DUBEN

01.04.2010 22:20

1. 4. Hugo z Grenoblu

biskup

narozen: 1053 v Chậteauneuf-d´- Isère, Francie

zemřel: 1. dubna 1132 v Grenoblu, Francie

patron Grenoblu; proti bolestem hlavy

Již za dva roky po své smrti 1. dubna 1132 byl svatořečen jeden z nejdéle úřadujících biskupů všech dob: Hugo z Grenoblu, 52 let zaujímal biskupský stolec v tomto východofranckém městě. Za svatého jej prohlásil 22. dubna 1134 papež Inocenc II. Jeho episkopát, trvající víc než 50 let, začal s obtížemi. Již r. 1082, za dva roky po svém vysvěcení na biskupa, rezignoval Hugo při pohledu na množství problémů ve své diecézi a odebral se jako novic do benediktinského kláštera Chaise-Dieu. Teprve na rozkaz papeže Řehoře VII. se vrátil na svůj biskupský stolec. V příštím roce spolupůsobil Hugo rozhodujícím způsobem při vzniku kartuziánského řádu. On totiž daroval r. 1084 Brunovi pustinu v horách, zvanou „Chartreuse“. Tam zřídil Bruno Velkou Kartouzu, která se stala zárodečnou buňkou kartuziánského řádu. Až do své smrti r. 1132 podporoval biskup Hugo velkoryse Velkou Kartouzu. Hugovy ostatky, které byly po jeho smrti uctívány v grenobleské katedrále, padly v 16. století do rukou hugenotů a byly veřejně spáleny.

2. 4. František z Pauly

zakladatel řádu OM

narozen: 1436 (?) v Paole, Itálie

zemřel: 2. dubna 1507 v Plessis-les-Tours, Francie

patron poustevníků; ochránce proti moru; proti manželské neplodnosti. Od r. 1943 patron italských námořníků

Řád „nejmenších bratří“, minimů nebo též paulánů, byl založen Františkem z Pauly. Původně se tato společnost nazývala „poustevníci sv. Františka z Assisi“. Její členové chtěli být ještě méně než „menší bratři“ umbrijského zakladatele řádu Františka. Papež Sixtus IV. schválil r. 1474 řeholi, kterou vypracoval František z Pauly. Kdo byl František z Pauly? Narozen v malém městečku Paole v italském kraji Kalábrii, dal se už ve 13 letech do ochrany františkánů nedaleko rodičovského domu. O rok později se uchýlil do samoty v Kalábrii, aby se oddal poustevnickému životu. Brzy se kolem shromažďovalo stále více stejně smýšlejících. Počet poustevníků byl rok od roku větší. Končeně přešli ke klášternímu životu a r. 1454 zřídili v Cosenze, historickém městě nad Busentem, první klášter a kostel. František časem získal pověst divotvůrce, který uzdravoval nemocné. Také prý vzkřísil mrtvého chlapce a měl i dar bilokace. Francouzský král Ludvík IX. si ve své nemoci prostřednictvím papeže Sixta IV. nechal zavolat k svému lůžku v Plessis u Tours Františka. Spíše jak o uzdravování tělesném, dá se mluvit o duševní úlevě panovníkově, který měl zatížené svědomí, a o jeho přípravě na smrt. Jeho nástupce na trůnu, syn Karel VIII. nechtěl ztratit Františkovu blízkost, ale využívat ho jako rádce, proto mu dal postavit v Plessis-les-Tours klášter. František z Pauly zemřel po pohnutém a naplněném životě 2. dubna 1507 v Lessis-les Tours. Skonal na Velký pátek, pohřeb se konal o velikonočním pondělí. Tradice uvádí, že mrtvé tělo bylo na radu princezny po nějaké době zase vykopáno a přeneseno do sarkofágu, neboť řeka v sousedství stále znovu zaplavovala místo jeho pohřbení. Tvář mrtvého muže byla prý toho dne ještě právě tak neporušená jako při jeho smrti. Za následujících hugenotských válek byly ovšem ostatky spáleny. Podle posmrtné masky namaloval slavný malíř Jan Bourdichon, francouzský dvorní malíř, portrét Františka. Král František I. ho daroval papeži Lvu X. při svatořečení zakladatele řádu r. 1519.

3. 4. Nikita

připomínka

hegumen a vyznavač

zemřel: 824

Byl představeným v klášteře Meditii v Bithynii, na hoře Olympu. Za císaře Lva Arménského byl poslán do vězení a vyhnanství, protože odmítl zradil víru a měl úctu k posvátným obrazům. Zemřel v poustevně u Cařihradu.

4. 4. Izidor

arcibiskup, církevní učitel

narozen: kolem r. 560 v Kartageně, Španělsko

zemřel: 4. dubna 636 v Seville, Španělsko

národní světec Španělska

Izidor Sevillský je nazýván „posledním západním církevním Otcem“. Jeho spisy měly velký církevně politický význam pro všechna další staletí. Jeho spisovatelské dílo je mimořádné. Izidor je považován za jednu z nějvětších postav raného křesťanství ve Španělsku. Izidor pocházel z urozené španělské rodiny v Krtageně, kde přišel na svět kolem r. 560. Tři z jeho sourozenců byli později rovněž prohlášeni za svaté. Nejznámější byl bratr Leandr, jeho předchůdce na arcibiskupském stolci sevillském. Když ztratil Izidor ještě v útlém věku rodiče, ujal se Leandr jeho výchovy. Když měl Izidor dostatečný věk, vysvětil ho jeho bratr na kněze.

Pochází od Sevilly ve Španělsku. Po smrti otce jej vychovával bratr Leandr. Práce duchovního byla v té době ve Španělsku velmi svízelná. Kacíři popírali existenci Ježíše Krista a sám král byl ovlivněn bludnými naukami. Izidor se však pustil odvážně do boje. Stal se z něho horlivý kazatel a měl velké úspěchy. Když jeho bratr Leandr zemřel, byl Izidor jmenován jeho nástupcem na arcibiskupském stolci v Seville. Zřizoval školy a knihovny pro lepší vzdělání duchovenstva, svolal řadu synod a koncilů, které také řídil. Nejslavnější byly koncil sevillský r. 619 a toledský r. 633. Oba vešly do církevních dějin. Izidor velká osobnost španělské církve, zemřel 4. dubna 636 v Seville. Král Ferdinand I. dal přenést jeho ostatky do kostela sv. Izidora v Léonu v severním Španělsku. (Za pět dní nato zemřel Ferdinand v kostele). Za svatého prohlásil Izidora podle zpráv r. 1598 papež Klement XIII. Ovšem toto datum již není zaručené. Papež Benedikt XII. povýšil arcibiskupa r. 1722 na učitele církve.

Svatý Izidor patron Internetu: Ti, kteří s internetem přichází pravidelně do kontaktu, vědí, že kromě dobrých a užitečných věcí, může v mnohém – při špatném zacházení – i velmi uškodit. Proto je potřebná zodpovědnost. Abychom při používání internetu 'nešlápli vedle', je dobré si tuto zodpovědnost uvědomovat, vzbuzovat ji a vyprošovat od Pána Boha.
Tato modlitba hledá přímluvu a ochranu sv. Izidora ze Sevilly (530-636) při připojení na internetu. Byla zřejmě sestavena ve španělské Barceloně v institutu Observation Service for Internet, který navrhl sv. Izidora jako svatého patrona internetu. Tento institut chápe sv. Izidora jako logickou volbu, protože on je autorem Etymologie, což jest druh slovníku nebo databáze.

Modlitba před připojením se k internetu v české verzi:

Všemohoucí věčný Bože, Ty jsi nás stvořil ke svému obrazu a nařídil nám, abychom všechno dobré, pravdivé a krásné hledali především v božské osobě Tvého jednorozeného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista. Prosíme Tě, dej, abychom, na přímluvu svatého Izidora, biskupa a učitele, na cestách internetem vedli své ruce a oči k tomu, co je milé Tobě, a každého člověka, kterého potkáme, přijímali s láskou a trpělivostí.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen."

5. 4. Vincenc Ferrerský

řeholník, kazatel OP

narozen: kolem r. 1350 ve Valencii, Španělsko

zemřel: 5. dubna 1419 ve Vannes, Francie

patron Valencie a Vannes; pokrývačů, cihlářů, drvoštěpů, slévačů olova; ochránce koní v Bretagni; proti bolestem hlavy, proti epilepsii, horečce, nemocem všeho druhu; za dobrý sňatek, za plodnost, šťastnou smrt; je vzýván proti nebezpečí všeho druhu

Vincenc Ferrerský je pokládán za jednoho z největších kazatelů pokání v 15. století. Jeho vliv na osobnosti jeho doby byl veliký. Jeho život ovšem neprobíhal vždy po přímých cestách. Mnoho jeho projevů vyvolalo bouři v duchovenstvu a nadělalo mu mnoho protivníků. Pro své tvrzení, že konec světa už nastává nebo že se Jidáš obrátil, byl dokonce označen za bludaře. Stále znovu hledal cestu, podle jeho mínění správnou, ale nebyl tak pyšný, že by neuznal chybu. Vincenc přišel na svět kolem r. 1350 ve španělském městě Valencii a již v 17 letech se stal dominikánem v klášteře svého rodného města. Po mnoha letech studií přijal kněžské svěcení a byl činný jako učitel a kazatel. Asi po desetileté úspěšné kazatelské činnosti se vrátil Vincenc Ferrerský do svého rodného města Valencie, kde opět zastával úřady ve svém řádě. Když byl na kostnickém koncilu r. 1417 zvolen Martin V. za řádného papeže, distancoval se Vincenc oficiálně od vzdoropapeže a vypověděl mu poslušnost. Od nového papeže dostal plnou moc a putoval pak ještě tři roky jako kazatel pokání Bretaní a Normandií. Podání uvádějí, že prý cestoval krajem na oslu, obklopen velkými zástupy kajícníků. Dne 5. dubna 1419 zemřel dominikánský kazatel na cestě ve Vannes v Bretagni. Jeho hrob je dodnes v tamější katedrále St-Pierre. Již r. 1458 byl velký kazatel svatořečen.

6. 4. Notger

mnich OSB

narozen: kolem r. 840 v Elggu (?), Švýcarsko

zemřel: 6. dubna 912 v St. Gallen, Švýcarsko

Pro trvalou vadu v řeči byl svými vrstevníky v dětství posmíván a dostal přezdívku Balbulus - koktavý. Ale nikterak nezatrpkl, byl pokorný a skromný a dosáhl nadprůměrného vzdělání. V St. Gallen vstoupil do svatohavelského benediktinského kláštera. Pečoval tam o knihovnu, rozšiřoval si vědomosti a byl jmenován vedoucím klášterní školy, kterou přivedl k rozkvětu. Byl také hudebníkem a básníkem. Zabýval se i studiem života světců a psal o nich. Mnozí lidé u něj hledali pomoc a nemocní prosili o jeho návštěvu. Pro jeho laskavost, učenost a moudrost jej snad Karel III. učinil svým duchovním rádcem. Dvorní kaplan jej však prý při společné návštěvě pohrdlivým způsobem označil jako nejučenějšího z celé říše a hned dodal, že mu dá otázku, na které jeho moudrost ztroskotá. Povýšeně ho pak požádal, aby odpověděl, co zrovna Pán Bůh v nebi dělá? A Notker pohotově řekl: "Dělá to, co dělal vždy: pokorné povyšuje a pyšné ponižuje." Dvořané se zasmáli a dvorní kaplan se studem odešel. Při odjezdu se mu splašil kůň a řeholníci ho zraněného odnesli do kláštera. Pro nehojící se nohu vyzvali nemocného kaplana, aby, chce-li se uzdravit, poprosil dobrého Notkera o odpuštění a požehnání. Kaplanovi v tom ale bránila pýcha. Teprve až se bolesti v noze hodně zvětšily, s nářkem poprosil, aby mu Notkera zavolali. Světec mu požehnal, pomodlil se za něj a kaplan byl během několika málo dní prý uzdraven nejen na těle, ale i na duši. Notker se proslavil různými skladbami. Napsal pojednání "De musica et symphonica" i "Knihu sekvencí" a složil také píseň "Media vita in morte sumus," která se stala válečnou písní křižáků. Jeho melodie k svatodušnímu zpěvu je rytmizována taktem klepotu mlýnského kola, proto je u něj např. od Ludvíka Seitze zobrazen. V roce 1512 byl blahořečen od Julia II.

7. 4. Jan Křtitel de la Salle

zakladatel řádu FSC

narozen: 30. dubna 1651 v Remeši, Francie

zemřel: 7. dubna 1791 v Rouenu, Francie

patron křesťanského vyučování, učitelů a vychovatelů (od r. 1950)

„Šlechticem byl od narození, a ještě větším šlechticem byl svými ctnostmi“. Tato slova, napsaná na hrobě Jana Křtitele de la Salle, charakterizují život a povahu velkého kněze a pedagoga, který změnil celé školství ve Francii a zavedl lepší učební metody. Richard Kralik o něm říkal: „Jeho postava zůstane po všechny časy ideálem učitele.“ Po vysvěcení na kněze r. 1678 se stal Jan Křtitel de la Salle, narozený v Remeši, kanovníkem ve svém rodném městě. Vzdělaný a soucitný mladý muž měl vždy srdce a oči otevřené pro bídu nižších vrstev obyvatelstva. Především ho dojímalo utrpení dětí a mládeže z těchto rodin. Zde chtěl pomáhat, zde viděl svou úlohu. Tak založil tento kněz r. 1679 v Remeši svobodnou školu pro hochy, stejné zařízení, jaké existovalo už pro děvčata. Učitele, kteří se k němu přidružili, vzal do svého domu a zaopatřil je. Když jednoho dne zjistil, že si učitelé dělají obavy o své živobytí, šel napřed dobrým příkladem: vzdal se svého místa kanovníka, které zastával od r. 1667, a tím se zřekl i svého přijmu. Své dědictví po otci rozdal chudým. Příbuzní, kteří už viděli ve váženém členu své rodiny kardinála se zhrozili jeho počínání. Ze společnosti učitelů chudých, kteří žili pod jednou střechou, se konečně vytvořilo jakoby samo od sebe sdružení: „bratři křesťanských škol“ (školní bratři). V r. 1684 složili Jan Křtitel de la Salle a jeho spolubratři sliby jako klášterní komunita. Nové sdružení se rychle rozšířilo ve Francii. V mnoha městech této země vznikly další svobodné školy. Byly založeny nedělní školy pro pracující mládež, reálky, učitelské semináře a ústavy pro zanedbané chlapce. Jan Křtitel prosadil, že místo vyučování jednotlivých žáků bylo zavedeno vyučování ve třídách a že se dětem dostávalo první výuky a ne už v latině, ale v mateřštině. To byl začátek francouzské obecné školy. Vzdělání, které poskytovali školní bratři, spočívalo na živém křesťanství. Znovu a znovu říkával Jan Křtitel: „Kdo nezná Ježíše Krista, nemůže být dobrým vychovatelem mládeže.“ Ve věku 68 let zemřel Jan Křtitel v Rouenu. Patron učitelů a vychovatelů byl 24. května 1900 prohlášen Lvem XIII. za svatého. Školní bratři jsou dnes jeden z největších řádů vůbec.

8. 4. Marie Růžena Julie Billiartová

zakladatelka řádu SND

narozena: 12. července 1751 v Cuvilly, Francie

zemřela: 8. dubna 1816 v Namuru, Belgie

Narodila se 12.7. 1751 v Cuvilly ve Franci chudým rodičům, kteří jí nemohli poskytnout vzdělání. Ráda pomáhala na faře a pak také kolem sebe shromažďovala holky i kluky a vyprávěla jim o Pánu Ježíši. Později je seznamovala i s katechismem. Velkou ránu jí v roce 1774 zasadil atentát na jejího otce, který s ním prožívala. Postihlo ji nervové ochrnutí těla, kterým trpěla upoutána na lůžku 28 let. I při svém ochrnutí se snažila působit apoštolsky. Snad právě proto byla za Francouzské revoluce obviněna, že poskytuje úkryt pronásledovaným kněžím. Na návsi v Cuvilly byla pro ni dokonce postavena hranice, aby byla upálena jako čarodějnice. Její přátelé ji však na poslední chvíli schovali do balíku slámy a pak odvezli do bezpečí. Na útěku žila v různých městech ve Francii. Chtěla nadále učit a vychovávat. Nejvýznamnějším byl nakonec pobyt v Amiens. Tam v roce 1804, za pomoci šlechtičny Františky Blinové a s přispěním P. Josefa Variny, založila kongregaci sester Naší milé Paní, určenou k výchově a vyučování dívek. Po založení se Julie jako zázrakem začala uzdravovat a s větší horlivostí se zapojila do svého díla. Z více stran však začala být nepřátelsky napadána. Její kongregace se rozšířila i do jiných zemí. Jeden z Juliiných zpovědníků se prý neoprávněně snažil do kongregace zasahovat a pomluvil Julii u amienského biskupa, načež byla z diecéze vypovězena. V roce 1809 byla nucena se sestrami opustit Francii a odešla do Belgie, kde již měla kongregace několik domů. Tam v Namuru založila mateřinec Sester P. Marie z Namuru a pokračovala v rozšiřování svého díla až do smrti. Před koncem života se snad dožila ještě toho, že francouzští odpůrci uznali, že nebyli v právu a znovu kongregaci povolili. Kanonizována byla 22. června 1969 papežem Pavlem VI.

8. 4. Albert

narozen: kolem r. 1149 v Parmě, Itálie

zemřel: r. 1215

patron karmelitánů; diplomatů při jednání s muslimy, proti vraždě

Žil ve 12. - 13. století. Albert byl narozen v Parmě, v Itálii, asi roku 1149, pravděpodobně ve vznešené rodině. Stal se kanovníkem v opatství svatého kříže v Mortobě. V roce 1184 byl jmenován biskupem v Bobbiu a brzy po tom ve Vercelli, kde setrval 20 let. Během této doby dělal prostředníka při rozepřích mezi papežem Klementem III. a panovníkem Frederikem Barbarossou a pro jeho úsilí mu byl udělen titul "Princ říše (Prince of the Empire)". Papež i panovník k němu chodili pro radu a jeho mínění bylo vyhledáváno i při různých světských a církevních sporech. Roku 1205 Albert převzal na prosbu papeže Inocence III. úřad latinského patriarchy v Jeruzalémě. Tento post byl založen při vítězství křižáků v r. 1099, ale r. 1187 byl Jeruzalém už znovu v rukou Saracénů. Křesťané potřebovali patriarchu, ale ten, kdo by přijal toto místo, byl přímo předurčen nejen k pronásledování, ale přímo k mučednictví z rukou muslimů. Albert se v tomto úřadě ukázal jako výborný diplomat a velká osobnost. Muslimská oblast ho respektovala pro jeho svatost a inteligenci. Kvůli přítomnosti muslimů v Jeruzalémě přesídlil do Acry (Akky) na severu. Nedaleko byla svatá hora Karmel a na ní žila v oddělených jeskyních a celách skupina poustevníků, v čele s Brocardem, který požádal Alberta o sestavení pravidel, podle kterých by měli žít. Albert pro ně vypracoval pravidla, která představovala počátek karmelitského řádu a zahrnovala přísný půst, trvalé odřeknutí se masa, ticho a ústraní. Papež Inocenc IV. je trochu zmírnil, protože se mu zdála příliš tvrdá. Roku 1215 pozval Alberta na čtvrtý lateránský koncil do Říma, ale než se mohl patriarcha vydat na cestu, byl zavražděn. Blázen, kterého právě propustili z místního špitálu, ho probodl dýkou během průvodu o svátku Povýšení Svatého Kříže.

9. 4. Marie Kleofášova

Žila v 1. století. Podle sv. Jeronýma to byla sestřenice Panny Marie. Její manžel Kleofáš byl pravděpodobně bratrem svatého Josefa, pěstouna Pána Ježíše. Marie měla syna - sv. Jakuba Mladšího a zřejmě i Simeona, Josefa a sv. Judu Tadeáše. Byli označováni jako "bratři Páně", i když to byli vlastně Ježíšovi bratranci. V těchto příbuzenských vztazích je mnoho nejasností. Po smrti Josefa možná žila Panna Maria právě u Kleofášovy rodiny. Doprovázela Pána Ježíše na Kalvárii. V Písmu se o ní zmiňuje svatý Jan ve svém evangeliu: "U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská...". Po Kristově vzkříšení byla mezi prvními u jeho prázdného hrobu. Pozdější legenda říká, že Marie odešla do Španělska, kde zemřela u Ciudad Rodrigo. Podle jiné legendy doprovázela Lazara, Marii Magdalenu a Martu do Provence. Oba tyto příběhy jsou nespolehlivé.

10. 4. Michael de Sanctis

řeholník, mystik OSST

narozen: 29. září 1591 ve Vichu, Španělsko

zemřel: 10. dubna 1625 ve Valladolidu, Španělsko

Již ve dvanácti letech vstoupil Michael v Barceloně k trinitářům, v sedmnácti letech je zaměnil za bosé trinitáře v Pamploně. Celé jeho působení platilo duchovní správě ve městech Madrid, Sevilla, Valladolid a Baza. Michael de Sanctis měl dar nazírání a upadal často do extáze. Proto byl nazýván „extatik“. Zemřel 10. dubna 1625 ve věku 33 let. K jeho blahořečení došlo r. 1779, ke svatořečení 8. června 1862. Spisy Michaela se Sanctis byly vydány r. 1910 v Římě.                                                                                            

11. 4. Stanislav

biskup, mučedník

narozen: kolem r. 1030 v Krakově, Polsko

zemřel: 11. dubna 1079 v Krakově

národní světec Polska; patron krakovského arcibiskupství

Stanislav, patron Polska, ochránce krakovského arcibiskupství, jeden z předchůdců papeže Jana Pavla II. na stolci jednoho z nejdůležitějších polských arcibiskupství, které bylo založeno r. 1000. Stanislav patří k nejuctívanějším svatým v Polsku. Mnoho slavných legend obklopuje osobu odvážného krakovského biskupa, který byl r. 1254 svatořečen papežem Inocencem IV. v umbrijském městě Assisi. Stanislav se narodil kolem r. 1030 blízko Krakova a když vystudoval, byl vysvěcen na kněze. Po svém jmenování krakovským biskupem r. 1072 se projevil jako neúnavný, nezištný duchovní správce své diecéze. Nebyl proti reformám, sloužily-li k pozvednutí morálky a slušnosti. Pohroma začala, když Stanislav napomínal vládnoucího polského krále Boleslava II., aby zachovával věrnost své manželce a aby všeobecně lépe zacházel se ženami. Spor vypukl také proto, že Boleslav upíral biskupovi církevní majetek. Nemorální počínání královo vedlo nakonec k tomu, že ho Stanislav exkomunikoval. Královou odpovědí bylo, že nad biskupem Stanislavem vynesl rozsudek smrti. Když se jeho rytíři zdráhali rozsudek provést, přikročil Boleslav sám k ukrutnému činu. Když sloužil Stanislav mši v kostele svatého Michala v Krakově, obořil se na něj král sám a zabil ho před oltářem. Rozzuřený a truchlící lid vyhnal pak Boleslava ze země. Úmrtním dnem biskupa Stanislava byl 11. duben 1079. Katolické Polsko velmi oslavovalo roku 1979 900. výročí této události. Roku 1088 byly mučedníkovy ostatky přeneseny do krakovské katedrály.

12. 4. Julius

papež

narozen: ve 3. století v Římě, Itálie

zemřel: 12. dubna 352 v Římě

Kostel Dvanácti apoštolův Římě byl postaven za papeže Julia I, když zaujímal Petrův stolec od r. 337 do r. 352. Julius vešel do dějin jako dobrotivý, ale též odvážný papež. Jeho životním dílem byl boj proti ariánství. Atanáš, alexandrijský patriarcha a později církevní učitel, pronásledovaný bludaři, nalezl útočiště u Julia v Římě. Na synodě, svolané Juliem, byl Atanáš potvrzen jako řádný vrchní pastýř alexandrijský. Papež Julius I. zemřel 12. dubna 352.
 

13. 4. Martin I.

papež, mučedník

narozen: kolem r. 600 v Todi, Itálie

zemřel: 16. září 655 v Chersonu na ostrově Krymu

Papež Martin I. je uctíván v katolické církvi jako mučedník, protože byl pro svůj úřad zatčen a zemřel ve vězení. Martin pocházel z umrijského města Todi. Roku 649 byl zvolen papežem a byl posvěcen bez císařova schválení. Císaře Konstantina II. to velmi rozčílilo. Když pak Martin I. několik měsíců po své volbě odsoudil na synodě v Lateránu monoteletismus (víru, že je v osobě Ježíše Krista jen jediná vůle), názor, který propagoval císař, dal Konstantin II. příkaz, aby byl Martin zatčen. K uvalení vazby došlo 17. června 653. Nato byl Martin I. odsouzen k smrti za velezradu. Dostal milost a byl vypovězen do Chersonu na Krymu. Tam Martin za dva roky, 16. září 655, zemřel na útrapy a pokořování. Už za jeho života zvolilo římské duchovenstvo nástupce, Evžena I. Ale protože Martin I. neodstoupil, platil až do své smrti za úřadujícího papeže. Existují od něho ještě dopisy, v nichž si trpce stěžuje na přátele, kteří mu nepřispěli na pomoc.

14. 4. Lambert

biskup v Lyonu

narozen: v 7. století ve Francii

zemřel: kolem r. 688 v Lyonu, Francie

Pocházel z Lyonu ve Francii. Stal se vojenským velitelem na dvoře franského krále, brzy však kariéry zanechal, aby se stal mnichem. Vstoupil do kláštera Fontenelle u Rouenu a později se stal arcibiskupem ve Vienne. Podle svého životopisce Aigarda byl silný ve víře, velkomyslný ve štědrosti a vlídný ke všem lidem.

15. 4. Hunna

dobroditelka

narozena: v 7. století ve Francii (?)

zemřela: kolem r 687 v Hunaweieru v Alsasku, Francie

patronka pradlen, vinařů

Hunna a její manžel Huno rozdali své statky klášterům Eberheimsmüster a St-Dié a ve své domovině v Hunaweieru a v Alsasku založili kostel sv. Jakuba. Hunna byla mimoto velkou dobroditelkou chudých a nemocných. Říkali jí „ svatá pradlena“, protože prala zadarmo prádlo potřebným. Hunna zemřela asi roku 687, jiné prameny také mluví o roku 679. Pochována byla v Hanaweieru. K vyzvednutí jejich ostatků došlo 15. dubna 1520, ale r. 1540, když se stal Hanaweier protestantským, obyvatelstvo značnou část ostatků zničilo.

16. 4. Bernadetta Soubirousová

vizionářka, řeholnice

narozena: 17. února 1844 v Lurdech, Francie

zemřela: 16. dubna 1879 v Nevers, Francie

Dvě místa ve Francii jsou nerozlučně spjata se jménem Bernadety Soubirousové: Lurdy v departmentu Vysoké Pyreneje a Nevers nad Loirou ve střední Francii. Dík událostem kolem dcery chudého mlynáře se staly Lurdy nejslavnějším mariánským místem na světě. Do klášterního kostela Saint-Gildard v Nevers proudí rovněž poutníci z celého světa, aby se modlili u zasklené schránky s tělem světice, dosud nezetlelým. Před drahocenným relikviářem, uměleckým dílem z pozlaceného bronzu a křišťálu, symbolizují modré vlny sílu slavného pramene v jeskyni v Massabielle u Lurd, kde začala tajemná historie Francouzky Bernadety.

Bernadeta spatřila světlo světa za chladného zimního dne 17. února 1844 v Lurdech, nedaleko španělských hranic. Děvčátko, které bylo vždy churavé, vyrůstalo v největší chudobě. Její rodiče, majitelé zchátralého mlýna, neměli ani nejnutnější životní potřeby. Od dětství se Bernadeta vyznačovala zvlášť vroucí zbožností. Jednoho dne – bylo to 11. února 1858, několik dní před svými 14. narozeninami – sbírala Bernadeta s několika dívkami dřevo v lese u Lurd. Ostatní již trochu předběhly pomalejší, astmatickou kamarádku, když se náhle ozval silný šumot. Bernadeta se velmi ulekla a najednou uviděla jak se před jeskyní v Massabielle vzdálenou několik metrů, prudce rozechvívají keře. A potom se stalo to , co se mělo v příštích měsících opakovat ještě 17krát: ve skalní sluji se objevila ve zlatavém oblaku postava velice krásné ženy dlouhém bílém rouchu, s růžencem v rukou. „Paní“ jak ji potom Bernadeta nazývala, dala se později poznat jako Boží Matka Maria. Vyzvala Bernadetu, aby dala postavit u jeskyně kostel a aby se na to místo konala procesí. Ke zjevení, které bylo rozhodující pro dnešní poutní místo, došlo 25. února 1858. Toho dne řekla „Paní“ Bernadetě: „Jdi k prameni, napij se z něho a umyj se v něm!“ Dívka sice neviděla žádnou vodu, ale přece odškrabala v jeskyni hlínu a najednou vyprýštila na tom místě průzračná voda. Den ze dne byl proud silnější. Když jeden osleplý muž svlažil vodou z pramene oči a nato prohlédl, bylo jméno Lurd brzy ve všech ústech a pověst o léčivé vodě pronikla do celého světa. Mnoho nevyléčitelně nemocných mělo být později u pramene vyléčeno.

Bernadeta však prožívala v těchto měsících těžkou dobu. Měla už dost trápení se svými stálými nemocemi a teď ještě musela trpět osočováním od těch, kdo ji prohlašovali za hysteričku a vychloubačku. Sám místní farář se vzdal odporu, teprve když docházelo k zázrakům. Bernadeta přestála statečně všechny pomlouvačné kampaně, do nichž se zapojil i tisk a spisovatel Emil Zola.

Po posledním zjevení u jeskyně v Massabielle 16. července 1858 žila Bernadeta ve svých 14 letech zase jako docela normální děvče. Už nikdy nemluvila o tom, co prožila. Aby definitivně unikla zvědavosti poutníků z celého světa, vstoupila 7. července 1866 v Nevers-sur-Loire do kláštera milosrdných sester. V tehdejším noviciátním deníku je o tom napsáno:   „ Tři postulantky. Dvě z Lurd, jednou z nich je Bernadeta, vyvolené dítě, kterému se zjevila blahoslavená Panna. Celá klášterní komunita ji srdečně přivítala.“ V komunitě se však již nesmělo hovořit o Bernadetině minulosti. Bernadeta Soubirousová, klášteře Marie Bernarda, se teď obětavě věnovala ošetřování nemocných. Stále trápena bolestmi, narážela u svých spolusester na nepochopení, když říkala, že je její úlohou být nemocná. Také zde kritika nikdy neumlkala.

Dne 16. dubna 1879 se život Bernadety schýlil ke konci. Ve věku 35 let zemřela, úplně vyčerpaná se slovy: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne ubohou hříšnici.“ Papež Pius XI. prohlásil Bernadetu 8. prosince 1933 za svatou.

17. 4. Kateřina Tekakwithová

kajícnice

narozena: r. 1656 v Ossernenonu, USA

zemřela: 17. dubna 1680 v Sault-St-Louis, Kanada

„Lilií Mohavků“ nazývali domorodci Kateřinu Tekakwithovou. Je to první Indiánka, která byla blahořečena. Papež Jan Pavel II. ohlásil toto rozhodnutí 22. června 1980. Po smrti svých rodičů přišla Kateřina jako dítě k příbuzným, kteří ji vychovali. Jako mladá dívka později odmítla sňatek, což bylo u pohanské Irokézky neobvyklé. Kateřina se však rozhodla, že chce žít je pro Boha. Ve dvaceti letech, r. 1676, ji pokřtil jezuita. Poněvadž musela v tomto svém rozhodnutí počítat s těžkostmi, opustila Kateřina svou domovinu a připojila se k jezuitské misijní stanici u řeky sv. Vavřince. Tam také poprvé přijala první svaté přijímání. Potom vedla mladá žena život pokání a ustavičné modlitby. Roku 1670 složila slib věčné čistoty. Po Kateřině smrti 17. dubna 1680 se událo mnoho zázraků, mnoho vyslyšení modliteb a uzdravení. Ostatky blahoslavené, které se uchovávají v rezervaci Mohavků v Caughnawaga, jsou cílem nesčetných poutníků. Papež Pius XII. prohlásil r. 1943 hrdinský stupeň ctností Kateřiny Tekakwithové a papež Jan Pavel II. ji blahořečil.

18. 4. Marie od Vtělení (Barbe Acariová)

řeholnice, mystička OCD

narozena: 26. února 1566 v Paříži, Francie

zemřela: 18. dubna 1618 v Pontoise, Francie

Barbe Acariová, která přijala později jméno Marie od Vtělení, byla kdysi označena za vzor křesťansky žijící matky a manželky. Když jí zemřel manžel, vstoupila v 48 letech v Pontoise k bosým karmelitánkám. Znovu a znovu mívala Marie od Vtělení mystické zážitky, především při svých modlitbách.

19. 4. Lev IX.

papež

narozen: 21. června 1002 v Egisheimu, Asasko, Francie

zemřel: 19. dubna 1054 v Římě, Itálie

patron varhaníků a hudebníků

Pochází z Alsaska, původním jménem Bruno, působil jako duchovní u dvora císaře Konráda II. a pak byl vybrán za biskupa v Toulu. Papežem byl zvolen v roce 1049. Vedl mnohé synody i mimo Itálii a konal visitační cesty, aby zajišťoval pořádek v církvi. Potíral simonii a kněžské sňatky, ujímal se utiskovaných, obnovoval kláštery, světil kostely. V roce 1053 byl zajat Normany, těžce onemocněl a po propuštění do šesti týdnů zemřel.

20. 4. Vilém Poutník (z Windbergu)

poustevník, mystik

narozen: v 11. století

zemřel: 20. dubna kolem r. 1145 ve Windbergu, Bavorsko

Po dlouhém poutnickém životě se Vilém usadil jako poustevník u Windbergu blízko Straubingu. Od začátku byl velmi vážený, zvláště hrabě Albert z Bogenu a jeho choť podporovali svatě žijícího poustevníka. Podání říká, že měl Vilém dar prorokování a zázračného uzdravování. Tak i hrabě Albert byl prý uzdraven ze životu nebezpečného onemocnění. Říká se, že Vilém vybídl Alberta, aby dal nad jeho pozdějším hrobem postavit kapli. Albert tomu vyhověl, a k tomu ještě věnoval zámek. Tím založil premonstrátský klášter ve Windbergu, jehož krásnou baziliku Panny Marie lze dnes obdivovat.

21. 4. Anselm z Canterbury

arcibiskup, církevní učitel

narozen: kolem r. 1033 v Aostě, Itálie

zemřel: 21. dubna 1109 v Canterbury, Anglie

Snad nejslavnější církevní spisovatel po Augustinovi a Tomáši Akvinském byl Anselm, arcibiskup z Canterbury. Papež Klement XI. jmenoval velkou osobnost katolické církve v r. 1720 církevním učitelem. Anselm se narodil r. 1033 jako syn lombardského šlechtice v severoitalském městě Aostě. Po matčině smrti se stále zhoršoval vztah mezi Anselmem a jeho otcem. Konečně odešel jinoch z rodného domu a žil několik let u příbuzných své matky v   Burgunsku. Přitahován věhlasem, jaký měl v té době italský učitel Lanfranc, vstoupil Anselm r. 1060 do benediktinského kláštera Le Bec v Normandii, kde Lanfranc, učil. Již za dva roky se stal Anselm převorem a po smrti opata r. 1078 nastoupil na jeho místo. Za jeho vedení vzrůstala sláva a vážnost kláštera. Když Lanfranc r. 1089 zemřel, přálo si duchovenstvo za jeho nástupce opata z Le Bec. Král Vilém II., který neměl ani svědomí ani víru, nechal však biskupský stolec čtyři roky prázdný než konečně jmenoval Anselma na nátlak duchovenstva arcibiskupem. Pro Anselma tím nezačala žádná lehká doba. Protože se nesmlouvavě zasazoval za nezávislost katolické církve na království, byl ustavičné rozepři s Vilémem. Velký scholastik a obdivovaný pedagog, který nám zanechal mnoho důležitých spisů, zemřel 21. dubna 1109. Byl pochován v canterburské katedrále, mohutnému svědectví katolické víry v Anglii. Anselm byl svatořečen r. 1494.

22. 4. Leonid

narozen: 2. století

zemřel: r. 202

Žil ve 2. století, zemřel roku 202 za vlády císaře Septima Severa. Leonid byl laik, význačný filosof a řečník, žijící v Alexandrii. Měl sedm dětí. Nejstarší z nich byl filosof Origen, kterého vychoval a učil. Kvůli tomu, že je křesťan, byl Leonid na příkaz egyptského guvernéra Laerta zatčen. Všechen majetek mu zabavili, uvrhli ho do vězení a zde mučili. Nakonec mu byla setnuta hlava. Origenovi matka schovala všechno oblečení, aby nemohl svého otce doprovázet v jeho mučednictví. Celá rodina byla rázem uvržena do naprosté chudoby, ale naštěstí se objevila jedna bohatá křesťanka, která se o rodinu postarala.

23. 4. Vojtěch

biskup

narozen: kolem r. 956 v Libici, ČR

zemřel: 23. dubna 997 v Sambii

Narodil se na hradě Libici asi roku 956, dle některých pramenů o tři roky dříve, a to jako pátý syn Střezislavy. Byl z rodu Slavníkovců, kteří vládli na větší části území dnešních východních Čech. Z hradu, jehož trosky se nacházejí blízko Poděbrad, Slavníkovci ovládali Polabí od pozdějšího Kolína až po hranici Krkonoš a Orlických hor. Vojtěch jako chlapec těžce onemocněl a když po prosbách k P. Marii z nebezpečí vyvázl, otec přislíbil, že z něj vychová kněze.

Vojtěch studoval 9 let v Magdeburku, kde přijal asi v 16 letech při biřmování jméno Adalbert po misionáři a arcibiskupu, který mu byl vzorem a otcovským přítelem. Roku 981 se vrátil z Magdeburku do Čech a v pražské katedrále vykonával podjáhenskou službu. Byl nadprůměrně vzdělaný, s hlubokou vírou a lidským cítěním. Bolelo ho, že v Čechách je náboženský život značně vzdálen křesťanskému ideálu. Biskup Dětmar žil poněkud v přepychu a byl příliš shovívavý k slabostem lidu. Velmoži asi i proto zůstávali u pohanských způsobů života. Nechali se unášet rodovou pýchou, projevovali ukrutnost a žili v nemravnostech. Svévole mocných měla vliv na hmotnou i duchovní bídu lidu. Vojtěch to chtěl změnit a tak začal pomáhat, těšit a poučovat. Při smrti biskupa Dětmara se rozhodl žít přísným životem. V té době, asi koncem roku, mu zemřel otec Slavník a knížecí vládu převzal Soběslav. Brzy na to, asi ve 26 letech, 19. ledna r. 982 byl Vojtěch na levohradském hradisku zvolen za biskupa. Stalo se to na přemyslovské půdě, kde stál první křesťanský chrám sv. Klementa v Čechách, zbudovaný Bořivojem I..

Přemyslovci prý toužili zlikvidovat slavníkovskou doménu a volba Vojtěcha jako Dětmarova nástupce k tomu měla přispět. Slavníkovec jako biskup celé země se ve smyslu otonovského názoru stal služebníkem Přemyslovců. Jednalo se o praktikovaný názor udržovaný investiturou, že duchovní hodnostář je vladařovým služebníkem. Vojtěch biskupský úřad přijal s velkým zdráháním. Jeho diecéze prý zabírala celé Čechy, Moravu, Slezsko, jižní část Polska i Slovensko. Nejprve musel do Itálie, protože vedle svěcení měl získat souhlas hlavy západního křesťanstva, římského císaře, udílený ve formě tzv. investitury, odevzdání odznaků. Ve Veroně byl vysvěcen r. 982 a tam také od římského císaře Otty II. svůj úřad oficiálně přijal.

Cestou se Vojtěch v Pávii seznámil s opatem Majolem z Cluny a s biskupem Gérardem z Toulu, kteří byli hlasateli benediktinské reformy zv. clunyjské hnutí. Šlo o obnovu, prohloubení duchovního života s důrazem na práci každého a v programových bodech mělo i snahu o uvolnění církevního života ze světských pout v protikladu k otonské politice. Vojtěch přijal i tuto snahu za svou. A i to později patřilo mezi příčiny konfliktů s přemyslovskou mocí.

Biskupských povinností se Vojtěch ujal se značnou důsledností a s mladickým zápalem se pustil do duchovní i sociální obnovy své diecéze. Přitom žil asketicky a s chudými se dělil i o svou stravu. Dle legendy svůj příjem dělil na čtyři díly, čtvrtinu si ponechával na své výdaje, další část na zkrášlení chrámu, třetí na výživu kanovníků a čtvrtinu rozdal chudým. Přes všechno úsilí ani po šesti letech s velmoži příliš nehnul. Byl jim trnem v oku pro své mravní požadavky a proto kde mohli, tam ho znevažovali a vytvářeli překážky jeho snahám o reformy. Na jejich straně byli proti Vojtěchovi i někteří duchovní a na předním místě vladař Boleslav II., zvaný Pobožný. Podstatnou příčinou konfliktů bylo to, že obyvatelé země ve svém způsobu života stále dávali přednost pohanským způsobům. Nechyběl ani výskyt mnohoženství a kněžstvo nežilo dle Vojtěchových požadavků ani v celibátu. (Ten byl však důrazně prohlášen závazným až Řehořem VII., jehož pontifikát začal r.1073.) Vojtěch za takové situace, pro neposlušnost lidu, se odebral s nejmladším bratrem, údajně otcovým levobočkem Radimem do Říma žádat papeže Jana XV. o osvobození od svěřeného úřadu. Po papežově souhlasu s odstoupením v roce 989 vstoupili Vojtěch s Radimem do benediktinského kláštera. Krátce pobyli v Monte Cassinu a žili pak jako prostí mniši v modlitbě, práci a pokání v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu v Římě. V dubnu 990 tam složili řeholní sliby.

Během tří let po odchodu Vojtěcha se úroveň náboženského života značně zhoršila a mohučský arcibiskup žádal papeže, aby Vojtěcha poslal zpět do Prahy. Velmoži s Boleslavem II. zároveň slíbili, že se k němu budou chovat lépe a žít křesťanštěji. Vojtěch se vrátil se 12 římskými řeholníky, kteří pak žili v břevnovském klášteře, založeném pro ně Boleslavem II., který Vojtěcha osobně přivítal. Vojtěchovi se v zemi zřejmě nepodařilo získat potřebnou důvěru a napětí mezi ním a šlechtou se znovu zostřovalo a to zvláště poté co Boleslav II., stižen mozkovou příhodou, svěřil dočasně vládu svému synovi Boleslavu Ryšavému a několika českým pánům. Zřejmě k posledním neposlušnostem a k vyhrocení napětí mezi biskupem a šlechtou došlo po vraždě cizoložné šlechtičny, která hledala pomoc u biskupa a v chrámě. Udává se, že snad byla z Vojtěchova příbuzenstva a nedobrovolně žila v nerovném manželství se surovým šlechticem. Pronásledovatelé porušili právo azylu a znesvětili kostel nebo kapli panenského kláštera, kde se ukrývala. Příbuzní onoho šlechtice zabili milence již předtím. Ty, kteří se na vraždě na posvátném místě podíleli, biskup Vojtěch vyobcoval z Církve na dobu než budou dělat řádné pokání. Postihnutí velmoži odpověděli nenávistí proti němu a jeho rodu. Vojtěch proto znovu odešel do benediktinského kláštera v Římě.

V květnu 996 byl v Římě korunován za císaře mladý německý panovník Otto III., který s Vojtěchem navázal užší přátelství a obdivoval jeho učenost, upřímnou zbožnost i přísný život. Papežem se v tom roce stal císařův příbuzný Řehoř V.. Ten Vojtěcha poslal zpět do Prahy a on poslušně šel, ale předem si vyžádal dovolení, aby, pokud ho Češi nepřijmou, směl jít hlásat evangelium k pohanům.

Po třetím návratu do Čech narazil Vojtěch na nesmiřitelné nepřátelství. Za jeho pobytu v Římě 28. září r. 995 nepřátelští velmoži vyvraždili na hradě Libici slavníkovský rod, z něhož zůstal jen on s Radimem, protože byli v Římě. Vrahové měli mocného ochránce v českém panovníkovi. Vojtěch, v doprovodu Radima, proto zamířil do Polska a tam byl hostem Boleslava Chrabrého. Ten pak poslal do Prahy poselstvo se žádostí, aby přijali svého biskupa. Češi však odmítli a proto mohl Vojtěch odejít do pohanských krajů severního Polska. Odešel tedy šířit evangelium na území dnešního Gdaňska, kde dosahoval požehnaných úspěchů. Pak přešel k sousedním pohanským Prusům. Tam, poblíž Královce, omylem vstoupil na tzv. Romovské pole, které měli pohané za posvátné. Ti se přihnali, udeřili ho prý nejprve veslem, pak ho probodali oštěpy a nakonec jeho useknutou hlavu narazili na kůl.

Polský panovník Boleslav Chrabrý Vojtěchovo tělo získal a pochoval v Hnězdně. Papež Silvestr II. tam u jeho hrobu založil r. 1000 arcibiskupské sídlo. Stalo se tak na Boleslavovo přání a pod patronací císaře Otty III.. Prvním arcibiskupem se tam stal Vojtěchův bratr Radim, řeholním jménem Gaudencius. Téhož roku císař Vojtěchův hrob navštívil a vyžádal si jeho relikvii pro kostel Vojtěcha a Pavlína v Římě, který je dnes zasvěcen apoštolu sv. Bartoloměji. Silvestrem II. byl Vojtěch svatořečen již dva roky po své mučednické smrti.

K úctě sv. Vojtěcha v Polsku, Německu a Římě se přidaly i Čechy. Jejich panovník Břetislav I. však příliš svérázným způsobem. Při vojenské výpravě v roce 1039 ukořistil tělesné ostatky sv. Vojtěcha a dopravil je do Prahy. Podle Kosmova svědectví byly ostatky uloženy i s ostatky pěti bratrů v rotundě sv. Víta do r. 1060 a pak je Vratislav II. umístil ve zvláštní kapli.

Antropolog E. Vlček r. 1475 zkoumal lebku a potvrdil její zachovalost až na týlní kost i to, že jí chybí díly odebrané jako ostatky. Na lebce byly objeveny i stopy po sečném nástroji, což dosvědčil i zlomek prvního obratle, a pak i další stopy potvrdily pravost oproti dvěma dalším lebkám v Hnězdně a v Cáchách, které také za Vojtěchovu byly vydávány.

24. 4. Jiří

mučedník

narozen: ve 3. století

zemřel: r. 303 Lydda, Palestina

patron především rytířských řádů a skautů, dále Anglie, Benátek, Německa, Janova, Portugalska, Katalánie, Řecka a Ruska. Hlásí se k němu i vojáci, jezdci, zbrojíři, řezníci, rolníci, horníci, sedláři, kováři, bednáři, artisté, pocestní a chovanci chudobince

Málokterý svatý je tak populární a tak opředen legendami jako svatý Jiří. Tradice v něm jednomyslně uctívá vojáka, který za císaře Diokleciána, kolem roku 303, šel pro Krista na smrt. Jisté se zdá jen to, že podstoupil mučednickou smrt v Lyddě, kde byl v šestém století nalezen jeho hrob, jediný pevný základ pro jeho kult, datující se od konce 4. století. Šířil se překypující rychlostí na Východě i na Západě, obzvlášť v Anglii, kde byl znám už v 8. století. Jako patron rytířstva a zbraní stal se patronem Anglie. Proslulý prapor svatého Jiřího pochází z roku 1284; první anglický rytířský řád, z roku 1348 - řád podvazkový - byl přirozeně pod patronátem tohoto světce. I protestantská reformace si uchovala jméno Jiří ve svém kalendáři; patří též do výsadní kategorie svatých pomocníků. A přece všecky ty malebné podrobnosti z jeho života, které byly základem jeho kultu, jsou legendární. Legenda z něho učinila urozeného a bohatého Kappadočana, hrdinského tribuna císařské armády, který sráží vesele modly a zabíjí bez námahy draka pustošícího Libyi.

25. 4. Marek

evangelista, mučedník

narozen: v 1. století v Jeruzalémě (?), Palestina

zemřel: kolem r. 67 v Alexandrii, Egypt

patron ostrova Reichenau, notářů, stavebních dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na sklo, písařů; za dobré počasí a dobrou úrodu; proti blesku a krupobití; proti náhlé smrti

Původním jménem Jan byl žákem sv. Petra a podle jeho kázání napsal asi kolem roku 60 své evangelium na žádost římských křesťanů. Na první apoštolské cestě sv. Pavla byl jeho průvodcem, pak provázel svého bratrance Barnabáše na Kypr a znovu byl průvodcem sv. Petra. Po r. 50 odešel do Alexandrie, hlavního města Egypta, kde založil církevní obec a často se do ní vracel. Kolem r. 65 pomáhal opět sv. Pavlovi v Římě. Obyvatelé nepřátelsky naladěni vůči křesťanům, přepadli jednoho dne evangelistu před oltářem, a jak praví legenda, lanem uvázaným kolem krku, ho usmýkali k smrti. Toto se mělo stát kolem r. 67. Asi za 750 let přišly Markovy ostatky do Benátek.

26. 4. Richarius

kněz, poustevník

narozen: v 6. století v Centule, dnes St-Riquier, Francie

zemřel: 26. dubna 645 v poustevně v lese u Crésy

Nad hrobem kněze a poustevníka Richaria povstalo proslulé opatství, které bylo později po něm nazýváno St-Riquier. Také město v Pikardii se dodnes jmenuje Riquier.

27. 4. Zita

služebná

narozena: kolem r. 1212 v Monsagrati, Itálie

zemřela: 27. dubna 1272 v Lucce, Itálie

patronka domácích zaměstnanců, hospodyň, poslíčků

V kostele San Frediano v toskánském městě Lucce odpočívá neporušené tělo Zity. V trojlodní bazilice, v níž jsou pochováni také Frigidian a Richard z Wessexu, našla poslední místo svého odpočinku i Zita. Skoro padesát let sloužila s největší pokorou v domě rodiny Fatinelliové. Budova se v Lucce ukazuje dodnes. Dcera chudé rodiny zemědělského dělníka, narozená kolem r. 1212 v Monsagrati u města Lucca, přišla ve dvanácti letech do vznešeného domu Fatinelliů v Lucce a od prvého dne musela trpět za nesnesitelných podmínek. Děti toho domu ji škádlily, paní byla panovačná, otec rodiny prchlivý a krutý. Avšak svou laskavostí a tichostí si Zita nakonec během let získala celou rodinu. Snášela nejtvrdší rány, protože ve své pevné víře byla jista, že tyto zkoušky pro ni vybral Bůh. Dne 27. dubna zemřela Zita, oplakávána rodinou Fatinelliovou a mnohými lidmi, kteří obdivovali ctnostný život této služebné. Papež Inocenc XII. potvrdil r. 1696 její úctu. Vedle Notburgy je Zita uctívána především v Itálii.

28. 4. Petr Chanel

kněz, misionář, mučedník SM

narozen: 12. července 1803 v Potière, Francie

zemřel: 28. dubna 1841 na ostrovech Fidži

Pocházel z Cuetu ve francouzské diecézi Belley. Stal se knězem a toužil po misijní činnosti. Vstoupil do družiny P. Marie - kongregace Maristů. Vyučoval v malém semináři. Misijním působištěm se mu stala Oceánie, ostrov Futuna, kde svědomitě plnil přes tři roky své poslání a nakonec byl primitivními zbraněmi zabit. Stal se prvním světcem pátého světadílu.

29. 4. Kateřina Sienská

panna, mystička, církevní učitelka

narozena: r. 1347 v Sieně, Itálie

zemřela: 29. dubna 1380 (1378?) v Římě, Itálie

patronka Itálie, 2 patronka Říma (od r. 1866); pradlen; proti moru, proti bolestem hlavy, umírajících, dominikánských terciářek

Kateřina Sienská (panna, mystička, církevní učitelka). Za největší ženu křesťanstva označují Italové Kateřinu ze Sieny, která se jmenovala občanským jménem Benincasová. Narodila se v roce 1347 v Sieně jako 24. dítě rodiny barvíře. Byla to doba, kdy ochabovalo nadšení pro víru a na ústupu byla také moc i vážnost papežů (období avignonských papežů). Ve 12 letech se měla na přání rodičů vdát, ale odmítla to. Od zklamaných rodičů pak proto musela hodně vytrpět. Po znetvoření obličeje neštovicemi žila v domácím ústraní a pracovala v podniku rodičů. V 18ti letech vstoupila k dominikánským terciářkám v Sieně. Obětavě pečovala o nemocné a umírající. Při morové epidemii v Pise se při péči o nemocné dokonce sama nakazila. I přes své mládí byla často vyhledávána jako rádkyně knížat a církevních představitelů. Podařilo se jí dostat papeže Řehoře XI. z Avignonu zpět do Říma. Když v roce 1378 vypukl západní rozkol, postavila se Kateřina na stranu právoplatného papeže Urbana VI. Na jeho přání pak přesídlila do Říma, kde až do konce svého života usilovala o jednotu církve. Až do smrti skrývala Kristovy rány (stigmata), které se jí objevily na těle. Zemřela 29.4.1380, ve věku 33 let. Místem jejího posledního odpočinku je dominikánský kostel Santa Maria sopra Minerva v Římě (u Pantheonu). Za svatou byla prohlášena papežem Piem II. již v roce 1461. Kateřina Sienská zanechala 381 dopisů, které diktovala písařům, protože se sama nenaučila psát. Dopisy jsou dodnes považovány za klasickou literaturu, její spisy jsou svědectvím mystické teologie. Papež Pavel VI. jmenoval Kateřinu Sienskou církevní učitelkou 4.10.1970, sedm dní po velké mystičce Terezii z Avily. Kateřina ze Sieny je také hlavní patronkou Itálie, druhou patronkou Říma a patronkou dominikánských terciářek. Znázorňování: v šatu dominikánských terciářek (dlouhý bílý oděv s černým pláštěm), často drží v ruce srdce, lilii, kříž nebo knihu nebo je zobrazována při péči o nemocné.

30. 4. Zimund

narozen: v 5. století, Burgunsko

zemřel: 1. května 524 (?)

Burgundský král – narodil se na sklonku 5. století, králem byl od r. 516. Byl považován za ochránce katolické víry v době, kdy převážná část křesťanů podléhala mylné ariánské nauce. Nechal se však ovlivnit svojí druhou manželkou, která ho poštvala proti Sigrichovi, jeho synovi z prvního manželství. Sigrich byl na Zikmundův příkaz zákeřně usmrcen – Zikmund však záhy pochopil, že se dopustil krutého bezpráví. Ze svého zločinu se vyznal a konal dlouhé pokání v klášteře St. Maurice-en-Vallis (v nynějším Švýcarsku). Jako součást pokání hmotně zajistil klášter, takže od té doby až dosud v něm nepřetržitě trvá řeholní společenství (je to nejstarší trvale fungující katolický klášter v Evropě). Po návratu z kláštera bylo Burgundsko přepadeno franckým králem Chlodomírem. Zikmund byl poražen, zajat a utopen i se ženou a dětmi ve studni (snad 1. května 524). Větší část jeho ostatků nechal v r. 1365 císař Karel IV. přenést do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Památka sv. Zikmunda se připomíná 30. dubna, jeho jméno nese i největší zvon v pražské katedrále.