LEDEN

02.03.2010 23:05

 

1. 1. Matka Boží, Panna Maria

Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

2. 1. Řehoř Naziánský a Basil Veliký

biskup, učitel církve

narozen: kolem r. 330 v Azianzu, dnes Nenisi, Turecko

zemřel: r. 390 v Azianzu

patron básníků; dobré úrody

Řehoř se narodil poblíž Nazianzu. V roce 362 se stal knězem, a později biskupem. Vynikal učeností a výmluvností, nikdy však nepřestával toužit po životě v ústraní; byl spíše mužem samoty a rozjímání.

Basil Veliký

arcibiskup, učitel církve

narozen: kolem r. 330 v Cézareji, Turecko

zemřel: 1. ledna 379 v Cézareji

patron východního mnišství

Seznámil se s životem mnichů a poustevníků v Palestině, Egyptě a v Sýrii. Sjednotil a ukáznil soudobé mnišské stanovy; jeho řeholní pravidla se stala základem pro východní mnišský život. Přál si, aby mnišské komunity zůstávaly v živém kontaktu s okolním prostředím a spolupracovaly na jeho náboženském, kulturním i sociálním povznesení. Stal se knězem (364), a pak i biskupem (370) ve svém rodišti. Plně uplatňoval své organizátorské nadání, ať šlo o církev, liturgii, vzdělání kněží a mnichů, nebo o problémy sociální.

3. 1. Nejsvětější jméno Ježíš

Nejsvětější jméno Ježíš bylo uctíváno od počátku církve. Vlastním svátkem začalo být slaveno od 14. století. V Itálii a v Evropě propagoval k němu mimořádnou úctu svatý Bernardin Sienský se svými žáky od začátku 15. století a teprve v následujícím se stal i liturgickým svátkem. Pro celou církev byl zaveden r. 1721 a ve druhé polovině 20. století bylo jeho uvádění v našich kalendářích zrušeno. Katolické noviny uvedly jako důvod, že na Nový rok je v evangeliu zmínka o pojmenování dítěte tímto jménem. Nejsvětější jméno má však tak velký význam, že jeho svátek je v novém martyrologiu pro dnešní den na nejpřednějším místě. Za atribut možno považovat zkratku IHS, dříve vytlačovanou na hostiích, která znamená: „Ježíš, hříšných Spasitel“.

4. 1. Anděla z Folingna

zakladatelka, řeholnice OFM, mystička

narozena: r. 1248 ve Folignu, Itálie

zemřela: 4. ledna 1309 ve Folignu

Byla vdaná a měla několik dětí. V různých obtížích a v nouzi se utíkala k Františkovi z Assisi, rozhodla se, že se vzdá dosavadního způsobu života a plně se zasvětí Bohu. Stala se v létě 1291 františkánskou terciářkou a ve svém rodném městě založila společenství Třetího řádu. Až do své smrti dostávala kajícnice mnoho důkazů Boží milosti. Nemoci a bolesti snášela s velkou trpělivostí. Byla blahořečena r. 1693.

5. 1. Telesfor

papež

Byl Řek. Žil jako emerita, kajícím a samotářským životem. Za Hadriánova pronásledování přišel do Říma a stal se tam vlivným členem křesťanské obce, roku 125 byl zvolen nástupcem Sixta I. Jako 8. papež mimo jiné vydal nařízení o zachovávání postu před velikonocemi, do mše svaté zařadil pro některé dny zpěv "Glória" a zavedl tři mše svaté o svátku Narození Páně.

6. 1. Slavnost Zjevení Páně

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“. Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu“. Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit“. Když krále vyslechli, vydali se na cestu. Hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

Tři králové

patroni Kolína; cestujících, poutníků; kožešníků; proti nečasu

Tři bibličtí mágové - mudrci byli pohané, hvězdopravci a pravděpodobně pocházeli z Arábie. Také se nazývali králové, protože na Východě "vyšší věda nosila žezlo a korunu". Znalost postavení hvězd v kteroukoli dobu a jejich pohyb byla kdysi pro všechny lidi na souši i na moři nejspolehlivějším kompasem. Podle hvězd určovali denní čas a roční doby. Když hvězdáři pozorovali oblohu, často si připomínali dávné proroctví proroka Balaáma, že vyjde hvězda z pokolení Jákobova a povstane král z Izraele. Když se naplnil čas, objevil se na nebi zvláštní úkaz - nápadná, neobvykla hvězda. Mudrci v ní viděli znamení příchodu předpovězeného vykupitele. Zvědavost a především touha ověřit si onu domněnku a spatřit na vlastní oči novorozeného krále, je přivedla k rozhodnutí, že se vydají společně, ačkoli byl každý z jiné země, za touto jasně zářící hvězdou. Tito mužové (Kašpar, Melichar a Baltazar) byli povoláni prožít zjevení Páně), které se stalo "motorem" na jejich namáhavé cestě. Opustili orientální pohodlí a tichý klid svých paláců a pustili se cestami téměř neznámými přes velkou poušť. Nešli sami, vydali se s celým konvojem na velbloudech a koních se zásobami potravin a vody. Hvězda je vedla. Před Jeruzalémem se však náhle ztratila. S údivem hleděli Izraelité na neobvyklý průvod, který přicházel, jak se jim zdálo, z dalekých krajin. Cizinci byli štědří a nabízeli každému odměnu, aby jim poradil, kde najdou přislíbeného krále. Ale nikdo nevěděl. Jakmile se o tom doslechl Herodes, velice se znepokojil, cítil se ohrožený novým židovským králem, bál se o svůj trůn. Zavolal si proto zákoníky a učitele, aby se dozvěděl, co tomu říkají. Odpověděli mu veršem: "A ty Betléme, z tebe vyjde vévoda, který bude spravovat lid můj izraelský." Tehdy si Herodes umínil, že neznámé dítě co nejrychleji zahubí. Povolal si tajně mudrce a požádal je, aby mu sdělili, až se budou vracet, kde novorozeného krále našli, aby se mu mohl také poklonit. Mudrci vyjeli na další cestu a hvězda jim zářila nad hlavami. Zastavili se až u cíle - betlémské chudé chýše. Tři mudrci hledali krále světa a nalezli v nuzném příbytku dítě, na pohled jako každé jiné a přece nepochybovali. Složili před ně královské dary: zlato jako hold jeho královské důstojnosti, kadidlo, jímž uctili jeho božský původ a vonnou myrhu, jako symbol člověčenství, bolesti a utrpení. V chudičké chýši hluboká adorace bohu s nádherou Východu! Zpátky se tři králové vydali jinými cestami, protože je anděl ve snu varoval, že se Herodes chystá dítě zahubit. Tenkrát pochopili, proč jim nesvítila hvězda nad městem. Anděl se ukázal i Josefovi a přikázal mu, aby se ženou a dítětem odešel do Egypta, neboť Herodes ze strachu o svou moc ukládal chlapci o život. Svatý Josef uposlechl a ještě téže noci odešla rodina ze země. Tři králové nebyli oficiálně svatořečeni, ale úcta k nim je v církvi živá. Podle legendy nalezla jejich ostatky císařovna Helena, přivezla je do Konstantinopole a darovala je milánskému biskupovi. Když Barbarossa roku 1158 dobyl Milán, převezl ostatky Tří králů kolínský arcibiskup Reinald z Dasselu do Kolína nad Rýnem. 23. července byly uloženy do chrámového pokladu starého kostela sv. Petra Relikvie nebyly pouze cílem mnoha poutníků, ale byly považovány za státní symboly. Jeden z nejvýznamnějších zlatotepců tehdejší doby Mikuláš z Verdunu pro ně zhotovil skříňku z drahocenných materiálů. Relikviář má podobu baziliky, neboť nad dvěma schránkami je umístěna třetí. V horní části skříňky jsou pod jednoduchými oblouky trůnící apoštolové s modely měst, jež odkazují na biskupství, která založili. Přední štítová strana představuje Krista jako soudce obklopeného anděly. Pod ním se Tři králové blíží k Matce boží. Na protilehlé straně je Kristův křest jako odkaz na první zjevení Páně, které se původně slavilo ve stejný den jako svátek Tří králů. Od roku 1948 je drahocenný relikviář umístěn na mramorovém podstavci za hlavním oltářem skvostného kolínského dómu.

7. 1. Rajmund z Peñafortu

generální představený OP

narozen: kolem r. 1175 ve Villafranca di Panadés, Španělsko

zemřel: 6. ledna 1275 v Barceloně

patron Barcelony; učitelů církevního práva

Stal se profesorem církevního práva v Bologni, a později kanovníkem barcelonské katedrály. Na přání Petra Nolaska sestavil v roce 1222 stanovy pro nově zakládaný řád, jehož posláním bylo vykupovat křesťany z muslimského zajetí. Sám vstoupil k dominikánům a v letech 1238-1240 byl generálním představeným. Vyzval Tomáše Akvinského, aby napsal dílo "Summa contra gentiles". Na pokyn Řehoře IX. vydal sbírku papežských dekretů. Mezi jeho spisy vyniká příručka pro zpovědníky "Summa casuum". Zbytek života prožil v rodné Katalánii, kde se snažil navázat dialog s muslimy. Za svatého byl prohlášen v roce 1601.

8. 1. Severin z Norika

opat

narozen: kolem r. 410 v Orientě

zemřel: 8. ledna 482 ve Favianisu, Rakousko

patron Bavorska; vinařů, tkalců; zajatců; druhý patron linecké diecéze; ochránce vinné révy

Severinus se neúnavně staral až do konce života o chudé obyvatelstvo. Kromě toho byl vedoucím katolické menšiny, která žila mezi ariány. Znovu a znovu zprostředkovával mezi oběma tábory pokojné soužití. Do dějin se dostal Severin též jako zakladatel mnoha klášterů. Jeho ostatky byly přeneseny do Frattamaggiore u Neapole.

9. 1. Julián

jáhen

narozen: 4. století na ostrově Aigina, Řecko

zemřel: 4. století, Gozzano, Itálie

Svatý Julián se narodil v polovině 4. století na řeckém ostrově Aigina. Spolu se svým bratrem Juliem odešel na studia do Athén, kde si získal velikou oblibu u lidí. Bratr Julius byl vysvěcen na kněze, Julián na jáhna. Za sporů mezi katolickými křesťany a ariány odešli bratři z Řecka a působili v Podunají. Tam zakládali četné kostely a působili mezi věřícími – dnes bychom řekli jako lidoví misionáři. Po nástupu císaře Theodosia bylo bratřím umožněno, aby působili jako misionáři po celém území Římské říše. Rozhodli se pro Itálii a vydali se do Latia, Ligurie a Lombardie. Tam se také setkali se svým velkým současníkem, sv. Ambrožem Milánským. Julián se nakonec usadil v blízkosti Lago Maggiore, v dnešním Gozzanu, kde vybudoval kostel zasvěcený Panně Marii. Tam také roku 391 zemřel a byl pohřben. Po čase byly jeho ostatky přeneseny do nové baziliky, která mu byla zasvěcena.

10. 1. Agatho

papež

narozen: v 7. století na Sicílii, Itálie

zemřel: 1. ledna 681 v Římě, Itálie

Agathon vstoupil do benediktinského kláštera v Palermu. V již velmi pokročilém věku se stal papežem – nastoupil do úřadu v červnu roku 678. Jako papež řešil spor mezi arcibiskupy v Canterbury a Yorku, zasáhl také do jednání III. konstantinopolského synodu, který se zabýval sporem o monoteletismus. Tak stanoví evangelní a apoštolská víra i pravá tradice: když vyznáváme svatou a nerozdílnou Trojici, to jest Otce, Syna a Ducha Svatého, hlásáme, že je jednoho božství, jedné přirozenosti a podstaty či bytnosti, jedné přirozenosti vůle, síly, díla, vlády, vznešenosti, moci a slávy. Cokoli se pak říká o této Svaté Trojici, je třeba chápat v jedinosti, co se týče jedné přirozenosti tří soupodstatných osob; k čemuž nás vede správné chápání. Když tedy vyznáváme o jedné ze tří osob této Svaté Trojice, o Božím Synu, Slovu, a o vznešeném tajemství jeho vtělení, potvrzujeme podle evangelní tradice u našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista všechno dvojí, totiž tak, že hlásáme jeho dvojí přirozenost, totiž božskou a lidskou, jež jsou v něm podivuhodně a nerozdělitelně spojeny. A každá z jeho přirozeností má to, co jí přirozeně přísluší: božská vše, co je božské, a lidská vše, co je lidské, kromě hříchu… .                              

(z dopisu papeže Agathona byzantským vládcům, 27. března 680; DS 542–543)

Završení III. konstantinopolského koncilu se Agathon již nedožil; zemřel několik měsíců předtím, 10. ledna 681.

11. 1. Marie Elekta od Ježíše

karmelitka OCD

narozena: 28. ledna 1605 v Terni, Itálie

zemřela: 11. ledna 1663 v Praze, ČR

Na křtu dostala jméno Kateřina. V r. 1612 vstoupila do kláštera. Byla poslána do nového kláštera karmelitek ve Vídni u sv. Josefa, r. 1638 byla zvolena převorkou. Dne 1. září 1638 byla poslána do kláštera karmelitek v Praze, kde se brzy naučila česky. Často bývala nemocná, strádala horečkami a posléze hnisavý vřed na hlavě ji způsobil mnoho utrpení. Brzy po její smrti byla ctěna jako světice. Sestry proto žádaly, aby byl její hrob otevřen, což se také stalo 16. ledna 1666 a tělo bylo shlédnuto zachovalé. V r. 1667 posadily tělo cth. Elekty na židli a hlava, ač dříve svislá, zůstala v přímé poloze. Po zrušení kláštera bylo tělo přeneseno do Pohledu, r. 1792 do Prahy do kostela sv. Benedikta na Hradčanech. S informačním procesem bylo započato r. 1924.

12. 1. Probus

biskup

zemřel: r. 570

O svatém Probovi se dozvídáme ze zprávy sv. Řehoře Velikého. Ten píše, že když Probus, biskup v Rieti, umíral, požádal kněze Maxima a lékaře, aby pamatovali spíše na své vlastní zdraví a šli si odpočinout. Zůstal u něj jen jeden chlapec – dožil se ještě pontifikátu Řehoře Velikého – který vydal svědectví o jeho smrti ve společnosti mučedníků Iuvenala a Eleuteria. Podle těchto zpráv zemřel Probus roku 570. Jeho ostatky byly uloženy v katedrále v Rieti, poté co ji nechal papež Honorius III. roku 1225 rekonstruovat.

13. 1. Hilarius z Poiters

biskup, učitel církve

narozen: kolem r. 315 v Portiers, Francie

zemřel: 13. ledna 367 v Portiers

patron Poitiers, La Rochelle a Luçonu

Postavil se proti šířícímu se arianismu a císař ho poslal (356) na čtyři roky do vyhnanství do Malé Asie. Ve svých spisech vykládal Písmo svaté a hájil víru v Kristovo božství a Nejsvětější Trojici. Po svém návratu se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení nicejského sněmu.

14. 1. Sába Srbský

biskup

narozen: r. 1175

zemřel: r. 1235, Tărnovu, Bulharsko

Nejspíše bychom nenašli mnoho světců druhého křesťanského tisíciletí, které ctí katolická i ortodoxní církev. Jedním z nich je dnešní světec Sáva, syn srbského krále Štěpána I. V šestnácti letech vstoupil do kláštera na Athosu. Roku 1208 se vrátil do vlasti s dalšími spolubratry, kteří mu byli pomocníky v působení mezi prostým srbským lidem. Stal prvním srbským biskupem. Ačkoli stále toužil po klidném rozjímavém životě v osamění, byl až do posledních okamžiků svého života činný. I svou poutní cestu do Svaté země využil k tomu, aby zajistil dalším srbským poutníkům záchytné body, přístřeší a nocležiště.

15. 1. Pavel Poustevník (Thébský)

poustevník

narozen: kolem r. 228 v Egyptě

zemřel: kolem r. 341 v Egyptě

patron eremitů sv. Pavla (paulinů), košíkářů a výrobců rohoží

Pocházel ze vznešené rodiny, která přijala křesťanství. Za pronásledování, které v polovině 3. století inicioval císař Decius, odešel do pouště. Roku 251 císař Decius padl v boji s Góty a pronásledování ustalo, Pavel se však z pouště nevrátil. Nalezl zde nový svět, kterého si cenil nade všechno, co mu mohl poskytnout jeho předchozí život. Strávil zde dalších šedesát let a zemřel ve vysokém věku 113 let. Pavla Poustevníka navštívil v poušti svatý Antonín, později zvaný Veliký, zakladatel mnišství. Byl to právě on, koho Pavlův život v ústraní, jen ve společnosti s Bohem a se sebou samým, inspiroval natolik, že se rozhodl jej následovat a dát tak příklad i všem ostatním. Traduje se, že Pavel Poustevník je jedním z inspirátorů modlitby růžence; každý den si nabral do kapes tři sta kamínků, které pak při modlitbě postupně odkládal.

16. 1. Marcel I.

papež

narozen: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřel: 16. ledna 308

patron čeledínů

Zprávy o životě a působení papeže jsou velmi rozporné. Neexistují žádné jisté údaje. Říká se, že Marcel nově uspořádal duchovní správu a církevní organizaci v Římě. Později ho císař Maxentius poslal prý kvůli sporům do vyhnanství. Po své smrti snad 16. ledna 308 byl Marcel pochován v Římě na Priscillině pohřebišti, kde nalezlo poslední odpočinek mnoho mučedníků.

17. 1. Antonín Veliký

poustevník, otec mnichů

narozen: kolem r. 250 v Egyptě

zemřel: kolem r. 356 v Tabennísi, Egypt

patron rytířů, řezníků, pasáků vepřů, tkalců, cukrářů, hrobníků, košíkářů; ochránce domácích zvířat, vepřů; proti nemocem, moru, ohni, proti dobytčímu moru

O jeho životě se dochovaly četné zprávy. Narodil se bohatým křesťanským rodičům v egyptském městě Koma. O dvacet let později mu oba rodiče zemřeli a on převzal odpovědnost za mladší sestru i majetek. V kostele, kam pravidelně chodil na bohoslužby, uslyšel slova evangelia: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým. Uposlechl Ježíšovu výzvu, část majetku dal zbožným ženám, aby se postaraly o jeho sestru a zbytek daroval potřebným. Zprvu žil v odloučení poblíž Komy, záhy se však uchýlil do samoty Libyjské pouště. Tady si našel opuštěnou jeskyni, kde přežíval často o hladu a žízni. Dlouhé roky ho trápila různá pokušení. Jednou se mu prý zjevil ďábel v podobě černého mladíka. Když ho uviděl v této podobě, řekl mu: Už se tě neleknu, zjevil ses mi jako naprostý ubožák. Za poustevníkem Antonínem přicházeli nejen prostí lidé s prosbou o radu či pomoc. Navštěvovali ho kněží a biskupové, dopisoval si s císařem Konstantinen Velikým a jeho syny. Když se dozvěděl, že císař Maximinus dává vraždit křesťany, následoval mučedníky, aby podstoupil násilnou smrt a prý ho velmi rmoutilo, že mu to není dopřáno. Jeho příkladný život vedl mnohé k následování. Proto se svatý Antonín považuje za zakladatele odříkavého způsobu života o samotě a v rozjímání.

18. 1. Panna Maria, Matka jednoty křesťanů

Božské mateřství spojuje Pannu Marii s jejím Synem "a pro své zvláštní úkoly a milosti je také vnitřně spojena s církví" (II. vat. sněm, Konst. o církvi, č. 63). Už sv. Ambrož učil, že Bohorodička je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (Exp. in Luc. II, 7: PL 15, 1555). Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení.

19. 1. Márius a Marta a jejich synové

narozeni: začátkem 4. století, Persie

zemřeli: 4. století v Římě, Itálie

Marius a Marta pocházeli z Persie a na počátku 4. století odešli do Říma, aby tam vzdali úctu ostatkům mučedníků. S nimi odešli také jejich synové Audifax a Abakus. V Římě se připojili ke knězi Janovi a účastnili se s ním pohřbu desítek mučedníků u via Salaria – byly to oběti Dioclecianova pronásledování. Tato mimořádná událost nemohla ujít veřejné pozornosti; Marius, Marta a jejich synové byly záhy zatčeni a předvedeni před soud. Prefekt Flavianus je podle císařských ediktů vyslechl a vyzval k obětování státním božstvům. Odmítli. Byli proto odsouzeni k trestu smrti stětím. Marius a jeho synové byli popraveni u via Cornelia, Marta na místě zvaném „in Nympha“. Jejich ostatky pak pohřbila Římanka jménem Felicitas na svém pozemku v blízkosti via Cornelia. Když pronásledování pominulo, vyrostl na místě jejich mučednické smrti kostel, který se záhy stal cílem četných poutníků. „Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládeži, protože jste přemohli zlého ducha. Napsal jsem vám, děti, protože jste poznaly Otce. Napsal jsem vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha.“                                                                                      

                                    (1 Jan 2,12–14)

20. 1. Šebestián a Fabián

mučedník

narozen: ve 3. století v Miláně, Itálie

zemřel: 20. ledna 288 v Římě, Itálie

patron umírajících, železářů, hrnčířů, slévačů cínu, zahradníků, koželuhů, vojáků, válečných invalidů; ochránce studní, proti moru, proti nemocem dobytka

Přesnější údaj o jeho narození není znám. Narodil se v patricijské rodině. Podle legend již od dětství cítil touhu pomáhat křesťanům. V dospělosti vstoupil do armády. Později se za vlády císaře Dikleciána (284-305) stává člen císařské gardy – pretoriánů. Tohoto postavení využívá svatý Šebestián k pomoci křesťanům a také k tomu, že mnoho lidí obrátil na křesťanskou víru. Nakonec se císař dozvídá o Šebestiánově víře a bere to jako zradu. Šebestián je odsouzen k smrti. Má být prostřílen šípy. Po vykonání exekuce se lučištníci domnívají, že je mrtev a odchází. Šebestiánovo tělo se rozhodne pohřbít odvážná křesťanka svatá Irena. Zjišťuje však, že Šebestián není mrtev. Vezme ho tedy k sobě a Šebestián se s její pomocí uzdravuje. Přátele mu radí, aby opustil Řím a uprchl na venkov. Šebestián se ale rozhodne jít k císaři, aby ho přesvědčil svou záchranou o moci Boha křesťanů, a aby i císaře obrátil na víru. Místo obrácení ale císař nechává svatého Šebestiána utlouct kyji a jeho mrtvé tělo nechá vhodit do stoky, aby ho křesťané nenašli. Svatý Šebestián bývá někdy také označován jako světec „dvakrát umučený“. Podle legendy nalezla Šebestiánovo tělo sv. Lucina na základě zvláštního vidění, a nechala ho pochovat v katakombách 20. ledna 288. Nad katakombami, které dnes nesou Šebestiánovo jméno, nechal papež Damas roku 370 postavit kostel, který stojí dodnes. Svatý Šebestián je znázorňován jako mladík připoutaný ke kůlu, sloupu nebo stromu a probodán šípy. Svatý Šebestián patří mezi jednoho z nejvíce uctívaných světců v církvi a jeho svátek slavíme spolu se svátkem sv. Fabiána 20. ledna. 

Fabián

biskup, mučedníkzemřel: 20 ledna 250

Po smrti papeže Antera se konala volba nového biskupa římského. Fabián k ní přišel jako jeden z řady prostých křesťanů, který neměl žádné ambice ani šanci být zvolen. Podle legendy v průběhu volby vletěla do sálu holubice a usadila se na Fabiánově rameni. To bylo všeobecně přijato jako boží pokyn a Fabián byl neprodleně zvolen papežem. Ukázalo se, že tato volba nebyla nijak špatná, neboť svatý Fabián patří mezi nejvýznamnější papeže v raných dějinách církve. Připisuje se mu, že v Římě ustanovil sedm jáhnů, kteří měli pečovat o chudé, vdovy a sirotky a sedm podjáhnů, jejichž úkolem bylo pokračovat v práci započaté papežem Anterem, tj. shromažďovat svědectví o pronásledování křesťanů a křesťanských mučednících. Podle starověkého historika Eusebia Fabián pokřtil císaře Filipa Arabského, který se tak stal prvním křesťanským římským císařem. Tato zpráva z jiných zdrojů potvrzena není, ale je fakt, že v době panování císaře Filipa pronásledování křesťanů ustalo. Vyslal rovněž svatého Dionýsia a další věrozvěsty šířit křesťanskou víru do Galie, kde založili tehdy ještě malé, křesťanské komunity (Paříž, Tours, Arles, Narbonne, Toulouse, Clermont a Limoges). Kromě toho se ostře postavil proti herezi přicházející z africké církve, jejichž hlasatelem byl biskup Privatus z Lambaesy. Nechal převézt ostatky papeže svatého Ponciána ze Sardinie do Říma a pohřbít je v Callixtových katakombách. Fabián řídil církev po 14 let a byl umučen za císaře saře Decia, byl patrně sťat. Je pohřben v Callixtových katakombách. Jeho hrob z řeckým nápisem „Fabián, biskup a mučedník“ nalezl archeolog Rosi v roce 1850. 

21. 1. Anežka Římská

mučednice

narozena: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřela: r. 304 v Římě

patronka čistoty; panen; zahradníků; dětí

Životní příběh Anežčin platí za jedno z nejstarších vyprávění o svatých. Dokonce i Ambrož a Damas se odvolávají na ústní podání. Podle nich byla Anežka dcerou bohatých křesťanských rodičů v Římě. Pro svou neobyčejnou krásu dostala již ve dvanácti letech nabídku k sňatku od syna městského Sempronia. Odmítla nabídku i všechny další s poukazem, že už je zasnoubena s jiným. Když se chtěl mladík dovědět jméno snoubence, upadla Anežka do vytržení a vyprávěla mu o Ježíši Kristu. Po bezvýsledných námluvách se do toho vložil sám Sempronius, ale dostalo se mu rovněž odmítnutí. Rozzuřený městský prefekt dal pak odvést Anežku do nevěstince. Když tam chtěl syn, nemocný láskou, Anežku zneuctít, padl náhle k zemi mrtev. Legenda praví, že ho Anežka probudila modlitbou opět k životu. Nato předal Sempronius mladou křesťanku soudci. Ten ji chtěl dát upálit na hranici na Domiciánově stadiónu, dnešní Piazza Navona v Římě. Ale stal se div: plameny šlehaly kolem těla, ale nespálily ji. Tu poručil soudce vojákovi, aby vrazil dívce meč do krku. Byla pochována na římském hřbitově na Nomentanské silnici, kde dnes stojí S. Agnese fuori le mura. Také na Pizza Navona stojí kostel, zasvěcený této světici.

22. 1. Vincenc

prvomučedník Španělska

narozen: ve 3. století v Huesce, Španělsko

patron Zaragozy; vinařů, námořníků, pokrývačů, dřevorubců, výrobců cihel, hrnčířů, drvoštěpů

Stal se jáhnem a působil ve službách svatého Valeria, biskupa z Caesaraugusty (dnešní Zaragoza). Byl zatčen a uvězněn ve Valentii a podroben krutému mučení ve snaze donutit jej ke zřeknutí se Krista. Bylo mu nabízeno, že bude propuštěn, vhodí-li knihu Písma do ohně. Odmítl a byl krutě umučen.

23. 1. Ildefons

arcibiskup

narozen: kolem r. 606 ve Španělsku

zemřel: 23. ledna 667 v Toledu, Španělsko

Ildefons, velký ctitel Panny Marie a jeden z nejpůsobivějších představitelů španělské literatury své doby, byl od r. 657 do r. 667 arcibiskupem středošpanělské diecéze toledské. Dříve než byl zvolen k tomuto vysokému úřadu, působil jako opat kláštera sv. Kosmy a Damiána blízko Toleda. Podání vypravují, že byl žákem arcibiskupa Izidora ze Sevilly, pozdějšího církevního učitele.

24. 1. Františka Saleský

biskup, učitel církve, zakladatel řádu

narozen: 21. srpna 1567 v Savojsku, Francie

zemřel: 28. prosince 1622 v Lyonu, Francie

patron salesiánů; katolického tisku; spisovatelů; Ženevy, Annecy, Chambéry

František Saleský je spoluzakladatel řádu Navštívení Panny Marie, zvaného saleziánky. Studoval v Paříži a v Padově. Stal se doktorem práv a potom knězem. Pak bránil a šířil katolickou víru v kraji Chablais, kde kalvínci nenáviděli vše katolické. Čtyři léta působil uprostřed nepřátel a dlouho bez úspěchu, nakonec však obrátil 72 000 kalvínců. V roce 1602 byl jmenován biskupem v Ženevě. Láska k Bohu mu byla nástrojem, kterým přesvědčil své odpůrce i pronásledovatele. Napsal díla, která jsou řazena mezi základní náboženskou literaturu.

25. 1. Obrácení sv. Pavla, apoštola

Proč se vám to zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé? I já jsem se ovšem kdysi domníval, že musím podnikat všecko možné proti jménu Ježíše Nazaretského. A to jsem také v Jeruzalémě dělal. Vyžádal jsem si plnou moc od velekněží, mnoho křesťanů jsem dal zavřít do žaláře a souhlasil jsem s tím, když je zabíjeli. A často jsem se je pokoušel po všech synagógách trestáním přinutit k tomu, aby se Ježíšovi rouhali, a tak jsem bez mezí zuřil proti nim, že jsem je pronásledoval až i ve vzdálených městech. S takovým úmyslem jsem se také vydal na cestu do Damašku, s plnou mocí a se souhlasem velekněží. A na cestě – bylo to v poledne – jsem uviděl, králi, jak světlo z nebe nad slunce jasnější obklopilo mne i ty, kteří tu cestu konali se mnou. Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který na mě hebrejsky mluvil:
„Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Těžko ti bude kopat proti bodci“.
Já jsem se otázal: „Pane, kdo jsi? “ A Pán odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Ale vstaň, postav se na nohy! Neboť proto jsem se ti zjevil, abych z tebe udělal svého služebníka a svědka toho, co jsi viděl a co ti ještě ukážu. Zachráním tě před židovským lidem i před pohany, ke kterým tě posílám. Máš jim otevřít oči, aby se obrátili ze tmy ke světlu, z moci ďáblovy k Bohu. Tak dosáhnou vírou ve mne odpuštění hříchů a údělu mezi posvěcenými.“
Proto, králi Agrippo, nebránil jsem se poslechnout nebeské vidění.                          

                                                                            (Sk 26,8–19)

 

26. 1. Timotej a Titus

žáci apoštola Pavla, biskupové

narozeni: v 1. století

zemřeli: v 1. století

Timotej byl synem řeckého otce a židovské matky. Pocházel z Lystry v Malé Asii. Svatý Pavel ho získal pro křesťanskou víru při své první misionářské cestě. Při druhé cestě, ač ještě velmi mladý, se stává natrvalo Pavlovým spolupracovníkem a je s ním i při prvním uvěznění v Římě. Potom doprovází Pavla do Efesu a zůstává tam jako biskup. Při svém druhém uvěznění ho Pavel zve k sobě do Říma. V šesti Pavlových dopisech je uveden jako spoluodesílatel. Z poznámky v listu Židům (13,23) vyplývá, že byl také vězněn. Po Pavlově smrti se vrátil do Efesu a tam také zemřel.

Titus

Také Titus se narodil jako pohan. Po Pavlově boku se poprvé objevuje při cestě na apoštolský sněm do Jeruzaléma. Doprovázel Pavla a Barnabáše na apoštolský sněm do Jeruzaléma. Na své třetí apoštolské cestě ho Pavel poslal z Efesu do Korintu, aby tam jako schopný organizátor zavedl pořádek; krátce nato ho pověřil, aby tam organizoval sbírku pro chudé jeruzalémské křesťany. Po společném působení na Krétě zanechal ho tam Pavel jako biskupa. Zemřel ve věku 94 let.

27. 1. Anděla Mericiová

zakladatelka řádu OSU

narozena: 1. března 1474 v Desenzanu, Itálie

zemřela: 27. ledna 1540 v Brescii, Itálie

Zakladatelka řádu voršilek. Od r. 1516 žila Brescii nedaleko své domoviny a zcela se věnovala charitativní činnosti. Vstoupila do III. řádu sv. Františka a spolu s několika přítelkyněmi se starala o chudé a nemocné ve svém rodišti a později v Brescii. Několik jich bydlelo pohromadě, ale většinou zůstávaly ve svých rodinách bez řádového oděvu. Věnovaly se především výchově dívek z lidových vrstev. Za svatou byla prohlášena v roce 1807.

28. 1. Tomáše Akvinský

řeholník, učitel církve OP

narozen: kolem r. 1225 v Roccasecca, Itálie

zemřel: 7. března 1274 ve Fassanuova, Itálie

patron dominikánů; katolických vysokých škol; teologů; studentů; knihkupců, výrobců tužek; ochránce proti nepohodě

„Tento němý vůl jednou zařve tak, že to zazní v celém světě“, řekl jednou Albert Veliký o svém žáku Tomáši Akvitnském, když ho kdysi spolužák nazval pro jeho málomluvnost „němým volem“. Vstoupil do dějin jako jeden největší teolog a myslitel, množí říkají, že jako génius. Narodil se kolem roku 1225 jako syn hraběte Landolfa. Byl vychováván v montekasinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera a proto byl od rodných bratrů vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu. Velký teolog, který při vší své moudrosti zůstal vždy skromný a přátelský. Za svatého prohlásil Tomáše Akvitnského r. 1323 papež XII.

29. 1. Sulpicius

narozen: kolem r. 363

zemřel: r. 420

Narodil se v Akvitánii, pocházel z dobré rodiny a již jeho jméno naznačuje, že byl římského původu. Věnoval se nejprve disciplíně, kterou máme s antickým Římem nejspíše spojenou nejvíce: právu. Zjistil však, že jej tato profese nenaplňuje, a byl to právě svatý Martin, kdo jej po manželčině smrti nasměroval na duchovní dráhu. Sulpicius vstoupil do kláštera v Massilii (dnešním Marseille), stal se duchovním a byl zvolen biskupem v dnešním francouzském Bourges. Byl literárně činným, mezi jeho díla patří dvoudílná Kronika od stvoření světa až po závěr 4. století, dvě knihy Dialogů, řada listů a právě životopis svatého Martina – Vita Martini Turonensis. Právě díky tomuto dílu se svatý Martin stal jedním z nejpopulárnějších světců křesťanského Západu a prvním světcem-nemučedníkem, jehož úcta se všeobecně rozšířila. Svého přítele a rádce Martina přežil Sulpicius Severus o více než dvacet let; zemřel roku 420. Řehoř z Tours jej chválí pro moudrost, pastýřskou péči a horlivost.

30. 1. Martina

mučednice

narozena: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřela: ve 3. století v Římě, Itálie

O životě a smrti mučednice Martiny kolují legendy. Již v 7. století byla Martině zasvěcena v Římě oratoř. Papež Urban VIII. prohlásil r. 1634, že se nalezly její ostatky. Podání uvádí, že dal Urban potom vybudovat kostel sv. Lukáše a Martiny.

31. 1. Jan Bosko

zakladatel řádu SDB

narozen: 16. srpna 1815 v Becchi, Itálie

zemřel: 31. ledna 1888 v Turíně, Itálie

patron mládeže; duchovních správců mládeže; katolických nakladatelství

Jan Bosko, který vešel do dějin jako Don Bosko, platí za ideálního moderního kněze. Ve zprávách o jeho životě bývá označován jako apoštol mládeže, vynikající vychovatel 19. století a průkopník misijního hnutí. Úcta k synu chudých rolníků je od jeho smrti nepřerušená. Narodil se v Becchi u Turína v rodině chudých rolníků. V roce 1841 přijal kněžské svěcení, věnoval se opuštěným dětem z rozvrácených rodin a dělnické mládeži v Turíně. Pomáhal jim nacházet rovnováhu mezi povinností a svobodou. Jeho výchovný systém byl založen na předcházení chybám a životním omylům mladých lidí. Důsledně se vyhýbal nátlaku a hrozbám. Založil Oratoř svatého Františka Saleského, kde se konaly večerní přednášky; byl tam i učňovský domov, střední škola, odborné kurzy, pamatovalo se i na prázdninové tábory. Aby toto jeho dílo mohlo pokračovat, založil řeholní společnost salesiánů a stal se spoluzakladatelem kongregace sester Panny Marie Pomocnice. Zemřel v Turíně po naplněném životě, kde byl pochován v saleziánském kostele. Papež Pius XI. svatořečil velkého zakladatele řádu 1. dubna 1934.