O kardinálovi Špidlíkovi neformálně

21.04.2010 23:51

Doc. Michal Altrichter SJ, Th.D. z nakladatelství Refugium olomouckého Centra Aletti pořídil výběr vzpomínek na kardinála Tomáše Špidlíka z knih, které byly vydány v nakladetelství Refugium Olomouc. Tento výběr nazval O kardinálovi Špidlíkovi zcela neformálně.

 

Kardinál Špidlík v rozmluvách sestry L. Karczubové z olomouckého Centra Aletti, která patří do římské řeholní komunity Centra Aletti, založené kardinálem Špidlíkem, a doc. Michalem Altrichtrem SJ, Th.D., v knize: Jan Jemelka - Luisa Karczubová - Michal Altrichter, Povstávání doteku. Uchopen v skrytu. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2008, s. 110n.

Na jedné straně nevyslovuješ jméno Špidlík často, na straně druhé ho přesto vzpomínáš. Můžeš k němu něco svého povědět?
Nejde jen o zohlednění toho, že jméno Špidlík nezní neutrálně, ale i o obtíž vynést na povrch to, co je samozřejmé a zároveň vnitřní. Tedy po částech: Špidlíka mi představil bývalý rektor římského Rusika, jezuita-emigrant, Richard Čemus: ten Špidlíka zná nejlépe ze všech.
V "dávné minulosti" jsem měl poprvé v rukou Prameny světla. Zněly mi však hotově, definitivně. Pak jsem ovšem koukal, jak lahodně zapadají do sebe věty z příspěvků o východní spiritualitě, které se tu a tam našinci dostaly do rukou díky Římským studiím. Pak jsem četl Spiritualitu křesťanského Východu z Křesťanské akademie. Zaujala mne hutnost a zároveň průzračnost. Čili nejen hutnost, ani nejen průzračnost, ale obojí.
Pochopil jsem, že i ono, spíše prvoplánové, rozlišování na dílo vědecké (odborné monografie, ale především příspěvky v cizojazyčných periodikách, které v českém prostředí vlastně neznáme) a popularizující, není tak docela správné. Postupně jsem seznal, že právě lidé s vyhraněnou "vědeckou" akribií mají rádi (a to vůbec ne na způsob odpočinkové četby) takzvanou "populární část" jeho díla. K tomu doplňuji, viděno samo o sobě, že když kardinál Špidlík v tisku či televizi, ba i v některých pasážích svých děl, leccos opakuje, nejde o mentorování (džentlmen vždy slyší vtip jedenkrát); jednoduše tatáž věc přináší napořád duchovní útěchu. Lidé nejsou podveditelní, aby šli na přednášku a opakovaně si namlouvali, že jsou spokojeni. Oni odcházejí nasyceni, což zase vůbec neznamená, že teologická témata žijí podprostředně. Není správné hovořit o moravanství (v duchu zhrzeného "slovanofilství"). Ukazuje se, že právě jednoduché sdělení se neváže na "přetahování drátů" dvou poloh: "stále opakuji/říkám atraktivně", ale na duchovní ponor.
Osobní setkávání jsou vždy plastickým procesem. Tomáš Špidlík je k blízkým náročný. Otec pevné kázně a také obrovské svobody. Prožívá české návštěvy v římském domě s dvojnásobně zúčastěnou pozorností. Během svého římského pobytu jsem si uvědomoval, jak noblesní je jeho krátkost ve vyjadřování. Při porovnávání knih v Aletti jsem několikrát objevil, jak se vyjadřuje k té či oné encyklice, na přání papeže, ještě před jejím zveřejněním. Jde o vážná sdělení.
Nepomůže říkat, že žádný český teolog nemá své dílo přeložené do tolika řečí světa. Kdo může ukázat monografie v korejštině či arabštině? Zkušenost pochází ze setkání s živým člověkem, ne z vykonstruované argumentace "o někom". Je solidní, že když druhého Špidlík jako rentgen prohlédne, nic nekomentuje, nevyčítá. Avšak přesto jeho leckterá gesta mohou cílit právě do lidské ješitnosti (třeba neodsouhlasí improvizované kritizování): myslím si, že se tady odvíjejí počátky odklonů několika spolutovaryšů. Asi bych k tomu připojil i biblickou událost o Námanovi: prorok Elizeus při očistě nevyšel ani ze svého domku; Náman se kroutí, králové trhají svá roucha a mají, samozřejmě, podezření, že za dotazem Námana se skrývá politická "fligna". Ješitnost se musí sklonit, aby člověk svobodněji uslyšel. Analogicky: cožpak našinec Špidlík může něco povědět?
Dvě věci považuji za klíčové. Otec Špidlík mne přivedl k Ježíšově modlitbě, která je bazální teologickou metodou, a potom k nepřetěžování analyzovaných nedostatků na úkor celku, totiž tajemství osoby.
A ještě jedna věc: jsou přece známy námitky proti starcovství třeba u Karamazovců (kde najít důvěryhodnou osobu; jak lze uvěřit, že slovo starce je Boží vůle; nedojde k manipulaci důvěřivce kvůli nějaké ideji apod.), z níž největší je otázkou po mlčenlivosti. Mlčí-li Špidlík jako hrob (o nikom nic nevynese), není to samozřejmost: takové "ideové" přetlaky dává do Božího Srdce.
Samozřejmě, celá jeho ruská idea je intimně provázána s Fatimou. Jeho talentovanost v jazycích (i slovanské jazyky znal gramaticky správně, nikoli "konvergentně panslovansky") dokládá jedno apoftegma: kostelník v římské bazilice svatého Petra dával cedulky k jednotlivým zpovědnicím (zpovídá se německy, italsky apod.) - u Špidlíka vždy nesl jednoduché sdělení: tutti (ve všech jazycích).
Ptávali se ho, co že to vlastně znamená ta "naše" cyrilometodějská idea: říkával, že za prvé jde o srozumitelnou přetlumočitelnost nejsložitelnějších teologických témat, za druhé že řeč o krásném člověku, obecně o kráse, musí být výraznější nežli zúžené moralizování (resp. malodušné upozorňování na to, co v člověku nefunguje), a za třetí, že Cyril a Metoděj byli "dva přátelé", tedy že jde o nutnou týmovou práci, a že tudíž ti, kdo dokážou pracovat pospolu, nemohou vytvářet ideologické programy. Pochopitelně, starodávné literární zlomky z doby Cyrila a Metoděje dokázal číst v původní archeologické podobě a reflektoval i četné vědecké protiargumenty. Ale v tom je právě Špidlíkova síla: nezůstat pouze na úrovni poznané analýzy, ale dokázat vsadit faktum do konkrétního života.
Je příznačné, že v pohledu na tzv. ideu cyrilometodějskou vychází z moderní metodologie hermeneutiky (jednoduše: umění přetlumočení originálního textu) a že nezůstává stát na rovině 60. let XX. století, kdy se metoda vědecko-pozitivní, zneužívána v české regionu jako jediný typ vědy, snaží snad po vzoru dona Quijota a jeho větrných mlýnů nadále "brojit" proti romantickému slavjanofilství (analogicky: nebudeme zkoumat Rukopisy, protože jsou nepravé; ale to bychom tu dnes neměli ani K. H. Máchu, který by bez nich nevyrostl). Tomáš Špidlík chápe teologii symbolu a idejí v duchu vážných diskuzí mezi Lévinasem a Ricœurem, kde mimochodem sám velmi účinně zprostředkovával (na prosbu kardinálů Lubaca a Danielou).
Celý jeho takzvaný úspěch spočívá na důvěře. O tu prosí Pána, tu pak může dávat druhým. To, že byl otestován ze všech stran, je "samozřejmost", o které nemluví. Nesděluje se ani o svých nemocech. Jak podotýká Martin Středa, obránce Brna: Zralý muž nemluví o tom, že má hodně práce.

 

Výběr z kapitoly sborníku Velehrad - filologoi versus filosofoi. Příspěvek spirituální teologie k 800letému výročí. Nakladatelství Refugium, Olomouc 2005, s. 86n.
Kapitola 6.8.: Tomáš Špidlík - důvěra v Boha vytváří nemožné


Špidlík má především pestrý život. A říkají leckteří: "S takovým jezuitou by se dalo i hovořit." Špidlík je klasikem: v duchovním doprovázení, v literárním stylu i v teologickém myšlení. Nevynalézá témata, nevyhledává problematičnost. I když všechna témata i problémy zúročí v prostou společnou ideu. Tato idea, bez vtíravé tendenčnosti, nepředstavuje seskládaný sumář informací, ale obsahuje jakousi vyvstalost "k-nezapomnění". To, co je na něm nové, vypovídá, že bere vážně tvář mluvícího. Prostředí Ducha odkazuje na život v antinomiích, které působí samozřejmou dramatičnost jeho sdělení. Kontrasty se slučují, aniž by se ubíjela galantnost, aniž by se oslabovala jejich lakoničnost.
To, že nevyhledává zápletky, neznamená, že panuje trvalé bezvětří; spíše ostřeji zavane pasát, východní vítr. Zřejmá je propálená identita myšlení a životních postojů. Ač se na člověka zahledí, kreslí ho spíše jednou větou, aniž by ho obnažoval posměšnou popisností. Neulpívá na detailu, je proti všem přemrštěnostem, značně šetrný zvláště vůči mysticismům. Žádné psychologizující podrobnosti. Neprosazuje separátní subtilnosti, neplýtvá reliéfními výrazy na úkor celku. Vyjádření je příjemně nepřetížené. Drobnoměr ustupuje souvislejšímu dobru, které zanechává také krásné věci.
Není hloubavec v tom smyslu, že by byl duchem vtažen do nějakého vedlejšího světa, ale kontempluje přítomnost vnitřně, s jakousi lehkou samozřejmostí. Netrpí smutečními zhrzenostmi, ba naopak, při častém "nevycházení věcí" velkolepě nabídne činné alternativy. Požadavek "shodnosti" nejde na úkor náročného vkusu. Není v něm příchuť tragismu, ani laciného pousmívání se. Klepy "stoudných" neslyší. Lascivní ordinérnosti nevyslovuje. Nikdy neútočí proti pokleskům těla, ale z ducha, a to proti ideologizacím a upejpavé malichernosti. Svým "boskovicky" vyvinutým nosem umí na dálku rozpoznat "jansenisty" (ve smyslu: Pán Bůh se postará, my nic nezmůžeme). Široký duch u něj vítězí nad choulostivými citlivůstkami. Příčí se mu vydírající lyrismus a laciné tvarování pocitů. Slova musejí tvořit jeden celek, aniž by podtrhávala nějaký akcent (například slovní hru). I v tom je kus nabyté lakonické italskosti, zatímco jeho slovní purismus odpovídá jednak získané tradici předchozí klasické literární formace, ale také dlouhatánské praxi kazatele, který má hovořit stručně a jasně. I jeho psaný text je nesen v duchu "implicitních memoárů"...
Témata neznárodňuje, ale v tématech spatřuje život národa. To odpovídá jeho přístupu, že "my pravdu nevytváříme, ale uvnitř odhalujeme". Forma jeho písemného sdělení je blízká solovjovské, vůdčí intuice mají zase charakter Florenského stylu; řešení je ovšem patristické. Jako by k nám někdy promluvil styl prvokřesťanského myslitele Bazila Veliký. Onen poukaz na ruské myslitele Solovjova, Florenského či zmíněného Bazila nemá mít onu tragickou intenci: zploštit osobu na analyzování vlivů. Spíše jde o možnost dopomoci si analogiemi, jimiž se k tajemství Špidlíkovy osoby blíže dostaneme. Jeho vybojované, trpělivě propracované a seskládané věty napoví o nekonečném úsilí cizince, který je nucen se neustále v každé zemi učit jiný cizí jazyk. Pracovitost, paměť, vůle nezastřou srdečnost. Žádná rozmarná espritnost, ale sdělení podstatného. Styl spíše pro sluch, nežli pro intelektuální hříčky. Kázeň slova, žádná cizoslovná mánie, nic manýrovaného. Stavba odkazuje na předchozí scholastickou disciplínu a plánovitost jezuitské formace, ale přesto nepotlačuje intuitivnost či kreativnost. Ta naviguje k jádru sdělení. Vznešenost a prostota mohou být pospolu; praktičnost nestírá spekulativní zápasy. Umí bystře číst skryté obrazy života, ale střízlivým popisem. Užívá krátkých příměrů, ale ne v duchu sugestivních metafor. Asociace má totiž stále pod kontrolou. Řídí se spíše sociativem (úcta k druhému), nežli akuzativem (vytahování toho, co kdo nemá, neumí).
Často se dělívá Špidlíkovo dílo na populárně a vědecky sdělené. Je to asi první čtenářský pocit, ale neplyne z něj, že populární dílo je opera buffa (legrácka) zatímco vědecké je opera seria. Právě ti, kteří objevili Špidlíka přes jednoduché homilie, pohádky, jsou ti, kteří si nakonec nejvíce i z jeho "vědeckého odkazu" odnesou. Existuje rovněž rozdíl mezi jeho prvními texty a následujícími (jinak vypadá už jen co do formy Sofiologie Bazila, jinak Manuál o mnišství), ale nedá se tím říci, že raná tvorba stojí vůči pozdější v opozici, třebaže dílo každého autora má svůj úsvit. Přisoudili bychom věci pouze pohled na vědeckost. A pak mimoběžná poznámka: který český autor má tolik publikovaných děl v cizích jazycích? Když Špidlík vchází do kritičtější společnosti, podtrhne, že má dílo přeloženo rovněž v rumunštině (našinec tímto ovšem ve své nedovyučenosti opovrhne; ale když řekne, že ho má přeložené třeba v korejštině či arabštině, je adresát sdělení spokojenější).
Noblesnost je sálání svobodného postoje, propáleného v duchovním životě. Ve Špidlíkovi není stopa neklidného páva, který se otáčí kolem sebe, aby hledal, zda je viděn nebo kontrolován. To se především vycítí při celebraci mše, v krásném prostředí chrámu. Chrám totiž "zná" své skutečné obyvatele.
Pak je zapotřebí podtrhnout tuto skutečnost: v českém prostředí vyrostlo několik teologických osobností, ale ne každý teolog zanechává školu. Že jsme něčí žáci, neznamená, že papouškujeme podle rytmu nonšalantně pohozených kosteček, padajících pod stůl. Učitel překračuje svůj stín, aby byl plodným otcem. Hodnocení vždy odpovídá trpělivosti souvislého času.

 

6.8.1. Špidlík je více než popisky Špidlíka


...tím snad lze vyjádřit, že je nad naše možnosti ho plněji zhodnotit. O žijící osobě se nesnadno hovoří. Ale na straně druhé, hodnota soudu o druhém také spočívá v "riziku" nezaokrouhleně se těšit ze života druhého.
Z těch několika okamžiků, kdy jsem mohl otce Špidlíka poznat (především z dob studia v Římě) bych shrnul některé postřehy. Nutné ovšem nadto říci: vztah ke Špidlíkovi neumím nějak pojmenovat. A procházel mnoha proměnami. Špidlík je pro mne takové novum, že ho nedokážu definovat, "zahrnout". Vím, že kdo u něj neprošel "hranou nepřijetí" ("nepochopením", resp. neodsouhlasením svých "geniálností"), obtížně ho uslyší. A tak někteří přišli, a stejně tak odešli. Ale nikdy ne bez otázek, bez jakéhosi později vynořivšího se rozpomínání. Špidlík není mdlý neutrál.[1]Pro mne je dominantní jedna zkušenost: Špidlík zasáhne až do tkáně, hřejivě. Věcně zapadá jeho rada, která je vyvstalá jakoby z ničeho, bez konstrukcí a dlouhého (umělého) uvažování. Ale někdy s ním vedeme i vnitřní spor, nežli pochopíme.
Ke svým blízkým je náročný. Vzpomínám si, jak proháněl při obhajobě doktorátu (na téma Bulgakov) s. Marii (člen ekipy) z římského Aletti. A to nejen z důvodu, aby někdo neřekl, že vlastním nadržuje, ale protože vyžaduje skvělý výkon, jde-li o vážné věci. Je ve střehu, jsme-li v římském Aletti my, Češi. Zná naše reakce: jak se omlouváme, upejpáme, jak naše komplexy probleskují v řeči, v nesvobodném držení těla, v těkavém zalétání zraků po tom, co doma nemáme... . Za takových situací položí naši ruku do svých dlaní: zklidní se tep, upraví dýchání. Zároveň však si uvědomuje i naši českou komornost, vrozenou nekomerčnost, že totiž nemáme potřebu se alibizovat, a proto leckteré solidní ideje se do světa nikdy nedostanou. Jeho vybídnutí k "vnějšímu" vyslovení ideje jiným způsobem podněcuje nahodile (občas) příchozí (hosté na několik dní) a naopak se nese v jiném duchu vůči těm, kteří se rozhodli pracovat na společném díle; že jde o náročnost odpovídá tomu, že Špidlík nikdy nechválí.
Neříká fráze. Je obecně znám jako ten, kdo mluví spíše v holých a transparentních větách. Třebaže se často opakuje. Životní protiklady, které na něj dopadaly, a se kterými se naučil žít, ho natolik propálily, že jeho slovo je lehce tvořivé: samo putuje k adresátovi. Dlouhatánská praxe jeho "tří bodů" z kázání (punkta v Nepomucenu, páteční promluvy ve Vatikánském rozhlase k nedělnímu kázání aj.) ho naučila myslet semknutě a bez umělých příkras. Nekorumpuje planým těšením. O samozřejmostech nemluví. Citlivý je na naše identifikování se s negativními eventualitami, s tím, co nikdy nenastane (i když vidíme věci v možných - "logických" - pravděpodobnostech). To ukazuje na jeho střízlivost, věcnost a jakousi strohost (až syrovost) sdělení. V umělých hrách se slovy a v inflacích asertivních gest "světa" je takový Špidlíkův postoj uzdravující. Rozpozná finty ve sdělení a kramaření se slovy. Bystře pronikne do ohbí našeho myšlení. Je svobodný v tom, že nesděluje nikdy negativní znalosti o druhém (i když je pronikavě vnímá). Nepomlouvá a nesbírá klepy. Energicky přeruší naši řeč, otíráme-li se o někoho. Jsme-li klidní (použil bych dokonce výraz: "indiferentní") v tom, co kolem nás nefunguje (pokud tedy nezačínáme negativním sdělením), sám v kontextu jemně řekne, že existuje tato a tato "nefunkčnost". I o tom, na koho musí z odůvodněné nutnosti sdělit jev méně krásný, řekne zároveň buď polehčující okolnost, anebo o něm sdělí mnohé krásné věci.
Vidí v celku. Je trpělivý, neboť ví, že dobré dílo se nevytrácí. "Celkem" nerozumí bezezbytkovou znalost o všech detailech, ale pronikavou intuici (jaksi) "božského" charakteru. Jeho (uvnitř pulzující) kritičnost neporaní, má ji v rukou díky odpovědnosti, kázni a železné vůli. Tím, že u něj zvýšeně pracuje ratio a analytičnost, ví o nebezpečí zjednostraňujícího racionalismu a šťouravého (koumáckého) kriticismu. Neodvažoval bych se mluvit o profetismu, ale jeho nejméně pravděpodobné intuice vždycky vyšly. Skoro bych řekl, že se děj sám několikrát otočil, aby se ztotožnil s tím, co Špidlík dříve řekl. Uvědomuji si jednoduchá slova Písma: Kdo miluje Boha, tomu všechno napomáhá k dobrému (Řím 8,28).
Důvěřuje Bohu. Modlí se často Ježíšovu modlitbu. On je skutečně před Bohem dítě.
O svém utrpení nehovoří. Neuspějeme, pokud mu začneme mysticizovat jeho bolesti (např. "jedna noha za olomoucké, druhá za římské Aletti, že Pádre"). Aktuální zakoušení bolesti určitě souvisí s jeho propálenou čistotou myšlení, s bystrostí a bdělostí. Víme o krvácejících nohách, které by mohly dosti vypovídat o stresech a neřešitelných protipohybech života. Vždyť zažil něco rafinované nepřejícnosti! Při ošetřování ran se však noblesně nechává poučovat. Ale co my víme o jeho skutečné bolesti?
Tož kardinálem... . Nejdříve jsem ho zachytil v malém pokojíčku, v kajutě (na zdech žádné medaile či vyznamenání), jako bychom byli v kameretce sv. Ignáce. Přivítá otcovsky. Vždy spíše mlčíme: vím, že ví, řeknu-li jeden zhuštěný bod. Spíše se existuje pohled do očí: ve kterých se čte "stav věci". Drží vždy za ruku. Těkání, klopení zraku, anebo hru na asertivní přímost rozpozná. Síla přítomnosti: vždy spadnou předchozí obavy. V duchovním vedení nikdy lacino netěší: chce slyšet sukus, není zapotřebí se alibizovat, přibližovat "kontext". Říká podstatné, třebaže stejným stylem, akcentem. Má kolem sebe dárky, nerozbalené. Ty pak rozdává těm, koho potěší. A ve volné chvíli každému odpovídá; nerozlišuje velké a nízké. Je neustálé činný: když je unavený, dělá jakoby sekundární práce.
Na večeři byla jeho rodina. Prasynovec Tomáš je mu podobný: zprvu jakoby "neitalsky" jednoduchý. Žádná hra forem. Pak udělá několik spontánních gest a získá si autoritu v celém sále. Na Velehradě, při jedné pouti CM, se kdysi potkal s bývalým premiérem Špidlou. Z té doby pochází známý vtip: že Špidla má svého Špidlíka, Ambrozek Ambrose, (někdo nemá nikoho...). V diskuzi s premiérem tehdy zazněly dvě teorie: "špidlík" znamená dřevíčko na krajích jitrničky anebo jelítku. Vraťme se do Říma.
"Obyvatelé" Aletti samozřejmě zahlíželi škvírkami dveří, zda někde již nevisí červený kostým. Špidlík denně chodil do Vatikánu zkoušet "mundur", cvičit liturgii, vybavovat formality. Je po celý den jakoby na drátě: odpovídá na množství "smaltů", přijímá telefony. Otec Špidlík dostal brožurku, ve které byl návod, jak "obsluhovat" kardinálský kostým: pokorně tento "dekret církve" přijal.
Ráno (úterý 21. října) slouží mši v kapli. Problémy se sluchem: nečeká až do-odpovíme liturgické aklamace. Kaple v Aletti je nyní nově rekonstruovaná: liturgicky čistopis, nic z honosného byzantinismu, jak by někdo očekával. Celebruje věcně, střízlivě, pevně. O samozřejmostech se nemluví. Po snídani na pokoji ho převlíká ředitel díla Aletti, P. Rupnik. Ten ho pak, zatímco jsme už na cestě do Vatikánu, sám odváží. Rupnik, který mu činí legitimní doprovod, si musel večer zapůjčit od R. Čemuse církevní úbor. Každý kardinál si mohl vzít do blízkosti tribuny čtyřicítku svých známých.
Vedle nás seděli "známí" nového edinburského kardinála: dudy měli v různých provedeních. Vedle nás na opačné straně seňorýny ze Sevilly: i devadesátileté, s provokujícími vějíři. Před námi se usadily objemnější dámy z Afriky; jejich "pohlavní" pokrývky ("fregaty") nám přišly vhod, jelikož na náměstí sv. Petra svítilo ostře slunce. Našinec by se domníval, že Italové vnesou chaos. O opaku jsme se několikráte přesvědčili nejenom při decentním uspořádávání do sektorů, ale i při případném nedodržení kázně (chtěl-li se třeba někdo přesunout do neodpovídající zóny). Italský rytíř ve smokingu nedal na sebe dlouho čekat: nekompaktního návštěvníka jemně, leč pevně vyvedl z prostory.
V úterý o půl jedenácté začala tedy tzv. konzistoř. Šlo o uvedení jednotlivých kardinálů do funkce. Ve vytisknutém sešitku, se jmény nových kardinálů, byl popsán průběh liturgie (mše se toto dopoledne nekonala). Už v letadle cestou do Říma, v Times, jsem viděl seznam kardinálů ve stejné logice popisu - u každého z nich mnoho funkcí a popisných reálií, u Špidlíka jen strohé konstatování: kněz Tovaryšstva Ježíšova. Jediný mezi zvolenými neměl uvozovací Mons. Špidlík obdržel papežskou výjimku: nebyl jmenován biskupem. Také dominikánský kolega, Georges M. M. Cottier si přál dosáhnout téhož. Papež však výjimku připustil pouze Špidlíkovi. Jezuité v několika komunitách byli zklamáni, že jejich kardinál (celkem je devět jezuitských kardinálů) nemůže světit vlastní kandidáty...
Na svatopetrské piazza krásné květiny (a to dokonce i následný den, kdy kvůli dešti musela být mše koncelebrujících kardinálů přesunuta do baziliky), vedle nadživotních soch, na "galérkách" tlačící se novináři a kameramani (vedle Generalátu SJ je dokonce hotel, kde novináři už půl roku vyčkávají, aby jako první oznámili světu, že se něco stalo s papežem). Mezitím hemžení biskupů a arcibiskupů, vedle nichž vycházeli kardinálové a v seskupeních také diplomaté jednotlivých zemí; všichni si posedali na svá stanovená místa. Asi půl hodiny před začátkem liturgie začala hrát dechovka. Když zahrála první sloku Bože, cos ráčil, měli jsme za to, že nějaká italská oficiální kapela zkouší hrát popěvky jednotlivých národů, jak to bývá ostatně ve zvyku. Ale když druhou skladbou byla roztomilá Sbohem, má radosti, bylo zřejmé, že jsou tady hudci z Moravského pole. A další písně. Tóny zazněly vhodně a nesly se daleko.
Přesně v půl jedenácté, směrem z baziliky, se na vozíčku objevil papež. Za ním arcibiskup Marini a sekretář Dziwisz. První noblesně, druhý odpovědně. Veliký aplaus. S autoritou a jakousi "svítící lehkostí" se posouval dopředu. Nikdo, mezi rozmanitým spektrem zúčastněných, se neozval jakoukoli zlehčující grimasou. A už vůbec nešlo o žádný magický halóefekt davové psychózy. Prostě papež je jiný, než naše úvahy o něm. Říkal jsem si, jak je důležitá přítomnost: je jiná než naše úvahy o ní. Krásné byly zpěvy chóru Sixtinské kaple (šéfující monsignor má, mimochodem, velice rád Janáčka). "Live" znějí mnohem plněji, nežli je známe z přímých přenosů TV. Varhaník kontextuálně vyplňoval pauzy. Repertoár kroužil od fragmentů bachovských až k rafinované hudbě francouzského přelomu 19.-20. století. Když dostával kardinálský klobouk Špidlík, hrál zrovna motiv Alainova "Zpěvu mučedníků". Je krásná celá liturgie: voňavá, svěží, a má spád. Jistě, najdou se i mezi kardinály lidé ornamentových krajek (ale co my víme, jaké jsou jejich možnosti, k takovým "podstatným věcem" se vůbec vyjádřit?) - Špidlík v rochetce moderně a jednoduše (podotýkám: nekrajkově) šité; duch liturgie - od kostýmů k textům - je zásadně skromný. Papežovy texty předčítal vybraný arcibiskup. Předsedající liturgie, jako i následující den, byl Ratzinger (s přesným zpěvem, chorální dikcí apod.). Kardinálové předstupovali před papeže a přijímali dekrety. Šlo o vážnou přísahu Petrovu náměstku: až k prolití krve. Každý obdržel svůj klobouk.
Špidlík byl poslední z nově jmenovaných. Už při popisném ohlašování nově jmenovaných kardinálů byla při jménu Špidlík vzpomenuta jeho zásluha ve vědě a ekumenismu. Když se vyhlašoval kardinál z Florencie, Filadelfie či patriarcha benátský (ti dostávali význačné chrámy římské), zazněly obrovské potlesky. Při Špidlíkově jménu se sice neozval masivní třeskot (to ostatně odpovídá naši české mentalitě, která se nerada zviditelňuje navenek: "ještě by někdo o mně řekl, že jsem fanatik"), ale plné šumivé zvolání se jménem (dobře česky vysloveným), z mnoha okrsků náměstí: Špiiidlííík. Svatou Hátu dostal jako chrám: nedaleko Aletti, kdysi ariánský, kousek od dominikánského Angelika. Jan Pavel II. chtěl Špidlíkovi něco povědět, ale hlasivky mu selhaly. Pak kardinálové přicházeli za svými rezortními kolegy - dávno jmenovanými kardinály, v dvanácti řadách čekajících. Špidlík však způsobil jisté, řekli bychom, neočekávané zvichření. Zatímco těch předchozích 29 jmenovaných už mělo jakoby odamplexováno, Špidlík vězel pořád ve druhé řadě. S každým zvlášť se vítal. V mnoha jazycích. Jako by mu říkali: "Tak konečně, Tomáši, mezi námi". Očividná autorita: výmluvné. Vítání se s kardinálem Vlkem (česko-keltská krůpěj): setkání václavovské ideje s cyrilo-metodějskou. Špidlíka museli zavolat, aby s amplexováním ustal, neboť liturgie měla pokračovat. Přímluvy zazněly v mnoha řečech: svěžími, mladými hlasy. V teologicky hutném obsahu. Po skončení liturgie jsme všichni čekali na "své".
V poledne proběhl oběd na Generalátu; také sestry Centra Aletti tam byly. Dále třeba kardinálové Kozlowski (byl v Dachau; v Africe usmiřuje znešvařené kmeny navzájem), Martini aj. Špidlík jako vždy: noblesně, srdečně. Pro mne byla důležitá přítomnost žhavého kandidáta pro "post papeže" Carla M. Martiniho: nezraňující, vlídná bystrost; nedává najevo, že má na vrch.
Večeře v Aletti. Česká minorita, kolegové z profesorského sboru, čeští jezuité římští, představení jezuitských kolejí v Římě... . Volné rozpravy, ve kterých kromě formalit zazní důležité přípravy k zralejším aktivitám. Manželé Fates(ovi) z Troyes, kteří vydávají francouzského Špidlíka, jinak z oblasti prestižní výroby šampaňského, garantovali tekuté moky. Jasné je, že mnoho "přioteplovačů se kolem každého kardinála uživí": každý se bude rád chlubit tím, že přece s kardinálem důvěrně rozmlouval. Ale nakonec je to krásné, že můžeme vůbec mluvit.
Druhý den prší. Mše svatá přesunuta do baziliky. Papež si své kardinály pečetí prstenem: hluboké. Po celé dny byl Špidlík neuvěřitelně svěží. Na večeři říkal ceremonář papeže Marini: Všichni bývají jmenováním revitalizovaní. Však je taky čeká práce.
Osobně mohu jen dodat, že ještě nedokážu dohlédnout, co všechno nám otec Špidlík vlastně předal...