Deník o. Jana z pouti

02.09.2009 22:33

Na letošní rok připadá 100. výročí svatořečení Klementa Marie Hofbauera. To mě inspirovalo k naplánování pěší poutě k jeho hrobu ve Vídni přes jeho rodiště Tasovice. Začátek pouti byl stanoven tak, aby odpovídal putování blažovických a tvaroženských farníků přes Náměšť na Svatou Horu. V úterý 18. srpna ráno jsme se podle plánu skutečně setkali při slavení mše sv. v náměšťském kostele. Po naložení věcí do doprovodného vozidla a rozloučení  se svatohorskými „rychlíky“ a domácími, kteří nás doprovodili, jsme po osmé hodině vyrazili po zelené značce směr Vlčí kopec.   Na ten však polovina poutníků nedorazila, protože v jednom úseku značku přehlédla a vydala se směrem k Sedleckému Dvoru u Popůvek. Naštěstí díky mobilnímu telefonu byla chyba objasněna a v Kramolíně jsme už byli opět  pohromadě. Přes  kramolínskou hráz a  Slavětice jsme  v 15 hod. přišli do Rouchovan. V místní restauraci jsme se posílili na těle a v kostele pak  na duchu. Stalo se tak i díky místnímu panu faráři, který nám kostel ochotně otevřel a podal nám  o něm stručný výklad. Z Rouchovan jsme zvolili riskantní zkratku přes les. Měli jsme v plánu minout Tavíkovice a dojít  až do Dobromilic. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali z lesa aspoň na kraj Tavíkovic. Zde už jsme zdálky vyhlíželi cíl první etapy – majestátní kostel v Běhařovicích. Cesta k němu nám příjemně uběhla i díky zpěvu mariánských písní z kancionálu. Tak jsme kolem sedmé hodiny večerní mohli vstoupit na faru, kde nás srdečně přivítal pan farář a místní děvčata Pavla a Helena Horákovy, které s pomocí své maminky připravily výborný guláš. Po  večeři s panem farářem a zpěvu kytarových písní jsme  ulehli do spacáků, abychom nabrali síly do dalšího dne. Některým se ale spánek příliš nezadařil,  protože strávili  noc bojem s komáry.

 

Ve středu ráno nám byla na faře v Běhařovicích připravena od místních farnic snídaně. Po ní jsme v 8 hod. vyrazili po silnici do Plavče. Trochu stínu jsme si užili v lese, přes který jsme přišli ke Kalvárii u kostela v Hlubokých Mašůvkách. Po slůvku pana faráře o historii poutního místa následovala polední mše sv. a po ní modlitba u lurdské jeskyně. Osvěženi vodou z poutního pramene jsme se  vydali směrem na Přímětice (známé díky vynálezci bleskosvodu P. Prokopu Divišovi) a Znojmo. Cesta po asfaltu za odpoledního  vedra  a hustého provozu ubíhala pomalu. Nakonec jsme přece jen dorazili ke kostelu sv. Mikuláše ve Znojmě. Zde jsme se rozloučili s bratrem jednoho z poutníků Přemyslem, který nás až sem doprovodil. Ze Znojma přes Dobšice a Dyji vede do Tasovic svatoklementská turisticko-naučná stezka, kterou jsme  chtěli projít. Je na ní 11 informačních panelů přibližujících Klementův život a jeho rodný kraj, u kláštera Znojmo-Louka je  nová pískovcová socha, která ukazuje světce jako pekařského učedníka, který ve Znojmě rozdává chléb. Projít stezku se nám podařilo, i když na ní ještě nejsou značky pro cyklisty, což mělo za následek menší bloudění a ztrátu jedné poutnice. Nakonec  ale do kláštera v Tasovicích dorazili všichni. Po pochutnání si na  krupičné či pohankové kaši, teplé sprše a stolním tenise nás čekal nocleh na postelích, kterých tu  bylo dost pro všechny.

 

Čtvrteční den jsme začali mší sv. v kostele sv. Klementa. Kázání při mši sv. měl otec Jiří Šindelář, který nám velice poutavým způsobem přiblížil  světcův život. Využil k tomu oken v kostele, kde jsou znázorněny některé scény ze života sv. Klementa. Sv. Klement byl také velkým poutníkem, jak jsme si během cesty přečetli z jeho životopisu a jak nám také otec Jiří připomenul. Celkem 14x putoval do Říma, z toho 8x pěšky.

Z Tasovic jsme putovali podél hranic přes Strachotice do Slupi. Místní pan farář, na kterého jsme zazvonili, nám umožnil posedět a občerstvit se v chládku  na faře. Poslední moravskou vesnicí, kterou jsme procházeli, byly Jaroslavice. Odtud už vedla asfaltová cesta vzhůru na státní hranici, kde nás upoutala nezvyklá značka Náměstí Evropy. O kus dále jsme se zastavili u památníku připomínající odsun německy mluvícího obyvatelstva po II. světové válce.Ve Zwingendorfu zamířili všichni poutníci nejprve do kostela, kde jsme se pomodlili  některé z našich společných modliteb. Modlitby se týkaly úmyslů naší pouti: za naše farnosti, za kněze a za návštěvu Svatého otce v České republice. Po občerstvení následovala mezi poli modlitba růžence. Ti, kdo se vezli, se jí ve stejnou dobu modlili v kostele. Krásná shoda. Další dvě místa,  kde jsme se zastavili, byla Grossharras a Patzmansdorf.  Z Patzmannsdorfu bylo do cíle už jen asi 15 km, nejprve stoupání a pak dlouhá cesta lesem. Nezvykle ostré tempo způsobilo, že jsme stihli do Oberleis dojít kolem půl deváté, ačkoliv kuchařky předpokládaly příchod mnohem později. Už jsme se chystali jít spát na karimatkách ve společenské místnosti, když po půl desáté dorazil do mládežnického centra pan farář. Opatrně jsme na něj zaklepali a ptali se na možnost slavit ráno mši sv. a také na možnost pronajmout aspoň 1 pokoj pro starší poutníky. Pan farář šel a ukázal nám druhou polovinu mládežnického centra s krásnými pokoji a postelemi. Řekl, že  si asi nerozuměli s paní, která naše ubytování domlouvala, pravděpodobně myslel, že chceme nocleh na víc dní, což nebylo na pokojích  možné, protože druhý den měla přijet další skupina mládeže. Tak jsme se s radostí a vděčností stěhovali po nejnáročnějším dnu na krásné pokoje s postelemi, které byly minimálně dvě na každého.

 

V pátek  bylo v kostele už před sedmou hodinou ranní díky panu faráři  vše nachystáno, takže jsme mohli začít den slavením mše sv..  Po mši sv. a snídani jsme vystoupali k rozhledně kousek za kostelem. I když byla  zavřená, výhled  z kopce byl velice krásný. Z vykopávek lze usuzovat, že kopec byl v minulosti velice strategickým bodem. Nyní  vede na vrchol křížová cesta a pod vrcholem je poutní mariánský kostel. Díky podrobné mapě od pana faráře jsme bez problémů dorazili po červené značce do Grossrussbachu. Vešli jsme do nádherného gotického chrámu, kde jsme vyčkali na polední zvonění   Anděl Páně. Za Grossrussbachem jsme se dostali na konec podrobné mapy, což mělo za následek prodloužení  trasy. Místo do kopce, jak jsme předpokládali, nás jiná  červená značka vedla za  Hornsburgem podél potoka. S pomocí lidí, kteří nám ochotně poradili,  jsme se oklikou přes Weinsteig nakonec přece jen do Manhartsbrunnu dostali. Navíc jsme ne příliš prudkou cestu využili k modlitbě růžence. Na návsi v Manhartsbrunnu stavěli hasiči přístřešek pro nějakou lidovou veselici. Za rozestavěným stanem zůstalo uvězněné naše doprovodné vozidlo. Zdálo se, že už nevyjede. Naštěstí stavba pokračovala tak rychle, že řidič doprovodného vozidla stihl včas vyrazit do Bisambergu, kde byl v 18 hod. očekáván místními farníky. My pěší po nalezení ztraceného poutníka-hasiče, který si šel   prohlédnout místní hasičskou techniku, jsme putovali krásnou lesní cestou, na jejímž konci nás čekal krásný pohled směrem k Vídni. Pak už jsme mimo červenou značku nejkratší cestou sestoupili za zpěvu mariánských písní do Bisambergu. Po setkání s doprovodným vozidlem jsme ale přešli odbočku ke kostelu, takže jsme se museli vrátit, řidič doprovodného vozidla zase marně hledal správnou odbočku na místo večeře. Nakonec vše vyřešil příchod sympatického pana faráře, který nás rychlým krokem dovedl do restaurace, kde pro nás farnost připravila večeři. Po královském pohoštění nás farníci odvedli do tělocvičny, kde jsme na žíněnkách ulehli k zaslouženému odpočinku.

 

V sobotu nás čekala závěrečná etapa. Po silnici č. 3 jsme měli dojít  k mostu přes Dunaj a potom dál do centra Vídně. Vyšli jsme s tím, že se ve městě svezeme metrem nebo tramvají, protože podle farníků to mělo být do kostela Maria am Gestade ještě hodně daleko. Pesimistické předpovědi farníků se ale nenaplnily. Už v 9.30 nás uvítala cedule Wien.  O pár kilometrů dál  na konci Prager Strasse jsme zaparkovali doprovodné vozidlo. Za chvíli jsme vstoupili na Floridsdorf. Brucke. Při pohledu na schody do řeky Dunaje nás napadla myšlenka jít se vykoupat. Když jsme sestoupili k vodě, překvapilo nás, jak je teplá a čistá.  Řidič doprovodného vozidla Jan  zhodnotil akci slovy: „To byla nejlepší letošní  koupel.“ Pak jsme se s pomocí navigačního systému proplétali vídeňskými ulicemi.  Až jsme ve 12.45 konečně stanuli u cíle, u kostela Maria am Gestade. Přišli jsme k němu ve chvíli, kdy jsme od svatohorských poutníků dostali SMS zprávu, že právě dorazili na Svatou Horu.  Křest dítěte, který v kostele probíhal, se trochu protáhl, tak jsme se mohli soukromě pomodlit u hrobu sv. Klementa, ke kterému jsme putovali. Mše sv. v nádherném mariánském kostele v den svátku Panny Marie Královny byla skutečným vyvrcholením naší pouti. Mše sv. se zúčastnila také paní hraběnka Hana Haugwitz, která každý rok přijíždí na zámek do Náměště. Paní Haugwitz nás po mši sv. zavedla do dómu sv. Štěpána a  do městského parku, kde jsme se naobědvali rozešli se na autobus nebo zpět k autu, abychom se vrátili do svých domovů.

 

Když jsem pouť plánoval, chtěl jsem, aby etapy byly kratší než etapy při pouti z Brna do Mariazell, aby ji všichni mohli zvládnout, zvláště ti, kteří se na takovou pouť vydali poprvé. I tak byla pouť  velmi náročná, především díky horkému počasí. Předpokládaný počet  kilometrů byl také pravděpodobně vyšší, než jak jsem původně plánoval. Přesto jsme  bojovali statečně. Celkem nás šlo 12: P.Jan Nekuda, manželé Skálovi, manželé Tomkovi, manželé Tomášovi, jejich děti Martina, Jan a Vojtěch, Jindřiška Pavelková, Květa Špániková.  Řidiče doprovodného vozidla dělal s velikou trpělivostí a klidem Jan Štefaňák. Dva dny s námi putoval také Přemysl Tomek. Děkujeme Bohu za možnost vykonat tuto pouť, vystoupit ze svých každodenních starostí, posílit se ve víře. Děkujeme také mnoha dobrodincům,  kteří nás na cestě přijímali a  kteří na nás  mysleli v modlitbě.

Sv. Klement Maria Hofbauer putoval v životě  častokrát. Bylo to hlavně ve chvílích, kdy cítil vnitřní neklid, cítil, že ho Bůh volá ke kněžství a zdálo se, že tato cesta je uzavřená. Proto šel na pouť, aby vše svěřil Bohu, aby vše promodlil. S podobnými úmysly jsme se na pouť vydali i my. Bohu díky!                                                            P.Jan Nekuda