LISTOPAD

09.10.2010 22:28

 

1. 11. Slavnost Všech svatých

Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13.5.609.  Avšak křesťanský Východ slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. V syrském obřadu se slavil v době velikonoční a v byzantském obřadu na první neděli po Seslání Ducha Svatého.  Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1.11. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století.  Papež Řehoř IV. ho stanovil závazně pro celou církev na 1.11. (roku 835). Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do "nebe", to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe "otevřel". Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).

2. 11. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Památka všech zemřelých lidově označovaná "Dušičky" je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi "očišťování". Církev - s odvoláním na některé biblické texty - nazývá toto konečné očišťování "očistcem". Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše.  Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1.11. se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z francouzského Cluny po roce 998. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě.  V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé. Tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil ho pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 bylo toto dovolení rozšířeno na celou církev. V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou symbolem života a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo zvané "dušičky", jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.

3. 11. Martin de Porres

řeholník, laický bratr OP

narozen: 9. prosince 1569 v Limě, Peru

zemřel: 3. listopadu 1639 v Limě

patron sociální spravedlnosti; proti soužení s krysami a myšmi

Žil v 16. století, narodil se v roce 1569 jako syn španěla a černošky v Limě v Peru. Od nejranějšího dětství trpěl tím, že je mulat a nadávky patřily k jeho všedním dnu. V patnácti letech se vyučil ranhojičem a vstoupil do dominikánského řádu jako laický bratr. Chtěl se stát knězem, ale pro svou barvu pleti tenkrát nemohl. Obětavě se staral o nemocné, chudé a zoufalé lidi, kteří v jeho klášteře hledali pomoc. Část kláštera přeměnil v nemocnici a brzy se o něm rozhlásilo, že má zázračné schopnosti. Protože místo v klášteře nestačilo, udělal nemocnici z domu své sestry. Sám žil asketickým životem a jedl jen to, co je nutné k přežití a v noci spal pouhé tři až čtyři hodiny. Zemřel ve věku 70 let na tyfus. Je oblíbený v celé Americe.

4. 11. Karel Boromejský

biskup – kardinál

narozen: 2. října 1538 v Aroně, Itálie

zemřel: 3. listopadu 1584

patron duchovních správců, biskupů, duchovních vůdců, katechetů, kolice, seminářů, Boromejek, proti moru, vředům, zažívacím potížím a žaludečním chorobám; jablečných sadů, výrobců škrobu

Žil v 16. století. Byl synem hraběte Gilberta Borromeo a už v jedenácti letech se stal opatem blízkého kláštera. Příjmy, které jako opat dostával, rozdal z větší části chudým. Ve čtrnácti letech začal studium, kterému se věnoval s takovým úsilím, že býval tělesně zcela vyčerpán a musel ho vícekrát přerušit. "Karel udělá velké věci a jednou bude zářit v církvi jako hvězda!" Tato slova zvolal r. 1559 profesor univerzity v Padově, když Karel Boromejský složil ve svých teprve 21 letech doktorát s nejvyšším vyznamenáním. Jeho předpověď se splnila dříve, než mohl kdo očekávat. Nový papež, Karlův strýc, si ho oblíbil a učinil ho nejdřív svým tajným sekretářem a později kardinálem-jáhnem. Karel si však plnil všechny nové povinnosti se skromností. Ve 25 letech přijal kněžské svěcení a později byl ustanoven arcibiskupem a kardinálem v Miláně. V tomto městě byly kostely úplně zpustlé, lidé bez víry a bez mravů, mnozí propadli nejrůznějším bludným učením. Ačkoli mu závistivci a nepřátelé v jeho práci neustále bránili a dokonce zažil několik pokusů o atentát, neklesal na mysli a nakonec si získal srdce lidí. Hlavně mu prostí lidé nikdy nezapomněli, že při strašné morové epidemii r. 1576 se po měsíce staral o nemocné a umírající a obstarával všemi možnými cestami jídlo, oblečení i léky. Sám téměř nejedl.Na slavném tridentském koncilu to byl Karel Boromejský, který rozhodujícím způsobem dosáhl obnovení rozhovorů, spoluurčoval průběh a zajistil úspěšné zakončení reformního koncilu. Vyčerpán a poznamenán nemocí podlehl 3. listopadu 1584 těžkému záchvatu horečky, který jeho vyzáblé tělo už nedokázalo zvládnout.

5. 11. Alžběta a Zachariáš

rodiče Jana Křtitele

narozeni: před Kristovým narozením

zemřeli: v 1. století v Jeruzalémě

patronka nastávajících matek, těhotných žen pilařů

Žili v 1. století. Byli to rodiče svatého Jana Křtitele. Alžběta nemohla mít děti a až ve vysokém věku porodila syna Jana. Ten je označován za Ježíšova předchůdce a měl připravovat lidi na příchod Mesiáše. Ježíš byl asi o půl roku mladší než Jan. Když už se blížil Alžbětin porod, Marie, která byla její příbuzná, ji přišla navštívit a pomoci jí. Alžběta Marii přivítala slovy, která jsou dnes součástí modlitby: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého."

6. 11. Linhart

narozen: v 6. století

zemřel 6. listopadu 545.

patron sedláků, stájových čeledínů, stájí, dobytka a koní, ve všech záležitostech sedláků; zámečníků, kovářů, vozků, nosičů břemen, bednářů, obchodníků s ovocem a horníků; šestinedělek a za dobrý porod; zajatců;
proti bolestem hlavy a duševním chorobám

Leonard se narodil na počátku 6. století v urozené franské rodině blízké králi Chlodvíkovi, který mu byl za kmotra při křtu. Jako mladík odmítl Leonard vstoupit do armády a stal se žákem sv. Remigia, arcibiskupa z Remeše. V jeho službách se zasazoval zvláště za zlepšení životních podmínek ve vězeních a mnoha vězňům vymohl i propuštění na svobodu. Pověst o něm se rozšířila po celé zemi, takže mu král Chlodvík nabídl biskupský úřad. Leonard však odmítl a odešel do ústraní v blízkosti Limoges.Když jednoho dne procházel lesem, nalezl zde královnu, kterou  nečekaně přepadly porodní bolesti. Leonardovy modlitby jí pomohly překonat bolesti a přivést na svět synka. Když se to král Chlodvík dozvěděl, věnoval onu část lesa Leonardovi, aby tam vybudoval klášter. Leonard tedy vybudoval oratoř ke cti Panny Marie a hlavní oltář zasvětil svatému Remigiovi. Klášter dostal jméno Nobiliacum (dnes Noblac).

7. 11. Willibrord

arcibiskup OSB

narozen: r. 658 v Northumbrienu, Anglie

zemřel: 7. listopadu 739 v Echternachu, Lucembursko

patron Lucemburku; diecézí Utrecht, Hardem a Lucemburk; proti padoucnici, kožním nemocem a škubání

Byl předchůdcem sv. Bonifáce, "apoštola Německa", s kterým později také spolupracoval. Bojoval proti pohanství a šířil křesťanskou víru mezi germány. V Holandsku se každý rok slaví Willibrordův den. Mnohde jsou ještě tzv. Willibrordovy studny, které poutníci vyhledávají a berou si z nich vodu proti kožním nemocem. V Echternachu se na svatodušní úterý koná "kropicí průvod, který existuje již od 15. století a při němž je Willibrord vzýván hlavně k uzdravení z padoucnice.

8. 11. Bohumír (Gottfried) z Amiems

biskup v Amiensu

narozen: kolem r. 1065 u Soissons, Francie

zemřel: 8. listopadu 1115 v Soissons

patron: proti otravě jedem, proti bouřce a požáru.

Byl synem šlechtických rodičů a výchovy se mu dostalo v klášteře. Sám už jako chlapec se toužil stát řeholníkem. Ve 25 letech se stal knězem, a po deseti letech ho proti jeho vůli zvolili biskupem v Amiens. Pěšky a v kajícím rouchu šel do biskupské rezidence, kde pokračoval ve svém asketickém způsobu života. Často jedl jen suchý chléb a vodu. Každý den si zval ke stolu 13 chudých (jako Pána Ježíše a apoštoly), kterým dával své jídlo podobně jako svatá Hedvika. Trpěl tím, jaký rozmařilý život vedou obyvatelé města a prorokoval jim brzký trest. Vskutku se zanedlouho nato strhla velká bouře a uhodil velký blesk. Celé město vzplanulo požárem a shořelo. Zůstal jen chrám, biskupský dům a několik chatek. Na čas se obyvatelstvo polepšilo, ale později zase upadlo do starých kolejí. Protože Gottfried kritizoval duchovní své diecéze pro příliš světský způsob života a vysoké hodnostáře například kvůli neslušnému oblečení, ve kterém přišli do chrámu, získal si mnoho nepřátel, dokonce ho chtěli otrávit vínem. On to ale vytušil, a dal nejdříve ochutnat svému psu kousek chleba, který namočil do toho vína a pes zemřel. Gottfried chtěl všeho nechat a proto se uchýlil do kláštera Grande - Chartreuse. Jeho nadřízení mu však nařídili, aby se vrátil a on je musel poslechnout. Za rok potom zemřel.

9. 11. Posvěcení Lateránské baziliky

Lateránská bazilika sv. Jana (San Giovanni in Laterano), které dnes také vzpomínáme, je katedrálním kostelem římského biskupa (papeže). Laterán daroval církvi v roce 326 Konstantin Veliký. Od 8. století sloužil jako hlavní papežská rezidence a od konce 16. století je letním sídlem. Bazilika byla původně zasvěcena ke cti Nejsvětějšího Vykupitele a začátkem 10. století ji dodatečně zasvětili dvěma Janům - Evangelistovi a Křtiteli (904). Výroční památka jejího posvěcení se rozšířila mimo Řím a roku 1570 byla zapsána do misálu Pia V. Tehdy se svátek nazýval Posvěcení arcibaziliky Nejsvětějšího Vykupitele. Nový římský kalendář přinesl změnu názvu na Posvěcení lateránské baziliky.

10. 11. Lev Veliký

papež, církevní učitel

narozen: kolem r. 400 v Toskáně, Itálie

zemřel: 10. listopadu 461 v Římě, Itálie

patron hudebníků, pěvců a varhaníků

Žil v 5. století a byl to jeden z nejvýznamnějších papežů, jediný kromě sv. Řehoře má příjmení Veliký. V roce 452 vpadli do Itálie Hunové a Lev I. vyšel naproti nim a setkal se s Attilou. Vystoupil proti němu s takovou důstojností a přesvědčivostí, že Attila sám upustil od zničení Říma. O tři roky později chtěli Řím vyplenit Vandalové, čemuž papež zabránit nedokázal. Na jeho osobní zásah však ušetřili životy římských občanů a město nezapálili, jak měli původně v úmyslu. Lev I. se stal v očích obyvatelstva velkým hrdinou a už za života ho uctívali jako světce. Jinak ještě před těmito událostmi dal do pořádku církevní hierarchii a vystupoval proti množství bludných učení, tím, že důsledně obhajoval to, že Ježíš byl zároveň člověk a zároveň Bůh, což dosud popírají například Svědkové Jehovovi.

11. 11. Martin

biskup

narozen: kolem r. 316 v Sabarii, Maďarsko

zemřel: 8. listopadu 397 v Candes u Tours, Francie

patron vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, rukavičkářů, kloboučníků, hlasatelů, hoteliérů, mlynářů, kartáčníků,bednářů, vinařů, pastýřů, hostinských, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, proti vyrážce, hadímu uštknutí a růži, za úrodu na polích.

Svatý Martin se již v deseti letech chtěl stát poustevníkem. Jeho otec, který byl vojákem, ho však umístil už v 15 letech v galské armádě. Pro svou spolehlivost a odvahu se Martin stal brzy důstojníkem. Když jel v mrazivém dni do vojenského tábora v Amiens, uviděl u brány polonahého žebráka. Martin neměl u sebe jídlo ani peníze a nevěděl, co by mu dal, tak vzal svůj důstojnický plášť a mečem ho rozpůlil na dvě poloviny, aby se žebrák alespoň zahřál. Příští noc spatřil Ježíše, oděného půlkou jeho pláště, jak mluví k andělům: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu“. Zanedlouho poté se nechal Martin pokřtít a odešel z armády. Podle jiné legendy daroval v kostele svou tuniku mrznoucímu muži, načež se nad Martinovou hlavou objevila zářící hřející koule. Martin se učil se od svatého Hilariona a jeho touhou bylo jít na misie ve své vlasti, bojovat mezi svými krajany proti pohanství a arianismu. Nejdříve obrátil svou matku. Zuřící ariánští biskupové ho však brzy nato vyhnali z vlasti a on se uchýlil na malý ostrůvek Gallinara (dnes je v soukromém vlastnictví) a žil zde dlouhá léta jako poustevník, tak jak si to přál v dětství. Podle legendy například vzkřísil mrtvé dítě nebo sklátil modlářský sloup. V roce 360 se vrátil Hilarion z vyhnanství a stal se biskupem v Poitiers. Povolal svého žáka zpět. Martin si 8 km od Poitiers vybudoval poustevnu, z níž se vyvinul klášter. Asi o deset let později ho klérus a lid zvolil za biskupa v Tours. Martin i v této vysoké funkci žil asketicky, místo do biskupského paláce se s několika mnichy nastěhoval před brány města do polorozpadlých dřevěných chatrčí. Horlivě hlásal evangelium hlavně ve venkovských oblastech, všude se staral o zlepšení poměrů. Změkčilý klér se od něho částečně odvrátil, ale prostí lidé ho měli rádi. Svatý Martin byl nazýván biskupem chudých a když zemřel, na jeho pohřbu 11. listopadu (zemřel 8. listopadu) se sešly davy lidí, mezi nimi asi 2000 mnichů.

12. 11. Josafat Kuncevič

arcibiskup, mučedník Obas

narozen: r. 1580 ve Vladimiru na Volyňsku (dnešní západní Ukrajina)

zemřel: 12. listopadu 1623 ve Vitebsku, Bělorusko

patron Ukrajiny; proti vraždě, proti pomluvám

Původně se jmenoval Jan a narodil v rodině ortodoxních protestantů. Jeho otec byl radním ve Vladimiru. Jan pracoval u bohatého bezdětného muže, který mu chtěl odkázat celý svůj majetek. V té době vznikla v Brestu rusínská unie, která se připojila ke katolické církvi s tím, že si zachovají svůj obřad. Jan vstoupil mezi uniaty a později do baziliánského kláštera ve Vilně, kde přijal jméno Josafat. V roce 1618 byl proti své vůli jmenován arcibiskupem v Polocku a v prvních třech letech se mu podařilo přivést tolik věřících k jednotě s Římem, že tím vzbudil mezi pravoslavnými nenávist a nazývali ho "lupičem duší". Roku 1631 projížděl Ukrajinou pravoslavný patriarcha z Jeruzaléma a ten začal na všechna místa, kde byli katoličtí biskupové, světit biskupy pravoslavné. Pro Polock vysvětil mnicha Meletije, který rozesílal na všechny strany posly s falešným tvrzením, že Josafat chce zrušit východní obřad a zavést latinský. Přitom bylo známo, že Josafat zná jen slovanské jazyky a že lpí na východním ritu, jenže se to považovalo za pokrytectví. Napětí stále vzrůstalo, protože se Meletijovi skutečně podařilo mnoho lidí od Josafata odvrátit. Nakonec byl Josafat ve svém domě ubit rozlícenými schizmatiky sekerou a mečem. Když na jeho obnažené mrtvole viděli drsnou kajícnickou košili, měli za to, že se spletli. Mysleli, že biskup chodí v samém hedvábí. Město Vitebsk, ve kterém se vražda stala, na to doplatilo. Přišlo o svá práva a výsady a král dal celou řadu lidí popravit.

13. 11. Anežka Česká

světice

narozena: r. 1211 v Praze, ČR

zemřela: 2. března 1282 v Praze, ČR

patronka Čech, nemocných, chudých a trpících

Anežka se narodila roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara (1155 - 1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Z důvodů sňatkových machinací, poslána na vychování se svou desetiletou sestrou Annou do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici. Již tehdy se pokusili o zasnoubení Anežky s polským knížetem Konrádem, synem Jindřicha Bradatého (1201 - 1238) a vévodkyně Hedviky (1174 - 1243). Avšak mladý nápadník tragicky zemřel a obě sestry se roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k remonstrátkám. Měla se zde naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů." Když bylo Anežce osm let, začal se její otec poprvé cílevědomě zabývat vdavkami své nejmladší. Usiloval o spojení s Hohenštaufy, a proto jí zaslíbil tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II. (1194 - 1250), Jindřichovi VII. Štaufskému, předpokládanému dědici císařského trůnu. Anežčino věno dosahovalo neobyčejné výše - třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy potenciální císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského (1198 - 1230). Avšak v roce 1224 začal Leopold, podporovaný kolínským arcibiskupem Engelbertem, intrikovat a obrátil pozornost Hohenštaufů k anglické princezně. Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Je však pravděpodobné, že šlo pouze o klamný manévr. Leopold dokonce docílil toho, že se patnáctiletý Jindřich otevřeně vyslovil tak, že „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Leopoldovou dcerou Markétou. Byla to právě ta Markéta, s níž o čtvrt století později uzavřel sňatek „král železný a zlatý“, Přemysl Otakar II. V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů, avšak dlouho na nového nápadníka čekat nemusela. Již následujícího roku přijelo do Prahy na námluvy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Anežčinu otci nešlo pouze o česko - anglické spojení, ale hlavně o posílení vlivu na císaře a na kurii. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil. Počátkem třicátých let o Anežku opět ucházel římský král Jindřich VII. Štaufský. Kupodivu mu vůbec nevadilo, že byl již řadu let ženat s Markétou Babenberskou, ani to, že českou princeznu před lety nevybíravě odmítl. Počínání Jindřicha, který byl všeobecně znám svým prostopášným životem, vyděsilo jeho otce, Fridricha II., a proto ho nejen usmířil s jeho manželkou, ale pro jistotu je oba odeslal na dalekou Sicílii. Jako poslední se o Anežku ucházel dokonce sám německý císař Fridrich II.. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, Přemysla Otakara I. by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr patrně přenechal sestře v rozhodování o její osobě naprostou volnost.

14. 11. Mikuláš Tavelič

mučedník OFM

narozen: ve 14. století v Dalmácii

zemřel: 14. listopadu 1391 v Jeruzalémě

Žil ve 14. století. Pocházel z Dalmácie a vstoupil už jako mladý muž do františkánského řádu. Přes deset let pak působil jako posel víry v Bosně, než odešel kolem r. 1385 do Jeruzaléma. Tam poznal Deodata a Petra z jižní Francie a Štěpána ze severní Itálie. Dne 11. listopadu 1391, o velkém mohamedánském svátku, chtěli čtyři misionáři kázat v Omarově mešitě v Jeruza1émě. Protože věděli, že tento záměr může být spojen s obtížemi, chtěli získat povolení u kádího města (mohamedánského soudce). Ten však byl úmyslem františkánů pobouřen a vyhnal je pod nejhoršími vyhrůžkami z domu. Rychle se v Jeruzalémě rozneslo, co mají Mikuláš Tavelič a jeho přátelé v úmyslu, rozšířilo se velké rozčilení, došlo ke srocení lidu. Jakmile se Mikuláš nebo jeho druhové ukázali v ulicích Jeruzaléma, byli násilně napadeni a zbiti. Nakonec došlo k zatčení čtyř řádových bratří. Uvrhli je do žaláře a odpírali jim několik dní potravu. Mučení ještě ztěžovalo vazbu. Když se však čtyři muži modlili ke Kristu stále vroucněji a utíkali se ke své křesťanské víře, byli nakonec odsouzeni k smrti. Všichni čtyři františkáni zemřeli 14. listopadu 1391 mečem. Po popravě spálili nenávistní mučitelé a kati čtyři mrtvoly křesťanů a popel rozptýlili do celého města Jeruzaléma.

15. 11. Albert Veliký

řeholník, biskup, církevní učitel OP

narozen: r. 1193 u Lauingenu, Bavorsko

zemřel: 15. listopadu 1280 v Kolíně, Severní Porýní – Vestfálsko

patron teologů a přírodovědců; studentů; horníků

Žil ve 13. století a pocházel ze švábského rytířského rodu. Po studiích v Padově vstoupil do dominikánského řádu. Vyučoval například v Kolíně nebo v Řezně. Chtěl učit na universitě v Paříži, kde byli profesory jmenováni Francouzi, ale Albert tuto národní výsadu jako první prorazil. Přednášel teologii a přitom pracoval na filozofické a vědecké encyklopedii. Vycházel z Aristotelových spisů. Albertovým žákem byl například Tomáš Akvinský. Když bylo Albertovi 60 let, převzal na papežův rozkaz řezenské biskupství. Raději by se ale byl věnoval své vědecké a filozofické práci. Albert Veliký - tak ho nazývali už jeho současníci - či také doctor universalis, proslul především jako přírodní badatel. Už v Itálii se mu příroda otevřela se všemi svými zázraky a záhadami a během času se obeznámil se všemi obory přírodních věd, medicínou, fyziologií, zoologií, botanikou, fyzikou, chemií, geologií, mineralogií, astronomií. Jeho velkou zásluhou je, že jako jeden z prvních využíval experimentu, i tím vstoupil do evropského myšlení; nezakládal své učení na autoritativní víře. Pokud jde o Aristotela, očistil jeho spisy od všeho, čím je zkreslili a různě deformovali Arabové, a postavil je do služeb teologie; všeho toho mohl plně využít Tomáš Akvinský. Kdo přehlíží Albertův život, ptá se bezděky, jak mohl jediný člověk při takovém pracovním přetížení a duševní námaze tohle všecko zvládnout.

16. 11. Marie Skotská

královna

narozena: kolem r. 1046 v Resce v Uhrách

zemřela: 16. listopadu 1093 v Edinburgu, Skotsko

patronka Skotska

Markéta byla dcera anglického prince Eduarda, žijícího ve vyhnanství na uherském dvoře, a uherské princezny. V deseti letech přišla do Anglie na dvůr svého prastrýce Eduarda Vyznavače, ale po ztracené bitvě u Hastingsu, která otevřela Vilému Dobyvateli cestu do Anglie, utekla do Skotska; tamější král Malcolm III. se stal roku 1070 jejím manželem. Z tohoto manželství se narodilo šest chlapců a tři děvčata; mezi nimi i svatý David a svatá Matylda. Mírná Markéta měla na drsného krále blahodárný vliv, který zemi prospěl; přinášela na dvůr kulturu, politický smysl, milosrdnou lásku, využívala svého postavení k tomu, aby utužila vztah mezi Skotskem a apoštolskou stolicí. Zemřela několik dní poté, co jí došla zpráva o krvavé smrti jejího manžela Malcolma a syna Eduarda ve válce proti anglickým Normanům.

17. 11. Alžběta Uherská

narozena: v roce 1207 na hradě Sárospataku, Maďarsko

zemřela: 17. listopadu 1231 v Marburgu

Narodila se jako dcera uherského krále Ondřeje II. a byla ve čtyřech letech zasnoubena Ludvíkovi, synu durynského lankraběte; vychována byla na hradě Wartburku pod vedením své budoucí tchyně Sofie. Kouzlo a cizokrajný temperament získaly dítěti brzy náklonnost rodiny i přátel; se snoubencem Ludvíkem, starším o sedm roků, ji spojovala srdečná láska. Když dorůstala, pozorovala ji Sofie s neklidem: Alžběta uprostřed nejživější hry najednou přestala z lásky k Bohu, jak říkala - a také její chování k lidem a dětem níže postaveným zaráželo; byla k nim dobrá, jako by byla s nimi spřízněna. U dvora váženého lankraběte budilo pohoršení i to, že milovala divokou jízdu na koni, zatímco se od ní očekávalo zdrženlivé chování šlechtické slečny. Ve čtrnácti letech se provdala za Ludvíka a jejich šťastné manželství trvalo šest let. Tehdy v církvi zářilo oslnivé světlo Františka z Assisi a Alžběta toužila prožívat františkánský ideál. V době, kdy Ludvík bojoval po boku císaře Fridricha II., věnovala se s láskou chudým a výchově svých tří dětí. Když její muž odjížděl na křížovou výpravu, doprovázela ho dva dny, nemohouc se od něho odloučit; tím větší rána pro ni, když pak přišla zpráva, že zemřel v Itálii na mor. Zvolala: "Ach Pane Bože, teď je pro mě celý svět mrtvý“! Odešla dobrovolně, potají z Wartburku a usadila se v Eisenachu; pozdější doba, která nemohla pochopit, že by mohla kněžna tíhnout celým srdcem k chudobě a ubohým tohoto světa, měla za to, že byla z hradu vyhnána. Žila ve františkánské chudobě, nalézajíc oporu v papeži Řehoři II., který jí ještě jako kardinál daroval plášť světce z Assisi. Svěřil ji péči a vedení Konráda z Marburgu; byl to vážný, svatou horlivostí prostoupený kněz, jenž sám žil také v chudobě a v přísné askezi, ale o jehož výchovném přístupu k Alžbětě lze mít pochybnosti: pro malé provinění ji bičoval, a kde v ní objevil nějaký přirozený sklon, snažil se ho udusit. Nakonec ale i jemu působilo starost, jak udržet její františkánský zápal v únosných mezích. Psal po její smrti papeži: "Prosila mě se slzami v očích, abych jí dovolil jít ode dveří ke dveřím a žebrat“. Ze svého vdovského jmění založila Alžběta v Marburgu špitál a sloužila tam jako ošetřovatelka v šedém oděvu dcery třetího řádu svatého Františka; brala na sebe práce, které nikdo nechtěl dělat. Zemřela po krátké nemoci; až do poslední chvíle zůstávala dětsky veselá a své družky ještě utěšovala.

18. 11. Posvěcení římských bazilik sv. Petra a Pavla

Nad hrobem sv. Petra ve Vatikáně a nad hrobem sv. Pavla při cestě do Ostie dal císař Konstantin Veliký postavit baziliky. Tyto baziliky ve 4. století posvětili papežové Silvestr I. a Siricius; výročí jejich posvěcení se slavilo v Římě už od 11. století společně 18. 11. Svatopetrská bazilika byla přestavována od poloviny 15. století a v dnešní podobě byla posvěcena dne 18. listopadu 1626. Bazilika sv. Pavla byla v roce 1853 zničena požárem, znovu postavena a 10. prosince 1854 posvěcena. Slavení památky jejich posvěcení rozšířené na celou církev je připomínkou významu těchto apoštolských knížat, podobně jako výročí posvěcení baziliky S. Maria Maggiore připomíná mateřské poslání Panny Marie.

19. 11. Mechtilda (Matylda) z Hackebornu

řeholnice, mystička Ocist

narozena: r. 1241 v Hackebornu, Sasko

zemřela: 19. listopadu 1299 v Helfě, Německo

Žila v cisterciáckém klášteře Helfta pod vedením své starší rodné sestry Gertrudy, která zde byla abatyší. Mechtilda se stala vedoucí klášterní školy v Helftě a byla oblíbená u spolusester pro své umělecké nadání a jemnocit. Mechtilda se stala proslulou svými zjeveními, které její sestry bez jejího vědomí začaly zapisovat a tak vznikla i známá kniha „Liber specialis gratiae - Kniha zvláštní milosti". Mechtilda byla jako kantorka spojena těsně s liturgií a duchovní vyprahlost se v jejím životě střídala s vnitřním pokojem a velkým klidem ducha, které stále nacházela v Srdci Ježíšově. Mechtilda zemřela jako podporovatelka úcty k Srdci Ježíšovu r. 1299 v Helftě.  

20. 11. Felix z Valois

kněz, zakladatel řádu OST

narozen: r. 1127 ve Valois, Francie

zemřel: r. 1212 v Paříži, Francie

Felix z Valois, jehož životopis obsahuje zvláště v prvních desetiletích jeho života některé nejistoty a je překryt legendami, vstoupil do historie jako spoluzakladatel řádu trinitářů. Spolu s Janem z Mathy založil Felix řád Nejsvětější Trojice koncem 12. století. Papež Inocenc III. udělil potvrzení. Podle podání přišel Felix na svět v roce 1127 ve Valois, v kraji blízko Paříže, jako syn vznešené šlechtické rodiny. Po svém vzdělání přijal Felix kněžské svěcení a uchýlil se do opuštěné samoty v blízkosti svého rodiště. Jeho přáním bylo žít život jako poustevník. Po několika letech se k Felixovi přidružil mladý doktor z Paříže. Byl to Jan z Mathy, který krátce předtím také přijal kněžské svěcení. Oba muži si od počátku dobře rozuměli a rozhodli se věnovat svůj další život velkému dílu lásky k bližnímu: založili řád k osvobozování křesťanských otroků, právě řád trinitářů. Po dlouhém požehnaném působení pro tuto řádovou myšlenku, která se rychle rozšířila mimo Francii, zemřel Felix z Valois v roce 1212 v Paříži.

21. 11. Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Kromě velkých svátků si během roku Marii připomínáme různými památkami: Panny Marie Lurdské 11. února, který se týká Mariina zjevení malé dívce Bernadettě ve francouzských Lurdech, dále Panny Marie, prostřednice všech milostí (8. května), Panny Marie Karmelské (16. července), Panny Marie růžencové (7. října) a svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě je jako poslední v roce 21. listopadu.

22. 11. Cecílie

mučednice

narozena: kolem r. 200 v Římě, Itálie

zemřela: 22. listopadu 230 v Římě

patronka chrámové hudby, hudebníků, výrobců hudebních nástrojů, pěvců, varhanářů a básníků

Historické zprávy o jejím životě jsou sporé. Jisté je pouze, že byla zbožnou zámožnou křesťankou, která svůj dům darovala církvi. Přesto byla zařazena do mešního kánonu. Podle legendy obrátila Cecilie v den svatby svého snoubence Valeriána, oba se zavázali slibem čistoty a posléze zemřeli mučednickou smrtí. Jelikož při zvucích svatební hudby zpívala prý Cecílie v duchu písně chvály Bohu, byla prohlášena koncem středověku za patronku hudebníků. Podle jiné verze stalo se to proto, že - jak je psáno v legendárním líčení jejího mučení - zatímco křičela bolestí, zpívala v srdci chvály Pánu. Když byl koncem 16. století otevřen její hrob, bylo tělo světice nalezeno ve zcela zachovaném stavu. Podle něj vytesal tehdy lombardský sochař Steffano Maderna mramorovou sochu ležící světice pro její kostel v Zátibeří, která je tak vlastně posmrtným portrétem této mladé a krásné Římanky, která svůj život zcela odevzdala Kristu. Pod jemným zřaseným rouchem jsou patrny něžné tvary štíhlého dívčího těla, zachycené sochařem s realistickou mistrností

23. 11. Klement I.

papež, mučedník

narozen: v 1. století v Římě, Itálie

zemřel: r. 101 v Římě (?), na Krymu

patron Sevilly, Aarhusu a Compiègne; Krymu; kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků, námořníků; proti dětským nemocem, dětí; proti vodnímu nebezpečí; při vichřici a bouřce

Původně byl pohanem a později se stal třetím nástupcem svatého Petra v Římě v letech 88.- 97. Zažil ještě apoštola Barnabáše a slyšel jeho kázání, nechal se od něj pokřtít a Barnabáš ho přivedl k Petrovi. Ten Klementa určil za svého nástupce. On to však nechtěl zpočátku přijmout a proto byli římskými biskupy zvoleni nejprve Linus a Anakletus.
Je možné, že byl také spolupracovníkem svatého Pavla, o kterém se mluví v listě Filipanům a členem císařské dynastie flaviovské. Zahynul prý za císaře Traiana v pověstných mramorových dolech v Chersonesu. Byl tam akutní nedostatek vody a dělníkům hrozila smrt žízní. Když Klement uviděl jehně, jak stále kopytem hrabe na jednom místě, vyhloubil tam otvor, ze kterého náhle vytryskl pramen. Zuřící císař ho za to dal s kotvou na krku svrhnout do moře. Klement I. napsal důležitý dopis, adresovaný korintské církvi, který se zachoval v rukopisu bible z pátého století. Prozrazuje důkladnou znalost Písma a zběhlost ve stoické filozofii. Klement si přál, aby zůstali papeži věrní i vzdálení křesťané. Přisuzuje se mu také série apokryfů, nazvaných Klementské apokryfy.

24. 11. Ondřej Dung-Lac a druhové

Historie katolického křesťanství ve Vietnamu se začíná psát na počátku 16. století. Tehdy zde působil františkánký misionář Alexandr de Rhodes. Od roku 1645, kdy byl otec de Rhodes vyhnán, docházelo k nepravidelným vlnám pronásledování. V mezičasech pokoje přicházejí do země misionáři z různých řádů a kongregací. V letech 1645–1886 bylo vydáno 53 protikřesťanských ediktů, jejichž následkem zemřelo mučednickou smrtí přibližně 13 000 věřících. Dne 19. června 1988 papež Jan Pavel II. kanonizoval 117 z nich. Bylo to 8 biskupů, 50 kněží a 59 laiků. Z těchto mučedníků jich 96 pocházelo z Vietnamu, 11 ze Španělska a 10 z Francie. Připomeňme si jména některých z nich:

biskupové:
Dominik Henares, Ignác Delgado Cebrián, Josef Maria Diaz Sanjurjo, Melchior García Sampredo Suarez, Jeorným Hermosilla, Valentin Berrio-Ochoa (dominikáni) a Štěpán Teodor Cuenot a Petr Rosa Ursula Borie (z Pařížské misijní společnosti)

kněží:
František Gil de Federich, Matouš Alonso Leciniana, Hyacint Castañeda, Vincenc Lê Quang Liêm, Vincenc Do Yen, Josef Fernandez, Dominik Nguyen Van Hanh, Petr Nguyen Van Tu, DOminik Tuóc, Tomáš Dinh Viet Du, Dominik Nguyen Van Xuyen, Josef Do Quang Hien, Dominik Trach, Dominik Mau, Josef Tuan, Petr Almato Ribera (dominikáni), Dominik Cam, Tomáš Khuong (dominikánští terciáři), František Isidor Gagelin, Josef Marchand, Jan Karel Cornay, František Jaccard, Jan-Ludvík Bonnard, Petr Francesco Néron, Teofan Vénard (z Pařížské misijní společnosti), Ondřej Dung Lac, Emanuel Nguyen Van Trié, Jan Dat, Petr Le Tuy, Petr Nguyen Bá Tuan, Bernard Vu Van Due, Jakub Do Mai Nam, Josef Dang Dinh Vien, Vincenc Nguyen Thé Diem, Petr Vo Dang Khoa, Petr Truong Van Thi, Pavel Pham Khac Khoan, Lukáš Vu Ba Loan, Pavel Nguyen Ngan, Josef Nguyen Din Nghi, Martin Ta Duc Thinh, Poetus Khanh, Filip Phan Van Minh, Vavřinec Nguyen Van Huong, Pavel Lé Bao Tinh, Pavel Lé Van Loc, Petr Doan Cong Quy, Petr Nguyen Van Luu, Jan Doan Trinh Hoan (kněží diecéze Tonchin)

vietnamští laici:
Tomáš Tran Van Thién, Emanuel Le Van Phung a dalších 57 mučedníků, z toho 10 dominikánských terciářů

25. 11. Kateřina Alexandrijská

mučednice

narozena: ve 3. století v Alexandrii, Egypt

zemřela: mezi r. 311-313

patronka kantonů Wallis a Sitten; města Fribourgu; univerzity v Paříži; dívek, panen, manželek; učitelů, studentů a žáků; teologů a filozofů; univerzit a knihoven; řečníků; nemocnic; všech povolání, která mají co dělat s kolem nebo nožem: kolařů, hrnčířů, mlynářů, přadlen, provazníků, lodníků, koželuhů, kadeřníků, soukeníků, knihtiskařů a obuvníků; švadlen; advokátů a notářů; při migréně a bolestech jazyka; k nalezení utonulých; polních plodin; pomocníků v nouzi

Byla velice moudrá a krásná. Znala velké množství děl pohanských filosofů, ovládala řečnické umění a mluvila několika jazyky. Mnozí boháči se ucházeli o její ruku, ale dívka prohlásila, že ji dá jen tomu, kdo ji převýší ve vědomostech, bohatství, kráse a moudrosti. Jednou ji její matka, která byla tajnou křesťankou, uprosila, aby se setkala s moudrým starcem, který žil v jeskyni nedaleko města. Ten jí řekl, že zná jinocha, který převyšuje její představy. Tu Kateřina zahořela touhou uvidět tohoto nebeského ženicha. Když se starcem loučila, dal jí ikonu Bohorodičky s dítětem. V noci se Kateřině zjevila ve snu Bohorodička se Synem. Ten odvrátil od Kateřiny hlavu a nedovolil jí vidět svou tvář, a to ani tehdy, když se ho Kateřina snažila obcházet z různých stran. Tu mu řekla Bohorodička: „Pohlédni, dítě, na svou služebnici Kateřinu, jaká je krásná a dobrá“. On jí odpověděl: „Nikoli, tato dívka je tak ošklivá, že na ni nemohu pohlédnout“. „Což není moudřejší než všichni filosofové a bohatstvím i rodem nepřevyšuje ostatní panny?“ „Ne, je nerozumná a ubohá. Nepohlédnu na ni do té doby, dokud se nevzdá své bezbožnosti“. Kateřina odešla v hlubokém smutku ke starci. Ten ji s láskou přijal a pokřtil. Po nějaké době se dívce opět zjevila ve snu Bohorodička s dítětem. To řeklo: „Nyní je mi již milá. Zamiloval jsem si ji a chci ji přijmout jako svoji nevěstu“. V roce 305 byl Maximian Daja povýšen od císaře Galeria na vladaře v Egyptě a Sýrii a následujícího roku se stal v těchto zemích spolucísařem. Tento muž nenáviděl křesťany a snažil se oživit hynoucí pohanskou modloslužbu. Křesťany, kteří se zdráhali obětovat modlám, dával mučit a vraždit. V roce 307 zavítal Maximian do Alexandrie a rozkázal tam konat hlučnou slavnost na počest bohů, na které měli být přítomni všichni obyvatelé města. Zúčastnili se jí z bázně i mnozí křesťané. Kateřinu to velmi rmoutilo. Jednoho dne se již nedokázala udržet, předstoupila před císaře a vytýkala mu nesmyslnost jeho jednání, nesmyslnost pronásledování křesťanů a dokazovala mu, že jen v Kristu je spása. Maximian byl její řečí zaražen, vzplanul hněvem, ale krása a výmluvnost dívky v něm utlumila vášeň. Pokynul jí, aby jej navštívila v paláci. Když tam Kateřina přišla, začala vyvracet modlářské báje tak důmyslně, že jí císař nebyl schopen oponovat. Propustil ji tedy a rozkázal, aby byla bezpečně střežena. Pak svolal velký počet pohanských kněží a mudrců k veřejné rozpravě s Kateřinou a slíbil velkou odměnu tomu, kdo dívku překoná v učenosti a odvrátí ji od křesťanské víry. Když Kateřina přišla, začali mudrci s nemalým sebevědomím před císařem řečnit. Jakmile skončili, zmátla je Kateřina otázkou, jak mohou dokázat, že to, co mluvili, je pravda. Mudrci oněměli a tu dívka vyvrátila pádnými důvody lichost jejich výroků, odhalila zpozdilost celého pohanství a dokazovala, že je jen jeden pravý Bůh a že jen jediná křesťanská víra obsahuje pravdu. Zklamaný vladař viděl, že Kateřina nad pohanskými mudrci zvítězila. Pokusil se ji tedy lichocením a sliby odvrátit od Krista. Dívka však zůstala pevná. Tehdy dal císař Kateřinu mučit. Několik hodin ji mrskali a pak ji odvedli do vězení, kde měla zemřít hladem a žízní. V noci navštívila Kateřinu ve vězení císařovna Justina s vojevůdcem Porfyriem, aby ji poznala a pomohla jí. Dívka rozmlouvala s císařovnou o Bohu a křesťanství. Během svého jedenáctidenního pobytu ve vězení získala Kateřina císařovnu i Porfyria pro víru v Krista. Když se císař dozvěděl, že Kateřina ještě žije, zavolal ji k sobě a dal ji opět mučit. Mučednice měla zemřít hrozným způsobem. Mučidly byla dvě kola proti sobě, opatřená hroty. Otáčením kolem odsouzence měl stroj jeho tělo roztrhat. Na toto zařízení byla dívka přivázána. Ale ve chvíli, kdy jej chtěl kat spustit, přetrhly se provazy, kterými byla Kateřina přivázána, stroj se rozjel a vrazil do přítomných diváků, některé z nich zabil, některé poranil a rozpadl se na kusy. Lid v úžasu začal volat: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Císařovna se snažila přemluvit manžela, aby Kateřině neubližoval a raději se vzdal marného zápasu s Bohem, který potvrzuje pravdu křesťanské víry takovými zázraky. Když pak vyznala, že sama věří v Krista, Maximián se rozzuřil a dal ji popravit mečem. Také Porfyrius a vojáci, kteří se obrátili s ním, zemřeli pro Krista mučednickou smrtí. Nakonec byla sťata i Kateřina. V 6. století byly hlava a levá ruka mučednice přeneseny do nově vybudovaného chrámu Sinajského kláštera, kde leží v nevelké mramorové kapli.

26. 11. Silvestr Guzzolini

zakladatel řádu Csilv

zemřel: 26. listopadu 1177 na Monte Fano u Fabriana, Itálie

Studoval zprvu právní vědy, pak však začal studium teologie a později se dal proti vůli otcově vysvětit na kněze. Sv. Silvestr, papež z počátku 4. stol., dal své jméno poslednímu prosincovému dni. Tento světec však není jediný zástupce tohoto jména v Římském martyrologiu, oficiálním seznamu světců. Roku 1177 se totiž v italském městě Osimo narodil Silvestr Guzzolini. Vystudoval na přání svého otce právo v Bologni, po dokončení studií odešel do Padovy, aby se tam věnoval teologii. S tím už jeho otec srozuměn nebyl a tvrdě se stavěl proti tomu, aby se Silvestr stal knězem. Vysvěcen byl proto až roku 1217, desátého roku po dokončení studií. Po svém vysvěcení byl jmenován kanovníkem katedrály v Osimě, kde úspěšně bránil práva kapituly proti místním šlechticům. Po deseti letech se rozhodl vzdát svého úřadu a odejít do samoty. Prý jej k tomu přivedlo zamyšlení nad jedním náhrobkem – „co jsem já, byl i on; co je on, budu i já“. V samotě se k němu připojili další přátelé, společně pak přijali řeholi sv. Benedikta. Tak vznikla benediktinská kongregace silvestrinů. Do své smrti 26. listopadu 1267 založil svatý Silvestr ještě 12 klášterů. Pokud by vám chyběly v blízkosti svátku sv. Silvestra Guzzoliniho oslavy konce roku, můžete vzít v úvahu, že v sobotu před 1. nedělí adventní končí rok liturgický. Občas dokonce připadá přímo na 26. listopadu. Přesně řečeno se tak stane osmapadesátkrát za čtyři sta let.

27. 11. Virgil

mnich, opat

narozen: 7. století, Irsko

zemřel: 27. listopadu 784, Salzburg

Svatý Virgilius (nebo též Vigilius) se narodil na počátku 7. století v Irsku. Byl nejprve mnichem, později také opatem v klášteře Achadh-bo-Cainningh, po čase odešel na území dnešní Francie. Franský král Pipin Krátký jej pověřil založením nové diecéze v Bavorsku a dnešním Rakousku. Stal se biskupem v Salzburgu a působil mezi korutanskými, štýrskými a panonskými Slovany. Důraz kladl zvláště na náboženské vzdělání a pomoc chudým. Zemřel v Salzburgu 27. listopadu 784 a byl  pohřben v salzburské katedrále, kterou sám založil. Čtyřicet let po jeho smrti zničil katedrálu požár. Při vykopávkách na spáleništi byly vyzdviženy jeho ostatky, které se staly předmětem úcty. Objevilo se i svědectví o řadě zázraků. Svatý Virgilius byl kanonizován roku 1233 a je uctíván jako patron Slovinska a „apoštol Korutan“.

28. 11. Mansuet (Miloslav)

V severní Africe, na území dnešní Lybie a Tuniska, položili své životy za vandalského pronásledování svatí mučedníci Papinianus z Vity a Mansuetus z Urusy, biskupové. Završili tak svůj slavný boj, upáleni na rozžhavených kovových plátech, protože hájili katolickou víru proti ariánskému králi Genserichovi. V té době také byli odsouzeni k vyhnanství svatí biskupové Urbanus z Djerby, Crescens z Bizacia, Habetdeus z Teudaly, Eustratius ze Sufes, Cresconius z Tripole, Vices ze Sabraty a Felix ze Sousse, za vlády Genserichova syna pak biskupové Hortulanus z Bennefy a Florentianus ze Mdily. Ti všichni dovršili svůj život jako vyznavači a svědkové víry.

29. 11. Saturnin

biskup

narozen: 3. století Řím, Itálie

zemřel: r. 250 Toulose, Francie

Papež Fabianus jej poslal na misie do galských provincií, na území dnešní Francie. Cestou se k němu v Nimes připojil svatý Honestus. Společně pak došli až do Pamplony na druhé straně Pyrenejí. Tam zemřel Honestus mučednickou smrtí a Saturnin se vrátil do Galie. Stal se prvním biskupem v Toulouse a hlásal křesťanství v dnešní jižní Francii. Roku 250 jej v Toulouse před hlavním chrámem římských bohů zastavila skupina pohanských kněží, kteří jej vyzvali, aby v tomto chrámě obětoval býka. Saturnin odmítl. Rozzuření kněží jej přivázali na šíji tohoto býka, které ho pak štvali z chrámu ven a po ulicích města. Svatý Saturnin toto hrubé zacházení nepřežil. Ostatky svatého Saturnina našly na jedné z městských ulic dvě zbožné ženy. Pohřbily je přímo na místě, kde je nalezly, aby tak zabránily jejich hanobení rozzuřeným davem. Ve čtvrtém století nechal biskup Hilarius nad mučedníkovým hrobem postavit chrám.

30. 11. Ondřej

apoštol, mučedník

narozen: kolem Kristova narození v Besaida, Galilea, Palestina

zemřel: 30. listopadu 60/62 v Patrasu, Řecko

patron Skotska, Ruska, Španělska a Řecka; Sicílie a Dolního Rakouska; Neapole, Ravenny, Brescie, Amalfi, Mantovy, Bordeaux, Brugge a Patrasu; rybářů a obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků, nosičů vody; proti dně, bolestem v krku, křečím, růži (Ondřejova nemoc); za dobrou svatbu 

Pocházel z Betsaidy v Galileji a se svým bratrem Šimonem, pozdějším apoštolem Petrem, se živili jako rybáři v Kafarnau u Genezaretského jezera. Ondřej se stal učedníkem Jana Křtitele a později prvním učedníkem Pána Ježíše. Přivedl svého bratra k Ježíšovi a ten jim řekl: Následujte mě a učiním z vás rybáře lidí.
Na svých misijních cestách prý dorazil až do Kurdistánu a Gruzie, jinak hlásal evangelium bez obtíží v Řecku. Za císaře Nera ho však místodržící Egeus nutil k obětování bohům. Ondřej to vytrvale odmítal a 30. listopadu podstoupil smrt na šikmém kříži, který se od té doby nazývá Ondřejovým křížem. Počínaje šestým stoletím byl den Ondřejovy smrti pro sedláky důležitým dnem pro předpovídání počasí. Dlouhou dobu platila Ondřejova noc také za noc věštby pro jakékoliv úmysly. Památkou svatého Ondřeje začíná nový církevní rok.