KVĚTEN

12.05.2010 15:05

1. 5. Josef Dělník

snoubenec Panny Marie

Také 1. května vzpomíná katolická církev na Josefa, snoubence Panny Marie. Jeho hlavní svátek je ovšem 19. března. Papež Pius XII. zavedl 1. května 1955 svátek Josefa Dělníka pro celou církev. Důvodem bylo, aby 1. květen dostal křesťanské posvěcení a už nebyl příčinou nesvorností, nenávisti a násilí, ale aby se stal stále opakovaným pozváním moderní společnosti dokonat to, co ještě chybí sociálnímu míru.

2. 5. Atanáš Alexandrijský

patriarcha, církevní učitel

narozen: kolem r. 295 v Alexandrii, Egypt

zemřel: 2. května 373 v Alexandrii

patron proti bolestem hlavy

Pocházel z Alexandrie. Jako jáhen se účastnil nicejského koncilu a vytrvale hájil víru proti ariánským bludům. Stal se alexandrijským patriarchou a zažil mnohé násilí i vícekrát opakované vyhnanství. To využíval k písemnému vysvětlování a k šíření pravé víry. Ariáni všemožně usilovali o jeho sesazení a mnohokrát jej křivě obžalovali. Ve vyhnanství prožil přes 17 let ze 45 roků, v nichž byl patriarchou. Zemřel ve věku 78 let.

3. 5. Filip a Jakub

apoštolové, mučedníci

narozeni: 1. století, Palestina

zemřeli: 1. století

Filip: patron Lucemburska; Špýru, Sorrentu, Barabantu, Philippeville

Jakub: patron Fríska, oba společně: patroni Dieppe; kloboučníků, kramářů, valchářů, paštikářů, koželuhů, cukrářů

Filip a Jakub byli apoštoly Ježíše Krista. Hrob obou učedníků Páně se uctívá dodnes v apoštolském kostele v Římě (Dvanácti svatých apoštolů).

Filip byl povoláním rybář v Betsaidě na severním břehu Genezaretského jezera. Ježíš ho tam potkal, když byl na cestě do Galileje, a povolal ho za svého apoštola. Spolu se svým přítelem Ondřejem byl Filip jediný apoštol, který měl řecké jméno. Po Zmrtvýchvstání Páně hlásal Filip evangelium zprvu ve své vlasti a pak šel do Frýgie v Malé Asii, kde obrátil a pokřtil mnoho pohanů. O apoštolově konci života nejsou bezpečné údaje. Stará podání říkají, že byl zajat modlářskými kněžími, bičován přibit na kříž a ukamenován. Podle legendy se to stalo r. 81.

Jakub Mladší byl synem Alfea a Marie. U Židů požíval velké vážnosti a měl pro svůj cit spravedlnosti jméno „Spravedlivý“. S jistotou se traduje, že i Jakub byl povolán za apoštola od samotného Ježíše. Jinak není o jeho životě známo nic přesného. Už ve staré církvi byl ztotožňován Jakub Mladší s Jakubem, příbuzným Páně. O shodnosti nebo rozdílnosti se vyskytoval vždy znovu nesouhlas a diskuse. Dnes se kloníme více k domněnce, že jde o dvě různé osoby. Jakub Mladší zemřel prý rovněž jako mučedník.

4. 5. Florián

mučedník

narozen: ve 3. století v dnešním Zeiselmaueru u Vídně, Rakousko

zemřel: 4. května 304 (?) v Lorchu, Rakousko

patron Horního Rakouska; Bolongně a Krakova; kláštera sv. Floriána u Lince; proti nebezpečí ohně a vody; při suchu, při neúrodě polí; proti bouři; hasičů (Floriánovi učedníci); kominíků, sládků, bednářů, hrnčířů, kovářů, mydlářů, při spáleninách

Dle některých údajů se narodil v Cetii změněné ve Zeiselmauer (poději na St. Pőllten) u dnešní Vídně. Tenkrát ve III. stol. šlo o území Norika připojené k Římské říši. Tam také začínala jeho působnost. Florián se stal významným důstojníkem římské armády a prý i správcem provincie. Jeho sídlo bylo v jejím hlavním městě v Lauriacum (což je dnešní Enns v Rakousku). V Římě tehdy vládl Dioklecián, známý a krutý pronásledovatel křesťanů, k nimž Florián patřil. O jeho životě je plno legend a pověstí. Do Lorch mělo být nebo už bylo uvězněno asi 40 křesťanů. Florián je chtěl zachránit a skončil u soudu, kde neohroženě vyznal svou víru. Císařský náměstek Akvilín (Aquilinus) ho odsoudil k smrti. Tomu prý řekl: "Sloužíce u vojska klaněl jsem se Bohu skrytě. Poslechnu ve věcech vojenských, ale jako křesťan se nedám nikým přinutit, abych zapřel Krista a klaněl se mrtvým modlám". Legendární pojednání hovoří o jeho dvojím bičování, kterým se nepodařilo zlomit jeho věrnost ani oslabit jeho lásku. Proto mu pak prý ještě ze zad kleštěmi odtrhávali maso, někde se hovoří o stažení z kůže. Nakonec byl usmrcen tím způsobem, že mu k hrdlu byl uvázán těžký kámen, většinou se uvádí mlýnský, a byl shozen do řeky Emže, v níž se utopil. Dle legendy voda poponesla tělo ke skále, kde na ně upozornil orel. Uvádí se také, že tělo bylo nalezeno křesťankou Valerií, která se postarala o pohřeb na území svého statku. Později došlo k přenesení ostatků. Nad hrobem sv. Floriána u Lince postavili pasovští biskupové v 8.stol. kanonický klášter s kostelem sv. Floriána a pak byly kosterní ostatky mučedníka přeneseny do Říma a odtud je pro Krakov v r. 1183 dostal Kazimír II. s krakovským biskupem jako záštitu proti Rusům. Část ostatků z Polska získal také Karel IV. do chrámu sv. Víta v Praze. Části relikvií sv. Floriána se nacházejí i v jiných našich městech, např. v Olomouci u sv. Václava a v Havlíčkově Brodě. V kryptě klášterního kostela sv. Floriána u Lince je snad dosud vystaven mlýnský kámen vytažený z Ennsu jako relikvie. Jak se stával i patronem našich měst, jeho obraz se objevoval i na obecních pečetích, na věžích i branách měst, na zvoničkách i na hospodářských objektech. Zvlášť na Hané ho z věží vzývali i hlásní. K prvním jeho atributům patří palma a meč, pak se přidávaly další: kříž na prsou a praporec. Nakonec se nejčastějším ztvárněním stal římský voják s korouhví v ruce, jak z nádoby v druhé ruce hasí hořící dům, hrad nebo kostel. Legendární pojednání směřující k hasičství je prý ale výsledkem pozdních legend, např. že modlitbou v mládí zachránil hořící dům. První nádoby v jeho ruce prý měly obsahovat vodu života, která má hasit vyprahlost a zlo. Patronem hasičů a ochráncem proti požárům se stal zřejmě prý až po 15. stol., samozřejmě nejspíš v souvislosti s tím, že vodou, v níž byl utopen, se hasí oheň. Jedno z pořekadel uváděných ve spojení s úctou sv. Floriána, zní: "Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián". Z toho plyne, že jeho přímluva může hasit i oheň zloby a nenávisti. Nezapomínejme, že toto hašení je neméně potřebné jako hašení požárů. A láskou se uhasí i oheň zloby.

5. 5. Godehard z Hildesheimu

biskup OSB

narozen: r. 960 v Reichersdorfu, Bavorsko

zemřel: 5. května 1038 v Hildesheimu, Dolní Sasko, Německo

patron hildesheimského biskupství; proti dně, revmatismu, dětským nemocem, těžkému porodu; proti blesku a kroupám; zedníků

Pocházel z Dolních Bavor. V r. 990 se stal benediktinem niederaltaichského kláštera. V něm byl později zvolen opatem a důsledně dbal o dodržování pravidel sv. Benedikta. Pod jeho vedením vzkvétaly ctnosti, věda i umění. Byl povolán i do jiných klášterů, kde bylo třeba utužit kázeň. Stal se hildesheimským biskupem a horlivě se staral o výchovu a vzdělání mládeže. Pro chudé a nemocné vystavěl velký ústav, budoval kláštery, zřizoval školy. S velkou horlivostí pracoval až do vysokého stáří. Biskup Godehrad zemřel ve věku 78 let. Byl pochován v hildesheimském dómě. Schránka s jeho ostatky v dómském chrámovém pokladu v Hildesheimu se přičítá Rogerovi z Helmarshausenu (12. stol.). Ke svatořečení papežem Inocencem II. došlo v r. 1131. Godehard byl první světec Bavorska, který byl oficiálně kanonizován.

6. 5. Jan Sarkander

kněz, mučedník

narozen: 20. prosince 1576 ve Skočově, Slezsko

zemřel: 17. března 1620 v Olomouci, ČR

patron zpovědního tajemství

Jan Sarkander se narodil v katolické rodině. Studoval v Olomouci, Praze a Štýrském Hradci. Dochovala se manželská smlouva s Annou Plachetskou, není však jisté, zda došlo k uzavření manželství. Později se rozhodl pro duchovní stav. Roku 1609 přijal svátost kněžství. Po působení v Charvátech, na hradě Broumově a ve Zdounkách se stal 15. května 1616 nástupcem vystěhovaného evangelického faráře v Holešově. Zároveň se stává také Lobkovicovým důvěrníkem a zpovědníkem. V roce 1619 vypuklo povstání proti císaři Ferdinandu II., které zachvátilo nejen Čechy, ale i Moravu. V této nebezpečné době zůstal Jan Sarkander věrný svému úřadu a neopustil svěřené farníky, i když mnozí ze strachu přebíhali k vítězům (evangelíkům), aby si zachránili statky a postavení. Povstalci si zvolili za svého krále kalvínského kurfiřta Friedricha Falckého, který dal vyplenit svatovítskou katedrálu a udělal s ní kalvínskou modlitebnu. Na Moravě si podobně počínal Václav Bítovský, který vyplenil Hostýn a dal potupně spálit uctívaný obraz Panny Marie. Mezitím vtrhla na Moravu z Polska kozácká jízda, jejíž cílem bylo zakročit proti evangelické vojenské moci a která za sebou zanechávala spoušť. Když se však přiblížila k Holešovu, vyšel jim vstříc průvod zpívající Salve Regina, vedený Janem Sarkandrem, který nesl monstranci. Kozáci se ke zpěvu posléze přidali a město ušetřili. Tato zpráva se brzo roznesla a Jan Sarkander se ocitl v podezření, že buď on, nebo jeho pán, jehož byl důvěrníkem, měli podíl na pozvání kozáků. Na základě tohoto podezření byl zatčen a čtyřikrát vyslýchán útrpným právem. Bylo od něj požadováno vyzrazení zpovědního tajemství, to však přes kruté mučení neprozradil. Ještě celý měsíc umíral ve vězeňské cele. I v utrpení a v nevýslovných bolestech se modlil breviář. Když už nebyl schopen obracet listy, otáčel je jazykem a podle svědectví přátel si zachoval vnitřní radost a pokoj. Zemřel před půlnocí dne 17. března 1620. Jeho tělo zahalené do červené látky na znamení mučednictví, bylo uloženo v mariánském kostele v Předhradí do kaple sv. Vavřince a odtud je r. 1860 přenesli do katedrály sv. Václava v Olomouci. Byl ctěn již záhy po své smrti pro svou věrnost ve víře, a to nejen u nás, ale i v Polsku a dokonce i ve Francii. Dne 15. září 1859 byl blahořečen papežem Piem IX., svatořečen 21. května 1995 papežem Janem Pavlem II.

7. 5. Jan z Beverly

biskup OSB

narozen: kolem r. 650 v Harphamu, Anglie

zemřel: 7. května 721 v Beverly, Anglie

Jan z Beverly byl jmenován r. 705 biskupem v Yorku, když předtím zastával úřad biskupa v Hexhamu. Muž církve se staral neúnavně o své biskupství a vykonal mnoho dobrého. V Beverly založil benediktinský klášter, do něhož se uchýlil r. 717, když na vlastní žádost odstoupil ze svého biskupského úřadu. V klášterním kostele byl pochován Jan po své smrti 7. května 721.

8. 5. Panna Maria, Prostřednice všech milostí

Nauku o Panně Marii jako Prostřednici všech milostí nalézáme v Božím slově psaném i tradovaném, je vyučována učitelským úřadem církve, přítomna v životech mnoha světců a Boží vůle je, abychom všechny výsady získávali skrze Marii, jíž jsme byli Božím Synem z kříže dáni za děti. Památka Panny Marie, Prostřednice všech milostí se začala slavit v roce 1921 v Belgii a pak se rozšířila. Papež Benedikt XV. již tři roky předtím potvrdil důvod, proč je Panna Maria Prostřednicí všech milostí, "protože trpěla a téměř zemřela se svým trpícím a umírajícím Synem". Dále pak povolil řádům na celém světě, které o to spolu s Belgií požádaly, slavit liturgicky památku Prostřednice všech milostí. První přípis kongregace pro obřady je z r. 1921. Pozdější schválení, týkající se mše sv. k Prostřednici všech milostí, pochází od Kongregace pro kult a svátosti z roku 1971.

9. 5. Hermus

učedník apoštola Pavla

narozen: 1. století

Svatý Pavel se o něm zmiňuje v listu Římanům (Ř 16,14): "Dále pozdravujte Ampliáta, Urbana, Stachyna a Apella. Také všechny od Aristobulů a Narcisů, Herodiona, Tryfainu, Tryfosu a Persidu. A ovšem Rufa a jeho matku - měla mě jako vlastního. A ještě Asynkrita, Flegonta, Herma, Patrobu, Hermeu a ostatní tamější bratry, Filologa, Julii, Nerea a jeho sestru, Olympa a všechny křesťany u nich. Pozdravte je ode mne bratrským polibkem. Taky ode všech křesťanských sborů a skupin vyřizuji pozdravy." Hermas je zřejmým autorem stále uznávané knihy "Pastor" neboli Pastýř, s věroučným, pastoračním a asketickým obsahem. Pojednává v ní o víře, o Církvi, o křesťanských ctnostech. Co psal, o tom dříve rozjímal a psal proto, aby o psaném bylo rozjímáno a bylo to přijato do života. Považujme Hermasův svátek za výzvu k zamyšlení se nad křesťanskými ctnostmi, které mají sílu změnit svět, kdybychom je vlastnili my, "křesťané". Jistě mezi ně patří pokora, smířlivost, statečné vyznávání víry, důvěra v Boha.

10. 5. Izidor z Madridu

rolník

narozen: kolem r. 1070 v Madridu

zemřel: zemřel 15. května 1130 v Madridu

patron Madridu; farmářů, zemědělců, pracovníků v zemědělství, pracujících na poli, dělníků, skotu, za déšť, proti suchu, za dobrou úrodu, manželů, proti a při smrti dětí, Madridu, Národní konference venkovského života v USA, zemědělských družstev

Narodil se roku 1082 (podle jiných verzí 1070 nebo 1080) u Madridu ve Španělsku chudým a zbožným rodičům. Musel jim pomáhat na poli, takže se nikdy nenaučil číst ani psát. Zato byl zbožný a měl dobré srdce. Když vyrostl, pracoval jako oráč u bohatého měšťana Jana Vergase. Práci začínal i končil modlitbou a i během dne si často vzpomněl na Boha střelnými modlitbami. Oženil se s blahoslavenou Marií Toribiovou (de la Cabeza), která mu ve všem pomáhala. Jejich manželství bylo příkladem jednoty a lásky. Měli syna Illána, který spadl do studny a zemřel, ale po modlitbě svého otce opět obživl. Podle jiné verze chlapec zemřel; jeho rodiče brali jako vůli boží, že nemají mít děti, a žili po zbytek života zdrženlivě, poctivě pracovali a snažili se žít dobrým životem. Izidor měl velkou lásku k Eucharistii a proto chodil každé ráno na mši. Potom si pilně plnil své práce na dvoře i na poli. Někteří zlomyslní čeledínové ho neměli rádi, protože byl jiný než oni a nelákaly ho jejich zábavy. Obvinili Izidora u hospodáře, že chodí kvůli mši pozdě do práce a že si často dělá přestávky na modlitbu. Izidor se bránil slovy :"Já jen dělám vše pro to, abych následoval svého Pána. Je pravda, že chodím brzy ráno na mši, ale svou práci jsem nikdy nezanedbal. Pokud by na těchto polích byla úroda menší než u sousedů, nahradím všechnu škodu". Hospodář se jednou šel sám přesvědčit, jestli Isidor přichází na pole pozdě. Isidor byl jako vždy na mši a opravdu přijel se svým pluhem později než ostatní. Hospodář mu chtěl vynadat, ale spatřil vedle něj dva anděly v bílém rouchu, kteří mu pomáhali orat. Od té doby měl k Isidorovi úctu, zvlášť když se po žních ukázalo, že úroda byla nakonec ještě větší, než u sousedů. Isidor se snažil prospívat každému, kdo to potřeboval. Když zjistil, že na jednom místě u Madridu mají nedostatek vody, sám šel a několik měsíců tam ve svém volném čase kopal studnu, aby měli pocestní kde se občerstvit. Byl plný lásky k lidem, zvlášť k dětem, nemohoucím, trpícím a hladovějícím, nikdo od něj nikdy neodešel s prázdnou. Isidorův život byl provázen mnoha zázraky. Zemřel r. 1172 v 90 letech (podle jiných verzí 15. května 1130 v 60 letech) a u jeho hrobu v San Andrés došlo k dalším více než 400 podivuhodným zázrakům a náhlým uzdravením. O čtyřicet let později, r. 1212, byl na základě božího zjevení otevřen hrob a zde bylo Izidorovo tělo i s oblečením nalezeno neporušené a bylo ve slavnostním průvodu přeneseno do kostela sv. Ondřeje. Od té doby je sv. Izidor patronem Madridu. Roku 1622 byl prohlášen za svatého, když k tomu vybídl sám král Filip III., který připisoval své uzdravení Izidorově přímluvě.

11. 5. Ignác z Láconi

řeholník, mystik OFMCap

narozen: 17. prosince 1701 v Láconi na Sardinii Itálie

zemřel: 11. května 1781 v Cágliari na Sardínii

patron budoucích matek

Původní Ignácovo jméno bylo Vincenc Peis. V dětství pásl ovce a další dobytek. Jednou těžce onemocněl a udělal slib, že jestli se uzdraví, vstoupí do kláštera. Za delší dobu se uzdravil a na slib pozapomněl. Avšak pád z koně mu slib připomněl, a tentokrát ho již neodkládal. Pád otřásl jeho vědomím a brzy nato odešel do kapucínského kláštera v Buoncammino u Cágliari. Tam složil sliby jako laický bratr Ignác. V klášteře byl prý nejdříve krejčím. Vynikal pokorou, láskou a dalšími ctnostmi, pro které byl vybrán jako prosebník a sběrač almužen. Almužny byly jeho starostí po 45 let. Od r. 1736 putoval každý den a za každého počasí, aby vyprošoval milodary. Na druhou stranu pomáhal chudákům, zejména dětem a nemocným. Při svém poslání začal vidět do lidských srdcí a radit i v bezvýchodných situacích. Poznával věci skryté, dokázal předvídat a léčit nemocné. Podle legendy se nikdy nestavoval u nemilosrdného lichváře, až ho k jedné návštěvě přemluvil pečovatel o chudé. Tehdy se ukázalo, že sice dostal pytel potravin, ale když ho otevřeli, kapala z obsahu krev. Tím snad mělo být poukázáno na to, že jen poctivé je požehnané a to, na čem lpí nějakým způsobem "krev" druhých a je neoprávněně získané, nehodí se k darům. Je-li obsah legendy pravdivý, nemilosrdný lichvář mohl být schopen dávat jen proto, aby se pak pyšnil dobrotivostí. Takové dary se Bohu nelíbí a proto se nelíbily ani Ignáci. Bohu se líbí dary podle toho s jakou láskou jsou dávány, nikoli podle velikosti. Proto "chudá vdova dala víc než všichni ostatní" (Lk 21,3). Některé zprávy popisují Ignáce jako středně vysokého, vzpřímeného, s šedivými vlasy, důstojným chováním, něžného, jemného a pečlivého mnicha. Někde se uvádí, že ke konci života onemocněl a oslepl. Když zemřel, přicházelo k jeho rakvi po tři dny nespočetné množství lidí. Piem XII. byl v r. 1940 blahořečen a r. 1951 kanonizován.

12. 5. Pankrác, Nereus a Achileus

Pankrác

mučedník

narozen: okolo r. 290 ve Frýgii, Malá Asie

zemřel: 12. května 304 v Římě, Itálie

patron prvokominikantů; dětí (Francie); mladých rostlin a květů; proti bolestem hlavy a křečím; proti křivé přísaze; „ledový světec“

V dětství osiřel a ujal se ho otcův bratr Dionysius. V Římě prý měl Pankrác nějaké dědictví, protože rodiče odtud pocházeli, a strýc předpokládal, že mu tam zajistí i lepší vzdělání. Ubytování našli údajně na Coeliu, jednom z římských vrchů a v sousedství místa, kde se scházeli křesťané s papežem Marcelinem. Oba projevili zájem zjistit více o náboženství, které vychovává velmi dobré lidi a přitom je krutě stíháno. Této příležitosti se jim dostalo. Sám papež je prý seznámil s vírou v Krista, připravil na křest a tuto svátost jim udělil. Dionysius brzy zemřel a Pankrác se snažil svým zděděným majetkem křesťanům pomáhat, zvláště těm trpícím. Pak jako křesťan i on byl zatčen a předveden k soudu. Traduje se podání, že jeho výslechu se účastnil císař osobně, dle předpisu mu byli nezletilí provinilci představováni. Císař měl zájem na změně Pankrácova přesvědčení, poukazoval na bláhovost nechat se svést křesťany, jejichž náboženství bude brzy zlikvidováno. Asi čtrnáctiletý Pankrác prý odpověděl: "Stal jsem se křesťanem z přesvědčení a zůstanu křesťanem až do smrti." Za odhodlanou odpověď tohoto znění císař nařídil stětí. Pohané žasli nad odvahou mladíka a prý říkali: "Hle i děti opovrhují bohy." Síla jeho přesvědčení je vybízela k úvaze o důvodech jeho víry. Pankrácův život skončil poblíž Aureliovy silnice kolem r. 304. Jeho tělo zbožná paní Oktavilla tajně pohřbila asi na svém blízkém statku. Papež Symmachus kolem r. 500 nechal nad jeho hrobem postavit basiliku. K hrobu sv. Pankráce se váže legenda o křivopřísežníkovi, který u jeho hrobu přísahal a jemuž nejdříve ochrnula pravice a pak prý zemřel. Skutečností je, že Pankrác je uváděn jako ochránce zachování přísahy a přísahy v chrámu nad jeho hrobem jsou brány za obzvlášť posvátné. V Římě se také stalo zvykem, že novokřtěnci na Bílou sobotu odkládali své bílé šaty na jeho hrob a křestním slibem se veřejně hlásili ke Kristu. V Itálii začal být Pankrác uctíván jako patron mládeže a tato úcta se rozšířila i po Evropě. Ponejvíce je ale na něj upozorňováno jako na "ledového muže".

Nereus a Achileus

mučedníci

narozeni: ve 3. století (?)

zemřeli: okolo r. 304 v Římě, Itálie

Nereus a Achilleus byli pravděpodobně vojáky v Římě ve vojsku císaře Diokleciána, krutého pronásledovatele křesťanů. Když oba přestoupili odvážně ke křesťanství, byli i oni zavražděni. Jeronýmovo martyrologium se zmiňuje o uctívání obou mučedníků už v 5. století. Jejich hrob byl prý v Domiciliných katakombách, kde byl vybudován ve 4. století kostel k jejich poctě; byl tehdy nazýván „titulus fasciolae“. Jejich ostatky jsou dodnes společně s Domicilinými pod hlavním oltářem tohoto kostela, který se nyní jmenuje kostel sv. Nerea a Achillea.

13. 5. Ondřej Hubert Fournet

zakladatel řádu

narozen: 6. prosince 1752 v Maillé, Francie

zemřel: 13. května 1834 v Poitiers, Francie

Po mnoha obtížích v dětství a mládí – z koleje utekl, ve studiu neměl úspěch – poznal Ondřej, že je povolán ke kněžství. Stal se kaplanem a brzy nato farářem ve svém rodišti Maillé. Avšak stále ještě se choval kněz více jako pán uhlazené společnosti než jako služebních Boží. Obrat v životě Ondřeje přišel, když odepřel žebrákovi almužnu a ten mu dal pokornou odpověď. Tu poznal kněz náhle, jak prázdný byl dosud jeho život. Rozdal vše co měl chudým a žil od toho dne jako chudý z nejchudších. Když vypukla francouzská revoluce, odepřel Ondřej Hubert Fournet přísahat na konstituci a musel proto utéci r. 1792 do Španělska. Po Robespierrově pádu se vrátil do své vlasti. S podporou Jany Alžběty Bichierové založil o několik let později kongregaci „Křížových sester od svatého Ondřeje“, zvanou také ondřejky. Řád se věnoval péči o chudé a nemocné a dostal r. 1867 od papeže Pia IX. potvrzení. Fournet napsal stanovy a vedl kongregaci od r. 1820 do r. 1832 z mateřince v La Puye. Zakladatel řádu zemřel 13. května 1834 v Poitiers. Byl pochován v La Puye. Papež Pius XI. prohlásil Ondřeje H. F. 4. června 1933 za svatého. Ondřejky se mezitím kromě Francie rozšířily také ve Španělsku a dokonce v Kanadě.

14. 5. Matěj

apoštol

narozen: v 1. století, Palestina

zemřel: kolem r. 63 v Etiopii (?)

patron trevírského biskupství; Goslaru, Honnoveru a Hildesheimu; stavebních řemeslníků, řezníků, cukrářů, kovářů, krejčích; je vzýván proti černému kašli, neštovicím; proti manželské neplodnosti; patron začátku školního roku mládeže, matějských bratrstev

Město Trevír se může chlubit nejen dvoutisíciletými dějinami, ale má také jako jediné místo v Německu ostatky apoštola. V bývalém kostele sv. Eucharia, dnes sv. Matěje, odpočívají ostatky tohoto světce. Jeho hlava se ukazuje v dómě. Také S. Maria Maggiore v Římě, jeden z hlavních chrámů tohoto města, tvrdí od 11. století, že má apoštolovy ostatky. Matěj byl po Nanebevstoupení Ježíše Krista zvolen apoštoly za nástupce zrádce Jidáše, neboť Ježíš stanovil počet apoštolů dvanáct. Los rozhodl ve prospěch Matěje, vedle něhož byl navržen k volbě i Josef Barsabáš. Matěj pak působil jako misionář nejprve v Judsku a potom se odebral do území, kde žili jen pohané, a to i do Etiope. Všude hlásal Boží slovo a křtil obrácené. O apoštolově smrti neexistují žádné jisté zprávy. Kolem r. 63 prý byl pohany kamenován a potom zabit sekyrou. Biskup Agricius přinesl na počátku 4. století ostatky do Trevíru jako dar císařovny Heleny. Tam byly r. 1050 a r. 1127 vyzvednuty. V kostele S. Maria Maggiore v Římě je slavná busta - Matějův relikviář a také u sv. Justiny v Padově se uchovávají domnělé Matějovy ostatky.

15. 5. Žofie

mučednice

narozena: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřela: r. 305 v Římě

patronka proti pozdním mrazům; za růst polních plodin; „ledová světice“

Žofie, mladá římská žena, podstoupila pro svou křesťanskou víru během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v r. 305 mučednickou smrt. Kolem r. 846 přenesl papež Sergius II. ostatky mučednice do kostela sv. Martina di Monti v Římě, kde byly pochovány pod hlavním oltářem.

16. 5. Jan Nepomucký

kněz, generální vikář, mučedník

narozen: kolem r. 1345 v Pomuku, Čechy, ČR

zemřel: 20. března 1393 v Praze, Čechy

patron Čech; kněží a zpovědníků; mostů; lodníků, vorařů, mlynářů; proti pomluvám; za mlčenlivost; za zpovědní tajemství; proti nebezpečí vody; 2. patron jezuitského řádu; habsburského domu; spolupatron Mnichova a 2. zemský patron Bavorska

 

Kolik je asi mostů v kolika zemích, kde je umístěna socha nebo obraz svatého Jana Nepomuckého? Mučedník, který byl utopen v roce 1393 ve Vltavě v Praze, je nejznámějším světcem na mostě a patří u nás i v německy mluvící oblasti k nejuctívanějším světcům.

Jan Nepomucký se narodil v Nepomuku a pravděpodobně byl potomkem německých kolonistů, kteří přišli do této lokality během 13. století. V té době se kolonizovalo území, které spadalo pod klášter cisterciáků v nedalekém Pomuku, což je na druhé straně Zelené Hory. Narodil se v 1. polovině 14. století a podle legendy mělo být místo jeho narození, stejně jako místo jeho skonu, označeno nebeským světlem. Pokřtěn byl v chrámu svatého Jakuba v Nepomuku a jméno dostal podle Jana Křtitele.

Barokní legenda praví, že rodiče Jana Nepomuckého si na Panně Marii Zelenohorské vyprosili uzdravení svého syna. Proto malý Jan ministroval u cisterciáků, což někteří považovali za projev díkuvzdání za to, že přežil dětství.

Jan Nepomucký prokazatelně uměl česky a jistě i německy a latinsky. U mnichů svatého Bernarda načerpal první vzdělání ve veřejné škole. Již nejisté je jeho studium na školách v Žatci, přesto se z tohoto města stalo svatojánské poutní místo. Podle dobových dokumentů lze rozpoznat, že jeho písmo bylo velice precizní; musel být pilný a mít velkou sebekázeň.

Kněžského svěcení se Janu Nepomuckému dostalo nejpozději kolem roku 1380. V tu dobu působil jako oltářník v jedné z kaplí pražské katedrály a později se stal farářem u svatého Havla na Starém Městě, který byl tehdy považován za prestižní farnost.

Jan Nepomucký byl výmluvný kazatel, dobročinný kněz a královský almužník. V nouzi půjčoval finanční prostředky, nicméně dluhy vymáhal zpět.

Jan Nepomucký ve službách arcibiskupských

Jan Nepomucký měl zajisté mnoho osobních kvalit, protože si jej arcibiskup Jan z Jenštejna vybral za jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků poté, co se asi ve dvaceti letech vydal do Prahy. Zde si Nepomuk doplnil právnické vzdělání (bakalářské studium církevního práva) na Karlově univerzitě a na pět let odcestoval do severoitalské Padovy. Tam nejpozději od roku 1383 studoval církevní právo, z něhož roku 1387 složil doktorát. Jan Nepomucký byl pravděpodobně velice inteligentní, organizačně schopný a ve společnosti oblíbený, o čemž svědčí fakt, že si ho roku 1386 zvolili za rektora padovští studenti ze zaalpských zemí. Z Padovy se vrátil do Prahy jako doktor církevního práva.

V tu dobu panovaly mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna roztržky, neshody a nakonec i otevřený boj. Královi rádci vymysleli lest, jak oslabit moc pražského arcibiskupa. Chtěli založit nové biskupství v benediktýnském klášteře na západě Čech nedaleko Plzně. Opatem zde tehdy byl představený Racek, stařec nad hrobem. V případě jeho smrti by podle plánu král obrovské statky zabral a založil zde nové biskupství. Jenomže arcibiskup rychle lest prokoukl a z jeho iniciativy byl po smrti opata Racka okamžitě zvolen opat nový. Jan z Jenštejna sice oznámil veřejnosti volbu nového opata, záměrně však neinformoval krále Václava IV., který by pochopitelně vznesl protest. Volbu, kterou takto arcibiskup schválil, podepsal Jan Nepomucký. Jakmile se Václav IV. dozvěděl o tom, že byl ošálen, začal oběma aktérům vyhrožovat smrtí. Proto se Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký uchýlili do bezpečí hradu v Roudnici.

Smrt Jana Nepomuckého

Jan Nepomucký se však nedal zastrašit a dále spolupracoval s Janem z Jenštejna a některými svými skutky dokázal krále pořádně rozzuřit. Roku 1393 mělo být vyhlášeno milostivé léto a Václav IV. překvapivě navrhl arcibiskupovi smír. Arcibiskup na králův návrh pod nátlakem svých nejbližších rádců přistoupil a přijel do Prahy. Arcibiskupská delegace se měla s králem setkat ráno 20. března 1393. Při konfrontaci se však král náhle rozzuřil a přikázal svým strážím zajmout arcibiskupa i s jeho doprovodem. Arcibiskup se sice zachránil útěkem, spolu se třemi dalšími muži z jeho družiny se však ocitl v zajetí Jan Nepomucký. Odveden na mučidla na starou rychtu, byl spolu s ostatními krutě umučen.

Tělo Jana Nepomuckého bylo po necelém měsíci vyloveno z Vltavy a uloženo do kostela u Svatého kříže většího v klášteře ciriaků, aby bylo kolem roku 1396 přeneseno do Chrámu svatého Víta. Vše se odehrálo ještě za doby panování jeho vraha, krále Václava IV.

Podle legendy se před cestou do Prahy vypravil Jan Nepomucký v tušení blízké smrti do Staré Boleslavi, aby si tam na Panně Marii vyprosil posilu na poslední zápas s Václavem IV. o zpovědní tajemství. Touto cestou byl tak Jan z Nepomuku zasazen do spektra českých svatých propojených se Starou Boleslaví, jakožto duchovním centrem českých zemí a místem mučednické smrti svatého Václava.

Známá legenda hovoří o jiném důvodu Janova umučení. Podle ní Jan Nepomucký odmítl králi Václavu IV. prozradit, z čeho se mu jeho manželka zpovídá. Stal se tak prvním mučedníkem svátosti zpovědní ve světových dějinách. Pravdou však je, že Václav IV. opravdu neměl se svou chotí Žofií Bavorskou harmonické vztahy. Ukracoval jí na jejích právech a dlouhá léta oddaloval její korunovaci.

Janovo blahořečení a kanonizace

Při Janově blahořečení muselo být ohledáno i jeho tělo. Při vyjmutí z hrobu vypadla z lebky hlína spolu s hmotou, která připomínala lidský jazyk. V ovzduší baroka to bylo chápáno jako jasný důkaz, že Jan Nepomucký neprozradil zpovědní tajemství a dokonce za něj položil svůj život. Až moderní technologie dokázala, že ve skutečnosti se jedná o část světcovy mozkové tkáně. Tento objev však již nic nezměnil na Janově všeobecné oblíbenosti.

Jan Nepomucký byl blahořečen papežem Inocencem XIII. v roce 1721. Když se o rok později začalo jednat o jeho kanonizaci, bylo nutno nalézt jím provedené „zázraky“. Za ty byly nakonec označeny nejen zachování jeho jazyka, ale také nevysvětlitelné uzdravení seschlé ruky Terezie Krepsové a záchrana holčičky Rozárky Vodánkové před utonutím pod mlýnským kolem v řece Otavě u Strakonic.

Konečně 19. března v roce 1729 na svátek svatého Josefa prohlásil papež Benedikt XIII. Jana Nepomuckého za svatého. Náhoda tomu chtěla, že se tak stalo v předvečer výročí Nepomukovy smrti.

Jak Jan Nepomucký vypadal?

A jak Jan Nepomucký vypadal? Můžeme se řídit podle slavné sochy na Karlově mostě, která je reprezentativním vzorem pro Janovo barokní zpodobňování. Oblečen je v kanovnickém rouchu, které se skládá z kleriky a bílé rochety, na němž volně spočívá kanovnická mozeta. Na hlavě má biret, který kanovníci běžně nosili. V rukou třímá kříž s umučeným Kristem, který byl pro Jana životním vzorem. Ve většině případů se na tento kříž dívá. Posledním typickým znakem soch Jana Nepomuckého je kruh pěti hvězd okolo hlavy (hvězdy jsou samozřejmě jen na uměleckých zpodobněních).

Hvězdy kolem světcovy hlavy možná symbolizují pět nebeských světel, které se měly údajně rozsvítit po jeho svržení do vody. V baroku se tato světla (či zázraky) nazývaly právě hvězdy. Číslovka pět se vysvětluje různě. Někteří tvrdí, že odkazuje na pět Kristových ran, z kterých krvácel na kříži, podle jiných to značí pět písmen v latinském slově „mlčel jsem“.

Janovy stopy v Evropě a ve světě

Páně Jana Nepomuckého kaple, oltáře, kostely, pomníky, sochy, obrazy a jiná zpodobnění se nacházejí v Itálii, Sicílii, Španělsku, Portugalsku, Francii, Belgii, Lucembursku, Anglii a ve všech slovanských zemích až po Moskvu, ve Slovinsku, Chorvatsku. Jeho sochy však lze nalézt i v mnoha dalších, i neevropských zemích, například v Mexiku, Brazílii, Filipínách a Jeruzalémě. Čím blíže k Praze, tím více vidíme památek tohoto oblíbeného světce; mnoho jich je také v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rakousku a Německu. S Janem Nepomuckým je spojena také jedna z nejznámějších českých památek Unesco, Zelená Hora, neboť zdejší cisterciáci přišli do blízkého kláštera právě z Nepomuku. Říká se, že kde jsou sochy svatého Jana Nepomuckého, tam je střední Evropa. Podle tohoto rčení by se však Střední Evropa díky všeobecné oblibě tohoto světce mnohonásobně rozšířila. Po svatém Janu Nepomuckém byla pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum, kde dodnes mohou studovat seminaristé z českých a moravských diecézí. Jedna z plachetnic v bitvě u Trafalgaru nesla jméno San Juan Nepomuceno a tvrdí se, že tomu tak bylo i v případě první lodi, která dorazila na Antarktidu.

Patronát Jana Nepomuckého

Jan Nepomucký se stal vzorem mlčenlivostia jejími ničivými důsledky, nad mosty i nad lidmi od vody. Jan Nepomucký a patronem proti krupobití (proto se i vinice v Itálii jmenuje podle našeho Jana Nepomuckého - chrání hrozny, aby mohly dozrát). Svatý Jan Nepomucký je hlavním patronem české země, tak jako je svatý Václav patronem českého národa. Na Václavském náměstí v Praze stála jeho socha. Mimo jiné je dodnes patronem města. I současný (rok 2008) ministr zahraničí České Republiky Karel Schwarzenberg má k Janovi Nepomuckému kladný vztah a zvláštní pouto. Když v roce 1722 vyprosil světec knížecím manželům syna, z vděčnosti nad tím jsou od té doby všichni mužští potomci v rodu pojmenováváni Jan Nepomuk. Svatý Jan se tak stal hlavním patronem Schwarzenbergského rodu. a duchovenstva benátského, než byla odvezena do Žebráků. V pobělohorské době se Nepomuk stal poutním místem. Jan Nepomucký byl také vzýván jako ochránce proti nebezpečí hrozícího ze strany Osmanské říše. Někteří se domnívají, že svou nebeskou přímluvou pomohl v roce 1683 k vítězství Evropanů u Vídně a baroni mu z vděčnosti nechali postavit sochu na pražském mostě byl také patronem pocestných a dobrého používání jazyka, drží ochrannou ruku nad zpovědníky i nad těmi, kteří se zpovídají. Obrovské obliby doznal jeho patronát nad ctí, dobrou pověstí, dobrým jménem a reputací. Pro svůj mokrý hrob si získal patronát nad vodou

 

17. 5. Paschal Baylon

laický bratr 0FMDisc

narozen: 16. května 1540 v Torrehermosa, Španělsko

zemřel: 17. května 1592 ve Villarreal, Španělsko

patron diecéze Segorbe-Castellón de-la Plana, eucharistických bratrství, sdružení a kongresů; pastýřů a kuchařů

“Tento bratr bude jednou sloužit našemu řádu ke slávě a okrase“, říkali františkáni kláštera Monforte u Alicante na španělském východním pobřeží, když přijímali v roce 1564 Paschala Baylona jako laického bratra mezi sebe. Měli pravdu. Paschal vstoupil do dějin jako velký světec Španělska. Z příkazu papeže Lva XIII. ho uctívají od r. 1897 všechna eucharistická sdružení a bratrstva Nejsvětější Svátosti oltářní jako patrona. Pocházel z chudé rodiny ve Španělsku. Byl pastýřem ovcí a v dospělosti vstoupil do františkánského řádu. V klášteře byl postupně vrátným, almužníkem, zahradníkem a sakristiánem. Vynikal velkou úctou k eucharistii a k Panně Marii. Od Boha byl obdarován charismaty a prospíval druhým radou. U jeho hrobu v klášterním kostele se udály v další době četné zázraky.

18. 5. Jan I.

papež, mučedník

narozen: v 5. století v Toskánsku

zemřel: 18. května 526 v Ravenně, Itálie

V průběhu staletí má 23 papežů jméno Jan. Poslední Jan XXIII. zemřel 3. června 1963. První Jan I., vystoupil na papežský trůn v r. 523. Pocházel z Toskánska. Jan I. byl první papež, který cestoval do Konstantinopole. Ostrogotský král Teodorich, panovník v Itálii, nařídil Janovi tuto cestu, aby se zasadil u byzanského císaře Justina I. o zastavení protiariánských opatření. Pro papežství to bylo jedno z největších pokoření všech dob (arianismus bylo kacířské učení). Jan I. byl přijat v Konstantinopoli se všemi poctami, nedosáhl však ničeho. Teodorich pak považoval misi za nezdar, dal papeže při jeho návratu zatknout a uvěznit v Ravenně. Jan zemřel utrpěnými pokořeními. Byl brzy uctíván národem jako mučedník. Své místo posledního odpočinutí našel u sv. Petra v Římě.

19. 5. Celestin V.

papež, poustevník

narozen: r. 1215 v Isernia, Itálie

zemřel: 19. května 1296 u Říma, Itálie

patron L`Aquily; knihařů

Pocházel z Isernia ze severní části neapolského kraje. Od mládí žil v odříkání a v touze po rozjímání v samotě. Jako kněz se stal zakladatelem družiny poustevníků. Krátce před dovršením 80 let věku byl zvolen papežem a po pěti měsících odstoupil. V kanonizační bule Klement V. ho charakterizoval takto: "Byl mužem úžasné prostoduchosti, ve věcech vlády nad veškerou Církví nezkušený. Od útlého mládí až do stáří nepřizpůsobil své srdce záležitostem světským, nýbrž Božím."

20. 5. Klement Maria Hofbauer

kněz, poustevník, řeholník CSsR

narozen 26. prosince 1751 v Tasovicích na Moravě, ČR

zemřel: 15. března 1820 Vídeň, Rakousko

patron Vídně (od r. 1914); druhý patron spolků tovaryšů (od r. 1913)

„Apoštolem Vídně a Varšavy“, byl nazýván už za svého života K. M. Hofbauer. Jmenoval se vlastně Jan, byl synem českého řezníka Dvořáka a německé matky Marie, za svobodna Sternové. Pocházel z 12 dětí, z nichž sedm záhy zemřelo a jemu připadlo postavení nejmladšího. Vstoupil do učení k pekaři, později s pekařským tovaryšem Kunnmorem utekl a vydali se na pouť do Říma. Po návratu pracoval v premonstránském klášteře v Louce u Znojma a pak opět se svým druhem odešli do Itálie. Odchází do Říma a pak opět zpět do vlasti. Klement poustevničí v Chřibském lese a ukládá si náročná pokání. Po zrušení poustevnických řádů Josefem II. se vrací k pekařskému řemeslu do Moravských Budějovic a pak odchází do Vídně. S podporou dobročinných lidí mohl začít ve Vídni studovat teologii. Studium dokončil v Římě r. 1784. Roku 1785 vstoupil v Římě do řádu redemptoristů, založeného r. 1732 Alfonsem Mariií Liguorim, a přijal kněžské svěcení. Z úcty k zakladateli přijímá jméno Maria. Téměř dvacet let byl pak činný při jednom kostele ve Varšavě. Zakládal školy a vyučoval bohoslovce. Působil zde se svým spolubratrem P. Tadeáše Müblem. Narážel na překážky. Pro některé Poláky byli příliš němečtí, pro protestanty katoličtí. Ještě s jinými kněžími byl Napoleonem vyhoštěn ze země. Usadil se ve Vídni a brzy se tam stal váženým a u lidu oblíbeným duchovním správcem. Obětavě se staral o nemocné a potřebné a zavedl zvyk navštěvovat je v jejich domácnostech. Měl veliký vliv na lid a na studenty. V jedné diskusní skupině, která vešla do dějin jako „Hofbauerův kroužek“, působil tento kněz na tak slavné romantiky, jako byl Brentano, von Eichendoff a Schlegel. Z jeho úzkého styku s kurií a se samotným papežem vyplynulo, že byl jmenován jako kandidát na úřad biskupa. Protivenství mu však neubývalo. Byl sledován a vyslýchán policií. Už jako stařec si měl vybrat. Buď vystoupit z řádu, nebo být vystěhován do Ameriky. Zůstal nakonec na intervenci císaře Františka I. ve Vídni. Po naplněném životě zemřel K. M. Hofbauer ve Vídni a byl pochován nejprve na „hřbitově romantiků v Maria Enzersdorfu“. V roce 1862 byly jeho ostatky přeneseny do vídeňského kostela „Maria am Gestade“ (Panny Marie Na nábřeží). V r. 1888 došlo k Hofbauerově blahořečení a 20. července 1909 ke svatořečení. Ostatky jsou dnes ve zlatém relikviáři pod moderním kamenným oltářem v lodi chrámu Panny Marie Na nábřeží.

21. 5. Karel Evžen z Mazenodu

biskup, zakladatel řádu OMI

narozen: 1. srpna 1782 v Aix, Francie

zemřel: 21. května 1861 v Marseille, Francie

Karel Evžen byl jednou z nejpozoruhodnějších církevních osobností své doby i mimo ní. Když přijal r. 1811 kněžské svěcení, působil zprvu jako misionář. Roku 1816 založil v Aix, svém rodišti, kongregaci „oblátů Neposkvrněné Panny Marie“, která se věnovala misiím. Mazenod se stal prvním generálním představeným. V roce 1821 uskutečnil další velký čin: zakladatel řádu zřídil znovu marseillskou diecézi; stal se tam pak generálním vikářem, světícím biskupem a nakonec r. 1837 diecézním biskupem. Dal vystavět katedrálu a založil téměř dva tucty nových farností ve městě. Kromě toho uvedl v život četná charitativní zařízení a řádová společenství ve své diecézi. Roku 1856 byl navíc jmenován senátorem. Mezenodovým osobním nasazením dosáhla kongregace v celé Evropě, jižní Africe a na Ceylonu největšího rozkvětu. Zemřel 21. května 1861 v Marseille, kde byl také pochován. Papež Pavel VI. prohlásil zakladatele řádu a biskupa za blahoslaveného 19. října 1975.

22. 5. Julie

mučednice

narozena: kolem r. 400 (?) v Kartágu, Tunisko

zemřela: r. 439 (?) na Korsice, Francie

patronka Brescie, Bergama, Livorna a ostrova Korsika

Pocházela ze šlechtické křesťanské rodiny v Kartágu. Toto město bylo roku 439 napadeno a dobyto Vandaly. Julii prodali do otroctví k bohatému syrskému obchodníkovi Eusebiovi. Julie byla zvyklá žít způsobem zámožných lidí, ale zde musela dělat ty nejnižší práce. Zůstala oddanou křesťankou. Ve svém volném čase četla svaté knihy a ohnivě se modlila. Její pán se ji několikrát pokusil odvrátit od její víry, ale nebylo to nic platné. Nakonec se s tím smířil, protože jinak Julie pracovala tvrdě a spolehlivě. Zvykl si na ni tak, že by se už bez ní ani nedokázal obejít. Po několika letech se Eusebius vydal se svým doprovodem na obchodní cestu do Galie. Během plavby loď zastavila u ostrova Korsika, kde se právě konaly pohanské obřady a oslavy. Felix, guvernér ostrova, pozoroval přistávající loď a cestující, kteří z ní vystupovali, aby se zúčastnili festivalu. Chtěl, aby se slavnosti zúčastnili všichni, a byl bez sebe vzteky, když si všiml, že Julie zůstala na lodi. Rozpoznal z toho, že je křesťanka. Požádal Eusebia, aby mu svou otrokyni prodal, nabídl mu za ni dokonce čtyři své nejlepší otrokyně, ale Eusebius odmítl. Guvernér ho proto nechal opít vínem a mezitím předvolal Julii. Řekl jí, že když odpadne od víry a obětuje jejich bohům, dostane svobodu a bude se moci provdat podle svého šlechtického původu. Julie mu odpověděla: "Nechci si koupit svobodu ani manželství zradou své víry. Jsem šťastná, že sloužím Kristu“. Felix se rozzuřil a udeřil ji pěstí do tváře, až se jí vyhrnula krev z úst. Julie na to řekla: "Je to pro mne čest, že můžu trpět jako Ježíš, můj Pán. Nikdy se ho neodřeknu, i kdybych měla být přibita na kříž jako on“. Felix na to odvětil: „Stane se ti podle přání“. Nechal Julii zbít a mučit. Vytrhali jí vlasy a přibili na kříž, kde zemřela. Julie je jednou z nejuctivanějších křesťanských osobností v Itálii.

23. 5. Jan Křtitel de Rossi

kněz

narozen: r. 1698 ve Voltaggiu, Itálie

zemřel: 23. května 1764 v Římě, Itálie

V římském kostele Nejsvětější Trojice Poutníků je hrob Jana Křtitele de Rossi. Skromného kněze, který myslel po celý svůj život jen druhé, svatořečil papež Lev XIII. r. 1881. Studoval taggiu v severní Itálii. Studoval v Říme, mezi jinými i u dominikánů. Během té doby docházelo u něho k prvním epileptickým záchvatům, které ho pak trápily až do konce života. V r. 1721 přijal kněžské svěcení a staral se od té doby hlavně o chudé a nemocné v římských nemocnicích. Celé jeho působení platilo nejchudším ve společnosti. Nebál se navštěvovat odsouzené ve věznicích a poskytovat jim útěchu a odvahu, avšak nabádat je k lítosti a pokání. V r. 1737 rozdělil celé své jmění. mezi potřebné. Dobrotivý misionář zemřel 13. května 1764 v Římě. Truchlící u jeho hrobu pocházeli ze všech vrstev obyvatelstva.

24. 5. Vincent Lerinský

narozen: 5. století

zemřel: r. 420

Byl vzdělaný Gal, který se dal zlákat tvrdým vojenským životem i s jeho pýchou. Pak se změnil v pokorného řeholníka na lerinském ostrově u Nizzy a vydal obsáhlou knihu na výstrahu proti kacířům s výstižnou naukou základních pravd víry a o rozpoznání bludařů.

25. 5. Beda Ctihodný, Řehoř VII., Marie Magdaléna de Pazzi

Beda Ctihodný

kněz, mnich, církevní učitel OSB

narozen: r. 672/673 v severní Anglii

zemřel: 26. května 735 v Jarrowě, Anglie

Pocházel ze severovýchodní části Anglie. Již v mládí se řídil podle benediktinské řehole. Ve dne studoval, v noci vstával k modlitbě. Téměř celý život strávil v klášteře v Jarrově nedaleko rodného místa. Když se stal knězem, byl již v celé Anglii znám jako vynikající vědec a svatý řeholník. Po 45 let svého řeholního života se řídil pravidlem: "Buď se učit, nebo vyučovat jiné, nebo psát". Přitom nezanedbával modlitbu ani řeholní povinnosti.

Řehoř VII.

papež OSB

narozen: mezi r. 1020 a 1025 v Toskánsku, Itálie

zemřel: 25. května 1085 s Salermu, Itálie

Pocházel z Toskánska a stal se benediktinským mnichem, rádcem papežů i reformátorů. Po zvolení papežem bojoval za čistotu a nezávislost církve. Byl neohrožený, vytrvalý, trpělivý, učený a zkušený s horlivou láskou k Církvi. Císař Jindřich IV. se nechtěl zříci práva dosazování biskupů a opatů a po opakované své exkomunikaci dal zvolit vzdoropapeže a obsadil Řím. Řehoř VII. pak zemřel v exilu v Salerně.

Marie Magdaléna de Pazzi

řeholnice, mystička Ocarm

narozena: 2. dubna 1566 ve Florencii, Itálie

zemřela: 25. května 1607 ve Florencii, Itálie

Již jako florentské dítě rozjímala o umučení Páně a přála si pro Krista trpět, aby se mu připodobnila. Z lásky k němu vstoupila do řádu karmelitek a všechny vyzývala k milování Lásky věčné. Bůh ji podrobil těžké zkoušce pocitu opuštěnosti. V srdci jí přitom vznikala prudká pokušení. Marně se modlitbami i přísností k svému tělu snažila vzbudit v sobě jiskru lásky k Bohu. Ostatní jí začaly pohrdat. Až po pětiletém boji získala klid a její duše byla vytříbena a v lásce Boží utvrzena. A opět toužila po utrpení za spásu duší. Jejím životním heslem bylo: "Ne zemřít, ale trpět!"

26. 5. Filip Neri

zakladatel řádu, mystik dO

narozen: 21. července 1515 ve Florencii, Itálie

zemřel: 26. května 1595 v Římě, Itálie

patron humoristů; proti neplodnosti žen; proti nemocem končetin; proti zemětřesení

Z Florencie přišel do Říma a když viděl, že věda svádí k pýše, zanechal studia a věnoval se nemocným a zvláště mládeži. Založil bratrstvo s charitativní činností. Stal se knězem horlícím pro časté přijímání svatých svátostí. Duchovními rozhovory posiloval obrácené a dal základ ke kongregaci oratoriánů. Měl rád veselé lidi. Vynikal v pokoře a v konání dobra. Stal se apoštolem Říma.

27. 5. Augustin z Cantebury

arcibiskup

narozen: v 6. století

zemřel: 26. května 604 (?) v Canterbury, Anglie

Augustin byl prvním arcibiskupem anglické diecéze Canterbury, která se měla stát jedním z nejdůležitějším biskupství britských ostrovů. Z klidu římského kláštera byl poslán se 40 benediktinskými řeholníky jako misionář do Anglie. Cestou přijal biskupské svěcení. Řídil se pokyny papeže a v Anglii měl úspěch, vybudoval základy organizační struktury církve. Získal značnou část obyvatelstva a vychoval domácí kněze. Misijní práce Augustina a jeho mnichů byla korunována dalšími velkými úspěchy. V r. 601 došlo nakonec k volbě Augustina na arcibiskupa v Cantebury, kde dal vystavět slavný Chrust Church (Kristův kostel). Augustin byl pochován v kostele Petra a Pavla, který vybudoval a který byl později přejmenován na kostel sv. Augustina.

28. 5. Emil

29. 5. Maximin

narozen: r. 280 v Silla, Francie

zemřel: r. 346 (?)

patron ochránce proti křivé přísaze, vzýván proti nebezpečím na moři i proti dešti

Byl horlivým obráncem víry, vychovatelem, mužem, jakého trevírská církev v oné době potřebovala. Má zásluhu, že se západ nestal ariánským, jak o to císařův dvůr usiloval. O dosažení míru a pro nedorozumění kvůli dogmatickým rozporům byl jednat v Konstantinopoli a při zpáteční cestě se zastavil u svých příbuzných v blízkosti Poitiers. Tam mu vypovědělo srdce a zemřel. Nový trevírský biskup pak jeho ostatky přepravil do Trevíru.

30. 5. Zdislava

dobroditelka, manželka a matka, paní svatého života, terciářka OP

narozena: kolem r. 1220 v Křižanově na Moravě, ČR

zemřela: r. 1252 na hradě Lemberku, pochována v kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, ČR

patronka rodin, kongregace sester dominikánek, litoměřické diecéze a českého národa, spolupracovnice dominikánů v Jablonném a Turnově

Zdislava se narodila ve vzorné rodině, její šlechtičtí rodiče pan Přibyslav z Křižanova a Sibyla ze Sicílie, byli značně zámožní, vzdělaní a velmi zbožní. Matka Sibyla, původem z dolnoitalských držav normandských, přišla z Německa s mladší královskou dcerou Kunhutou, nevěstou budoucího krále Václava I. Pan Přibyslav, který byl v Brně purkrabím, měl ve správě brněnský hrad a sídlil na hradě v Křižanově, si Sibylu vzal jako mladou vdovu po panu Bohušovi. Říkalo se o něm, že "byl zevně rytířem a v nitru mnichem". Zdislava měla mladší sourozence, Eufemii, Elišku, Libuši a Petra. Rodiče jí poskytli všestrannou výchovu a učili ji lásce k Bohu a úctě k duchovnímu stavu. Bylo jí asi něco přes patnáct let, když se provdala za Havla z rodu Markvarticů, pána na hradě Lemberku v severních Čechách, kam se po svatbě na Křižanově přestěhovala. Její muž byl rytířem, zdobeným válečnou slávou, s křižáckým zanícením pro věc náboženství. Měli spolu čtyři děti: Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislava.

Na hradě bývalo rušno, ale v nitru Zdislavy panoval klid, pramenící z Boží milosti. Plnila jak společenské povinnosti svého stavu, tak se pečlivě starala o svou rodinu a zároveň vedla duchovní život, z něhož čerpala sílu pro všechny činnosti. Byla hradní paní a světicí zároveň. V blízkém městě Jablonném založila se svým manželem Havlem špitál, postavila chrám svatého Vavřince s klášterem pro dominikány. V Turnově kostel a dominikánský klášter. Nejvíce však vynikala svou velkou láskou k potřebným. S radostí navštěvovala často chudé, jakoby v nich očima víry viděla trpícího Ježíše. Zákon lásky k bližnímu byl náplní jejího života podle evangelia. Mateřsky cítila hlavně s těmi nemocnými a zraněnými, kteří byli upoutáni na lůžko nebo byli postiženi jakýmkoliv neštěstím a pohromou. Podle Dalimilovy kroniky dokonce prý křísila mrtvé, vracela zrak slepým a uzdravovala chromé i jinak nemocné. Osvědčila se v době vzpoury proti Václavu I. v letech 1248-49, kdy země trpěla občanskou válkou a její muž Havel byl po boku Václavově. Zvládla zabezpečení hradu, starost o všechny obyvatele i o hladovějící uprchlíky z vypálených vesnic. Ošetřovala, léčila, přitom šířila kolem sebe klid a důvěru. Sama si odříkala vše, co jen bylo možné. Žila s Kristem v celém svém životě, nejen v modlitbě, rozjímání nad Písmem svatým, účastí na bohoslužbách a přijímáním svátostí. To byly jen zdroje, které ji posilovaly. Příkladným životem získávala i druhé, především svého muže, s jehož svolením se stala dominikánskou terciářkou a už předtím s ním mnohé dokázala vykonat. Zemřela nejpravděpodobněji ve 32 letech s možnou odchylkou asi jednoho roku. Pohřbena byla v dominikánském kostele v Jablonném, kde se její ostatky dochovávají dodnes. Zkoumány byly i antropology, kteří potvrzují věk úmrtí krátce před dosažením 33 let. Její lebka byla v opraveném barokním relikviáři uložena do postranního oltáře v chrámu sv. Vavřince. K blahořečení Zdislavy došlo roku 1907 Piem X. a ke kanonizaci r. 1995 papežem Janem Pavlem II. v Olomouci.

31. 5. Svátek Navštívení početí Panny Marie

Svátek nám připomíná setkání Panny Marie s matkou Jana Křtitele, svatou Alžbětou. Na jeho zavedení má zásluhu pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který jej poprvé slavil r. 1386 jako prosbu o Mariinu přímluvu za sjednocení rozdělené církve. K oslavě 28. dubna složil i latinské texty. Počátky svátku však sahají až k sv. Bonaventurovi, který k svátku Navštívení složil pro františkánský řád veršované modlitby již r. 1236. Svátek se slavil 2. července podle františkánského zvyku i po rozšíření na celou Církev papežem Urbanem VI. na naléhání Jana z Jenštejna za odstranění rozkolu v západní Církvi. Prakticky se jeho slavení ujalo až po husitských válkách a za pomoci usnesení basilejského koncilu r. 1441. Jan z Jenštejna si přál slavení svátku mezi Zvěstováním Páně a narozením Jana Křtitele. K tomuto přesunu na 31. květen došlo až při úpravě kalendáře r. 1969 za Pavla VI. Svátek zároveň završuje i měsíc zasvěcený Panně Marii.