Čiňte pokání a změňte smýšlení - článek kardinála Vlka k sexuálním skandálům

30.03.2010 08:08

Ve svém článku se kardinál Vlk vyslovuje k úkolu, který před církví stojí po vyšetření všech skandálů kolem zneužívání. Hovoří také o významu nedávného listu Benedikta XVI. irským katolíkům a o neporozumění, s nímž se u některých lidí setkal.

 

Pro každého věřícího a zvláště pro biskupa je velmi těžké vyjadřovat se k případům sexuálnímu zneužívání a skandálního zacházení s dětmi a mladistvými ze strany řady kněží a řeholníků, které se za poslední půlstoletí staly v katolických školách, internátech a jiných zařízeních, v řeholních společnostech a jejich noviciátech. Jsme konsternováni a šokováni nad těmito činy některých kněží a řeholníků a ostatních zasvěcených osob. Hluboce nás zasahuje to, že rukama církevních osob trpělo tolik nevinných dětí a mladých lidí, kteří přistupovali k církvi s důvěrou. Tyto skutečnosti jsou zločinem a velkým hříchem, tak to nazval i sám papež Benedikt XVI. Ti, kteří jsou za to vše zodpovědní, to musí přiznat a vyznat, především před Bohem, ale také před svými představenými i před světskou spravedlností. A musí se postarat spolu s církví o nápravu škod, nakolik se dalekosáhlé morální škody dají napravit. Je zapotřebí usilovat i o hmotnou nápravu, která ale nedokáže plně zahojit škody duchovní. To vše musí předcházet opravdovému pokání, které za tyto činy musí církev konat. Slovo pokání chápáno podle evangelia znamená: obraťte se, změňte své smýšlení a jednání ... Ano, tento veliký veřejný hřích církevních představitelů vyžaduje opravdové obrácení, změnu smýšlení a pokání, to jest řádnou nápravu. To vše, co jsem zmínil, musí být bez diskuse a výmluv pevně přijato. Je naprosto zřetelné, že tyto činy a hříchy musí vést církev nejen v příslušných státech a diecézích k opravdovému očištění a k opravdovému pokání.

Změna smýšlení – především v tom nechtít udržet image církve „neposkvrněný“, i když jsou tu veřejné chyby a hříchy, a za cenu, že je budeme zakrývat a dělat vše pro to, aby byly skryty, a de facto nečinit pokání. V prvotní církvi za veřejné hříchy bylo i veřejné pokání. Chybný postoj zametání takových věcí pod koberec, snaha, aby církev vypadala navenek pěkně, je v hloubce teologicky chybné. Jsou to možná neuvědomělé představy, že „svatost“ církve je souhrnem všech dobrých skutků a chování křesťanů, že ji tvoříme my, kteří jsme svými „výkony“ a ze sebe lepší než „ti ostatní“. Je to v podstatě sekularizovaný pohled – hodnocení věcí podle našich výkonů! Tento dojem jsme možná de facto předávali okolnímu světu. „Věřím v jednu svatou všeobecnou církev ...“ Ona je taková svatostí svých členů a jejich chováním. Tím bylo zastiňováno, že její svatost tvoří především živá a účinná přítomnost „Svatého“, našeho Pána Ježíše Krista, a že je působena jeho svatým Duchem, ve svatých prostředcích – svátostech, ve svatém slově Božím a ve společenství věřících, v němž je skutečná přítomnost Ježíše Krista v Duchu svatém.

Různé kritiky papežského listu ukazují, že Vatikánský koncil v myslích mnohých nebyl ještě uskutečněn. Podle koncilu centrem církve je Ježíš Kristus Zmrtvýchvstalý, ne kněz, ne papež, ne morálka, ne výkony, ale On, Ježíš Kristus! A že církev je v určitém smyslu církví hříšníků, kteří potřebují milosrdenství Boží, „ecclesia semper reformanda“. Jinak se nesmíme divit, že nás okolní svět pokládá za instituci, podobnou ostatním světským institucím a spolkům ... V této chvíli musí církev zářit přiznáním a vyznáním svých vin a pokáním, na kterém se zjevuje Boží milosrdenství, které nás zachraňuje v naší ubohosti. To je nyní perspektiva ...

To, co tu říkám, vychází z meditace pastoračního (ne disciplinárního) listu Benedikta XVI. všem irským věřícím. Veřejné přiznání viny, lítost a omluva, které papež ve svém listu projevuje, však ještě více podněcuje už dřívější kritiky, rozvinuté po řadě přiznáních v USA, v Irsku a nyní i v kontinentální Evropě. Oprávněnou kritiku nemůžeme zastavit, ani se stavět tak, že je to jen kampaň proti církvi. Je jisté, že této situace řada novinářů i nepřátel církve využívá k silným a mnohdy nespravedlivým a nespravedlivě vedeným kritikám, protože mnozí nerozumějí církevnímu životu a s určitým analfabetismem i zlou vůlí zkreslují celou situaci. Nevidí nebo nechtějí vidět, jaké kroky a také personální změny udělal papež při své osobní návštěvě v USA. Věnoval se těmto věcem i v Austrálii. A řešení celému irskému skandálu věnoval nyní mnoho úsilí, při dvojím setkání a rozhovorech s irskými biskupy v Římě, sešel se s řadou německých biskupů, s předsedou biskupské konference v čele, setkal se s rakouskými biskupy.

Mnozí nevidí, že se v Německu i v Rakousku připravuje a hned realizuje řada konkrétních účinných opatření, která uznala i německá kancléřka Merklová. Kritici by chtěli papeži vnucovat svá řešení a z neznalosti církve a církevního života by chtěli vnášet civilní, světská řešení, která odporují podstatě církve a jejímu životu. Nejsou ochotni dopřát církvi svobodu v rozhodování, na kterou si sami nenechají sáhnout. Papež řeší situaci v jednotlivých státech podle situace, o které se napřed důkladně nechává informovat. A pak se rozhoduje. Řeší věci ne obecným listem, ale konkrétním, šitým na irskou situaci. Jistě, těžko může svým listem napravit celou bolestnou situaci postižených. Na prvním místě oslovil je, otcovsky se jich ujal a veřejně odsoudil skandální jednání. A je třeba vidět – a to je něco nového v církvi – že veřejně a otevřeně pranýřuje hříchy kněží, a dokonce i biskupů, jejich nesprávné postoje, jejich nezodpovědnost a nedbalost, nerespektování příslušných norem církve, poškození dětí a mladistvých, poškození důvěry v církev. A vše důrazně kárá. Připomíná, že biskupové měli nesprávnou snahu udržet hezký image církve i za cenu krytí zlých činů, a připomíná, že v Irsku byla i u úředních míst snaha krýt církev, aby se udržoval její „bezhříšný“ image. Z charakteru listu a jeho cíle je pochopitelné, že jím papež žádného biskupa neodvolává, to musí udělat každý biskup sám. Po důkladném vyšetření všeho možná požádá některé biskupy, aby podali demisi. Ne podle křiku ulice, ale podle spravedlnosti. Ve svém listu totiž mluví o apoštolské vizitaci v některých diecézích. Po ní mohou následovat demise. Už předem papež nařizuje, aby biskupové vše důkladně vyšetřili a udělali okamžitě příslušná opatření k nápravě. A celou irskou církev vyzývá k obnově života.

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že to vše měla církev začít řešit dříve, ne až tehdy, kdy situace přerostla do skandálu. To všichni dnes vědí. Byla to nepochybně malá důraznost a důslednost a velká chyba biskupů i mentality v církvi. Jistě zůstává otázka, kolik a jaká hlášení dostával soud při někdejší Ratzingerově Kongregaci pro nauku víry, zřízený v roce 2001, a jak reagoval. Posuzovat to paušálně a jen od boku, aniž by byla známa fakta, je nesprávné. Mnozí kritici církve, hnutí „My jsme církev“ a jiní „odborníci“ navrhují církvi různá opatření a řešení, ačkoliv jí mnoho nerozumějí, a vnášejí do ní „ducha světa“.

Myslím, že je také nesprávné a nespravedlivé dělat dnes ze zneužívání jen záležitost duchovních. V Německu to pochopili a zahrnují do opatření a řešení všechny oblasti, kde pohlavní zneužití bylo pácháno. Tak se vyslovila kancléřka Merklová i ministryně pro rodinu. Na celé této kauze tak do široka traktované jsem mohl podrobně sledovat, jak jsou které noviny, naše i zahraniční, seriozní, jak profesně pracují nebo naopak, jak jsou k církvi nepřátelské, jak zneužívají vzniklou situaci a nejsou schopny kriticky vidět to, co se tváří v tvář situaci dělá, i při uznání, že pro řadu případů je to poněkud pozdě.

Věřím, že tato situace, i přes velkou ztrátu důvěry a jiné škody pro církev, ji může v některých směrech očistit a upevnit, prohloubit formaci kněží a řeholníků, očistit, posílit a upevnit celibát a přinést reformu některých jiných oblastí života, ke které by možná jinak nebyla odvaha ...

Kardinál Miloslav Vlk