ČERVENEC

14.07.2010 22:06

1. 7. Theobald

řeholník, poustevník, ECMC

narozen: kolem r. 1017 v Provins, Francie

zemřel: 8. prosince 1247

patron Provins, sedláků, vinařů, obuvníků; proti horečce, dně, očním chorobám, suchému kašli; proti neplodnosti; proti pocitům strachu

Narodil se ve šlechtické rodině Boucharda de Montmorency na hradě Marly v dnešním francouzském kraji Ile-de-France na sklonku 12. století. Stal se panošem a později byl také pasován na rytíře, sloužil dokonce u francouzského královského dvora. Roku 1220 však Theobald královský dvůr opustil a vstoupil do cisterciáckého konventu ve Vaux-de-Cernay, který nedlouho předtím oslavil sto let od svého založení. Velice si jej vážil jak pozdější král Ludvík IX., sám světec, tak jeho spolubratři, kteří si Theobalda zvolili roku 1230 za převora a pět let nato za opata. I jako opat žil Theobald prostým životem, pokládal se za služebníka všech svých spolubratří a všechny překonával v lásce k modlitbě, chudobě a mlčení. Ve svém klášteře také dožil zbytek svých dní, zemřel 8. prosince roku 1247. Je zvláště uctíván v alsaském Thannu.

2. 7. Ota

řeholník Ocist

narozen: kolem r. 1090 v Riedenburgu u Řezna, Bavorsko

zemřel: kolem r. 1150 ve Walderbachu u Řezna

patron berlínského biskupství a bamberského arcibiskupství; vzýván proti horečce a vzteklině

Pocházel z Frankenu v Bavorsku. Stal se knězem a odešel do Polska. Vedle vyučování a výchovy mládeže tam pokračoval v sebevzdělávání. U vévody Vladislava Heřmana se z něj stal dvorní kaplan a tajemník. V tomto povolání pokračoval i na dvoře císařově v Německu. Od r. 1102 byl biskupem v Bambergu. Zasloužil se o smír mezi církevní a světskou mocí. Žil asketicky, chudým a nemocným prokazoval skutky lásky. Zakládal kláštery a chrámy. Kolem roku 1124 působil jako misionář v Pomořanech s velkým úspěchem. Znovu tam byl zachraňovat duše r. 1128 a zorganizoval tamní církev. Zemřel v Bambergu, asi ve věku 78 let.

3. 7. Tomáš

apoštol

narozen: kolem Kristova narození v Galilei (?), Palestina

zemřel: r. 72 v Mailapuru (?) u Madrasu, Indie

patron Východní Indie, Portugalska, Gói, Tomášových ostrovů, církevního státu, Urbina, Parmy a Rigy; architektů, stavebních dělníků, geometrů, tesařů, zedníků, kameníků a teologů; při bolestech zad; za dobrý sňatek

V italském abruzském místě Ortoně jsou dnes uctívány ostatky sv. Tomáše, a v dómě v toskánském městě Pratu opatrují v Cappella del Sacro (kaple svatého pásu) takzvaný „Mariin pás“. Podle legendy, která je zřídka znázorňována, rozvázal sedící malý Kristus pás Panny Marii a předal ho sv. Tomáši. Tento pás prý zůstal po staletí v rodině muže, který ho dostal od Tomáše, až přišel muž jménem Michele dei Dagomari z Prata s první křížovou výpravou do Svaté země a oženil se s dcerou z rodiny, v jejímž majetku byl pás. Svatý pás tak přišel s nevěstou do Itálie. Ve slavnostním průvodu byl posvátný předmět v r. 1365 donesen do katedrály v Pratu. Tomáš, který byl před svým povoláním za apoštola rybářem v Galilei, je zmiňován ve čtyřech seznamech apoštolů Nového zákona. Nejslavnější je vylíčení o „nevěřícím Tomášovi“. Jde o tuto příhodu: Když se objevil Ježíš po svém Zmrtvýchvstání večer před učeníky, chyběl Tomáš. Když mu sdělili, že Ježíš vstal, nevěřil tomu a žádal jako důkaz, aby směl Ježíše vidět a dotknout se ho. Za několik dní vyzval Ježíš při dalším zjevení nevěřícího Tomáše, aby se dotkl jeho ran. Tu padl Tomáš na kolena a zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“ Když se apoštolové rozešli po Kristově Nanebevstoupení, působil Tomáš jako misionář. Došel až do Indie a Persie, kde se setkal, jak říká legenda se Třemi králi, pokřtil je a jmenoval biskupy. V Indi obrátil Tomáš také krále jménem Gundaphar. Nálezy mincí prokázaly, že v Indii mezi roky 20 a 50 po Kristu byl skutečně král toho jména. V roce 72 po Kristu podstoupil mučednictví: při misijní cestě byl proboden zákeřně pohanem. Jako místo mučednictví se uvádí všeobecně Kalamina. je domněnka, že jde o Mailapur, předměstí dnešního velkoměsta Madrasu v Indii. U Mailapuru je dodnes takzvaná „Velká Tomášova hora“, na níž byl postaven v r. 1547 kostel ke cti sv. Tomáše. Na oltáři chrámu stojí kamenný Tomášův kříž, který byl znovu nalezen Portugalci v r. 1522. Starý nápis na kříži pochází ze 7. století, vypravuje o apoštolově kázání a mučednictví. Největší část Tomášových ostatků byla přenesena 3. července do Edessy, dnešní Urfy v Turecku. V r. 1258 se dostaly ostatky na řecký ostrov Chios a odtud později do Ortony ve střední Itálii.

4. 7. Prokop

poustevník, opat a vyznavač

narozen: okolo 970 v Chotouni, Čechy

zemřel: 25. března 1053 v Sázavě, Čechy

patronem Čech (r. 1204); horníků a rolníků

Pocházel z české zemanské rodiny. Stal se benediktýnem a dostal povolení k poustevničení. Usadil se v sázavských lesích, kde kolem jeho jeskyně vznikla poustevnická osada. Kníže Oldřich si jej zvolil za rádce a svým majetkem mu přispěl v r. 1032 k založení kláštera. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Jako opat řídil své mnichy pravidlem pokory a zásadou: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením.

5. 7. SLAVNOST CYRILA A METODĚJE

narozeni: Cyril (Konstantin) 827, Soluň; Metoděj (Michal) 815, Soluň

zemřeli: Cyril 14. února 869 v Římě; Metoděj 6. dubna 885 na Moravě

patroni Evropy vzýváni jako záštita v bouři

APOŠTOLÉ SLOVANŮ

Oba solunští rodní bratři, dříve než přišli na pozvání knížetem Rostislavem na Velkou Moravu, působili nějaký čas jako misionáři u Chazarů na Krymu. Odtamtud se vrátili s ostatky sv. papeže Klementa I., které vzali sebou na Moravu a později do Říma. K evangelizaci Moravy Konstantin sestavil staroslovanské písmo a do slovanského jazyka přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté. Postarali se o výchovu svých žáků a pak, aby vyřešili tři záležitosti, odešli do Říma. Tam o 10-12 let mladší z bratrů onemocněl, v klášteře přijal jméno Cyril a zemřel. Metoděj se vracel jako arcibiskup a zažil mnohé těžkosti, včetně vězení i dalšího nařknutí, pro které musel znovu do Říma. Dosáhl zřízení moravské církevní provincie se slovanskou bohoslužbou. Zemřel na Moravě.

Na Moravě byli oba věrozvěsti již ve 14. století uctíváni jako patroni. Centrem úcty se stal cisterciácký kostel na Velehradě, vysvěcený r. 1228. K oficiálnímu svatořečení došlo v r. 1880. Jejich památka byla původně 20. března, v roce 1863 byla pro České země a Slovensko změněna Piem IX. na slavnost 5. července.

V roce 1863 byli Cyril a Metoděj prohlášeni za patrony všech slovanských národů a papež Jan Pavel II. r. 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s odůvodněním, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu ke sjednocení Evropy.

6. 7. Marie Gorettiová

mučednice

narozena: 16. října 1890 v Corinaldu, Itálie

zemřela: 6. července 1902 ve Ferriere di Conca, Itálie

Byla nejstarší z pěti dětí. Poté, co rodiče Goretti, prostí, vážení rolníci, nemohli už na svých polích dost vydělat, odešla celá rodina r. 1899 na protilehlé pobřeží Itálie, do malé vesnice blízko Nettuna. Marie nemohla chodit na katechismus, ale pochopila dobře základní věc, že skutečným zlem není chudoba, ale hřích, a že jedinou účinnou zbraní proti němu je modlitba. Byla pilná a v čistotě udržovala domácnost i svou duši. V necelých 12 letech byla napadena žádostivým mladíkem ze sousedství. S nasazením života bránila svou čistotu. Na jejím těle napočítali 14 bodných ran. Než druhého dne zemřela, zcela vrahovi odpustila. Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání - druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho dotaz ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: "Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe". Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela o svátku Nejdražší Krve Páně. Bylo jí 11 let, 8 měsíců a 20 dní. Za blahoslavenou byla prohlášena 27. dubna 1947 a kanonizována 25. června 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta. Vrah Alexandr strávil ve vězení s nucenou prací 26 let. Za dobré chování byl propuštěn o 4 roky dříve než zněl původní rozsudek. Ještě ve vězení prý měl vidění Mariety v bílém šatě v zahradě plné bílých květin a lilií. Pobízela ho, aby je trhal. Květy se mu v náručí měnily v malé plamínky. Serenelli později řekl: "Chtěla mi říci, že žije". Úplně se změnil a litoval svého strašného činu. Po propuštění vstoupil jako laický bratr do kapucínského řádu.

7. 7. Wilibald

biskup OSB

narozen: 22. října 700 v Anglii

zemřel: 7. července 787 ve Viterbu, Itálie

patron diecéze Eichstätt; výrobců mříží

Pochází z výjimečné královské rodiny v Anglii. Do duchovního stavu vstoupil v Římě. Při putování do Svaté země byl v Sýrii vězněn pro křivé podezření. Po propuštění navštívil Svatou zemi a po cestě přes Cařihrad vstoupil do kláštera Montecassino, kde byl ustanoven vrátným. Sv. Bonifác si jej při třetí cestě do Říma vybral za spolupracovníka při hlásání evangelia germánským kmenům a posvětil jej na biskupa eichstädtského. Se svým bratrem Vunibaldem založili dva kláštery. V jednom byl opatem Vunibald, v druhém abatyší jejich sestra Valburga. Wilibald zůstal vždy pokorný, dobročinný a horlivý v apoštolském díle.

8. 7. Kilián

biskup, mučedník

narozen: v 7. století v Mullaghu, Irsko

zemřel: kolem r. 689 ve Würzburgu, Bavorsko

patron diecéze Würzburg; Franků; omítkářů, bednářů; proti očním chorobám, dně a revmatismu

Pocházel z Irska a jako biskup se vydal hlásat evangelium k Herbipoli (Würzburgu) v Austrasii (dnešním Sasku v Německu). Podobně jako Jan Křtitel káral vévodu Gosberta. A jako Jan, kvůli nabádání k věrnému zachovávání křesťanských mravů, dosáhl mučednictví utýráním z návodu hříšné ženy.

9. 7. Veronika Gulianiová

abatyše, mystička z řádu klarisek-kapucínek, OSCICap.

narozena: 27. prosince 1660 v Mercatello u Rimini, Itálie

zemřela: 9. července 1727 v Cittá di Castello, Itálie

V Santiagu de Chile stojí mateřinec Veroničiných sester, které se jmenují podle velké italské mystičky Veroniky Gulianiové. Veronika, která se křestním jménem nazývala Voršila přišla na svět v malém místě Morcattelo u Rimini a v 16 letech vstoupila v Cittá di Castelo do řádu sester klarisek-kapucínek. V r. 1694 převzala ve svém klášteře úřad novicmistrové. Do té doby spadá Veroničino první zjevení, při kterém spatřila řeholnice tajemný kalich. Od toho dne věděla Veronika, že si ji vyvolil Bůh pro něco mimořádného. O vánocích r. 1696 přijala při novém vidění Kristovu ránu v boku, o několik měsíců později, o Velkém pátku 1697, ostatní tělesné rány Ukřižovaného. Při všech těchto událostech trpěla mučivými bolestmi. Po marném pokusu utajit stigmata před svými spolusestrami, začala pro Veroniku strašná cesta utrpení. Na církevní příkaz byla podrobována nejtěžším zkouškám, zbavili ji úřadu novicmistrové, v klášteře neměla žádné hlasovací právo, a její spolusestry dostaly pokyn, aby s ní zacházely jako s podvodnicí. V dopise Oficiu podával jednou biskup zprávu, že Veronika snáší veškeré ústrky s hlubokou pokorou s nepopsatelným klidem a veselostí a touží stále více po dalším pokořování. Teprve po letech byla stigmata oficiálně uznána za pravá. Veronika byla jmenována r. 1716 dokonce abatyší svého kláštera. Veronika zemřela po životě plném milostí i utrpení. Papež Řehoř XVI. svatořečil velkou mystičku r. 1839.

10. 7. Amalberga z Maubeuge

vévodkyně, řeholnice

narozena: v 7. století v Brabantu, Belgie

zemřela: kolem r. 690 v Maubeuge, Belgie

Vstoupila podle legendy po smrti svého manžela, lotrinského vévody, do kláštera Maubeuge. Tam byla prý také pochována; její tělesné pozůstatky byly však přeneseny později do Lobbes v Hennegau.

11. 7. Benedikt z Nursie

zakladatel řádu, otec Západního mnišství

narozen: kolem r. 480 v Norcii, Itálie

zemřel: 21. března 547 na Montecassinu, Itálie

patron Evropy; učitelů, horníků, mědirytců a speleologů - průzkumníků jeskyň (od r.1957); studujících, rolníků a umírajících; vzýván proti magii a v pokušeních; při horečce a zánětech, otravách a onemocnění kameny i proti kopřivce; také za pomoc v plnění náboženských povinností

Vysoko nahoře v horách Umbrie, v malém místě Norcia přišel na svět Benedikt podle podání kolem r. 480. Se svou sestrou-dvojčetem Scholastikou zde strávil v drsném odloučeném kraji své dětství. Na statku, kde kdysi stál Benediktův dům, se dnes zvedá kostel sv. Benedikta. V dolním kostele, dnes je to kaple, tehdy světnice, se narodili Benedikt a Scholastika. Po školním období poslali rodiče Benedikta na studie do Říma. Vysoce inteligentní student však uprchl před dokončením studií pro nemravnost svých spolužáků do samoty sabinských hor. Několik let žil Benedikt se skupinou asketů. Pak se uchýlil do osamělé jeskyně v údolí řeky Ania u Subiaka, kde vedl po tři roky v úplné samotě život přísného pokání. Společenství poustevníků z blízkého kláštera Vicovaro jmenovalo pak Benedikta svým představeným. Ovšem jakmile se pokusil vzdělaný poustevník uspořádat život poustevníků, spáchali na něj atentát s jedem. Zklamaně se vrátil Benedikt do své jeskyně u Subiaka. Tam postupně shromažďoval poustevníky z celého kraje kolem sebe. Utvořilo se dvanáct malých mnišských společenství, všechna organizovaná společenství mělo brzy vlastní klášter, všechny vedl Benedikt. Tak se stal Benedikt z Nursie zakladatelem mnišství na Západě. Rok 529 byl další důležitou zastávkou v Benediktově životě: opustil Subiako – kde je dnes ostatně vidět ještě dva kláštery, klášter sv. Scholastiky a klášter sv. Benedikta (s nádhernými freskami a jediným obrazem Františka z Assisi, který byl namalován z jeho života) – a založil u latinského místa Cassina, jihovýchodně od Říma, klášter Montecassino, který se stal brzy světoznámým. Zde napsal Benedikt svou „Regula Benedicti“, která se stala základem všech benediktinských klášterů Západu, které odtud vyšly. Říká se, že Benedikt se stal svou řeholí „stavitelem křesťanského Západu“. Už r. 589 byl v Lateráně v Římě benediktinský klášter. Benediktinský mnich se stal r. 590 nakonec papežem: byl to Řehoř Veliký. Na Zelený čtvrtek r. 547, bylo to 21. března, zemřel Benedikt při modlitbě před oltářem klášterního kostela na Montecassinu. Mniši pochovali svého zakladatele řádu vedle jeho sestry Scholastiky. Na Benedikta se upínala po všechna staletí tradice¨. Byly používány „Benediktovy medaile“ nebo „Benediktovy haléře“ jako amulet, který měl přinést uzdravení lidem i zvířatům a ochranu před nečasem a bouřkou.

12. 7. Jan Gualbert

zakladatel řádu CVUOSB

narozen: kolem r. 995 u Florencie, Itálie

zemřel: 12. července 1073 v Passignamu u Florencie

patron lesníků a lesních dělníků; je vzýván proti posedlosti

Pocházel z Florencie v Itálii. Jan vešel do dějin jako zakladatel vallombrosánského řádu. Poté co byl jeho bratr zavražděn, vzal na sebe povinnost krevní msty. Když ale vraha dopadl a on prosil o smilování kvůli Kristu, Jan Gualbertus poslechl hlas svědomí a odpustil mu. Legenda vypravuje, že Jan, když pak navštívil kostel, spatřil, jak sklonil Ježíš na kříži svou hlavu. Kristem pak ujištěn o správném jednání vstoupil do benediktinského kláštera. Po čtyřech letech odešel do kamaldulského kláštera a odtud do údolí Vallombrosy. Tam z poustevnické osady vybudoval klášter s přísným řádem, který mu potvrdil papež r. 1070. Jan mimo jiné bojoval i proti svatokupectví. Zemřel při vizitační cestě v Passiguano u Florencie.

13. 7. Jindřich

císař

narozen: 6. května 973 v Hildesheimu, Severní Porýní – Vestfálsko

zemřel: 13. července 1024 v Groně, Německo

patron arcibiskupství a města Bamberg a biskupství města Basilej

Pocházel z Bavorska a od dvou let byl knížetem. Ve 22 letech se stal vévodou Bavorska. Ve 26 letech si vzal za manželku Kunigundu (zvanou Kunhuta), s níž složil celibátní slib. Ve 29 letech se stal německým králem, v 31 letech i italským, ve 41 letech se stal císařem, kterým byl do své smrti v 51 letech. A nejvyššího titulu se mu dostalo roku 1146 - byl prohlášen svatým. Jako panovník měl Jindřich Primus sklon k duchovním hodnotám, cítil odpovědnost za víru svých poddaných, podporoval misie i reformní hnutí v církvi, dával velké dary klášterům a na stavbu chrámů. Přitom musel snášet nepochopení a proradnost v příbuzenstvu i mezi údělnými knížaty, dokonce i mezi některými biskupy.

14. 7. Hroznata, Kamil de Lellis

laický kněz, mučedník Opraem

narozen: kolem r. 1170 v Hroznětíně, ČR

zemřel: 14. července 1217 u Aše, ČR

patron Čech

Po smrti dítěte a ženy založil šlechtic Hroznata, jehož jméno se odvozuje od jeho rodiště, svým majetkem premonstrátský klášter v Teplé v západních Čechách, do něhož vstoupil sám později jako laický bratr, a klášter premonstrátek. Cestou do svého rodiště Hroznětína byl Hroznata r. 1217 zajat loupeživými rytíři a uvržen u Aše do žaláře. Tam zemřel 14. července hladem. Hroznatův kult jako, učedníka potvrdil oficiálně 16. září 1897 papež Lev XIII.

sv. Kamil de Lellis

zakladatel řádu MI

narozen: 25. května 1550 v Bucchianico u Pescary, Itálie

zemřel: 14. července 1614 v Římě, Itálie

patron ošetřovatelů nemocných, nemocnic, nemocných a umírajících

Pocházel od Chieti v italských Abruzzách. Mládí strávil mezi vojáky a upadl do hráčské závislosti. Ve službách benátské republiky bojoval proti Turkům. Po svém obrácení se chtěl stát františkánem, ale pro nevyléčitelnou ránu v noze skončil jako ošetřovatel v nemocnici, kde se léčil. Ovlivněn sv. Filipem Neri stal se knězem a založil řeholní společnost Služebníků nemocných. V ní byl do konce života příkladem ostatním spolubratrům.

15. 7. Bonaventura

kardinál-biskup, církevní učitel OFM

narozen: r. 1221 v Bagnoreggiu, Itálie

zemřel: 15. července 1274 v Lyonu, Francie

patron františkánů; teologů; dělníků; nosičů břemen a výrobců hedvábí; dětí

Pocházel z Toskánska od Viterby. Později vstoupil do řádu Menších bratří. Studoval v Paříži, kde dosáhl doktorátu a stal se profesorem filosofie a teologie. Dovedl spojit františkánskou prostotu s učeností. V dokonalé shodě prožíval mystiku i vědu a v podobné jednotě žil rozumem i srdcem. K jeho zásadám patřilo, že služba bratřím nikoho neponižuje. Stal se nejvýznačnějším teologem středověku. Působil horlivě jako generální představený svého řádu. Napsal významné spisy. Současně s vysvěcením na biskupa a jmenováním kardinálem dostal za úkol přípravu lyonského sněmu. V době jeho konání v Lyonu zemřel.

16. 7. Panna Maria Karmelská

Její jméno pochází z hory Karmel, jehož krása je v Písmu sv. oslavována několikrát. Na této hoře od nejstarších křesťanských dob vedli poustevníci kající život a uctívali Rodičku Boží. Na začátku 13. století tam založili řeholní řád. Podstatou Mariina titulu "Panna Maria Karmelská" bylo vyjádření dobrodiní, kterých se řádu dostalo od zvolené patronky. Památka dnešního svátku se začala slavit v karmelitánském řádu ve 14. století, ale až v roce 1587 bylo papežem Sixtem V. povoleno její slavení v řádu i bratrstvu jako výroční slavnost. Papež Pavel V. v roce 1613 uznal pro bratrstva svatého škapulíře její svátek za hlavní a roku 1726 papež Benedikt  XIII. památku Panny Marie Karmelské rozšířil na celou církev. K názvu památky se váže i souvislost s Eliášem, s horou Karmel, s řádem, který na ní vznikl a s karmelitánským škapulířem.

17. 7. Česlav a Hyacint

bratři

zemřeli: 1242; 1257

Česlav patron: Slezska, Polska, Vratislavi

Hyacint patron: dominikánů, maminek po porodu v šestinedělí; Polska, zejména měst Krakova a Wroclawi, Litvy, Pruska, Kyjeva; vzýván při manželské neplodnosti a v nebezpečí utonutí

Pocházeli z Polska. Studovali v Krakově, v Praze, v Paříži a v Bologni. V roce 1220 byli jako doprovod krakovského biskupa v Římě, kde se setkali s Dominikem a vstoupili do jeho řádu. Česlav při návratu založil první konvent dominikánů v Praze a další pak ve Vratislavi, kde se stal převorem. S Hyacintem se z Říma vracel také Moravan Jindřich, který zůstal jako převor nového dominikánského kláštera v Olomouci, zatímco Hyacint založil klášter v Krakově a odešel zakládat další do Pruska a Pomořan. Oba bratři nakonec zemřeli v Polsku. Česlav 15. července 1242 a Hyacint 15. srpna 1257. V těchto dnech jejich památku odděleně uvádí martyrologium. Avšak pro kalendář v českých zemích bylo schváleno přesunutí a spojení obou památek na společný den 17. července s možností liturgického slavení nezávaznou památkou.

18. 7. Emilián

mučedník

zemřel: 362

Žil v Dorostori (či v Durostoru) v Mesii v Bulharsku. Stal se horlivým křesťanem ve víře nepřátelském prostředí. Po výnosu císaře Juliána Odpadlíka a jeho zástupce Katulina byly v obnoveném pohanském chrámu znovu modlám vystavěny oltáře a zakázaná pravá bohoslužba. Emilián, aniž byl zpozorován, modly v chrámu rozbil. Za tento čin proti modlářství prý byl zajatý jistý rolník a Emilián vida, že má trpět nevinný, odvážně prohlásil: "To jsem učinil já“. Jeho upřímnost a statečnost mu dopomohla k získání věnce mučednictví. Zbili ho a vhodili do pece.

19. 7. Makrína

narozena: kolem r. 327 Kayser, Turecko

zemřela: 379

O rodině Markríny, je už psáno 2.1., 10.1., 26.3., 30.5. a 14.1., z prostého důvodu, že šest jejích členů bylo svatořečených. Jsou to vedle Makríny bratři Basil Veliký, Řehoř Nysský, Petr ze Sebaste, dále rodiče Basil starší s Emmelií a babička Makrína starší. Z uvedeného je výchova v lásce k Bohu jasná. Makrína, kterou si dnes připomínáme, již v dětství pomáhala s výchovou svých mladších sester a bratrů, z nichž nejmladší byl Petr. Starší Basil s Řehořem byli zas oporou Makríny. Ta vyrůstala do krásy tělesné i duchovní, pročež ji M. Liptovská nazvala květem víry. Makrína životu víry vždy dávala přednost před tělesnou krásou. Od dětství byla živena slovy Písma, v mládí z něj ráda četla a s kamarádkami se modlila žalmy. Prožila také lásku se svým snoubencem, který se živil jako advokát, obhájce a řečník. Rozhodla se pro manželství a svému prvnímu ženichu zachovala věrnost i po jeho předčasné smrti, ke které prý došlo ještě před sňatkem. Prohlásila, že odcestoval na věčnost. A někam odcestovat není důvod ke zrušení závazku. Jako se jednou rodíme a jen jednou zemřeme, tak je podle ní správné zvolení jen jednoho životního partnera. Další nápadníky Makrína odmítla a dál sloužila svým blízkým v rodině. Po otcově smrti začala uskutečňovat svou touhu po založení společenství zbožných žen. Některé už vedla v rodném domě, kde se modlily a posilovaly k bohumilému životu v dobročinnosti a postu. Touhou Makríny bylo žít ve spojení s Pannou Marií jejím životem. Prožívala Boží přítomnost a viděla ji i ve svých bližních. Matka Emmelie, která jako vdova údajně založila dva kláštery, v jednom, který byl v Pontu, pověřila správou Makrínu a ve druhém její bratry. O konci života Makríny je uvedeno, že odcházela na věčnost v přítomnosti svého bratra biskupa Řehoře Nysského, který ji při svém příchodu nalezl v bolestech umírající na rakovinu ležet na holých prknech. Zářila přitom láskou jako by už patřila na Boha. Mluvila nadšeně o jeho přítomnosti a cele se mu odevzdala.

20. 7. Eliáš

prorok

narozen: v 9. století před Kristem

zemřel. v 9. století před Kristem

patron karmelitánského řádu; letadel a vzducholodí; proto nečasu; proti ohni

Eliáš byl jedním z proroků Starého zákona; bojoval neúprosně proti pohanské víře a pohanským kultům. Eliáš patřil k nepopulárnějším postavám Starého zákona; jeho úcta se šířila především z biblických míst jeho působení, např. z Karmelu a ze Sinaje.

21. 7. Vavřinec z Brindisi

kněz, řeholník, církevní učitel OFMCap

narozen: 22. července 1559 v Brindisi, Itálie

zemřel: 22. července 1619 v Lisabonu, Portugalsko

patron kapucínského řádu

Do kapucínského řádu vstoupil v necelých 16 letech. Byl bystrý, pohotový a inteligentní, proto se mu dařilo studium i mnoha cizích jazyků a po vysvěcení na kněze se stal úspěšným kazatelem. Všechny své schopnosti věnoval apoštolské službě. Jako nadšený misionář a představený řádu procestoval téměř celou Evropu. Nechyběly ani Čechy. Stal se zakladatelem a spolupatronem františkánské provincie v Čechách Vyzařovala z něj osobní svatost a velká obětavost pro věc Boží. Napsal také mnohá díla k objasnění víry. Blahořečen byl r. 1783 Piem VI. a svatořečen r.1881 Lvem XIII. Papež Jan XXIII. ho v roce 1959 prohlásil za učitele církve s titulem "Doctor apostolicus".

22. 7. Marie Magdaléna

průvodkyně Ježíšova

narozena: kolem Ježíšova narození nebo před ním

Pocházela z Magdaly od Genezaretského jezera a píší o ní evangelia. Křesťanská tradice se na ni vždy dívala tak trochu jako na dotvrzení Ježíšových slov: "Přišel jsem spasit hříšníky!" Kristovou mocí vysvobozena ze zajetí démonů lnula k němu velkou láskou. Neopustila Ježíše ani na jeho křížové cestě. Dostalo se jí vyznamenání tím, že záhy zrána uviděla Vykupitele, který vstal z mrtvých. Zeptal se jí: "Koho hledáš?" A oslovil ji pak vlastním jménem "Marie!". Dal se jí poznat a učinil ji první zvěstovatelkou velikonoční radosti.

23. 7. Brigita Švédská

zakladatelka řádu, mystička

narozena: kolem r. 1303 ve Finstadu u Uppsaly, Švédsko

zemřela: 23. července 1373 v Římě, Itálie

patronka poutníků; za pokojnou smrt

Pocházela z královského rodu a mívala nadpřirozená vidění. Ve 14 letech byla provdána a měla osm dětí. Vstoupila do III. řádu sv. Františka a po manželově smrti žila odříkavým životem. Založila řeholní řád za účelem uctívání zmučeného Krista. Svými ctnostmi byla všem příkladem. Ke konci života ji vidíme jako kající poutnici. Před svou smrtí vykonala ještě velké, roční putování do Svaté země, na které se vydala z jara r. 1372. V Jeruzalémě se u ní začalo projevovat onemocnění žaludku a po návratu do Říma 23. července zemřela. Dočasně byla pohřbena v kostele San Lorenzo v Panisperna a 13. listopadu za doprovodu její Kateřiny a Birgera přepravena do švédské Vadsteny.

24. 7. Kristina Belgická

pasačka, mystička

narozena: kolem r. 1150 v Brushemu, Belgie

zemřela: 24. července kolem r. 1224 v Saint-Trudenu, Belgie

patronka hříšníků; v zoufalých situacích; za pokojnou smrt; proti dobytčímu moru; proti infekčním chorobám

Kristina Belgická zvaná též (Zázračná), byla sirotkem a vydělávala si na živobytí jako pasačka. Později vedla asketický kající život a měla mnoho mystických zážitků. Kristina Belgická zemřela v klášteře benediktinek v Saint-Trudenu, již v r. 1249 byly vyzvednuty její ostatky. Její památku stanovili na týž den jako je památka Kristiny z Bolseny.

25. 7. Jakub Starší

apoštol, mučedník

narozen: kolem Kristova narození

zemřel: kolem velikonoc r. 44 v Jeruzalémě, Palestina

patron Španělska; válečníků; dělníků; lékárníků, drogistů, kloboučníků, voskařů, kovářů; poutníků; za počasí; jablek a polních plodin; proti revmatismu

Jakub Starší, který se tak nazývá k rozlišení od apoštola Jakuba Mladšího, byl synem rybáře Zebedea a Salome, jeho bratrem byl Jan, apoštol a evangelista. Spolu s Petrem a Janem patřil Jakub ke Kristovým oblíbeným učedníkům a doprovázel Ježíše do olivové zahrady. Pro jejich bouřlivý temperament dal Syn Boží oběma bratrům Jakubovi a Janovi mnohoznačné přízvisko „synové hromu“. Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub Starší dále evangelium. Jedno podání říká, že působil v Jeruzalémě a v Samařsku, jiné vypravuje, že Jakub odešel do Španělska a tam kázal. Kolem Velikonoc r. 44 zatkli apoštola vojáci Heroda Agrippy I. a sťali ho na příkaz krále mečem. Jakub byl prvním ze dvanácti Kristových apoštolů, který podstoupil mučednictví. Legenda vypráví, že cestou šel průvod na popraviště kolem domu, kde seděl muž nemocný dnou; neschopný chůze, a prosil Jakuba o pomoc. K smrti odsouzený řekl nemocnému: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“. Muž se zvedl a mohl zase chodit. Jeden z katů padl na kolena a vyznal se z křesťanské víry. Byl pak spolu s Jakubem sťat. Podání vypravuje, že křesťané postavili na místě v Jeruzalémě, kde vytrpěl apoštol Jakub mučednictví, kostel svatého Jakuba. Mučedníkovy ostatky přenesli prý kolem r. 70 na Sinaj, kde postavili klášter svatého Jakuba, dnešní klášter sv. Kateřiny. Zachránili Jakubovy ostatky před Saraceny a v 8. století je přenesli do Španělska a k jejich uchování postavili v Galícii kostel sv. Jakuba, který byl posvěcen 25. července 816. Z chrámu se stalo od 10. století slavné poutní místo Santiago de Compostela, které přitahovalo až do 15. století více poutníků než Řím a Jeruzalém. K místu na severovýchodě Španělska vznikly četné slavné poutní cesty, které jsou lemovány kláštery, kostely (skoro všechny ve stylu nové katedrály v Santiagu, započaté r. 1075), útulky a kaple.

26. 7. Jáchym a Anna

rodiče Marie

Anna: patronka Florencie, Insbrucku a Neapole; za šťastný sňatek a manželství; za požehnání dětí; za šťastný porod; matek; vdov; hospodyň; dělnic; domácích zaměstnanců; horníků, tkalců, soustružníků, uměleckých truhlářů, mlynářů, kramářů, provazníků, krejčích, krajkářů, čeledníků; za déšť; proti bouřce; za znovunalezení ztracených předmětů

Jáchym: patron manželských párů; truhlářů a obchodníků plátnem

Druhý vatikánský koncil stanovil památku Jáchyma a Anny na společný den. Apokryfní Jakubovo evangelium vypravuje o Jáchymovi, že byl starším knězem a žil s Annou v Jeruzalémě. Jednoho dne odmítl velekněz v chrámu Jáchymovu oběť, protože Jáchym nezplodil za 20 let manželství žádné děti. Hluboce pokořenému muži se pak později zjevil při polní práci anděl a zvěstoval mu narození dítěte. Také Anna měla toto andělské zjevení. Anna pak porodila dceru Marii, budoucí matku Ježíšovu. Svátek Obětování Panny Marie připomíná dodnes den, kdy zasvětili Jáchym a Anna v chrámě Bohu své dítě. Zdali se manželský pár dožil ještě narození Kristova, není známo.

27. 7. Gorazd

arcibiskup Velké Moravy

narozen: v 9. století na Moravě

zemřel: (?)

Gorazd, Moravan, byl nejpřednějším z našich spolupracovníků sv. Cyril a Metoděje. Umírající arcibiskup Metoděj jej navrhl za svého nástupce (r. 685). Gorazd zažil od biskupa Vichinga, protěžovaného Svatoplukem, mnoho příkoří a byl od něho nařčen v Římě. Při restauraci hierarchie ve Velkomoravské říši r. 899 se snad stal velkomoravským arcibiskupem. Po zániku říše (počátkem 10. století) působil snad ve Vislansku (jižní Polsko). Ve východní církvi je uctíván mezi „sv. sedmipočetníky“ (sedm svatých: Cyril, Metoděj, Gorazd, Kliment Ochridský, Naum, Angelár a Sáva).

28. 7. Nazarius a Celsus

mučedníci

narozeni: ve 3. století

zemřeli: r. 304 v Miláně, Itálie

patroni dětí; Celsus koní

Kostel sv. Nazaria před Římskou branou v Miláně je zasvěcen mučedníku Nazarovi, který byl sťat při pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem v severoitalském městě pro svou křesťanskou víru. Předtím působil jako posel víry. Jeho průvodcem byl mladík jménem Celsus, který byl zavražděn spolu s Nazariem. Podle podání očitého svědka našel milánský biskup Ambrož kolem r. 395 v zahradě před městskou zdí ještě neporušené mrtvé tělo Nazaria, vedle něho ostatky Celsovy. Biskup přenesl mrtvé tělo posla víry do kostela před Římskou branou, který se od té doby nazýval S. Nazaro. Nad Celsovými ostatky postavili novou baziliku.

29. 7. Marta

Ježíšova učednice

narozena: kolem Kristova narození

zemřela: v 1. století

patronka hospodárnosti; hospodyň; kuchařek, služebných, dělnic, pradlen, domácích zaměstnanců; hostinských; majitelů hotelů, sochařů, malířů; proti krvotoku umírajících

Bydlela s Marií a bratrem Lazarem v Betánii, kde je při svých cestách navštěvoval Ježíš. Marta si v lásce k Ježíši zakládala na pohostinnosti. Projevuje se proto v evangeliu přepečlivou starostlivostí o jeho pozemské potřeby. Ježíš se nám zde zase projevuje jako zastánce těch, kterým je vytýkáno, že dávají přednost duchovním hodnotám a ukazuje správnost takové stupnice, neboť nepomíjející převyšuje pomíjející.

Zatímco Marie seděla u Ježíšových nohou, "Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde." (Lk 10,40-42)

Tato Ježíšova slova chce dnes Marta připomenout i všem těm, kteří si myslí, že pro důležitost své práce nemají čas "posedět" s Ježíšem a naslouchat mu.

Po smrti Lazara šla Marta první Pánu Ježíši vstříc a řekla mu: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." (Jan 11,21-22) A ve 27. verši vyznává: "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." Její velká víra v Krista spojená s nadějí splývala v lásku a byla záhy velkoryse odměněna. Praktičnost Marty přitom vedla k potřebě upozornit Ježíše chtějícího odvalit hrobový kámen, že její bratr po čtyřech dnech od smrti již zapáchá. Ježíš jí ale odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš Boží slávu, budeš-li věřit? (Jan 11,40)

Marta se osvědčila jako žena víry a proto Ježíš mohl vykonat zázrak vzkříšení jejího bratra. Poslední zmínka v evangeliu je o ní ve 12 kapitole Jana, kdy Ježíš pět dní před svou smrtí navštívil Lazarovu rodinu a ona opět obsluhovala. Po Ježíšově nanebevzetí pak podle legendy všichni tři sourozenci odešli z Palestiny do Provensálska ležícího v jihovýchodní části dnešní Francie. Tam byla Marta údajně pochována a byl jí tam zasvěcen kostel.

30. 7. Petr Chrysolog

arcibiskup, církevní učitel

narozen: kolem r. 380 ve Forum Cornelli u Imoly, Itálie

zemřel: 3. prosince 450 ve Forum Cornelii

patron proti horečce a vzteklině

Narodil se v Imole a jako mladý jáhen byl od papeže Sixta III. ustanoven arcibiskupem v Ravenně. Hlubokou moudrostí, apoštolskou horlivostí i svatým životem získal věhlas v celé Církvi. Čestné jméno Chryzologus obdržel pro svou výmluvnost, při níž se řídil zásadou: "K lidu je třeba mluvit jazykem lidu."

31. 7. Ignác z Loyoly

zakladatel řádu, mystik TJ

narozen: r. 1491 v Loyole, Španělsko

zemřel: 31. července 1556 v Římě, Itálie

patron jezuitů, exercií a exercičních domů, vojáků; dětí; těhotných; při těžkých porodech; proti moru; proti horečce; proti výčitkám svědomí (skrupulositě); proti nemocem dobytka

Ignác byl nejmladším synem ze 13 dětí baskického šlechtice ze starobylého rodu Loyola. V mládí žil jako jiní šlechtici té doby (věnoval se hrám, pití, válčení a vůbec to moc „pěkně“ vedl). Při obraně města Pamplony mu Francouzi prostřelili z muškety koleno. Zkusil dost bolesti – rok se léčil. Během dlouhé rekonvalescence hodně četl, zejména knihy o životě Krista a světců a nakonec se rozhodl zasvětit svůj život službě Bohu. Po vyléčení se vydal na pouť do Jeruzaléma. V letech 1524 – 1534 se věnoval studiu. Začal latinskou gramatikou mezi školáky v Barceloně a skončil promocí mistra svobodných umění na universitě v Paříži. Občas konal evangelizační práci mezi prostým lidem.V Paříži se připojil ke skupině sedmi studentů (jedním z nich byl sv. František Xaverský), kteří se zavázali, že se stanou misionáři mezi muslimy v Palestině. Tři roky později se tato skupina, která se rozrostla na deset osob, setkala v Benátkách. Když zjistili, že válka znemožňuje cestu do Palestiny, nabídli své služby papeži Pavlovi III., aby jich využil jakékoli činnosti. Ignác a jeho druhé byli vysvěceni na kněze a jednotlivým členům skupiny byly uloženy různé úkoly. Brzy bylo rozhodnuto, že mají být organizováni v náboženském řádu s obvyklými sliby, doplněnými dalšími: být papeži k dispozici kdykoli a kdekoli. V roce 1540 dal papež formální souhlas ke vzniku řádu a Tovaryšstvo Ježíšovo bylo na světě. Po zbývajících 15 let svého života řídil Ignác z Říma svůj řád a rozpracoval jeho pravidla. Viděl jak narůstá z původních deseti členů na tisíce a šíří se po celé Evropě i v zámoří. Od počátku byl řád činný v misiích, v roce 1547 začalo jeho výchovné dílo na školách a universitách. Setkával se také s útoky ze strany protestantů. Ignác však trval na tom, aby k protestantům bylo přistupováno s křesťanskou láskou a umírněností „bez tvrdých slov nebo opovržení pro lidské omyly". Sv. Ignác z Loyoly byl podmanivou osobností, schopnou získat si přátele. Cele se věnoval modlitbě a dostalo se mu hlubokého náboženského osvícení. Jeho spis o duchovních cvičeních, které začal psát už v Katalánsku a vydal v roce 1548, mělo velký vliv i mimo katolickou církev.