpení, které domorodcům působili Portugalci i které si způsobovali navzájem, „trvale ranilo jeho duši“, jak sám řekl. Otevřeně psal portugalskému králi o nespravedlivém vykořisťování domorodých obyvatel Evropany. Měl velké misijní úspěchy, v jednom měsíci někdy pokřtil až deset tisíc lidí. Neměl ale pochopení pro indická náboženství, a proto zůstal bez úspěchu u bráhmánů. Roku 1549 opustil Malakku v Malajsku a odebral se do Japonska. Když se v Kagošimě naučil trochu japonsky, vydal se spolu s druhy, z nichž tři byli japonskými křesťany, do Kjóta a Jmaguči, kde byl jako reprezentant portugalského krále dobře přijat a bylo mu dovoleno kázat a vyučovat. Po dvou letech ponechal své věřící pod dohledem portugalského kněze a znovu navštívil indickou misii. Roku 1552 se rozhodl dostat se do Číny, aby i tam mohl misijně působit. Čína ovšem v té době pod přísnými tresty zakázala příjezd jakýchkoliv cizinců do země. Sv. František však neochvějně doufal, že se mu to nějak podaří. Portugalská loď ho vysadila na ostrově Sancian (San Čoan) poblíž Kantonu. Zatímco čekal na čínskou džunku, jejíž majitel souhlasil, že ho tajně dopraví na čínské pobřeží, onemocněl a po čtrnácti dnech   3. prosince r. 1552 zemřel. Tělo sv. Františka bylo o několik měsíců později převezeno do Goa a tam pochováno v kostele Bom Jesus. Dnes je možné stříbrnou prosklenou rakev s tělem tohoto světce spatřit v kapli tohoto chrámu. Úřadující generál jezuitského řádu dosáhl v r. 1615 toho, že aspoň paže tohoto velkého misionáře byla přenesena do Říma a nachází se dnes v kostele Al Gesu na oltáři sv. Františka Xaverského. Další část této relikvie se nachází i na Macau. Zachovala se nám celá řada jeho dopisů zasílaných z jeho misijních stanic do Evropy.

4. 12. Barbora, Jan Damašský

mučednice

narozena: ve 3. století v Nikomedii, dnes Izmid, Turecko

zemřela: r. 306 v Nikomedii

patronka věží; horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi

Svatá Barbora se narodila roku 273 v Nikomedii a přibližně ve 14 letech se její rodina přestěhovala k dnešnímu Rieti. Její otec jménem Dioscorus byl totiž blízkým spolupracovníkem císaře Maximina. Tehdy také Barbora přijala křesťanství, což se setkalo s otcovým jednoznačným odporem. Barbora se pokusila utéci z domu a skrýt se v lese, byla však dopadena a předvedena před prefekta Marciana. Její soudní proces byl zahájen 2. prosince 290. Barbora při něm hájila své vyznání a vybízela svého otce, prefekta i ostatní přítomné k přijetí křesťanství. Dva dny nato, tedy 4. prosince, když všechny pokusy odvrátit ji od křesťanství selhaly, byla po krutém mučení popravena. Legenda vypráví, že se jí otec snažil přimět k poslušnosti domácím vězením. Vyžádala si, aby v místnosti, kam byla zavřena byla ve zdi proražena tři okna – ke cti Nejsvětější Trojice. Proto ji jako svou patronku vzývají horníci a raziči tunelů. Její sochy často zdobívají silniční a železniční tunely i v našich dnech. Barbořiny ostatky se prý dostaly kolem roku 1000 do dómu sv. Marka v Benátkách a odtud později na ostrov Torccelo před Benátkami.

Jan Damašský

kněz, mnich, církevní učitel

narozen: kolem r. 650 v Damašku, Sýrie

zemřel: kolem r. 750 u Jeruzaléma

patron lékárníků (v Miláně); malířů ikon (ve východní církvi); studentů teologie Východu

Narodil se v rodině Sarguna ibn Mansúra, který, ač křesťan, pracoval jako ministr financí na kalifově dvoře. Jan si dokonce jako malý hrál s budoucím kalifem Jazidou. Později se stal vysokým státním hodnostářem. Koncem století již nebyli kalifové ke křesťanům tak tolerantní a Jan odešel do Jeruzaléma, do proslulého kláštera svatého Sabase (Sáby), kde se stal knězem. Bojoval proti obrazoborectví, které podporoval sám císař Lev III., ovlivněný nejspíš radikálním islámským zákazem obrazů. Jan nehájil zneužívání kultu obrazů, představujících svaté. Rozlišoval uctívání, které náleží jen Bohu a kult svatých na obrazech. Nad císařem dokonce kvůli tomu vyslovil klatbu, jako poddaný damašského kalifa se ho ale nemusel bát. Byl vzdělaným a učeným teologem a bývá nazýván "Tomáš Akvinský křesťanského východu". Je autorem církevních hymnů, které se dosud při východních církevních slavnostech zpívají.

5. 12. Sába z Mar Saby (z Jeruzaléma)

opat, poustevník

narozen: r. 439 v Mutalasce, Turecko

zemřel: 5. prosince 532 v Mar Sabě u Jeruzaléma

Baziliánský mnich Sabas založil v Palestině četné kláštery, mezi jiným klášter v Mar Sabě, jehož se stal opatem. Ostatky uctívaného byly do r. 1965 v Benátkách, pak však byly přeneseny zpět do Mar Saby.

6. 12. Mikuláš z Myry

biskup

narozen: kolem r. 280/286 v Patrasu, Řecko

zemřel: 6. prosince kolem r. 345/351 v Myře, dnes Demre, Turecko

patron Ruska; ministrantů; dětí; panen; poutníků a cestujících; advokátů, soudců, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů; hasičů; zajatců; za šťastnou svatbu; proti nebezpečí vody a na moři; ke znovuzískání ukradených předmětů; proti zlodějům

Stalo se jednou v řeckém Patrasu, že jeden člověk, otec tří dcer, náhle zchudl. Byl zoufalý, a v takovém zoufalství různí lidé dělají různé zoufalé věci. Tento zoufalec se rozhodl, že své dcery prodá do otroctví. Už se k tomu chystal, ale poslední noc před prodejem kdosi hodil do jeho okna kus zlata zabalený v hadru – prý „dcerám na věno“. Stalo se jednou v maloasijské Myře, že se lidé nebyli schopni dohodnout, koho si zvolí za biskupa. Nakonec se rozhodli, že biskupem prohlásí toho, kdo druhý den ráno první vstoupí do katedrály. A na druhý den se ve městě objevil poutník vracející se ze Svaté země. Vstoupil do liduprázdného katedrálního chrámu, aby si vyprosil sílu k další cestě. Když vycházel ven, čekal ho šok – shromážděné město jej provolalo biskupem. Odmítal, protestoval, vzpíral se – všechno marně. Byl vysvěcen a stal se biskupem – jedním z nejlepších, které Myra měla. Oba tyto příběhy mají společného hrdinu, muže jménem Nikolaos; česky bychom řekli Mikuláš. Řadíme jej mnohdy mezi pohádkové bytosti, i když si jeho laskavý skutek připomínáme obdarováváním dětí. A často klidně strpíme, aby jej i s Ježíškem vytlačil Santa Claus, jeho nepodařený klon, když už se to nepodařilo Dědovi Mrázovi. Proč? Asi nám reálný světec vadí, a tak se radši obdarováváme pod záštitou poskakující reklamy na nejmenovaný nealkoholický nápoj. Asi nám mnohdy skuteční světci vadí, protože nám svým životem ukazují cosi většího a důležitějšího, než nám může tento svět dát.

7. 12. Ambrož

biskup, církevní učitel

narozen: r. 339 (333/334?) v Trevíru Porýní – Falc, Německo

zemřel: 4. dubna 397 v Miláně, Itálie

patron Milána a Bologně; včelařů a voskařů; včel; domácích zvířat

Snad každý už jednou viděl obraz světce s úlem. Avšak kolik z nich ví, že jde přitom o velkého církevního učitele Ambrože z Milána? A že včely představují „včelí píli“, kterou se vyznačoval tento muž. Ambrož se stal konsulem a odpovídal za pořádek ve městě. Byl vzdělaný, energický a svědomitý. Tato doba byla ve znamení sporů mezi ariány a pravověrnými křesťany a tak když zemřel milánský ariánský biskup, hrozilo nebezpečí, že se tyto dvě strany utkají při volbě nového biskupa. Ambrož jako konsul dohlížel na řádný průběh této volby a nabádal ke klidu s takovou výmluvností, že kdosi z davu zvolal: "Ať je biskupem Ambrož“! Všichni se s jásotem přidali. Ambrož zprvu nechtěl, vždyť byl teprve katechumenem a čekal na křest, ale nakonec se podvolil. Za 8 dní byl pokřtěn a pustil se do studia řečtiny, teologie a krásné literatury. Své jmění rozdal chudým a byl jejich zastáncem. Prosadil, aby byl z římského senátu odstraněn pohanský oltář bohyně Vítězství. Císař Theodosius Veliký nechal (jako pomstu za smrt gótského velitele při lidovém povstání) popravit 7000 lidí včetně žen a dětí a Ambrož tento čin veřejně odsoudil a Theodosia vyloučil z církve. Theodosius po počátečním hněvu dokonce projevil lítost. Ambrož měl zásluhu i na obrácení svatého Augustina, pozdějšího církevního učitele a sám ho pokřtil. Byl apoštolem sociální spravedlnosti, říkal, že "země patří všem, ne pouze bohatým". Zaváděl lidový zpěv a sám psal hymny a komponoval k nim melodie, dosud se zčásti zachovaly. Objevil těla několika světců a tím vyvolal kult ostatků i na Západě. Je spolu se svatým Jeronýmem, Řehořem Velikým a Augustinem považován za velkého církevního učitele. Ovlivnil 4. století jako nikdo jiný.

8. 12. Slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu

Prvotní hřích je skutek, kterého se dopustili první lidé, čímž ztratili výsadu života v plném společenství s Bohem a také prvotní nevinnost, prvotní milost, možnost nezemřít (v tělesném slova smyslu), netrpět a nepotýkat se žádostivostí, tedy náklonností ke zlu. Tím pádem také ztratili možnost předávat tuto prvotní milost svým potomkům. Tím pádem se následující generace lidí až dodnes rodí s nedokonalým vztahem k Bohu. Tomuto stavu narušené lidské přirozenosti říkáme dědičný hřích. Když mluvíme o Mariině neposkvrněném početí, máme tím na mysli, že byla počata bez dědičného hříchu, tedy bez následků prvotního hříchu, a to pro budoucí zásluhy svého Syna. S tím, že zůstala pannou, když počala Ježíše Krista, to nesouvisí. Jinými slovy, termín »neposkvrněné početí Panny Marie« označuje počátek života Panny Marie, její početí jejími rodiči, které tradice nazývá Jáchym a Anna, nikoli počátek života Ježíše Krista. Jak to můžeme říci? Když přichází anděl k Marii, zdraví ji jako „milosti plnou“, v řeckém originále je výraz κεχαριτωμενη [kecharitómené] – viz Lk 1,28. Pokud skutečně byla obdařena vší milostí, tedy milostí v plnosti, pak i ochranou před dědičným hříchem. Ke cti svaté a nerozdílné Trojice, k poctě a vyznamenání Panny Bohorodičky, k povznesení katolické víry a rozšíření křesťanského náboženství, autoritou našeho Pána Ježíše Krista, blahoslavených apoštolů Petra a Pavla i svou vlastní prohlašujeme, oznamujeme a určujeme, že učení, které vyznává, že přeblahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí zvláštní Boží milostí a výsadou se zřetelem k zásluhám Krista Ježíše, Spasitele lidského rodu, zcela uchráněna od veškeré poskvrny prvotní viny, je od Boha zjevené a všichni věřící v ně proto musí pevně a trvale věřit.

(bula Ineffabilis Deus, jíž papež Pius IX. vyhlásil 8. prosince 1854 článek víry o Mariině neposkvrněném početí

9. 12. Valérie z Limonges

mučednice

narozena: ve 3. století v Limondes, Francie

zemřela: ve 3. století Limonges

Jisté údaje o Valeriině životě nejsou. Podle legendy, která vznikl pravděpodobně v 10. století, byla pokřtěna biskupem Marcialem v Limonges v polovině 3. století. Podle ní zrušila mladá žena zasnoubení s pohanským vévodou Štěpánem, který pak vztekle nařídil její stětí. Podle legendy pak prý přišla Valerie se svou hlavou, vedena andělem, k Marcialovi, který právě sloužil u oltáře mši.

10. 12. Eulálie a Julie

mučednice

narozena: r. 292 v Méridě, Španělsko

zemřela: 10. prosince 304 v Méridě

patronka šestinedělek; cestujících; proti neštěstí; proti úplavici

Eulálie byla popravena v zimě roku 304 za Maximianova pronásledování ve svém rodném městě v Hispánii – dnes se nazývá Mérida. Původně měla Eulalia šanci pronásledování přečkat – její rodiče ji ukryli na venkově. Děvče se však rozhodlo sdílet úděl s ostatními křesťany, kteří byli pronásledováni pro Krista, vydalo se pěšky do města a přiznalo se ke své víře. Eulálie byla popravena velmi krutým způsobem; vytrvalost a neústupnost mladé dívky, jak se zdá, vydráždila vyšetřující orgány k nepříčetnosti. Připisuje se jí vyjádření: Isis, Apollo a Venuše nejsou nic; a ani Maximianus za nic nestojí. Oni nejsou ničím, protože je vytvořily lidské ruce; a on za nic nestojí, protože dílo lidských rukou uctívá. Záhy se mladičká mučednice stala nejpopulárnější španělskou světicí.

11. 12. Damas I.

papež

narozen: kolem r. 305 v Římě, Itálie

zemřel: 11. prosince 384 v Římě

patron proti horečce

Stal se jáhnem papeže Liberia a doprovázel ho, když byl poslán do vyhnanství kvůli sporům s ariány. Po Liberiově smrti byla volba nového papeže. Rozhodovalo se mezi Damasem a Ursinem. Damas byl zvolen většinou hlasů, ale jeho odpůrci volili Ursina. Vznikly tak dvě skupiny, mezi nimiž docházelo několik let ke střetům. Při nich zahynulo přes sto lidí. V roce 377 byl Damas křivě obviněn z vraždy, ale svolal synod, na kterém byl od nařčení očištěn. Bojoval proti bludným učením v církvi. Ženaté kleriky nabádal k naprosté zdrženlivosti. Svatému Jeronýmovi nařídil revidovat latinský překlad Písma svatého, čímž vzniklo významné dílo, později nazvané Vulgáta. Je důležité i v dnešní době. Staré hroby v katakombách nechal upravit a označil je básnickými nápisy. Dodnes se jich zachovalo kolem šedesáti. Zemřel 11. prosince roku 384 a je pochován v kostele sv. Vavřince a Damasa, kam byly jeho ostatky přeneseny z jejich původního uložení na Via Ardeatina.

12. 12. Jana Františka de Chantal

zakladatelka řádu, mystička OVM

narozena: 28. ledna 1572 v Dijonu, Francie

zemřela: 13. prosince 1641 v Moulins, Francie

patronka salesiánek; za šťastný porod

Františka de Chantal se narodila roku 1572 jako dcera burgundského předsedy parlamentu. Vdala se ve svých 20 letech za barona Kryštofa de Chantal. Jejich manželství bylo velice šťastné. Františka porodila 6 dětí, z nichž 2 zemřely maličké. Po deseti letech manželství podlehl její manžel smrtelnému úrazu a mladá vdova se starala o 4 malé děti. Těžkou situaci zvládla i díky svému intenzivnímu duchovnímu životu. Velice stála o to, nalézt dobrého duchovního vůdce. Když ve svých 32 letech uslyšela kázání ženevského biskupa Františka Saleského, požádala jej o duchovní vedení a postupem času mezi nimi vzniklo velice krásné přátelství. Dochovala se velká část jejich korespondence, která je velice čtivá a živá. Jana Františka de Chantal založila s Františkem Saleským novou ženskou řeholní společnost "Navštívení Panny Marie", která byla určena svobodným ženám a vdovám, které se z věkových nebo jiných důvodů nehodily pro jiné, přísnější řehole. Založení tohoto řeholního společenství nebylo jednoduché a Františka při tom musela uplatnit svoji dovednost jednat s lidmi. František Saleský si jí velmi vážil nejen pro její horlivou zbožnost, ale právě i pro její bystrost a veliký rozhled a zdatnost v administrativních záležitostech. Františka de Chantal zakládala nové konventy společenství až do své smrti, v roce 1641, kdy zemřela, jich bylo již více než 80. Mezi tím se starala i nadále, například pomocí korespondence, o život svých dětí. Farntiška de Chantal zemřela roku 1641 při okružní cestě po svých klášterech v Moulins. Svatořečena byla roku 1767.

13. 12. Lucie

mučednice

narozena: kolem r. 286 v Syrakusách na Sicílii, Itálie

patronka slepců; nemocných dětí; kajících nevěstek; sedláků; sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožířů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů, vrátných; v Anglii spisovatelů, advokátů, služek a podomních obchodníků; proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici

Staré české pořekadlo tvrdí, že „svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“. Nabízelo se tvrdit, že svatá Lucie není skutečnou historickou postavou, nýbrž jen jakýmsi personifikovaným „světlem“, symbolem slunovratu. Její existence je historicky doložena, v sicilském městě Syrakusách je dochován její hrob. Lucie se zde narodila přibližně roku 286. Přijala křesťanství a složila slib čistoty, stala se tak zasvěcenou pannou. Její rodiče, kteří o tom neměli tušení, se ji rozhodli proti její vůli provdat za pohanského mladíka z dobré rodiny. Když mu Lucie odhalila důvod svého odmítnutí, rozzuřený nápadník se jí rozhodl pomstít – udal ji jako křesťanku. Stalo se to v době Diocletianova pronásledování. Luciini nepřátelé se nejprve pokoušeli Lucii zneuctít, nebo alespoň morálně zdiskreditovat tím, že ji odvlečou do nevěstince. To se jim však nepodařilo – legenda praví, že volský potah, který ji tam měl dopravit, se nehnul z místa. Podle zprávy o jejím umučení, tzv. Passio, říkal Lucie svému neúspěšnému nápadníkovi: „Tělo nemůže být skutečně zhanobeno, jestliže s tím nedá duše souhlas ve svém svědomí. I kdybys mi vnutil do rukou obětní dar bohům, Bůh zná mé úmysly. On zkoumá lidské svědomí a potrestá toho, kdo páchá násilí na čistotě. Přikážeš-li, abych strpěla násilí proti své vůli, bude má čistota ozdobena dvojí korunou“. Tak se také stalo; Lucie zemřela, když jí jeden z násilníků ve vzteku vrazil dýku do hrdla. Stalo se to 13. prosince roku 304. Lucie tak dosáhla dvojího vítězství – jako panna a jako mučednice.

14. 12. Jan od Kříže

řeholník, mystik, církevní učitel OCD

narozen: 24. června 1542 ve Fontiveros, Španělsko

zemřel: 14. prosince 1591 v Ubedě, Španělsko

Narodil se v roce 1542 ve Frontiveros ve Španělsku. Když mu bylo 21 let, vstoupil ke karmelitánům. Jejich tehdy uvolněnější řeholní život ho zklamal, a proto uvažoval o přestupu k přísnějším kartuziánům. V roce 1568 se však setkal se sv. Terezií od Ježíše a ta v něm vzbudila zájem o reformu karmelitánského řádu. Spolubratři se tomu postavili na odpor a dokonce ho na tři měsíce zavřeli do vězení. Tam napsal své nejkrásnější mystické básně. Jeho nejznámější spisy (Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky) jsou komentáře k těmto básním. Příkoří, které musel snášet, mu pomohlo k hlubokému spojení s Bohem a přivedlo ho na vrchol mystického života. Zemřel 14. prosince 1591 v klášteře v Ubedě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a v roce 1926 za učitele církve.

15. 12. Valerián

biskup

narozen: kolem r. 377

zemřel: kolem r. 457

Byl biskupem v Avensanu v severní Africe, kterou v 5. století obsadili Vandalové. Již jako osmdesátiletý jednoznačně odmítl požadavek krále Gensericha, aby mu vydal liturgické předměty a další majetek církve. Byl proto vypovězen z města a všem lidem bylo přísně zakázáno poskytnout mu přístřeší či jakoukoli jinou pomoc v domě či v poli. Zbytek svých dní tedy strávil pod širým nebem na veřejných cestách. A když vás někdo nepřijme a nebude na vaše slova dbát, při odchodu z toho domu nebo města si vytřeste prach ze svých nohou (…). Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, pravím vám: Nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.

16. 12. Adelaida

císařovna

narozena: r. 931 v Burgunsku, Francie

zemřela: 16. prosince 999 v Selzu, Alsasko, Francie

Svatá Adelhaida (nebo též Adéla) byla pravděpodobně nejvýznamnější ženou Evropy 10. století. Narodila se jako dcera krále Rudolfa II. a jeho ženy Berty Švábské. V 15 letech se provdala za titulárního italského krále Lothara II., s nímž měla dceru jménem Ema. Po násilné smrti svého manžela roku 950 byla nucena ke svatbě s Adalbertem z Ivrey, synem manželova nepřítele. Odmítla a uprchla na hrad Canossu. Tam ji z obležení vysvobodila armáda budoucího císaře Oty I., za nějž se roku 951 vdala. Spolu byli korunováni v Římě roku 962. Jejich manželství bylo obdarováno několika dětmi. Roku 973 Adelhaida znovu ovdověla a pět let poté ji její snacha donutila opustit císařský dvůr. Žila nějaký čas v Burgundsku u svého bratra Konráda, od roku 991 v klášteře v alsaském Selzu, jejž sama založila. Zde strávila zbytek svých dní na modlitbách, ve službě církvi a úsilí o mír. Zvláště podporovala clunyjské hnutí, zasazovala se i o christianizaci Slovanů.

17. 12. Lazar

Ježíšův přítel

narozen: kolem Kristova narození v Betánii u Jeruzaléma, Palestina

zemřel: v 1. století v Jeruzalémě

patron řezníků; hrobařů; malomocných; domů pro malomocné; žebráků

Lazar byl bratr Marie a Marty a Ježíšův dobrý přítel. Evangelia vypravují o přátelství Ježíše a Lazarem a jeho celou rodinou a o setkání všech v domě sourozenců v Betánii. Lazara vzkřísil Ježíš k životu čtyři dny po jeho smrti. V Betánii je dosvědčen Lazarův hrob od 4. století; má to být místo, kde byl Lazar pochován a ležel tam čtyři dny, než byl Ježíšem vzkříšen. 

18. 12. Rufus a Zoosim

mučedníci

narozeni: 2. století

Žili ve 2. století a byli to křesťanští mučedníci. Za císaře Trajána byli uvězněni spolu s Ignácem Antiochijským. Neochvějně vyznali křesťanskou víru a za ni položili svůj život. Byli předhozeni divokým šelmám v Kolosseu. (Píše to Svatý Polykarp ve svém dopise do Filip).

19. 12. Urban V.

papež OSB

narozen: kolem r. 1310 v Grisaku, Francie

zemřel: 19. prosince 1370 v Avignonu, Francie

Urban V. se narodil pod jménem Guillaeme Grimoard. Vstoupil do benediktinského řádu a stal se doktorem kanonického práva. Vyučoval v Montpellieru a v Avignonu, působil jako opat v Marseille u Svatého Viktora a byl poslán do Neapole jako papežský legát. Po návratu do Avignonu, kde tehdy papežský dvůr sídlil, se účastnil konkláve, které jej 28. září 1362 zvolilo papežem. Jako papež byl Urban V. přísným a spravedlivým člověkem, postupoval proti přepychu v životě církve a zasazoval se za reformy ve správě a výuce. Sám založil první univerzitu v Uhrách, podporoval studia v Toulouse a v Montpellieru. Více než tisíci studentů zajišťoval stravu a ubytování, knihy a nejlepší vyučující. Hlavním cílem pro Urbana V. však byl návrat z Avignonu do Říma. V tom jej podporovaly i takové osobnosti, jako byl Francesco Petrarca nebo sv. Brigita Švédská. Do Říma skutečně po mnoha peripetiích a vzdor překážkám, jež mu kladli italští vládcové, dorazil 16. října 1367. Zde se setkal s císařem Karlem IV., jehož ženu Alžbětu Pomořanskou korunoval, neapolskou královnou Janou I. a byzantským císařem Janem V. Palaiologem. Urban V. se však v Římě potýkal s francouzským nátlakem na návrat do Avignonu. Když vypukla série povstání v řadě měst na území papežského státu, rozhodl se pro návrat a v září 1370 odplul do Avignonu. Tam také záhy nato onemocněl a zemřel. Jeho úcta jakožto blahoslaveného byla potvrzena papežem Piem IX. roku 1870.

20. 12. Dominik ze Sila

opat OSB

narozen: kolem r. 1010 v Cañasu, Španělsko

zemřel: 20. prosince 1073 v Silu, Španělsko

patron pastýřů; zajatců

Španělsko se proslavilo nejen jako rodiště sv. Dominika z Guzmánu, zakladatele dominikánského řádu, ale i dalšími světci tohoto jména. Jednoho z nich, Dominika ze Silos, si připomínáme dnes. Pocházel z chudého rodu a nejprve si vydělával na živobytí jako pastýř. Později vstoupil do benediktinského kláštera, kde se po nějakém čase stal opatem. Jednoho dne přijel do kláštera navarrský král a vyžadoval peníze. Opat Dominik mu s úctou, ale rozhodně vydat majetek opatství odmítl – bohatství kláštera bylo určeno pro chudé, nikoli pro krále. Tím si vysloužil králův hněv a musel odejít ze země. Nalezl útočiště v Kastilii, kde mu byl svěřen polorozpadlý klášter Silos. Dominik jej zrestauroval a učinil z něj centrum duchovního života. Na sklonku 7. století pronikali na Pyrenejský poloostrov ze severní Afriky Arabové a záhy se pod jejich nadvládou ocitly zástupy křesťanů. Svatý Dominik ze Silos se spolu s ostatními představiteli církve začal věnovat především úsilí o vykoupení křesťanských zajatců z arabského otroctví. Napřel k tomuto cíli veškeré své síly a své prostředky. To dosvědčuje i fakt, že jeho jméno se ve své době proslavilo stejnou měrou jako jméno velkého bojovníka Rodriga z Bivaru zvaného Cid campeador.

21. 12. Petr Kanisius

narozen: r. 1521

zemřel: 21. prosince 1597 ve Fribourgu, Švýcarsko

Byl synem nimwegenského starosty ve vévodství Geldernu, jež tehdy patřilo k německé říši, a byl poslán na univerzitu v Kolíně nad Rýnem, aby se stal právníkem. Obrátil se však k teologii a dostal se pod vliv slavného jezuity Petra Favra. Roku 1543 vstoupil jako první Němec do Tovaryšstva Ježíšova. Zúčastnil se tridentského koncilu, strávil šest měsíců v Římě se sv. Ignácem, vyučoval na první jezuitské škole v Messině na Sicílii a reformoval univerzitu v bavorském Ingolstadtu. Odtud byl vyslán do Vídně, kde se stal skutečnou náboženskou autoritou. Vždy dbal na upevnění katolické víry v konfrontaci s protestantismem. Roku 1556, kdy byl jmenován provinciálem jezuitů v jižním Německu, Rakousku a Čechách, přivedl do Prahy do opuštěného kláštera u kostela sv. Klementa 12 jezuitů. Kromě Prahy působil v Augsburku, v Mnichově, v Innsbrucku a nakonec ve Fribourgu, kde zemřel. S nesmírnou energií zakládal školy, semináře, kázal, psal a konal misijní cesty. Významně se zasloužil o obnovu katolictví po tridentském koncilu a vykonal mnohem víc než kdokoli jiný pro zachování katolicismu v jižním Německu. Třikrát mu byla nabídnuta hodnost vídeňského biskupa, třikrát ji odmítl. Nejznámějším dílem Petra Kanisia je jeho trojdílný katechismus pro žáky a studenty různého věku, který dosáhl jen do jeho smrti (zemřel ve Švýcarském Fribourgu 21. 12. 1597) dvou set vydání. Při kanonizaci v roce 1925 byl zároveň prohlášen církevním učitelem.

22. 12. Servul

žebrák

narozen: v 6. století v Římě, Itálie

zemřel: r. 590 v Římě

Podle svatého Řehoře Velikého byl Servulus římským žebrákem. Žil v 6. století a již od dětství byl postižen obrnou. Sedával u kostela sv. Klementa a prosil o almužnu. O tu se vždy dělil s chudšími a potřebnějšími. Veškerý čas trávil děkováním Bohu za jeho dobrotu – vzdor své bídě a utrpení. Kolika lidmi pohrdáme, protože nedosahují naší úrovně? Kolik lidí nás může zahanbit svou věrností Bohu a svou odevzdaností do jeho vůle vzdor všemu, co na ně doléhá? Kolik lidí nás předchází do Božího království?

23. 12. Jan Kentský

kněz

narozen: r. 1390 v Kentu, Polsko

Roku 1417 vystudoval teologii na Krakovské univerzitě a stal se knězem. V Krakově také působil jako kanovník, profesor teologie a filosofie, později též jako duchovní správce jedné farnosti. Vše, co konal, dělal s plným nasazením – jako vyučující byl velice fundovaný, jako duchovní správce pečoval ze všech sil o chudé, nemocné a všechny potřebné. Přitom se věnoval jak svému původnímu oboru – kanonickému právu a morální teologii – tak vlastnímu duchovnímu životu; vykonal pouť k Božímu hrobu a čtyřikrát navštívil Řím – pěšky. Prameny uvádějí, že „na svých cestách všude šířil lásku a přátelství“.

24. 12. ŠTĚDRÝ DEN

Dne 25. prosince se slaví narození Ježíše Krista. V době sčítání lidu v římské říši se odebral Josef z Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval s Marií, která v té době čekala dítě. "Když tam byli, naplnily se jí dny, kdy měla porodit. I porodila syna a položila jej do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo..." (Luk 2,1-7). Tak se narodil dlouho očekávaný a předpovídaný Boží syn, jehož jedním z jmen je "Emmanuel" = "Bůh s námi". Vánoce znamenají, že Bůh k nám přišel v Ježíši Kristu, aby se s námi solidarizoval, aby s námi zůstával ve všech našich situacích, a aby každému z nás nabídl cestu k Bohu.

25. 12. SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ

V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu: To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení.“

26. 12. Štěpán

prvomučedník

narozen: kolem Kristova narození v Jeruzalémě, Palestina

zemřel: r. 40 v Jeruzalémě

patron koní, pacholků u koní a kočích; zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, bednářů; proti bolestem hlavy, kamenům, píchání v boku a posedlosti; za dobrou smrt

Štěpán zemřel jako první mučedník křesťanstva a je proto nazýván prvomučedníkem. Jeho svátek je tak starý jako vánoce, a přesto je s nimi v křiklavém rozporu: zde radost z narození Božího Syna, tam hrozné mučednictví křesťana. Po mnoha staletí slavili věřící Štěpánův den s výraznou tradicí. Podle Skutků apoštolských patřil původně helénský Žid Štěpán k sedmi jáhnům, kteří byli vysvěceni apoštoly vkládáním rukou, aby ulehčili Ježíšovým učendíkům v jejich práci. Štěpán se ukázal od počátku jako vynikající kazatel, který přitahoval posluchače silným charismatem. Během jednoho z těchto Štěpánových plamenných kázání došlo k nejhoršímu: několik Židů začalo se Štěpánem spor a obvinili ho z „opovážlivých řečí proti chrámu a zákonu“, tedy z hanobení Boha. Odvlekli jáhna před soudce. Štěpán měl vynikající obrannou řeč, načež povstala obrovská vřava. Soudce pak najednou uviděl zářit Štěpánův obličej jako tvář anděla a musel si zakrýt oči, protože již nemohl snést zářící světlo a ostrou Štěpánovu řeč. Pak odsoudil „obžalovaného“ bez dalšího jednání k smrti kamenováním. Zuřící dav strkal Štěpána po rozsudku ulicemi Jeruzaléma až před město a ukamenoval ho k smrti. Podle tradice z 5. století mělo být místo mučednictví vzdáleno několik kroků od damašské brány. Znalec písma Gamaliel pohřbil mučedníkovu mrtvolu v hrobě na jednom ze svých polí. Rokem Štěpánovy smrti byl pravděpodobně r. 40. Jáhnova kamenování se účastnil i Šavel, později apoštol Pavel. U ostatků prvomučedníka se staly v pozdějších staletích mnohé události, které vedly vždy k novým oslavám. Tak prý v r. 417 našel kněz Lucián po třech předcházejících snech Štěpánův hrob. Pak se dostaly ostatky do sionského chrámu v Jeruzalémě, později byly přeneseny do Konstantinopole. V roce 560 se pak dostaly části ostatků do Říma do Baziliky sv. Vavřince. Legenda vypravuje, že Vavřinec se pohnul ke straně, když otevřeli rakev, aby do ní uložili Štěpánovy ostatky.

     Úcta a tradice: uctívání prvomučedníka Štěpána je prokázáno na Východě už ve 4. století, na Západě od raného 5. století. Kult nabyl na významu především tehdy, jakmile se dostaly Štěpánovy ostatky po znovunalezení hrobu v Jeruzalémě do celého světa; na mnoha místech vznikly kostely, které byly zasvěceny Štěpánovi a dostaly jeho jméno. Štěpánův svátek patřil u lidu k nejoblíbenějším svátkům roku; byl stanoven na 26. prosince, aby ještě více zdůraznil význam vánočních svátků. Vedle námořníků, kteří zanesli Štěpánův kult do světa, byli to v pozdním středověku hlavně němečtí králové a císařové, kteří dále podporovali úctu; uherští panovníci se připojili. Asi od 14. století byl znázorňován Štěpán často společně s mučedníky Vavřincem a Vincencem; to proto, že všichni tři tvoří společně skupinu takzvaných svatých jáhnů. O svátku sv. Štěpána se vyvinuly v průběhu staletí pestré obyčeje, které se ovšem vztahovaly také na svátky vánoční. Velký význam měl Štěpán jako patron koní, a ještě dnes jsou na mnoha místech v Bavorsku 26. prosince žehnáni koně. Ve Steflingu v Dolním Bavorsku jedou majitelé koní se svými zvířaty do místního kostela sv. Štěpána; tam se koná bohoslužba s žehnáním koní, nato se třikrát jede kolem kostela. Také oves se ještě někde žehná 26. prosince. V dřívějších dobách měnili o sv. Štěpána koňští pacholci a kočí svého zaměstnavatele. Vodou svěcenou na Štěpána se kropili dříve koně a krmivo, svěcenou sůl dávali zvířatům do žrádla. V mnoha krajích se ovšem překládaly obyčeje s koňmi v průběhu staletí stále častěji na den sv. Leonarda; Leonard nabýval stále větší význam jako ochránce koní. Nejen kolem koní, i kolem lidí byly dříve Štěpánské obyčeje. Např. věřící dávali 26. prosince žehnat červené víno v kalichu, do něhož kladli malý kámen jako vzpomínku na Štěpánovo ukamenování; víno pak pili. Také sůl a vodu, které byly o Štěpánu svěceny, užívali lidé jako léčebný prostředek. Ve Württembersku a Vestfálsku rozdávali dříve o sv. Štěpánu chudým chléb. A podobně jako při koledách o Třech králích chodili mladí dům od domu a vyprošovali si malé dárky.

     Znázorňování: prvomučedník Štěpán patří k zvláště často znázorňovaným postavám světců. Především jeho mučednictví se vrací stále znovu v uměleckém znázorňování; slavnými příklady jsou: malba od Tiépola v mariánském klášteře v Diessenu na Amerském jezeře „Kamenování sv. Štěpána“ (1736), obraz od Carraccchio v Louvru v Paříži (1604) s tímtéž názvem a chórové okno v dómě sv. Štěpána ve Vídni (14. století). Štěpán je zobrazován téměř vždy jako mladiství jáhen, u sebe mívá palmu, knihu evangelií, kameny nebo sakrální předměty jáhna. Někdy jsou kameny také na Štěpánově hlavě v jeho dalmatice (liturgické roucho), ve svatozáři nebo na knize. Často byl Štěpán znázorňován s jinými světci; bylo to buď 70 učedníků, sedm jeruzalémských jáhnů, oba ostatní svatí jáhnové Vavřinec a Vincenc ze Zarogozy nebo jiní mučedníci. Zvláště často je Štěpán vidět spolu s Vavřincem např. na fresce (9. stol.) v kostele sv. Vavřince ve Voltrunu a na freskových cyklech (13. a 19. stol.) u sv. Vavřince za hradbami v Římě. Také s Janem Křtitelem znázorňovali různí umělci prvomučedníka, např. na oltářním nástavci (15. stol.), dnes v Katalánském muzeu v Barceloně, a na kazatelně v dómě v Pratu (15. stol.), kterou vyzdobili Mino z Fiésole a Antonio Rosselino.

27. 12. Jan Evangelista

apoštol, evangelista

narozen: 1. století v Betsaidě u Genezaretského jezera

zemřel: kolem r. 101 v Efesu, Turecko

patron teologů; úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskařů, vazačů knih, výrobců papíru, vinařů, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů a košíkářů; přátelství; proti otravám, spáleninám, bolestem nohou a padoucnici, proti krupobití; za dobrou úrodu

Jan byl synem Zebedea a Salome. Jeho bratrem byl Jakub Starší, rovněž apoštol Páně. Učedník, "kterého Ježíš miloval" (Jan 13,23). Spolu s Petrem a se svým bratrem Jakubem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě. Jediný z apoštolů stál pod křížem na Kalvárii a umírající Kristus mu svěřil svou matku. Za císaře Domiciána byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Konec života strávil pravděpodobně v Efesu. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 100.

Petr se obrátil a viděl, jak za ním jde učedník, kterého Ježíš miloval a který ležel při večeři na jeho prsou a zeptal se: „Pane, kdo tě zradí?“ Když ho tedy Petr viděl, zeptal se Ježíše: „Pane, a co on“? Ježíš mu odpověděl: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš? Ty mě následuj“! Mezi bratry se proto rozšířila řeč, že ten učedník nezemře. Ježíš však Petrovi neřekl: „Nezemře“, ale: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš?“
To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenal – a víme, že jeho svědectví je pravdivé.

(Jan 21,20–24)

28. 12. Svátek svatých Betlémských dětí, mučedníků

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby je zahubil.“ Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna“. Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi i se rozlítil a dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let – podle času, který si zevrubně zjistil od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti. Není k utišení – už nejsou.“

Mt 2,13–18)

29. 12. Tomáš Becket

arcibiskup, mučedník

narozen: r. 1118 v Londýně, Anglie

zemřel: 29. prosince 1170 v Canterbury, Anglie

Tomáš Becket se narodil v rodině londýnského obchodníka. Vystudoval v Paříži, Bologni a Auxerre. Stal se arcijáhnem v Cantebury a ve svých 37 letech ho král Jindřich II. jmenoval lordem kancléřem a svým osobním poradcem. Mezi králem a kancléřem bylo hluboký přátelský vztah. Becket panovníka podporoval a měl rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Byl to král, který navrhl Tomáše Becketa na stolec biskupa z Canterbury. Tomáš Becket tušil problémy, které z jeho jmenování povstanou, ale volbu nakonec přijal a nastoupil v červnu 1162 na biskupský stolec. Svým vysvěcením se Tomáš Becket změnil. Začal své příjmy rozdělovat chudým, vedl přísně asketický život. Nyní vehementně prosazoval zájmy církve. Pomalu byl konflikt mezi ním a králem nevyhnutelný. Nakonec musel dva roky po svém jmenování utéct do Francie. Žádala papeže Alexandra, aby mohl odstoupit, ale ten jeho žádost odmítl. Becket setrval 6 let ve Francii a vedl odhodlaně svůj boj za svobodu církve v Anglii. Roku 1170 přistoupil na mír s králem a vrátil se do Anglie. Spor však začal nanovo a 29. prosince zavraždili královi důvěrníci Tomáše Becketa u oltáře v Canteburské katedrále. Tomáš Becket byl hned po smrti uctíván jako světec a už v roce 1173 byl oficiálně prohlášen za svatého. Při svatořečení Tomáše Becketa jej papež Alexandr III. nazval "mučedníkem církevního práva a svobody církve". O rok později konal Jindřich II. u hrobu svého někdejšího přítele veřejné pokání.

30. 12. Evžen

biskup

Údaje o životě sv. Evžena (latinsky Eugenia) se různí. Prameny se shodují v tom, že byl biskupem v Miláně v dobách konce langobardské vlády a nástupu Karla Velikého. Vydal se do Říma, aby tam hájil starý ambrosiánský ritus, a ve své snaze uspěl – ritus byl schválen jako alternativa převládajícího ritu římského. Do svého biskupského sídla se již svatý Evžen nevrátil; zemřel na zpáteční cestě. Miláňané však na svého biskupa nezapomněli; po zázračném uzdravení, k němuž došlo na světcově hrobě, byly jeho ostatky přeneseny do Milána a uloženy v kostele sv. Eustorgia. Ambrosiánský ritus přetrval a byl potvrzen i tridentským koncilem jakožto starobylá a úctyhodná liturgická tradice.

31. 12. Silvestr

papež

narozen: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřel: 31. prosince 335 v Římě

patron dobré úrody krmiv; ochránce domácích zvířat; za „dobrý nový rok“ (silvestrovská noc)

Za svou známost vděčí tento papež, jehož pontifikát trval v letech 314 - 335, především legendě o konstantinském darování. Podle ní prý Konstantina Velikého vyléčil z malomocenství a pokřtil, načež východořímský císař předal papeži vládu nad Římem a západní polovinou říše. Ve skutečnosti byl význam Silvestra relativně malý; Konstantin byl pokřtěn dva roky po jeho smrti, na koncilu nicejském se dal zastupovat (snad jako projev nesouhlasu, že synodu svolal císař) a konstantinský dar byl v 15. stol. odhalen jako padělek. Silvestr I. dal postavit Lateránskou baziliku a chrám sv. Petra v Římě. Památka tohoto papeže se slaví 31. prosince, v pravděpodobný den jeho smrti.